Lisabon, Porto a déšť

Přeji všem čtenářům těchto skromných stránek příjemný den! V Portugalsku se během pár hodin oteplilo o zhruba deset stupňů, v sobotu byla zima spojená s větrem, v neděli přišel déšť a teploty kolem 15°C. Tak nevím, co bylo lepší... Ale pojďme se popořadě podívat na uplynulé dny.

Zastavíme se v pátek 26. listopadu. Navečer jsem procházel městem a vyjednával s Ježíškem, co má poslat do ČR, až jsem se zatoulal zhruba v sedm večer ke guimarãešskému vlakovému nádraží, kde jsem si proti veškerým předpokladům koupil na sobotu ráno (to jezdí jediný přímý vlak) lístek do Lisabonu. Takže začalo malé plánování, kde se ubytovat, na jak dlouho atp. A hlavně jsem zjistil, že se v sobotu večer hraje jedno z největších portugalských fotbalových utkání vůbec, a to Sporting proti FC Porto. Lístek nabízeli za solidní cenu, a tak program pobytu nabýval na obrysech.

Ranní přesun do portugalské metropole proběhl klidně, vlak si oproti podobným (IC) českým spojům drží určitý stupeň komfortu, a tak něco málo přes čtyři hodiny utekly vcelku rychle; s přispěním čaje, hudby, něčeho ke čtení a přemýšlení se zavřenýma očima :). V pravé poledne jsem vystoupil na nádraží Santa Apolónia, odkud jsem se přesunul do svého přechodného bydliště a hlavně na oběd.

Po jídle jsem se vydal na procházku centrem města, zanedlouho jsem se ale přesunul ke stadionu, kde jsem si koupil lístek na večer. Estádio José Alvalade je umístěn hned vedle stanice metra (Campo grande), takže doprava na a z fotbalu je jednoduchá. Ostatně celý systém metra v Lisabonu je přehledný, nebál bych se ho přirovnat k tomu pražskému. Cena za 24hodinovou jízdenku je více než přijatelná, činí 3 eura a 75 centů a platí ve všech po(d)zemních druzích dopravy ve městě. Takže jsem si mohl projet pár stanic metrem, potom přestoupit na autobus, z něho na slavnou tramvaj číslo 28 a vyzkoušet všechny čtyři městské výtahy/lanovky, které má ve správě společnost Carris, tedy provozovatel hromadné dopravy v Lisabonu.

Zápas Sporting-FC Porto stál rozhodně za to, byl to zatím můj největší fotbalový zážitek v životě. 45 tisíc diváků vytvořilo duelu sympatickou kulisu. Obě mužstva dala po jednom gólu, hosté měli na kontě ještě červenou kartu, aby neodjížděli na sever jen tak nalehko. Fanoušci Porta byli rozeseti i mezi příznivci domácích zelono-bílých, ale žádné výtržnosti ani potyčky jsem nezaznamenal.

Po návratu z Lisabonu v pondělí navečer jsem se octl ve víru Pinheira, tedy akce pořádané (pro) studenty posledních ročníků středních škol, ale sympatizuje s nimi celé město. Po celý večer a noc se Guimarãeší neslo bubnování jenoho rytmu, navíc byla venku docela zima, takže byl dobrý nápad se na to zahřát. S několika dalšími studenty jsme si dali typickou místní večeři podávanou k této příležitosti, něco k pití... A šlo se do města. Tuhle akci jsem viděl už přede dvěma lety, ale asi by mě ani příště neomrzela :).

Víkend poté jsem si v sobotu naplánoval výlet do Porta, opět spojený s fotbalem, Boavista hrála doma (vyhrála mimochodem 3:0). Před duelem jsem si prohlédl moc povedenou budovu Casa da música, po zápase jsem procházel večerní, leč již ve tmě pochrupující město. Fotil jsem co to dalo, mé úlovky můžete zhodnotit v přiložených albech.

Dnes je 6. prosince, vy máte za sebou Mikulášovu nadílku. Doufám, že přinesl dost uhlí, asi pro ně je v ČR v současném počasí využití :). V neděli 19. prosince se i já přiletím podívat, s čím to tam v té zimě bojujete.
Tak zatím! Honza

Tak copak je nového?

Zdravím všechny čtenáře a zároveň se omlouvám za několikatýdenní výluku tohoto blogu. Prostě nebylo víceméně o čem psát, až nyní jsem se rozhodl, že udělám souhrn toho zajímavého, co se během posledních dní událo.

Ve škole jsem zjistil, že při příchodu do knihovny o desáté hodině ranní nemám moc šancí najít stůl se zásuvkou pro napájení počítače, a tak jsem se natrvalo přemístil na katedru geografie, nasáčkoval jsem se do jedné z kanceláří a aniž bych čekal na jakákoliv povolení, využil jsem portugalské netečnosti a nechal jsem si za 1 euro přidělat klíč od vstupních dveří. Takže teď mám už jistotu, že kdykoliv přijdu do školy, nebudu se muset stresovat, zdali najdu místo na sezení.

Zajímavé akce se ve městě teprve rozběhly až o uplynulém víkendu. Nejdříve v pátek a sobotu probíhala přehlídka tradičních studentských orchestrů, kterým tady říkají tunas. Jedná se o cca dvacet mladíků, kteří hrají na tradiční nástroje (portugalské kytary, harmoniku, housle) tradiční studentské písně. Orchestr ze známého univerzitního města Coimbra předvedl i místní verzi portugalského fada. Páteční večer byl moc pěkný, přehlídka, která spíše sloužila jako pozvánka na sobotní oficiální program, konaná v samotném historickém centru měla příjemnou atmosféru.

 

Venku pršelo, a tak se hudebníci i přihlížející schovali do podloubí

Sobotní hudební program jsem vyměnil za fotbal. Hrálo se lokální derby Guimarães - Braga a já jsem si společně s ostatními zahraničními studenty koupil lístek za 5 euro. Fotbal to byl takový typicky portugalský. Šancí nic moc, hráči to drbali, jak jen mohli. A samozřejmě zmíním i červenou kartu pro hráče Bragy, kterou jsem dosud nepochopil... Ale atmosféra, kterou vytvořilo 25 tisíc lidí, byla vcelku kvalitní.

 

Fanoušci domácí Vitorie před zápasem

V pátek tu také začal prý slavný jazzový festival. Předpokládám, že se půjdu na některá vystoupení podívat. No a 29. listopadu v pondělí město ovládne nevšední a bláznivá slavnost "pinheiro", která je sice věnovaná studentům středních škol, ale my se přece můžeme taky vtírnout, ne? :) Další událostí bude těsně před mým odjezdem na Vánoce 17. prosince zde na katedře geografie konference, v jejímž rámci budou po čtyři čtvreční večery promítány filmy s cestovatelskou tématikou. Tak tam se, stejně jako na tu zmíněnou konferenci, chystám.

