Že prý na den na jih Čech...

Dobu předvánoční jsem si chtěl zpestřit ještě výletem do nějaké adventně vyzdobeného města. Beru s sebou synovce Honzíka, který do poslední chvíle netuší, co mám naplánovaného. Ale osud si zahrál s námi oběma, nakonec je ten výlet trochu delší, než jsem plánoval...

Cílem bylo podívat se do Českého Krumlova, který je hezký v každém ročním období. Samozřejmě prosincové počasí ve spolupráci s epidemickou situací moc nenahrává cestám do měst, kde se není kam schovat v případě unavených nohou, hladu či chutě na kafe. Proto se snažím plánovat co nejefektivněji s ohledem na tyto vnější podmínky. Cestu do Krumlova začínáme v pondělí 21. prosince před vlakovým nádražím v Příbrami, Honzík stále netuší, kam jedeme.

Vlakem vyrážíme lehce před osmou hodinou, po krátkém přestupu v Březnici už v devět vystupujeme v Písku. Z tamního vlakového nádraží se rychle přesouváme na nedaleký autobusák, kde vyhlížím žlutý koráb RegioJetu. Přijíždí a Honzík z cedule na autobusu už tuší, kam míříme. Samotná cesta autobusem je zajímavá, obsloužíme se z kávovaru, k nápoji přikusujeme dovezené sušenky. Před námi svítí dotykové obrazovky, kde se dá chvilku i zabavit. Po krátké zastávce v Budějovicích pokračujeme dál do Krumlova, kam přijíždíme zanedlouho.

Honzík byl z autobusu docela potěšen 👍

Krumlov jsme prošli relativně rychle, ono tam kromě pěkné podívané na město ani nebylo co dělat.  Turistů pomálu, kafe tak maximálně z okénka. Takže jsme procupitali centrum, podívali se na zámek, odtamtud jsme se porozhlédli jak po městě, tak i do nejbližšího okolí. Dole v centru jsme ještě koupili něco na drobné občerstvení, pak už jsme mířili zpátky na autobusák. Jedeme, tentokrát Flix Busem, do Budějovic, tam to bude trochu živější.

Český Krumlov je vděčný a nádherný!

Ve čtvrt na dvě odpoledne už vystupujeme v Českých Budějovicích na autobusovém nádraží, které je vtipně umístěno na střechu nákupního centra. Cestou z autobusu do centra se zastavujeme nejdřív v KFC, pak stihneme i mekáč. Ne, že bych se v takové stravě vyžíval, ale poslouchat neustálé otázky (v Krumlově to začalo dotazy Mají tady mekáč? Mají tady káefcé?) by mě taky nebavilo. Ale popravdě, zase taková oběť to nebyla 😏.

Náměstí v Budějovicích, tady to mám rád.

Sousoší Humanoidi v současné verzi.

Masné krámy

Vánoce na náměstí v Českých Budějovicích. S trhy by to bylo o moc příjemnější 😔

V Budějovicích nakupujeme zbývající dárky, i pro sebe si něco pořídíme, sem tam se občerstvíme a vše už pomalu směřuje k tomu, že se nedlouho po páté hodině posadíme do rychlíku směr Příbram. Dorazili jsme tedy asi v 16:45 na nádraží, přes mobil kupuji lístky na rychlík Arriva, za chvilku ale na tabuli u našeho vlaku svítí zpoždění 110 minut... F*ck!

Takže si sedáme na lavičku v nádražní hale a zjišťujeme, co se děje. V Příbrami vlak někoho srazil, a tak je v části tratě doprava nahrazena autobusy. To bude asi na dlouho. A místo toho, abychom se domů dostali bůhvíkdy, bereme zavděk první slušnou možností ubytování v Budějovicích. Rozhodnuto, zůstáváme tady přes noc.

Ještě že mám nainstalovanou aplikaci na rezervaci hotelů, tam docela jednoduše vybírám první cenově přijatelnou možnost, ta splňuje i druhou podmínku, že to musí být někde v blízkosti, abychom nemuseli ještě k tomu hledat cestu někam na kraj města. Nakonec koukám, že jsem za slušnou cenu našel čtyřhvězdičkový hotel.

Ještě vsuvka - v době našeho výletu nebylo možné se jen tak ubytovat, ale řekněme, že tohle byla moje služební cesta 😊. Přece nebudeme spát na nádraží nebo na benzínce...

Na recepci nám bylo oznámeno, že teprve před chvilkou zapnuli topení v našem pokoji, takže tam bude ještě trochu chladno. Nevadí, stejně si musíme ještě odskočit do nedalekého Tesca, kde kupujeme něco k večeři a taky potřebujeme zubní pastu a dva kartáčky... Na tohle jsme připraveni fakt nebyli. A také se smiřujeme s faktem, že druhý den pojedeme ve stejném prádle zase zpátky.

Jo a pokoj? To bylo taky překvapení od paní recepční. Prý: objednali jste si studio, ale to v současné době nemám k dispozici, tak dostanete lepší, mezonetový apartmán. Nu, proč ne. Je to fakt luxusní!

Po nákupu se ještě najíme a nejdřív Honzík a potom já využijeme možnosti jednou za čas si napustit vanu a trochu si v ní porochnit. Pak jdeme spát, vcelku brzo, jsme totiž docela uťapkaní.

Ráno dáváme snídani a pomaloučku se připravujeme na opuštění našeho velkorysého pokoje v půl jedenácté. Naplánovaný návrat do Příbrami vlakem, který z Budějovic vyjíždí zhruba ve čtvrt na dvě, tentokrát klapne na čas. Ještě si stihneme město jednou projít a něco nakoupit a sníst. Výlet byl u konce. Trochu stresoidní, ale asi to takhle mělo být.

Poslední předkoronový fotbal

Táta ode mě dostal k narozeninám, které slaví na konci února, dárek, který ho zabaví na celý víkend. Jedeme do Berlína. Za fotbalem hlavně. Plánuji se do Berlína na Bundesligu podívat už delší dobu, a tak je tohle vhodná doba. Při výběru termínu a tedy i zápasu mě docela baví představa návštěvy duelu Herthy s Werderem Brémy, což je kombinace zajišťující přítomnost hned několika českých fotbalistů na trávníku. Hrát mají začátkem března, to už bude počasí snad aspoň trochu jarní, takže kupuji lístky na fotbal, rezervuji hotel a ještě přidávám i jízdenky na vlak. Výlet zařízený, do narozeniny ještě pár týdnů zbývá.

No jo, ale asi víte, co bude následovat. Trefil jsem se se svým plánem přesně do doby, kdy v Evropě začal své rozpínavé pařáty natahovat Covid-19. Už při předání dárku jsem se tak trochu omlouval, protože tohle jsem přece nemohl vědět. Fotbal se měl pořád hrát, žádné výrazné restrikce nebyly ani ve vzduchu, natož na papíře. Hotel byl zarezervovaný bez možnosti storna, takže jediná položka, za kterou se daly teoreticky peníze dostat zpět, byla rezervace místenek ve vlacích do Berlína a zpět. 

Takže pátek, jedeme. Vybaveni veškerými možnými proprietami (vitamíny, antibakteriální gely) vyrážíme do Berlína vlakem, z Příbrami to začneme hezky osobákem do Zdic, následuje rychlík na pražský hlavák a odtamtud pěkně EuroCity směr Berlín (a Hamburg). Cesta proběhla velmi hladce, všechno relativně načas a my tedy po vystoupení na berlínském hlavním nádraží, což je několikapatrová kombinace nádraží s obřím nákupákem, začínáme plnit plán.

Batožinu si odkládáme do skříňky a vyrážíme pěšky udělat zajímavý okruh - kolem Braniborské brány (+ povinného curywurstu u jednoho ze stánku nedaleko) a Židovského památníku pokračujeme kolem monstrózní budovy německého ministerstva financí k muzeu Topografie teroru, jehož návštěvu doporučuji všem. Byť budete mít asi taky knedlík v krku. To místo je docela silné...

Currywurst - berlínská povinnost

Topografie teroru

Kolem Checkpointu Charlie, kde tentokrát chyběli tradiční "američtí" vojáci, nabíráme směr nádraží, dojdeme k řece a podél ní přicházíme zpátky do budovy hlavního nádraží. Už je totiž čas sebrat kufry a vydat se do hotelu. Ten máme až na jihu města, ovšem díky dobrému spojení vlakem S-bahn nemusíme ani jedinkrát přestupovat a nádraží, což je poslední zastávka před letištěm Schönefeld, máme od hotelu jen pár desítek metrů. Hotel se jmenuje Meininger Berlin Airport, je očividně jedním z novějších a nabízí solidní komfort. V kombinaci s nízkou obsazeností je to příjemné místo na ty naše dvě noci v Berlíně.

V sobotu máme hlavní cíl - fotbal na olympijském stadionu. Ten se hraje od půl čtvrté, což je klasický bundesligový čas výkopu většiny zápasů, takže ještě před ním stíháme klidnou procházku do, od hotelu nedaleké, čtvrti Gartenstadt Falkenberg, což je krásná ukázka trochu venkovské architektury na kraji velkoměsta. Domky, jak řadové tak i samostatné, tu hrají všemi barvami, všudypřítomný klid naznačuje, že bydlení tady nemusí být vůbec špatné. Rozhodně zajímavý cíl naší procházky. 

Gartenstadt Falkenberg

Gartenstadt Falkenberg

Návštěvou této části Berlína jsme utratili pár desítek sobotních minut, už je po poledni, a tak nezbývá než se pomalu začít přesouvat na druhou stranu města, k olympijskému stadionu, který má za své domovské sídlo místní Hertha. Tady se zase naplno projevila moje silná stránka - plánování při výletech mi jde na jedničku, přesun zvládáme příměstským vlakem S-bahn bez jediného přestupu. Sice na palubě strávíme asi hodinu, ale co... 

Přijíždíme docela brzo, ale už je kolem stadionu spousta lidí, časovou rezervu využíváme na nákup tradičního fotbalového občerstvení - pivo, bratwurst, pečivo. Potkáváme i spoustu fanoušků se zeleno-bílými doplňky, z čehož vyplývá, že Brémy tady budou mít taky solidní podporu. Po zběžné bezpečnostní kontrole už se dostáváme do samotného areálu stadionu, který je monstrózní. Už jen za návštěvu tohoto místa ten výlet stál. A fotbal je jen třešnička na dortu. 

Už budou nastupovat

58 tisíc diváků na tribunách

Zápas skončil 2:2, přičemž Brémy už po pár minutách vedly 2:0 a z tribun hned začátkem zápasu odešly stovky, možná tisíce domácích fanoušků. Atmosféra byla skvělá, fotbal díky spoustě branek taky nakonec tak špatný nebyl. I když bylo znát, že se utkaly dva týmy, které mají v hlavách jen záchranu v nejvyšší německé soutěži. Takže boj. 

Při odchodu z tribuny sbírám ze země jeden kelímek, do kterých tu čepují pivo a vydávají ho oproti jednoeurové záloze. Beru ho na památku. Vlakem S-bahn se přesouváme zpátky k hotelu. Stíháme nákup v přilehlém supermarketu (něco na večeři, něco domů) a dáváme večerní klid. 

Vedle stadionu je obří nádraží s mnoha nástupišti, za chvíli bylo prázdno.

V neděli máme za úkol se zase S-bahn přesunout po snídani na hlavní nádraží, kam načas přijíždí vlak Hamburg - Budapešť, v němž obsazujeme místa v posledním (maďarském) vagonu. Cesta proběhla podle plánu, s odstupem několika týdnů je to fakt divný pocit - poslední fotbal v klasické době byl pro nás právě zápas na slavném stadionu, kde kromě nás bylo ještě asi 58 tisíc diváků. 

Pohled z posledního vagonu

Do Londýna vlakem

První výlet roku 2020 směřoval na Britské ostrovy, přesněji řečeno do Londýna. Ten jako takový nebyl tím hlavním vysněným cílem, ale tak nějak jsem do něho doputoval.