Tohle bude asi všechno, fotografie jsou pořízeny jen telefonem, proto omluvte tu jejich slabší kvalitu. Ještě pro informaci - počasí tu je jakési aprílové, někdy svítí sluníčko, jindy zase pěkně prší. Teploty v noci kolem 5°C, ve dne klidně i 18°C. Dá se...

Zdravím všechny a všechno do Česka!

Honza

72 hodin v Madridu

Již někdy začátkem září jsem si naplánoval výlet do španělské metropole. Chtěl jsem spojit příjemné s užitečným - vidět určitě pěkné město a zafandit si na fotbale, v Madridu totiž měl hrát jeden zápas Evropské ligy i Rosenborg, tedy tým z Trondheimu. Vítaná příležitost opět vidět v akci borce, které jsem měl možnost sledovat během léta; taktéž jsem se těšil na pár slov s Nory - dalšímy fandy Rosenborgu. Letenku jsem sehnal za pár eur, takže jsem se mohl těšit.

A pak nastal ten kýžený okamžik, kdy jsem nastupoval na letišti v Portu do ryanairovského Boeingu, abych zase urval řadu v únikovém východu a pohovil si s nataženýma nohama. Vůbec nechápu cestující, kteří si připlácí dalších x eur za možnost nastupovat do letadla mezi prvními, když pak nakonec zaberou na vlas stejná sedadla jako ti ostatní, a exit řady je nechávají klidnými. Většiho prostoru jsem si v celé řadě užíval sám. Pyrenejci jsou fakt divní... 

Po vzletu jsme se kochali výhledem na Bragu i Guimarães, která vypadala spíš jako soustředěnější shluk budov v krajině. Taková středisková vesnička. V Madridu jsme dosedli zhruba za 45 minut, Evropa je malá. Letiště je docela daleko od města, ale na druhou stranu je k němu dovedeno metro, takže jsem si koupil třídenní lítačku a jal se poznávat spletitost madridského podzemního systému. Ten je s Prahou tak 10x rozmanitější, snad skoro každá třetí stanice je přestupní, takže plánek, který dávali ve letištní stanici, jsem opravdu s chutí využil.

Na první noc jsem neměl zajištěné ubytování, a tak jsem v pozdním odpoledni vystoupil z metra na centrálním madridském náměstí a začal jsem hledat. Naštěstí není problém nalézt levné přenocování v samotném centru metropole, takže jsem si našel hostel hned naproti fantastickému trhu Mercado San Miguel (možná trochu "trendy", s tradičními městskými trhy nemá moc společného), který jsem hned prozkoumal. Ceny byly trochu vysoké (za chlebíček s nějakou dobrotou cca 40 korun), takže jsem ze zištných důvodů odolal a "ochutnával" jen foťákem a očima.

Hlavní událost druhého dne byl večerní fotbal, ale během dopoledne a první části odpoledne jsem se přichystal na prohlídku města. Španělská metropole mě překvapila, velmi mile. Prošel jsem uličky, jak doporučoval můj knižní průvodce (v portugalštině, sehnal jsem ho v univerzitní knihovně), takže mi snad nic neuniklo. Kolem třetí hodiny jsem se jel metrem podívat ke stadionu, kde za pár hodin vypukne zmíněný zápas. Udělal jsem pár fotek foťákem, protože jsem ho večer nechtěl tahat s sebou na zápas, tak jsem alespoň měl "solidní" obrázky stadionu zvenku. Navštívil jsem také fanshop, který nabízí pěknou řádku upomínkových předmětů. Taktéž jsem odolal :). Pak jsem se vrátil zpět do centra - do hostelu (toho druhého, který jsem měl zarezervovaný už předem).

Večer jsem se vydal zpátky ke stadionu. Lístek jsem měl objednaný přes Rosenborg, a tak jsem mohl čekat v řadě s ostatními. Paní od klubu mi lístek s úsměvem předala, prošel jsem nepříliš důkladnou a vcelku přátelskou bezpečnostní kontrolu a upaloval na horní patro, které nám bylo vymezeno. Stadion už pár letepamatuje, ale stále je to velmi kouzelné místo s vysokými tribunami nepříliš daleko od hřiště. Výhled byl oproti předpokladům velmi dobrý. Zápas vyhráli domácí 3:0, to se dalo čekat. Ale nemyslím, že by Rosenborg vyloženě propadl. Jen škoda, že z tlaku, který Norové měli na konci první půle, nevytěžili víc než jen tyčku. Za Atlético hrál celý zápas Tomáš Ujfaluši, působil vcelku přesvědčivě.

Den poté jsem měl další hodiny na prohlídku města. Chystal jsem se do slavné obrazárny Prada a k tomu prošmejdit další část města. V galerii (muzeu) Prada mě překvapil studentský vstup za celé 0 euro :), a tak jsem se vydal kochat slavné obrazy Boschovy, Goyovy nebo i Rembrandtovy. I když se ani náhodou nepovažuju za zvláštního milovníka výtvarného umění, Prada je prostě povinnost a já té návštěvy rozhodně nelituji. Pak jsem se vydal k nádraží Atocha, odkud se vypravují vysokorychlostní (představte si Pendolino dvakrát rychlejší) vlaky. A návštěva města pokračovala dál...

Poslední den jsem měl naplánovaný odlet na podvečer, takže jsem měl stále docela dost času na návštěvu dalších slavných míst Madridu. Ale musel jsem již cestovat s kufříkem (na kolečkách), takže tímto jsem byl částečně omezován. Zajel jsem metrem ke stadionu slavného Realu Madrid, nechal jsem si ujít šestnácti eurovou prohlídku, takže jsem si stánek obešel zvenku; stačilo. Kdybych bydlel v Madridu, asi bych preferoval Atlético, Real mi připadá moc snobský a turistický.

Vrátil jsem se metrem zpět do města, abych v bufetu (tedy zaplať a sněz, co můžeš) konečně ochutnal španělskou paellu, tedy něco na způsob rizota na pánvi, většinou s různými mořskými potvorami. Čas ubíhal á já se pomalu přesunul k letišti. Nemohl jsem si nechat ujít prohlídku novotou vonícího terminálu T4, který slouží jenom pro provoz národního dopravce Iberia, pak jsem se přesunul do "své" letité odbavovací haly, tedy spojených terminálů T1, T2 a T3. Taková dlouhá nudle s nástupními mosty na jedné straně a taxíky na straně druhé.

Nástup už pomalu začal, Ryanair se v Madridu nevyhnul nutnosti použití nástupních mostů (chobotů, rukávu nebo jak chcete), takže už jsme byli pomalu v letadle, když nás najednou poslali zpátky do haly. Nikdo netušil, co se děje. Snad něco se strojem? Chyba u cestujících? Nic nám neřekli, počkali jsme asi 20 minut a pak se zpátky nasoukali do tunelu a konečně i letadla. Obsadil jsem (jak jinak) exit řadu a vychutnával jsem si (=prochrněl) zhruba 50 minut letu do Porta.