Hlavním a základním kamenem tohoto výletu byla totiž nabídka Českých drah na jízdenku z Prahy do Bruselu za krásných 19 euro. Jelikož jsem Brusel už jednou viděl (a popravdě - příliš mě nezaujal), chtěl jsem pokračovat někam dál. Nabízela se Francie, třeba takové Bordeaux nebo Toulouse neznělo špatně, ovšem u této země se tak nějak ještě ostýchám, jelikož si dokážu představit, že bych si ji tolik neužil, když neumím francouzsky. A angličtinu tam, jak známo, moc neberou. Takže co vlastně tak vyrazit do Anglie? No jo, přímé spojení Brusel - Londýn tunelem. O tom přece sním už delší dobu! Jedu!

Takže jsem v pátek 3. ledna vyrazil po čtvrté hodině ranní vlakem z Příbrami směr Zdice a odtamtud do Prahy. Na hlavák jsem doputoval ještě před šestou hodinou, takže jsem měl více než půlhodinu na přestup do vlaku EC Berliner směr Drážďany (to byla moje další přestupní stanice) a Berlín. No jo, co čert nechtěl (a možná i chtěl), nešlo to tak hladce. Při čekání na nástupišti, kam měli naši soupravu přistavit, najednou ohlásili pěti-, deseti- a nakonec i čtyřicetiminutové zpoždění. Z chladného nástupiště se přesouvám do Burger Kingu, kde si dávám snídani, jež měla přijít na řadu někde u Kralup hezky v restauračním vozu. Ale ten hlad se už musel fakt řešit. Při žvýkání probírám na telefonu možnosti dalšího spojení, uklidňuji se tím, že se do Bruselu ještě mám možnost dostat i přes to, že nechytnu původně zamýšlený přípoj v Drážďanech. Jen mě mrzely ty zakoupené rezervace na vlaky Lipsko - Frankfurt a Frankfurt - Brusel. Ale s tím by se snad dalo taky něco dělat, ne? Byl jsem smířený s tím, že se nějak dokodrcám do Drážďan a tam se u pracovníků německých drah doptám na další postup. Přeci jenom ty rezervace jsem měl zakoupené přes jejich web.

Ale ještě jsem měl v Praze čas, a tak se ještě vydávám pozeptat se v mezinárodní pokladně, jaké jsou moje možnosti. Hned se mě ujala moc milá paní, která mi hned našla nové spoje z Drážďan a při zmínce (ani jsem je neukazoval) o separátních rezervacích mi automaticky začala tisknout místenky na ty dva nové vlaky, tedy z Drážďan do Frankfurtu a další z Frankfurtu do Bruselu. Vlastně jsem trochu vydělal na tom, že jsem se zbavil jednoho přestupu, původně jsem měl mezi Drážďany a Frankfurtem přesedat ještě v Lipsku. Odcházím od mezinárodní pokladny vybaven potvrzením o zpoždění, novými místenkami a uklidněním, že v případě delšího zpoždění našeho vlaku do Drážďan se tam mám zastavit ještě jednou a paní mi najde jiné spojení. "Do Bruselu Vás dostanu třeba přes Mnichov." Ale to nakonec nebylo potřeba.

Vlak do Berlína odjel z hodinovým zpožděním, což mi dávalo asi 25 minut v Drážďanech na přestup do dalšího spoje. Takže první a zároveň poslední větší hrozba byla zažehnána. Do Frankfurtu mě veze moderní jednotka ICE, svištíme místy 250kilometrovou rychlostí, ovšem také zastavujeme v místech, o kterých jsem v životě neslyšel (třeba Gotha a Bad Hersfeld). Cesta uplyne pěkně rychle, v půl třetí vystupuji na velkém nádraží ve Frankfurtu. Mám necelé dvě hodiny na krátkou prohlídku nejbližšího okolí stanice, ovšem ty využívám především k tomu, abych si v přilehlé ulici koupil něco k snědku a posadil se do docela pěkného food-courtu přímo v budově nádraží. Tam si ještě dávám kafe, aby nikdo nemohl říct, že jsem si tam přišel zkonzumovat jídlo koupené úplně někde jinde.

Dvojice ICE a TGV na nádraží ve Frankfurtu, já pojedu tím vlevo, do Bruselu

Pokračuji ve směru na Brusel. Ranní roztrpčení z mírného narušení mého plánu už je to tam, jsem už v klidu smířen s tím, že se do belgické metropole dostanu o dvě hodiny později, než jsem si původně vysnil. Spíše se těším na projížďku další jednotkou ICE, vlak má tentokrát označení ICE 12, tak nízké číslo samo o sobě značí důležitost tohoto spojení.

Po nástupu a nalezení svého místa zjišťuji, že budu sedět na jedné ze sedaček v rozložení 2+2, tzn. mezi dvojicí sedadel, která byla nasměrována proti sobě, byl stolek. Moje sedadlo bylo v té dvojici sedadel, která mířila ve směru jízdy, ovšem paní, která měla původně sedět na sedačce naproti u okna, jsem nabídl, že si klidně sednu na její místo, jelikož se svěřila s tím, že se jí nedělá moc dobře, když sedí proti směru. Měl jsem i dobrý skutek 😁.

Vlak zastavil v Kolíně nad Rýnem, Cáchách, Lutychu a přijel do Bruselu. V Kolíně se pěkně zaplnil, a to tak, že jsem se se svým kafem, s nímž jsem měl projít asi pět dalších vagonů, abych se z bistrovozu dostal zpátky na svoje místo, na cestě strávil asi dvacet minut. Spousta studentů i rodin s dětmi se překvapivě v pátek večer vydali na cestu. Ale na místo jsem se nakonec procpal a v půl osmé jsme zastavili na bruselském nádraží Midi (Zuid). Ubytování jsem měl sjednané v přilehlé ulici, takže zanedlouho mi už majitel domu představuje můj apartmán, který sestává z ložnice, kuchyňky a maličké sprchy se záchodem. Na jednu noc krásné. Snídaně je tu zajištěna také, ale poprvé v životě se setkávám s tím, že se mám obsloužit zcela sám, a to z plné lednice (jsou tam vajíčka, salám, sýr, porce marmelád, medu, jogurty). Ráno v sedm mám slíbené i čerstvé pečivo, které se objeví na chodbě u dveří. Ještě před spaním odbíhám na nádraží do supermarketu pro něco na dobrou noc (tj. večeři a pivo).