Domů jsem dorazil ve společnosti kolegyně Ivany a jejího přítele, který shodou okolností letěl stejným spojem z Madridu. Tak jsem si dali na dobrou noc něco v baru a každý šel svou cestou :).

Shrnu - výlet do Madridu byl pětihvězdičkový!

A je po létě...

Titulek snad hovoří jasně. V Portugalsku během noci ze soboty na neděli dalo léto sbohem, podzim se přihlásil vichřicí, deštěm, což resultovalo v polámané stromy a trochu vody v mém pokoji. Ve škole trávím dost času, internet doma stále nemám, takže si hraju na pilného studenta a sedím v knihovně. Třikrát týdně večer se přesunu na kurz portugalštiny, jinak každý den skoro jako ten předešlý.

Ještě k tomu kurzu portugalštiny. Jsem ve skupině se Španěly, Italy a jednou Řekyní, která stejně jako já má už základy portugalštiny za sebou. Učitelka (je to Cláudia, ta samá, co jsem měl přede dvěma lety) mluví jenom portugalsky, problém je v ostatních, kteří neakceptují určité podmínky a zdá se mi, že až do konce kurzu, což je do prosince, budou prostě z devadesáti procent mluvit svým jazykem. Jakmile někdo ze Španělů dostane přečíst určitý kus textu v portugalštině, přečte ho ve španělštině. Možná trochu začínám litovat, tahle skupina mi toho moc nedá... V dalším semestru si zkusím najít něco lepšího, možná i něco soukromého.

Ještě musím dodat, že minulý víkend v sobotu (2. října, kdy ještě byl poslední příjemný den) jsme se s česko-slovensko-brazilskou skupinou vydali do Vizely (tři zastávky vlakem od Guimarãese), abychom odtamtud přešli pěšky zpátky domů. Příjemný den, jak tak koukám z okna, teď už se něco podobného bude realizovat ztěží, protože fouká a prší.

Nic víc mě v tuhle chvíli nenapadá. Je pátek, zkusím něco vymyslet na víkend. Mimochodem, touhle dobou za dva týdny budu prozkoumávat Madrid :). Už se těším.

Mějte se pěkně

Honza

Feira Joanina

Přeji krásný den/večer/noc ze západního směru. V Portugalsku stále vládne českýma očima (a také teplotními receptory) léto a počasí stále vybízí k cestě k oceánu. To mě však čeká až zítra, v neděli se chystám do mého oblíbeného Espinha, ale v následujících řádcích Vás chci seznámit s průběhem posledního "pracovního" týdne.

Do středy se nedělo nic zajímavého. Jen jsem zaplatil za jazykový kurz a zároveň jsem si vyzvedl jeho rozvrh hodin, který zaplňuje můj itinerář podle očekávání, třikrát týdně po dvou hodinách. Začínáme již v pondělí 27. září. Docela se těším.

A nyní k té středě. Na tu byl naplánován uvítací orientační program v Braze, kam nás dvěma autobusy svezli z Guimarãese. Již před odjezdem jsem poznal dva Čechy z Liberecké TU, Danču a Jirku. Na místě v Braze se k nám ještě přidala Čechoslovačka Ivana, která překvapivě působí také jako já na geografii. Takže jsme si měli o čem povídat. Orientační program byl jako před dvěma lety, půlka nudná, jel jsem tam vlastně jenom kvůli obědu zdarma... Odpolední seance sestávající z pobíhání po universitním kampusu v Braze se mě netýkala, už jsem věděl, do čeho jdu, a tak jsem radši vzal naše holky do města :).

Středeční "orientace" měla ještě pokračování večer, teda spíš v noci a nad ránem. Došlo k poznání dalších studentů, tentokrát je tu spousta Brazilců. Ale oproti minule mám výhodu, jak jeden z Jihoameričanů  v dobré náladě řekl: "Před ním je nesmíme pomlouvat, ten nám trochu rozumí."

Den poté jsme se setkali v počtu zhruba deseti na katedře geografie, kde jsme se tak trochu seznámili a každý dostal úkoly. Kromě hordy Brazilců jsme tam jen my dva, tedy já a Ivana z pražské geografie. A prý ještě jeden Indonézan nebo Malajec, to už si nepamatuju. O něm vím jen to, že se nedostavil. Moje práce, kromě diplomky a jazykového kurzu, bude zprvu spočívat v pomoci s organizací konferencí a obnovy anglické (a možná české?) verze katederních webových stránek. Jak jsem čekal, mám určitou volnost, nikdo na mě netlačí. Ale bůhví, co za práci se vyloupne potom.

V pátek jsme provedli všechny potřebné byrokratické procedury, tedy registraci, pojištění, odevzdání fotografiíí a osobních údajů. Večer jsem se pak přihlásil do knihovny, kde stejně trávím nejvíce času, protože internet v posteli tentokrát nemám a asi ani mít nebudu, a tak musím za ním do knihovny nebo (jako zrovna teď) na koleje.

Už během pátku jsem samozřejmě rozmýšlel, co budu dělat o víkendu. Neděle je jasná, pláž v Espinhu a také fotbal (hraje tam Boavista) v tom samém městečku. Na dnešek (sobotu) jsem si nakonec vybral procházku městem s foťákem. 

Při vstupu do centra mě zarazil kouř, ale nic nekontrolovatelně nehořelo, jen se na dvou hlavních náměstích konaly historické trhy (Feira Joanina), takže jsem udělal pár fotek z tohoto setkání. Fotky jsem umístil nad tento odstavec. Pak jsem se přemístil do tréninkového centra fotbalistů místní Vitórie, kde jsem vyzkoušel možnosti své i svého fotografického materiálu při sportovním utkání, hráli zrovna naděje místního fotbalu. Zápas skončil 3:0 pro hosty (zeleno-žlutí), fotky nechci dávat na rajče, ale tyhle "méně významné" úlovky jsem uložil sem - http://picasaweb.google.com/czechrbkfan/2010_09_24VSC?authkey=Gv1sRgCK6B7di_-8X48AE#, to i proto, že mě o to někteří diváci žádali :). A tak ty fotky možná obletí kousek Portugalska.

No nic, dostahuju včerejší díl Vyprávěj, dám si ho před spaním (možná s trochou vína) a budu se těšit na zítřejší moře. Vy si užívejte podzim!

Z Portugalska zdraví
Honza

Algarve a ten zbytek

Jak někteří z Vás vědí, ještě před začátkem akademického roku (21. září, stejně jako na Ostravské univerzitě) jsem se chtěl, vlastně poprvé v životě, vykoupat v teplém moři, tedy ve vodě, která má víc jak 20°C. Takže jestli chcete, pojďte se mnou projít posledních pár dní, jež jsem prožil tady v Portugalsku.

Zabydlel jsem se (na adrese Rua Travessa do Picoto 15, 4800 Guimarães, Portugal, kdybyste náhodou měli nutkavou potřebu cosi posílat) vcelku rychle, dovybavil kuchyni, což znamenalo nákup varné konvice, trochu ostrého nože a nového hrnku na kafe a chystal se na odlet na jih z Porta do Faro. Ještě předtím jsem zkontaktoval vedoucího z katedry, abych mu oznámil, že se mnou ještě nemá pár dní počítat, což on podle mých správných předpokladů přijal po portugalsku, ještě mi poradil, kam se mám na Algarve podívat :).

A tak jsem ve středu vyrazil vlakem z Guimarãese do Porta a pak místním metrem na letiště, kde jsem nejprve potkal právě přiletěvší fotbalisty Rapidu Vídeň a pak jsem se sám odebral k bezpečnostní kontrole a zevlování po odletové části letiště. Jak už jsem asi uvedl, letiště v Portu je jedno z nejlepších, která jsem měl tu čest navštívit. Dal jsem si něco malého k jídlu a pak přešel k odletové bráně. Tam jsem při nástupu pobaveně sledoval boj některých cestujících s klecemi na zavazadla, protože Ryanair, tedy společnost, s níž jsem letěl, trvá striktně na rozměrech 55x40x20, což já splňoval, někteří však ne, takže museli doplatit (a ne zrovna málo).

Let byl překvapivě plný, samozřejmě nevím průměrnou cenu, za kterou cestující, v drtivé většině Portugalci, letěli, takže se nebudu pouštět do úvah, jestli se tato linka rentuje nebo ne. K mému překvapení osazenstvo palubního personálu stihlo za krátkých cca 45 minut nabídnout k prodeji všechno, co na palubě mají, takže jsem si mohl vybrat z parfémů, bezpečnostní kamer, něčeho k snědku, náramku, který zaručeně uklidňuje, losů, na něž určitě vyhrajete, a samozřejmě i e-cigaret, tedy těch, které si můžete „zapálit“ i na palubě. Portugalci jsou (možná vinou krize) šetřiví, stewardi a letušky velký úspěch neměli. O´Leary (šéf Ryanairu) by se měl zamyslet, takové angažmá Horsta Fuchse z teleshoppingu by nebylo možná marné :).

Faro nás přivítalo zamračenou oblohou, což jsem nepovažoval za zrovna ideální, ale venku bylo stejně cca 28°C, takže dost příjemně na to, abych mohl doufat v koupel v moři. Busem jsem se přemístil z letiště na faroské vlakové nádraží, abych si koupil lístek na vlak do mé destinace – Monte Gordo. Vlak odjížděl za čtyřicet minut, a tak jsem zevloval po okolí, zaslechl místy i češtinu (docela překvapivě) a za chvíli jsem se usadil do motoráčku, který mě měl dovézt až skoro ke španělským hranicím. 

Vlak po všelijaké trati sviští místy až 85 km/h po pobřeží, občas zajede trochu do vnitrozemí, kde kolem trati rostou planě granátová jablka a olivovníky, míjely jsme samozřejmě i pomerančovníkové a citroníkové plantáže. Cestující nastupovali a vystupovali, někteří ze školy, někteří z práce či za zábavou, prostě obyčejný regionální vlak sloužící především místním. Za zhruba hodinku jsem vystupoval na opuštěném nádražíčku, odkud jsem tak trochu naslepo (cestu jsem si prošel předtím jednou na mapě) mířil k hotelu. Ten jsem našel vcelku lehce, přivítal mě šéfík, čekám že hlava rodiny, která se o celý dům starala. Hotel, tedy spíš penzion, čítá 10 pokojů, perfektně vybavených, samozřejmě s klimatizací. Za cenu, která je v okolí jedna z nejnižších (jiné kritérium výběru jsem vlastně neměl), dostane ubytovaný super servis, a to včetně bohaté snídaně, internetu zdarma a volné půjčovny kol.

Takže jsem si jeden bicykl přivlastnil, abych se přiblížil cca 1km vzdálené pláži. Ta se nachází na kraji turistického letoviska, v té době příjemně poloprázdného, jen němečtí, nizozemští a britští turisté staršího věku se mnou okupovali tuto část Portugalska. Jelikož bylo pořád zataženo a teplota stále příjemná, neváhal jsem a hned jsem se smočil v moři. Místo jsem vybral ideální, na pláži skoro nikdo, teplota moře zhruba 24°C. Vlny se rozbíjely o pozvolnou pláž, takže ještě přibližně sto metrů od samotné pláže jsem v pohodě ve vodě stačil. I vlny jsou tu klidnější v porovnání s těmi z okolí Porta. Ve vodě se tedy dá vydržet dlouhou dobu, takže jsem si užíval klidu. Pomalu se pobřežím prodírala tma, a tak jsem se vydal na večeři do jedné z místních venkovních restaurací, kde samozřejmě běžel na obrazovkách televizí jenom fotbal, takže proč nespojit příjemné s užitečným…

Druhý den jsem začal vydatnou snídaní, proč by se člověk nenacpal, když je to v ceně :). Českou krev v sobě nezapřu, no… Pak vzhůru na pláž. Ještě bych zapomněl – v noci sprchlo, a tak se venku dýchalo parádně. Ráno se ještě povalovaly na obloze nějaké mraky, což většinu turistů odradilo od návštěvy pláží, což mi jen lichotilo, našel jsem skoro prázdnou pláž. Tam jsem vydržel celé dopoledne, sluníčko svítilo čím dál víc a já si vyhříval kosti. Poté jsem se zastavil na nákup, v pokoji si připravil něco k snědku a jal se přečkat polední parno v klimatizovaném hotelu. Trochu se prospat, trochu se projít po internetu, který jsem chytal do mobilu. Navečer jsem se vrátil na pláž, odkud se zahraniční turisti už pomalu loudali do hotelů. 

Podvečerní pláž bych mohl okupovat každý den, vážně je to super se válet ve vlnách při západu sluníčka, okolo je jen pár lidí, kteří jen tak posedávají nebo polehávají v písku. Když už jsem zjistil, že se ve vodě potácím zcela sám, usoudil jsem, že by bylo asi načase se odebrat pryč. V místním minimarketu typu MaBoRa jsem si koupil něco k večeři, přeci jenom místní podniky jsou stavěné na movitější hosty. 

V pátek, kdy jsem měl na večer koupenou letenku Faro-Porto, jsem se vyvaloval co nejdéle v posteli, došel si na snídani, prostě abych klidně přečkal dopoledne. Před dvanáctou mi odjížděl vlak do Faro, kde jsem strávil odpoledne. Faro je centrum celého Algarve, příjemné městečko, jen tam bylo trochu vedro. Letiště je snadno dosažitelné místím busem, takže není potřeba utrácet za taxi. Let zpátky do Porta byl opět plný, spíš jsem čekal, že Portugalci budou cestovat ze severu na jih, aby tam strávili víkend. Ale linka Porto-Faro, kterou nedávno Ryanair založil, aby zaplnil díru na trhu, je využívaná taky obchodními cestujícími, tedy podle mého skromného odhadu. Nepředpokládám, že by pánové v oblecích jeli z dovolené. Ještě se chci pochlubit s úlovkem, na vedlejší stojánce stál Boeing 757 EasyJetu, tedy typ letadla, který si tato společnost pronajala krátkodobě na léto, aby měla čím dovážet britské turisty za sluníčkem.