Tímto se konečně dostáváme k dalšímu dni mého výletu. Sobota začíná vyzvednutím slíbeného pečiva, které na mě čeká na druhé straně dveří. Po snídani vyrážím do města, jedu metrem do samotného centra. Chci vidět hlavní náměstí i se zastavit u jedné z největších (byť sama o sobě je droboučká) bruselských atrakcí - sochy čůrajícího chlapečka Manneken Pis. Náměstí je ještě zahalené do tmy, ovšem nasvícení velkolepých domů tomu dává ten správný šmrnc. Jsem tam skoro sám. Stejně jako u zmíněné sochy, kde je kromě mě ještě slečna, jež si dělá asi miliardu selfíček... Mizím pryč. Pěšky (je to asi 20 minut) zpátky do bytu, kde se musím ještě sbalit.

Grande-Place - hlavní bruselské náměstí

Tintin je v Belgii doma

Manneken Pis

Manneken Frites...

Čeká mě cesta do Londýna. Tím, že jsem strategicky vybral ubytování u nádraží Midi, odkud odjíždějí i vlaky Eurostar do Londýna, jsem se zbavil jakéhokoliv stresu z přesunů v neznámém městě. Do části nádraží, zvané jako Channel Terminal, se dostávám asi hodinu před odjezdem vlaku do Londýna. Procházím automatickou kontrolou lístku, bezpečnostní kontrolou, za kterou následuje belgická hranice a o pár kroků dál už ta britská. Projdu automatickou bránou a už jsem vlastně v Anglii. Obrovská výhoda vlaků Eurostar je podle mě právě v tom, že se po příjezdu do Londýna už žádnými takovými procedurami nemusíme zaobírat.

Nástup do vlaku je ohlášen asi dvacet minut před časem odjezdu, vlak je superdlouhý, jsem ve vagonu č. 17, který je předposledním. Na palubě je klídek, vedle mě sedí trochu nervózní paní, která pořád zkoumá svou rezervaci na letadlo Londýn - Buenos Aires. Ale koukám, že letí až večer, to má ještě dost času.

Na palubě Eurostaru

Cesta do Londýna frčí pekelně rychle, v rámci Bruselu jedeme 160 km/h, ve volnější krajině upalujeme někdy i 300 km/h, konstantě nezpomalíme pod 250 km/h ve velmi dlouhém úseku. Takovou projížďku si fakt nechám líbit. To vám za okny krajina ubíhá trochu jinak. A není se co divit, po krátké zastávce v Lille míříme směr tunel, ten projíždíme rychlostí 160 km/h a už vyplouváme v Anglii. V Londýně jsme za dalších pár desítek minut, v samotném městě vlak zajede pod povrch a sviští to až do výjezdu nedaleko nádraží St. Pancras International. V Londýně zastavujeme přesně na čas. Je poledne.

Welcome to London

Ale ubytování mě očekává až ve tři, takže co teď? Zkouším se přesunout na Covent Garden, kde chci koupit něco v muzeu londýnské městské dopravy, ale davy mě vyhánějí k řece. V parčíku nalézám volnou lavičku a sním v Bruselu připravený sendvič. Plánuji si koupit boty na běh, počítám s tím, že si je pořídím v obchodě SportsDirect, o kterém vím, že má pobočku i na slavné Oxford Street. Tam se mi ale z důvodů velkých davů a mého příručního zavazadla, které ještě táhnu s sebou, fakt nechce. Hledám jinou pobočku, nacházím jí na jihu města, tam mě dopraví přímý bus. Zabíjím tak dvě mouchy jednou ranou, jelikož si ukrátím čas a ještě si můžu v klidnějším obchodě vybrat ty pravé botky.

Ve tři hodiny se blížím svému přechodnému bydlišti, které se nachází nedaleko stanice metra Bethnal Green. Je to ten samý pokoj, kde jsem přespával při své poslední návštěvě Londýna. Jsem překvapivě docela unaven, přeci jen to veškeré cestování v posledních více než třiceti hodinách vyžadovalo určitou ostražitost a sebralo tím pádem i nějaké síly. Takže na chvilku vytuhnu, abych se probudil při pohledu na krásný západ slunce nad londýnskou čtvrtí City a jejími mrakodrapy. Kouzelné.

City v západu slunce

Navečer se vydávám přeci jen na Oxford Street, láká mě obří obchoďák Marks & Spencer. Do něho zaplouvám po propletení se všemi těmi davy, v obchodě je překvapivě docela klid. Po nákupu se vracím do Bethnal Green, stavím se v Tesku pro jídlo. Bydlení v pokoji v malém bytě skýtá možnost ušetřit pár liber za stravu, když si koupím (jinak docela slušné) předpřipravené pokrmy, jež pak hodím jen na pánev.

Neděle ráno pro mě znamená vyběhnout v nových botách už v 6:45 na hltání lednových kilometrů. Kousek od bydliště mám Victoria Park, což je poměrně rozsáhlé území, kde se pěkně běhá. Před osmou ranní jsem zpátky v bytě, navíc s dobrou náladou. Čeká mě den, jehož jediným pevným bodem je od druhé hodiny odpolední fotbal. Chystám se na zápas anglického poháru mezi Charltonem a West Bromwich Albion. Do té doby ale musím něco ještě vymyslet, přeci nebudu jen ležet v pelechu (i když, ne že bych to nezvládl).

Vydávám se tedy vlakem z blízkého nádraží směr Tottenham, chci si jen omrknout nový stadion místních kohoutů, podívám se i do jejich obřího fanshopu. Procházím místní ulici směrem k další železniční zastávce, v přilehlém mekáči si dávám kafe a vracím se domů, kde si ohřívám oběd. Nastupuji zanedlouho do metra směr centrum a po dvou přestupech se objevuji chvilku po jedné hodině odpolední nedaleko stadionu klubu Charlton Athletic. V maličkém fanshopu si na památku kupuji šálu domácího klubu, za chvilku už mířím do útrob stadionu The Valley.

Blížím se ke stadionu Tottenhamu

Bývalý prodej vstupenek, pro takové už v moderním anglickém fotbale není místo :(

Ve vlaku do Charltonu

V místním občerstvení nemůžu vynechat pintu piva, kterou ovšem musím vypít ještě před vstupem na tribunu. Po usednutí na své místo, které se nachází na hlavní tribuně v páté řadě, což v Anglii většinou znamená, že sedím skoro na hřišti (tohle na anglickém fotbale miluji!), se kochám stadionem. Ten není z největších, co lze v Londýně najít. Vejde se na něj cca 27 tisíc fanoušků, ale dnes určitě nebude návštěva takové počty atakovat. Soudím i podle toho, že protilehlá dlouhá tribuna je zcela zavřená, za bránou mají otevřenou tribunu fanoušci hostů (z Birminghamu jich přijelo tak 1500!), za druhou bránou je vstup jen do dolních sektorů, což je případ i tribuny, kde se nacházím i já. Celkově je na stadionu něco přes 6 a půl tisíce diváků.

Pivo na zahřátí, pěnu mi zapomněli

Konec zápasu, hosté můžou se svými fans slavit

Charlton - u stadionu The Valley

A fotbal? Skončil výhrou hostů 1:0. Ti si taky zasloužili jít v poháru dál. Fotbal odpovídal tomu, že v obou sestavách byli hráči, kteří obvykle za a-tým nehrají. Anglický fotbal je svižný, což o to, hráči nic nevynechají, občas to i trochu zajiskří. Ale chybí jim trochu více fotbalovosti a situace na hřišti byly občas i k pousmání. Ale zase na druhou stranu - oba kluby hrají v současnosti druhou nejvyšší soutěž (byť se hosté vehementně snaží o postup mezi anglickou elitu). Za lístek jsem dal 15 liber (tzn. cca 450 Kč) a těch peněz mi bylo, abych byl upřímný, jednu chvíli i líto. Asi jsem si nevybral ten nejlepší duel, do kterého investuji svoje peníze...

Cestou zpátky se ještě zastavuji ve městě, konečně nakupuji nějaké drobnosti v obchodě místního dopravního podniku a pomalu se vracím potemnělým městem zpátky na Bethnal Green. Večer se mi ještě nechce jít spát tak brzy, a tak vyrážím na okruh po městě, kde si kupuji i něco na dobrou noc (rozuměj pivo). Neděle se chýlí ke konci.

V pondělí si ráno po snídani udělám procházku po okolí, jelikož vím, že mi autobus na letiště Stansted odjíždí skoro od domu ve tři čtvrtě na deset. Autobus frčí (na Londýn překvapivě) přesně na čas, na letišti tedy mám dvě a půl hodiny do odletu. Po odbavení zavazadla si počkám několik minut na bezpečnostní kontrolu, ale je celkově znát, že je leden, který je z hlediska letecké dopravy jeden z nejméně využívaných měsíců, tedy aspoň na našem evropském kontinentu. Na letišti si tedy ještě dávám lehký oběd, kupuji dvě knížky jako suvenýr, zanedlouho už zveřejní naši odletovou bránu, což na Stanstedu většinou znamená pochodové cvičení. Naše letadlo odlétá z nástavby u jednoho z prstů letiště, ta hala vypadá spíš jako stodola. Nu což, letím za celkově pětistovku, tak si ještě budu stěžovat...

Ve stodole zvané Stansted Airport

Let byl zaplněný asi ze dvou třetin, při check-inu jsem vyhrál sedadlo u únikového východu, celou trojici sedaček mám jen pro sebe. Toto na palubě oslavuju kafem a koláčem z palubního prodeje. Přeci jen se můžu občas trochu rozšoupnout, ne?

V Praze krásně stíhám vysněný bus č. 100 na Zličín, to znamená, že se domů dostávám v cca půl sedmé večer. Cesta zpátky klapla, na rozdíl od té páteční, skoro na minuty. Jsem spokojen. Londýn ani tentokrát nezklamal.


Více fotek na rajčeti:

Na skok k sousedům

Fotbalisté trondheimského Rosenborgu zase postoupili do základní skupiny Evropské ligy, což pro mě znamenalo nejprve při losu držet palce, aby Norové dostali do skupiny soupeře z míst, které je možné relativně jednoduše navštívit (tzn. žádný Ázerbajdžán, Rusko, Ukrajina nebo různé -spory v Turecku). Los dopadl vzhledem k destinacím relativně dobře, RBK se mohl těšit na soupeře z Rakouska (Linec), Nizozemska (Eindhoven) a Portugalska (Sporting Lisabon). A právě první zápas ve skupině svedl proti sobě rakouský LASK z Lince a Rosenborg, a to na samotný začátek podzimu.

Vyrážím tedy do Lince, byl by hřích nevyužít příležitosti, kdy můžu vidět svůj oblíbený tým cca 200 km od vlastního bydliště. Do Lince je navíc relativně dobré spojení vlakem, stačí jednou přestoupit v Českých Budějovicích. Ale jelikož mám na další víkend naplánovanou cestu na Maltu, stává se z výletu do Lince jen skutečně kratičký zážitek.

Původně jsem plánoval, že do Lince pojedu v den zápasu, ubytuju se v hostelu a druhý den ráno zase pojedu zpátky. Jenže plán se změnil, když se na tento výlet přihlásili i dva mí synovci (ti samí, kteří se mnou byli v srpnu na Moravě). Nechci je jen tak na rychlo vzít do Lince jen kvůli fotbalu, a tak výjezd začínáme už ve středu po škole/práci, v pět odpoledne odjíždíme rychlíkem z Příbrami do Č. Budějovic, odkud pokračujeme expresem do Lince.