Naše v porovnání s B757 maličká sedm-tři-sedmička se odlepila z místního letiště na čas, do Porta jsme přiletěli s asi desetiminutovým předstihem, což Ryanair oslavuje fanfárou.  Bodejť by nepřilétali s předstihem, když mají v letovém řádu takovou vatu… Do Guimarãese jsem se dostal chvilku po půlnoci posledním vlakem.

Včera, tedy v sobotu 18. září jsme se s kolegou, jež se mnou sdílí tenhle skromný příbytek, byli podívat na fotbale, místní Vitória SC hrála s Leirií. Výhru domácích barev 1:0 sledovalo třináct a půl tisícovek diváků, fotbal to ale nebyl nijak skvělý. Ale v porovnání s českým chůze-fotbalem je to nebe a dudy…

Na rajče jsem konečně přidal fotky z cesty do Portugalska (http://hiko.rajce.idnes.cz/Cesta_CR_-_Portugalsko/), další album je Algarve, to je už přiložené k tomuto článku. To je foceno jen mobilem, proto ta slabší kvalita. Foťák jsem tam s sebou netahal.

Mějte se krásně!

Portugalsko podruhé, díl první

Zdravím Vás všechny z prosluněného Portugalska. Máme tu více jak 30°C, někde teploty dosahují až ke čtyřicítce. V prvním článku z mého druhého působení na portugalském severu bych Vás rád seznámil s mými úvodními dny tady na západní výspě evropského kontinentu.

Začalo to ve čtvrtek 9. září v Hořovicích, pokračovalo to přes pražské hlavní nádraží až na letiště, kde uděláme první zastávku. Let Praha-Milán Malpensa obsluhovaný nízkonákladovkou EasyJet byl zcela plný, tomu nasvědčoval i pohled na zhruba čtyřicetimetrovou řadu cestujících postávajících u odletové brány dobrou hodinku předem. No, takovéto manýry už mám za sebou, nepotřebuji mermomocí sedět u okna, notabene na takhle krátkém letu. Takže jsem si v klidu prošel naše hlavní letiště, podíval se na super slevy v duty free a podobných obchodech, a zhruba dvacet minut před plánovaným odletem jsem se vrátil tam, kde byla fronta už asi o dalších třicet osob delší.

Jak jsem naznačil, let byl zcela plný, neviděl jsem jediné volné sedadlo. Já se usadil na sedadlo do uličky vedle velmi milých lidí z Mexika. Ti si užívali evropských prázdnin. Paní byla velmi upovídaná, takže jsme celou cestu hovořili, a tak let trvající něco přes hodinku utekl jako voda. Ještě jsem zapomněl dodat, že kvůli plným zavazadlovým prostorům na palubě musel být můj příruční kufr odbaven dolů mezi své větší kolegy. Měl jsem trochu strach o bezpečnost mého notebooku i fotoaparátu, ale nakonec jsem se se všemi svými milými na letišti v Miláně setkal.

Na milánské letiště jsme dosedli plus-mínus-autobus přesně. Tento vzdušný přístav má dvě části, jedna po lepší, druhá pro ty horší společnosti. No a můžete hádat, kam jsme vystupovali my . Po opuštění letadla a krátké jízdě busem jsme si dali zhruba kilometrovou procházku po terminálu, abychom se znovu setkali se svými zavazadly, která už kroužila po pásu. A já se jal hledat odbavení k mému druhému letu. Přepážky jsem našel po chvilce pátrání, pětiminutovou frontu jsem klidně vystál a už jsem měl v ruce palubní vstupenku na let Milán-Lisabon. Protože zbývalo zhruba 100 minut do odletu, dal jsem si něco na občerstvení (vč. malého italského espresa) jal se hledat odletovou bránu. Zrovna jsem chytil místo, kde odlétaly tři lety krátce po sobě (Paříž, Barcelona a náš Lisabon) z malé haly, která čítala pět bran. No v Praze by v takovém prostoru byla umístěna odletová brána pouze jedna. Trochu přelidněno, ale Paříž i Barcelona odletěly a zůstali jsme jen my do Lisabonu. Pak kousek od oken zaparkovalo naše letadlo, lidé vystoupili a místo nich jsme šli my. Zabral jsem jedno z mála posledních míst u oken, usadil jsem se a odpočíval. Let, který trval dvě a půl hodiny, jsem částečně prospal, částečně strávil pohledem na vyprahlou iberijsou krajinu.

Před přistáním v portugalské metropoli jsme Lisabon nejdříve jednou obletěli, všichni jsme sledovali centrum města i všechny ty slavné fotbalové stadionu (já vím… blázen). Přistání neobyčejně hladké (za to pochvala pilotům) a čekání na kufry zhruba dvouminutové. Po výstupu z haly jsem hledal autobus na železniční stanici Oriente. Zaujala mě dlouhá fronta na taxi, Lisabon je rozhodně místo, kde poptávka jasně převyšuje nabídku. Autobus na Oriente jsem našel, svezl se s ním (zhruba desetiminutová cesta) a už jsem jako majitel jízdenky do první třídy vysokorychlostního vlaku AlfaPendular seděl zhruba ¾ hodiny před odjezdem v salonku CP Lounge, kde jsem se připojil k internetu a odpočíval.

Abyste si nemysleli, že tak marnotratně rozhazuji – tu jízdenku jsem chytil v akci i s večeří na palubě. No, na 2 hodiny a 40 minut jsem si připadal jako pán. Steward a stewardka mě obsluhovali, večeře (polévka, lazaně s treskou a jako zákusek tradiční Pastél de nata – tedy koláček se smetanou + kafe, samozřejmě) byla výborná. Cesta utekla i díky sledování panelu, který ukazoval rychlost, jíž se řítíme (často přes 220 km/h). Jestliže jsem se z Prahy do Lisabonu tísnil v nízkonákladovém letadle, cestou Lisabon-Porto jsem si to částečné nepohodlí stoprocentně vykompenzoval.

V Portu jsem přespal v penzionu nedaleko nádraží, odkud jsem se ráno vydal do Guimarãese, mé cílové stanice. Na místním nádraží na mě čekal Ricardo, člověk, u něhož teď bydlím. S úlevou jsem zjistil, že mluví vcelku dobře anglicky, a tak jsem se vyhnul svému úvodnímu trápení s portugalštinou. Domeček (po Ricardových rodičích) je letitý, to je znát, ale kromě pračky tu nic nechybí. Prostě za cenu, která je snad nejnižší v tomto městě, se nedá čekat bůhvíjaký zázrak, nedejbože s internetem… Protože město znám, vydal jsem se jistě k univerzitě, abych se tam ukázal, mno a taky abych si dal oběd za 2,15 euro v místní kantýně :) .