Nabíráme směr Linec

Honzík podle očekávání vytuhnul ve vlaku, naštěstí tam bylo dost místa k natáhnutí se

Už se blížíme!

Do Lince jsme přijeli chvilku po desáté hodině večerní, ubytování jsem našel nakonec v bytě pronajatém přes airbnb, a to jednu zastávku tramvají od hlavního nádraží. Další tramvaj jede až asi za půl hodiny, proto vyrážíme pěšky, přesun domů nám zabere asi dvacet minut. Po sprše jdeme spát, já zabírám gauč v obýváku, kluci se naskládali na velkou postel v ložnici.

Ve čtvrtek začínáme program v muzeum Ars Electronica, které je přezdíváno muzeem budoucnosti. Jedná se o velmi interaktivní přehlídku všeho možného, od lékařství, geografii, hudbu až po umělou inteligenci. Na konec prohlídky si dáváme i 3D kino, o představení se dělíme s nějakou místní školou. Překvapením je pro nás česká pracovnice, která nám ukáže ve "své" části některé exponáty a vysvětlí, co to všechno umí. V muzeu nakonec trávíme asi dvě a půl hodiny, uvnitř nám vyhládlo, a tak se přesouváme na oběd do centra Lince.

Ars Electronica je zajímavá budova jak uvnitř...

...tak i zvenčí.

Přímo na hlavním náměstí (Hauptplatz) nacházíme polosamoobslužnou restauraci Liebhaberei, kde jsou schopni usmažit snad všechno možné. Dostáváme neskutečné porce (řízky, hranolky, saláty), které máme vůbec problém sníst. Odfuníme na procházku kolem Dunaje, ta byla fakt dobrý nápad.

Potřebovali jsme totiž vytrávit před dalším chodem. A tak si dáváme celkově asi čtyřkilometrovou túru kolem řeky, kde Honzíka potěší přítomnost skateparku. Byť bez dopravního prostředku, který by zde mohl projet, přesto si areál projde a představuje, jak by se tam asi na koloběžce řádilo. Jdeme zpátky do centra, čeká nás dezert.

A tím v Linci nemůže být nic jiného než linecký dort. A ten nejautentičtější dělají u Jindraka, v pekárně a kavárně, kam jdeme na svačinku. Dort je fakt super 😋. Pak jedeme do našeho přechodného bydliště, abychom se připravili na večerní fotbal.

K Jindrakovi na dezert a kafe

Pravý linecký dort

Fotbal začíná pět minut před sedmou večer, a tak se s dostatečným předstihem po krátkém odfrknutí doma přesouváme tramvají nejprve na nádraží, odkud vyrážíme směr stadion. Kolem nádraží už se pohybují desítky domácích fans, my s černobílými šálami norského klubu docela zapadáme mezi Rakušany s černobílými šálami místního LASKu. 

U stadionu hledáme vstup do sektoru pro hosty, celý areál musíme obejít a vše je značené tak skvěle, že se musím zeptat nejprve někoho z místních a pak i policisty, abychom vůbec trefili do sektoru hostů. Právě tam máme zakoupené lístky (přes norský klub) a nikam jinam nás nepustí. A policista, kterého jsem považoval za poslední záchranu, nás s úsměvem dovedl k turniketům pro fanoušky hostujících týmů, jsou trochu schované na kraji parkoviště. A hned se dozvídáme, že nás "Norů" bude asi pětatřicet, což je vcelku očekávaný, přesto velmi slabý počet. Ještě že jsme vyrazili ve třech, hned ty počty navyšujeme 😎. Po povinné prohlídce obsahu kapes a prošacování musíme obejít zase další kus stadionu, abychom konečně mohli po schodech vystoupat do sektoru.

Tam už je pár (možná doslova) Norů, kteří se s námi hned dávají do řeči. Takhle malý počet je sice pro fandění fakt mizerný, ale zase pro socializaci mezi jednotlivými fanoušky je to naprosto perfektní. A taky nebyly fronty u stánku s občerstvením či na WC.

Fotbal je ale zoufalý, Rosenborg prohrává 0:1 (zaslouženě), ovšem na stadionu panuje docela pěkná atmosféra, kterou vytváří asi jedenáct tisíc místních fanoušků. Pro ně je to svátek, poprvé tu zažívají skupinovou fázi v evropských pohárech. Všichni se ale můžeme kochat krásným zabarvením oblohy po západu slunce, vystřídala se tam snad celá paleta myslitelných barev. 

Před devátou ale rozhodčí potvrdí domácí vítězství závěrečným hvizdem, domácí fans jdou slavit s hráči, fotbalisti Rosenborgu jdou povinně zatleskat před náš sektor. Toť vše. Ze stadionu jdeme pěšky domů, za dvě desítky minut jsme v teple.

Na stadionu v prázdném sektoru fans Rosenborgu

Fotka získaná z rakouských stránek, jestlipak nás najdete :)

V pátek ráno vstáváme a já připravuju snídani, kterou máme v plánu sníst až ve vlaku, abychom se nezdržovali. Po uklizení (abychom za sebou nezanechali mezinárodní ostudu) v bytě přejíždíme tramvají na nádraží, kde v mekáči kupujeme ještě kafe a kakao, na nástupišti už čeká courák do Českých Budějovic. Tam pak máme asi hodinu do odjezdu rychlíku na Příbram.

Na zastávce tramvaje, ta budova vpravo byla naším domovem.

Všechno klaplo, teda až na fotbal. Ale Linec nás rozhodně nezklamal, byl to super výlet!

Pár dní uprostřed Moravy

Jako dárek (k narozeninám/svátku) jsem svým synovcům navrhl společný prázdninový výlet na Moravu. Já jsem se tedy po své předchozí cestě (do Norska) vrátil na tři dny do práce, abych zase ve čtvrtek před sedmou ranní čekal u příbramského nádraží na své dva spolucestující, kteří se tam nechali odvézt svými rodiči. 