Sobota byla plážová a nakupovací, jel jsem na pláž v Espinhu, kde jsem strávil tak dvě a půl hodiny, pak do Porta koupit si mobil. To se mi povedlo, číslo někteří z Vás už máte, kdo ne, tak mě kontaktujte, abych ho mohl rozšířit do dalších končin. Neděle je zatím odpočinková, jediným zajímavým momentem byl příjezd kolegy, který bydlí ve vedlejším pokoji. Jméno jsem si nezapamatoval (spíš nerozuměl, možná to bylo taky něco jako Ricardo), ale vím, že pracuje jako prodavač a pochází z městečka Régua, které leží přímo v srdci vinařské oblasti, kde se rodí portské.

Napoprvé by snad takový příděl slov, vět a odstavců stačil. Příště přidám i  fotky, mobil umí fotit taky vcelku obstojně. Na ochutnání přináším fotku (pořízenou právě mobilem) baráčku, kde přebývám.

Tady bydlím

Z guimarãešského náměstí přeji klidný nový pracovní týden!

A jsem zpátky v realitě

Těch sedm týdnů uteklo jako voda a já si už užívám sluníčka v Česku. V následujících řádcích se ti z vás, kteří mají zájem, mohou dočíst něco zajímavostí z cesty z Norska do středu Evropy, která trvala skoro přesně 24 hodin.

Začalo to někdy po třetí hodině odpolední v pondělí 2. srpna. Dovoz z mého přechodného útočiště na nádraží v Heimdalu byl zajištěn, byl také bezproblémový, ostatně co se dá na pětiminutové jízdě zkazit. Vlak odjížděl v 15:39, samozřejmě včas a já už si po nástupu hledal místo k sezení. Sice na předem koupené jízdence je rovnou přidělena místenka, ale jak jsem zjistil, cestující si posedali tak různě, a tak jsem se taky přizpůsobil a našel si vhodné útočiště. Trochu jsem se bál, abych měl kam uložit svých třicet kilo bagáže, ale narozdíl od českého Pendolina jsou norské dálkové vlaky na těžkotonážní zavazadla zvyklé, takže v tomto ohledu nebyl jediný problém.

Cesta ubíhala s pomocí kafíčka, zmrzliny, knížky, focení okolí a příležitostného spánku vcelku rychle, užil jsem si hlavně přejezd přes Dovrefjell, hory s nejvyššími vrcholy nad 2 200 metrů. Samozřejmým doplňkem byl sníh na vršcích. Počasí vcelku přálo, přeháňky byly krátké, a tak se dalo udělat pár obrázků.

Na stanici Oslo S jsme měli přijet ve 22:12, ale vlak u nástupiště zabrzdil již v deset, takže jsem měl více než hodinku na přestup na noční expres do Bergenu. Trocha občerstvení v místním kiosku 7Eleven a už šup do vlaku, najít si tentokrát to správné místo k usalašení. Samozřejmostí byl balíček s dekou, nafukovacím polštářem, špunty do uší a klapkami na oči, vše jsem během cesty rád využil. V půlnoci jsem usínal...

...abych se zhruba v půl páté probudil ve zcela jiném světě. Ve světě hor, sněhu, vodopádů, údolí a ticha. Všichni okolo mě spali, já jsem se sebral a šel si dát do jídelního vozu snídani. Kafíčko, jogurt a muffin jsem zhltl během pozorování fascinujících scenérií. Zrovna se rozednívalo, takže můj foťák v současné hodnotě přibližně 10 korun (a ještě českých) nebyl schopen zrovna přesvědčivých výsledků. Takže zůstávají především vzpomínky. Ale věřím, že zůstanou nadlouho, tohle jen tak něco nepřebije!

Sunuli jsme se z kopce, teda spíš brzdili, pak jsem se po hodině toho nejlepšího, co Bergensbanen nabízí, vydal zpět dospat pár minut. Do Bergenu zbývala zhruba hodina a půl.

Nádraží v Bergenu je rozlehlé, ale zase tolik vlaků sem nejezdí. Koleje odsud totiž vedou jen jedním směrem - tam, odkud jsme přijeli my. Já hledal už jen přestup na autobus, jež mě měl odvézt na letiště. I když mírně rozespalý, přesto jsem nástupiště našel velmi lehce a po pár minutách autobus přijel. Mimochodem, busy na letiště odjíždějí z města co čtvrthodinu, takže dlouho ani čekat nemůžete.

Letiště v Bergenu je malé, podle mě by si zasloužilo trochu přifouknout, protože ranní špičce pomalu nestačí. Odbavení jsem provedl v samoobslužném kiosku, sám jsem si vybral sedadlo 2A, tedy u okna, zavazadlo mělo bez 500 gramů dvacet kilo (to už je odhad, panáčku), takže žádné příplatky za nadváhu ani případné přebalování věcí do příručního se nekonaly.

Odletová část letiště je také malá, sedadel poskrovnu, ale zato jsem prošmejdil duty free shop, odkud mi do kufříku přibyla lahvinka portského od pana Sandemana :). Odlet byl naplánován na 10:15, norwegian (tedy společnost, která létá z Bergenu do Prahy) vše zvládli na jedničku a už jsme se kochali výhledem na Bergen, jeho přístaviště se známými hanzovními domky. Fotky jsem samozřejmě cvakal jak divý, ale osobně jsem bohužel neměl čas se do města dostat. No co, snad není všem dnům konec.

Let byl příjemný, nad Dánskem jsem si dal oběd (sendvičové menu) a pak jsem usnul. Probuzení nad Prahou bylo příjemné, jen škoda, že pršelo, takže norští turisté měli z pražských mostů a panoramatu Hradu jen propršené cáry (viz fotky). Ale lepší než drátem do oka.

Už jsme seděli na letišti Ruzyně, trochu delší čekání na zavazadla mi zkracovaly časté pohledy na hodinky, protože za pár minut mi odjížděl bus na hlavní nádraží. I ten jsem stihnul, stejně tak jako rychlík na Příbram. Super. Ve tři hodiny jsem vystupoval z vlaku na starém známém nádraží ve svém rodném městě. 

Předposlední víkend...

No jo, už se to nezadržitelně blíží. Dneska je středa 28. července, krátce před půl devátou. Ještě dvakrát do práce, pak víkend (ve znamení místního festivalu jídla) a v pondělí začne trošku delší cesta domů.

Poslední víkend jsem využil k malému cestování. V sobotu jsem vyrazil s kolem kolem řeky Nidelvy. Řeknu vám, že jsem od toho výletu čekal víc. Mapa, která byla nazvána "Po březích řeky Nidelvy", mě spíš zaváděla do místních vesniček, ale což. I tam je pěkně. Navíc místní mají výhodu, že žiji kousíček za městem (připomínám, že Trondheim má něco kolem 150 tisíc obyvatel) a přesto na venkově. Pasoucí se krávy a zemědělný lid to dokazuje. Takové městečko Klæbu, kde jsem svou cestu proti proudu řeky ukončil a vracel se zpátky, by nemuselo být na bydlení vůbec špatné :).