Původně jsem plánoval, že bychom našli útočiště v Uherském Hradišti či jeho nejbližším okolí, ovšem vyprodané hotely a penziony (pak jsem zjistil, že to bude z důvodu Letní filmové školy, která se v Hradišti v ten termín konala) mě navedly k nutnosti hledat někde jinde. Volba padla na Přerov, kde jsem na airbnb našel pěkný podkrovní byt, ten bude akorát pro nás. Cestujeme vlakem, nejprve z Příbrami do Prahy, tam přesedneme na Leo Express, který nás doveze do Olomouce, do Přerova se přesuneme odpoledne. Výlet může začít.

Cesta do Olomouce uběhla pěkně rychle, i díky občerstvení ve vlaku (to vždycky zaměstná na pěkných pár desítek minut - už jen výběr z menu, potom objednání, čekání na donášku a nakonec i samotná konzumace). V centru Hané jsme přijeli akorát na oběd, ten si dáváme v Hanácké hospodě, kde mě překvapilo, že k obědovému menu přinesou automaticky polívku. Nadlábli jsme se a trávit jsme se vydali do parku, přesněji řečeno botanické zahrady. Tam se dá v klidu posedět, ovšem tedy pokud s sebou nemáte Honzíka (v tu dobu mu táhlo na 12 let)... A tak prostě jdeme dál. Procházíme město, posedíme v kavárně, potom na zmrzku. Čas docela utíká, a tak se pomalu přibližujeme k nádraží. Vyzvedáváme bagáž ze skříňky (mimochodem najít na olomouckém nádraží funkční skříňku byl fakt problém) a vyhlížíme nástupiště, z něhož nám odjede osobák do Přerova.

Katedrála sv. Václava v Olomouci

V Přerově jsme ubytovaní jen asi deset minut chůze od nádraží, je to strategická poloha, protože v samotném městě se moc zdržovat neplánujeme, naopak vlak chceme využít každý den. V bytě nás přivítá sympatická majitelka, ukáže vše potřebné a popřeje příjemný pobyt. Místo nabízí vše potřebné, máme si kde uvařit, kde se vysprchovat a kde složit hlavu. Potom ještě s Jirkou (17 let) jdeme nakoupit zásoby do nedalekého Tesca. Večer se rozhodujeme, co budeme dělat příští den. Já chci určitě navštívit Teplice nad Bečvou a nedalekou Hranickou propast, Honzík nás přehlasoval a rozhodl, že dopoledne navštívíme přerovský bazén. Tak jo.

V pátek tedy v deset dopoledne přešlapujeme u místního bazénu, který právě otvírá. Areál za velmi příjemnou cenu nabízí celodenní vstupné jak do vnitřní části (tam je překvapivě 50m bazén), tak i ven, kde je to přeci jen příjemnější. Není nijak hrozné vedro, tak akorát (aspoň teda pro mě). Venku mají skluzavky, divokou řeku, nějaké chrliče. Dost na to, abychom v areálu vydrželi pěkné dvě hodiny. Pak se vracíme zpátky domů, tam věšíme mokré věci a šup na nádraží.

Čeká nás cesta vlakem do Teplic nad Bečvou. Toto lázeňské městečko je moc příjemné, klídek tam vyzařuje z každého koutu, napijeme se místní kyselky a míříme směr vstup do Zbrašovských aragonitových jeskyní. Tam nás čeká zhruba hodinová prohlídka útrob těchto, v Česku nejteplejšího jeskynního systému. Zajímavé, pod zem se člověk přece nedostane každý den.

Odpoledne zdárně ubíhá, naše kroky směřuji k místnímu minigolfovému hřišti, ještě předtím ale stíháme poctivou zmrzlinu u pruhovaného stánku. Na minigolfu si dáme jedno kolečko u všech jamek, občerstvíme se v přilehlém areálu a do odjezdu vlaku z nedalekého nádraží ještě zbývá pár desítek minut, a tak stoupáme k další místní atrakci.

Hranická propast je nejhlubší zatopená jeskyně na světě. Něco nám o ní pověděli už při prohlídce nedalekých jeskyní, ale vidět to na vlastní oči je rozhodně zajímavější. Areál je dobře přístupný od místního nádraží, vlastně je to pár stovek metrů, byť do kopce. Pro návštěvníky je tu připravená vyhlídková plošina, ze které si uděláme i my pár fotek. Nakonec seběhneme zpátky k nádraží a odjíždíme osobákem do Přerova. Tam se stavíme pro večeři - necháváme si naložit u Turků kebab a falafel. Mňam.

Honzík vejrá do propasti

Na sobotu už je program jasný, jedeme do Uherského Hradiště. Takže ráno na nádraží, kde chytáme rychlík přímo na Slovácko. Program v UH zahajujeme v aquaparku, který má oproti naší poslední návštěvě v dubnu otevřený samozřejmě i venkovní areál, to znamená, že je skutečně z čeho vybírat. Po skutečně vydatném vymáchání si jdeme dát oběd také do starého známého místa - Burger & Bar Brothers tentokrát funguje jen venku, což je příjemné překvapení. Burgry super, pití taky, jen hranolky by si zasloužily větší péči... 

Po obědě ještě procházíme město a pomalu se připravujeme na jízdu směr Velehrad, tam nás vezme místní autobusová linka. Vystupujeme kousek od areálu archeoskanzenu a obřího terária, druhé jmenované místo navštěvujeme jako první, ale z mého pohledu (asi to bylo i tím, že tam bylo na můj vkus docela dost lidí) tady dostanete za hodně peněz málo muziky. Další naší zastávkou je tedy archeoskanzen, což je opevněný objekt připomínající období Velké Moravy. Je to taky místo, kde se Honzík seznámil s místní kozou, která ho pak chvílemi i naháněla po areálu. 😁

V obřím teráriu jsou k vidění různé potvory

Archeoskanzen Modrá

Archeoskanzen z vyhlídky

Máme ještě pár desítek minut, které využíváme k nákupu točené zmrzliny a k pěšímu přesunu k Velehradu, odkud náš autobus odjíždí o pár minut dřív. Jen nakoukneme do slavné baziliky, ale už se musíme vydat na blízkou autobusovou zastávku. Vracíme se do Hradiště, z autobusáku míříme na vlakové nádraží, bereme to kolem fotbalového stadionu, kde zrovna v pět hodin začíná fotbalové derby mezi Slováckem a Zlínem. My však fotbal dneska neřešíme, odjíždíme rychlíkem zpátky do Přerova. K večeři si dáváme pizzu.