Největším lákadlem totoho výletu jsou vodopády, na kterých bohužel prozíraví Norové postavili dvě přehrady s elektrárnami, takže výsledný efekt není buhvíjaký, škoda. Ale i tak ta voda hučí dost.

V neděli jsem se nejdříve chystal vyzkoušet druhou mapu, kterou jsem sebral (opravdu byla zadarmo) v trondheimské knihovně - nesla název "Vassfjellet". Tedy přibližuje návštěvníkům nedaleké pohoří, z něhož se tyčí vysoká televizní věž. Jenže počasí nedovolilo, ráno bylo krásně, ale internetová předpověď hrozila deštěm, a tak jsem změnil plán a vydal se vlakem do starého známého městečka Røros.

Dvě hodiny na palubě vlaku utekly (i za přispění kafíčka a sušenek) a už jsem se toulal městečkem, které je i v hlavní turistické sezoně klidné a přívětivé. Kafíčko na zahrádce v kavárně chutnalo, sluníčko občas vysvitlo, takže co více si přát? Den utekl jako voda, prohlédnout si můžete i pár fotek, oba dva dny jsem spojil do jednoho alba.

V práci to utíká, pořád se věnuju lekcím malování, docela dlouhou chodbu mám za sebou, udělal jsem i kout v další budově, nyní maluju hajzlik, asi na rozloučenou, snad mi tím nechtějí něco naznačit :).
Mějte se fajn! 

Jdeme do finiše

Opět po několika dnech zdravím z tentokrát propršeného Norska. Počasí je tu prostě nevypočitatelné, jeden týden tu lámou teplotní rekordy (ty s horní hranicí samozřejmě), tenhle týden jsme rádi, že se rtuť či lih či buhvícoještě vyšplhá nad 15°C. Norské léto jak má být.

V práci se blížím k závěru, už mi zbývá jen celých sedm pracovních dní. Zbyl jsem jako poslední letní výpomoc (ostatním byl termín ukončení práce stanoven, jen já - trochu VIP - jsem si mohl sám říct, do kdy chci pracovat :) ). Pokud počasí přeje, sekám trávu a pohrabuju k tomu, pokud počasí nepřeje, maluju školní chodby. Taková příprava na srpnovou šichtu doma v ČR, předpokládám. 

Jelikož toho nemám tolik co napsat, zážitků kromě fotbalu moc není, tak si aspoň přečtěte jeden můj postřeh z norského života:

Nagelované vlasy vs. jízda autobusem - že Vám to spolu nijak nesouvisí? Hned vysvětlím. Představte si norského puberťáka s půl kilem gelu na vlasech, jak jede autobusem. Ještě nic zvláštního? A ten chlapeček si sedne k oknu. Už přihořívá? A opře si hlavu o sklo. Bingo! Nevím, jak často tu myjí okna autobusu zevnitř, ale možná by se šikla častější očista. Bléé, no jako bych to měl před očima. Ulepené sklo, docela nechutné. Ve výsledku je jedno, jestli má ten dotyčný hlavu mastnou nebo zgelovanou, obtisk na skle vypadá asi stejně.

Přeji pěkný, pokud možno nezgelovaný den.

Víkendová pohoda

Tak nám končí další víkend, ještě pár hodin odpočinku, pak se kouknout na finále MS ve fotbale a už jen nařídit budíka na tu správnou hodinu. Počasí se tady v Trondheimu vydařilo, poprchávat začalo až nyní, takže vše v nejlepším pořádku. Teploty tu jsou pro mě tak akorát, kolem 23°C, vy v ČR máte minimálně o deset víc, což by pro mě znamenalo jediné - zatažené rolety a ani špička nosu nesmí z baráku :) .

Sobota byla ve znamení návštěvy místní knihovny, tam jsem strávil asi dvě hodinky, a pak jsem se sešel s Alexandrem, Slovákem, který bydlí nedaleko od Trondheimu. Dali jsme kafe, jednou si nechali i dolít (to je tu zcela běžné a je to zahrnuto v ceně, kterou zaplatíte na začátku - tentokrát to stálo 25 NOK - NEPŘEPOČÍTÁVAT, PROSÍM!). A jen jsme kecali o svých dojmech a shodli jsme se na tom, že život v Norsku je poněkud klidnější a pohodlnější než v českých či slovenských končinách.

V neděli jsem se opičil po místních a šel jsem se vyvětrat. Spousta lidí tu poslední den v týdnu využije ke sportování, takže jsou všude vidět rodinky na kolech nebo pochodující po okolních vršcích, nezřídkakdy také lidé sviští na kolečkových lyžích - lyžařský národ se nezapře (a hádám, že ani nechce). Já jsem si jako svůj nedělní cíl vybral nejvyšší vršek v nejbližším okolí města, zhruba 550 metrů vysoký Gråkallen. Z centra města jsem nasedl na autobus, který jezdí jen o víkendu a je určen právě pro import turistů do oblasti zvané Bymarka, což jsou v podstatě hory hned za městem. Výstup na samotnou horu netrval dlouho, možná patnáct dvacet minut a už jsem se mohl kochat výhledem na všechny strany, kam si jen vzpomenete.

Takže na jedné straně město, opodál zasněžené hory, po otočení fjord s městečky a vesničkami na druhé straně (tzv. Fosen). Parádní výlet jsem zakončil zmrzlinou ve městě, kde jsem slyšel od několika skupinek češtinu, takže jsem se rychle vzdálil, abych se nemusel moc stydět za to jejich "helé, támhle je ta katedrála... mě bolej nohy"...

Fotky z neděle na tradičním úložišti, tedy na http://hiko.rajce.net/Nedelni_vylet_na_Grakallen.

Hurá! Léto!

Zdravím všechny do středu Evropy, i když je čtvrtek. V Norsku před týdnem slibovali propršených pár dní, ale nakonec se jejich předpověď nesplnila, a tak si užíváme trochu léta. Každé ráno chodím do práce kolem kvetoucího a příjemně vonícího šeříku (tudíž Česko má v tomhle nad Nory navrch zhruba v délce dvou měsíců). Léto přišlo do Trondheimu, což si Norové a vlastně i já patřičně užíváme.

Ještě se vrátím k poslednímu víkendu. To bylo tak hezky, že jsem vytáhl kolo, sandály, triko a kraťasy a vyrazil jsem na projížďku. Řeknu vám, že to oblečení bylo jen tak tak, být o stupeň méně, sandály by dále zůstaly v botníku. Ale Norové uvítali polojasnou oblohu a zhruba dvacítku na teploměru bez reptání. Vyrazili k vodě!

Norstvo se válí u vody, někteří i v ní

Teda na rovinu se vám pochlubím, že do té vody by mě nedostali ani párem volů. Stačilo mi jen vodu "ochutnat" palcem u nohy. Brrr. A dětičky se klidně cachtaly ve vodě, aspoň jejich rodiče a prarodiče měli trochu soudnosti a sami tam nelezli. Zajímavý trénink před dovolenou třeba v Turecku s pětadvacetistupňovou vodou :).

A pokud jde o průběh týdne(ů), tak pořád na podobné brdo. V práci to kupodivu utíká vcelku rychle, a tak už mám za sebou trochu víc než půlku plánovaných pracovních dní. S velkým úspěchem jsou vyřešeny i daně z loňska (díky všem zainteresovaným za pomoc!), takže nemusím být o "chlebu a vodě".

No nic, je čtvrtek, zítra to nějak v práci dokopu, a jak už jsem tak poznal místní, tak rozhodně nepůjdeme na víkend přesně na konci pracovní doby ;). Rozmýšlím, co o víkendu. Asi zase vezmu kolo a půjdu protáhnout tělo a poznat pár vodopádů a močálů. Jo a už tu na náměstí prodávají norské jahody, zatím ale košík za 50NOK, na to jim s... Baryk.

Mějte se famfárově!

Týden je za námi...

... a já se tak těšil na víkend. Je sobota ráno, při pohledu z okna ale můžu na veškerý venkovní program skoro zapomenout, protože zase prší a na dnešek hlásí zhruba 11°C. No, parádní léto, ne? Díky tomuto počasí letos ani nemám problémy s usínáním, světlo venku není tak hrozné, aby se jeho vinou nedalo spát. Tak aspoň nějaké pozitivum.

V práci jsem dokončil první celý týden, vyplnili jsme včera spolu s ostatními lejstro s počtem odpracovaných hodin, a tak se můžeme těšit na první penízky. Kdy budou, to už tak škola ovlivnit nemůže, protože všechny procedury jdou přes místní krajský úřad (Sør-Trøndelag Fylkeskommune). Navíc by každou chvílí měly přijít peníze ještě za loňský přeplatek daní, jenže úředního šimla popohnati těžké, ba nemožné.

Při čtvrteční (nebo středeční, už si to přesně nepamatuju) cestě místním busem číslo 7 z města do svého přechodného útočiště mě zarazila jedna věc - Norové neumějí jezdit autobusem. Představte si MHD v jakémkoliv aspoň trochu (větším) městě ČR v odpolední špičce - autobusy, tramvaje či trolejbusy (zůstaneme u přízemních druhů dopravy) jsou narvané tak, že přes ně není vidět na druhou stranu ulice. Jenže v Trondheimu těch pár (zhruba desítka) stojících lidí zašpunutuje předek busu natolik, že se na dalších zastávkách nezastavuje a ani výzva řidiče nepomohla k vylepšení situace. Ojojoj, to by bylo v naší domovině keců, nadávek a možná i facek :).

Jinak abych jen nehanil, v jednom z autobusů nás dokonce řidič přivítal slovy "Dobré odpoledne, vítejte v autobusu linky 4 ve směru ... ". To docela potěšilo v takovém obyčejném pochmurném dni.

Nakonec přidávám jeden obrázek z minulé neděle, trondheimské ulice kvetou :) (obrázek si můžete rozkliknout do plné velikosti)

Z Norska Vám všem posílám trochu deště :P.

Jaro přišlo do Trondheimsfjordu

Jojo, už i tady na severu se dočkali. Při ranní cestě do práce (mimochodem - pracovní doba je na papíře 7:30-15:30, ve skutečnosti 8:00-15:00) jsem zahlédl dvě kvetoucí třešně. No a měl jsem z toho trochu rozporuplné pocity. Jednoho to sice potěší, vidí-li rozkvetlý stromek takhle na sklonku jara, ale zároveň jsem si uvědomil, že ty chudinky třešně to do září asi nestihnou... Měly se vysemenit někde v ČR, jo.

Jaro vidím i teď z okna, ale bohužel jeho odvrácenou tvář. I u nás na jaře prší, tady předpovídají na víkend 7°C a déšť, takže budu asi dospávat deficit z té 24hodinové cesty. No vlastně proč ne.

V práci ok, občas nějaké stěhování, nějaká demolice, a tak podobně. Překvapil mě místní finanční úřad, který mi oproti loňským 36% vyměřil nyní jen 10% daně, takže si v ranečku domů přivezu o trochu víc. A abych se měl na co těšit, zarezervoval jsem si už na cestu zpátky výlet přes Oslo a Bergen, tedy Trondheim-Oslo-Bergen vlakem a z Bergenu, centra oblasti fjordů a deštivého ráje Norska, přímo letecky do Prahy. Obě části cesty (tedy jak ta pozemní, tak i vzdušná) byly v akci, no neber to. Přece nepoletím rovnou z Trondheimu do Prahy jak nějakej koupák!

To jen tak pro pořádek, abych zahřál klávesnici :)

Mimochodem už jsem konečně trochu upravil a nahrál fotky z pondělní a úterní cesty, prohlédnout si je můžete na http://hiko.rajce.net/Norsko_2010_-_Cesta

Přeju všem lepší počasí než máme tady na severu!

Cesta na sever

Bylo by to moc jednoduché, nemyslíte? Přece člověk nepoletí něco málo přes dvě hodiny přímo když může procestovat pět zemí najednou během čtyřiadvaceti hodin. Busem Student Agency na lince Praha-Oslo nás cestovalo zhruba pětatřicet, což byl vynikající počet vzhledem k tomu, že skoro každý (a já jsem si to svoje hlídal :) ) v tomto případě mohl mít dvousedadlo pro sebe. Takhle jsem aspoň naspal tak tři hodinky, ale povětšinou ne v noci, ale až ráno. Spát v celku se nedalo, protože večer nás vzbudilo hlášení o německé přepadovce, kterou vedla tradiční dvojice policistů – jeden hodný a druhý drsný, pak se brzy ráno naloďujeme na trajekt z Německa do Dánska (a nemůžeme zůstat v autobuse), a za chvíli pokračujeme dalším trajektem, tentokrát jen cca 20 minut kolem slavného hradu ještě slavnějšího Hamleta.

Helsingör - Hamletův hrad

Trajekty budou asi to, co si budu dlouho pamatovat. Přeci jenom suchozemci středočeského ražení nejsou zvyklí na časté cestování po vodě. A i když jsme na nich strávili celkově jenom hodinu, bylo zajímavé pozorovat skandinávské rozednívání z terasy trajektu. Jinak Německo, Dánsko a Švédsko až po norskou hranici – to je jedno a to samé. Nížina, pole, farmy, městečka. Takže právě tuhle část jsem nejvíc prospal.

Do mé přestupní stanice, jihonorského města Sarpsborg, jsme přijeli o pár minutek dřív, a tak jsem měl dostatek času najít zastávku busu jedoucího na blízké letiště Rygge. Tam byl klídek, tak jsem si dal kafe a trochu si odpočinul. Let do Trondheimu trval celkově něco málo přes padesát minut, uteklo to pěkně pekelně. No a v Trondheimu je oblačno ale neprší. Stupňů může být tak třináct. Pro mě parádní počasí :)!

Fotky přidám na své rajče.