Velehrad

V neděli ráno se po snídani a sbalení všech našich fidlátek vydáváme zase na nádraží, kde v devět ráno nasedáme na Leo Express do Prahy. Nezbytnou součástí naší cesty je samozřejmě i občerstvení na palubě. Z Prahy se chceme dostat přes Zdice do Příbrami, ale v Berouně se náš rychlík zastavuje, za chvíli se dozvídáme, že je to z důvodu spadlých trolejí mezi Berounem a Zdicemi. Jelikož bychom v Berouně čekali snad ještě dneska, voláme si vlastní odvoz. No, tohle byla vlastně jediná drobná kaňka, ale jinak se výlet rozhodně vydařil!

Honzík opatrně přehazuje historické informační tabule na nádraží v Přerově (mimochodem - osobákem do Prahy bych se fakt trmácet nechtěl...)

Leo Express přijíždí na přerovské nádraží

Pár fotek navíc je i na rajčeti:

Poprvé do Norska (tedy poprvé v roce 2019, samozřejmě...)

Jojo, bez Norska by nebylo léto. Teda aspoň to moje ne. A v červenci 2019 beru s sebou na sever i neteř Karolínu, která tento výlet dostává ke svým patnáctým narozeninám. Plánování je na mě, tak to mám rád 😎.

Vyrážíme v úterý 16. července. Máme zajištěný přesun z Krakova přímo do Trondheimu s Norwegian, ale jelikož je let až večer, využívám možnosti podívat se po tomto krásném polském městě, kde se objevujeme zhruba před třetí hodinou odpolední. Cesta z Příbrami (s přestupy ve Zdicích, Praze a Ostravě) nám zabrala asi devět hodin, to i vinou zpoždění vlaku Vídeň - Krakov, do kterého jsme právě na svinovském nádraží přestupovali. Ale projeli jsme se i pohodlným Pendolinem (z Prahy do Ostravy) a celkově se dala cesta považovat za slušnou. Zajímavostí bylo, že z Bohumína do Krakova jely jen dva vagony, tedy tažené lokomotivou, samozřejmě, zbytek původního rakouského vlaku z Vídně pokračoval do Varšavy.

V Krakově jsme se zbavili bagáže, kterou jsme odložili do skříňky na nádraží, a po slušném pozdním obědě v samoobslužném bistru Kuchnia Domowa se přesouváme pěšky do centra města, které není od hlavního nádraží nijak vzdálené. Vlastně hlavní nádraží je na okraji městského centra. Procházíme to turisticky nejprofláklejší, otočíme se na Wawelu a míříme zpět, abychom se ještě zastavili na něco dobrého v mekáči. Pak se přesouváme na hlavní nádraží a odtamtud vlakem na letiště (Karolíně jsem automaticky, asi jsem se přepnul na norský mód, kde mládež patnáctiletá je považována ještě za děti a dostává poloviční slevy, koupil studentský lístek bez ohledu na to, co to v Polsku znamená - zjistil jsem až od průvodčího, že to je jen pro studenty polských škol, ale prominuli  mi to a Kája tak mohla jet za levnější jízdné - díky, Poláci 😏). A na letišti se Kája nejvíc bojí bezpečnostní kontroly, takže je nervózní jako kočka v továrně na houpací křesla. Ale nic divného nepronáší, takže se hned může uklidnit. Nastupujeme do letadla, které u Trondheimu přistává těsně před půlnocí. K Ellen do  samotného Trondheimu, kde budeme mít v první části našeho pobytu útočiště, se dostáváme tedy někdy po jedné hodině ranní a do postele asi ve dvě. Středa bude tedy spíše rozkoukávací.

Krakov

Ve středu ráno kupujeme každý do mobilu svou týdenní jízdenku na trondheimskou MHD (pro dítě do 15 let včetně stojí cca 300 Kč, pro dospělého něco přes 7 stovek) a vyrážíme na, pro Karolínu, první obhlídku města. Začínáme na vyhlídce u pevnosti, pak sejdeme do centra města a procházíme to nejdůležitější, co město nabízí. Nemůžeme tedy minout katedrálu Nidaros, dřevěné domky visící nad řekou Nidelvou, procházíme přes náměstí Torvet, jehož rekonstrukce se po dlouhých letech snad blíží k úspěšnému závěru, proplétáme se samotným centrem města k nádraží, přecházíme po lávce koleje a jsme najednou v jiném světě. Ocitli jsme se na břehu Trondheimsfjordu, který se dá díky promenádě užívat další dlouhé minuty. Prostě jsme se nachodili docela dost, už byl ale čas se zase vrátit zpátky do našeho útočiště u Ellen, odkud odpoledne vyrážíme směr jídlo (restaurace ve věži Tyholttårnet byla beznadějně plná, takže posloužila pizzerie kousek odtamtud) a stadion Lerkendal.

Kristiansten festning v Trondheimu, odtud je pěkný výhled na město

Barevné dřevěné domky nad řekou Nidelvou

Katedrála Nidarosdomen je pýchou celého města

Výzdoba jedné z ulic v centru města

Káju jsem varoval, že hned na začátku našeho norského výletu půjdeme na fotbal. A ani moc neodmlouvala 😏. Jak by také mohla, podívali jsme se přece na Ligu mistrů. No dobrá, bylo to její první předkolo. Rosenborg v něm dokonal snadný postup přes severoirský Linfield a po výhře 4:0 se může těšit na běloruské BATE Borisov. Pohodový den, který nabídl spoustu sluníčka, utekl jako voda.

Vidíme Ligu mistrů (no dobře, je to první předkolo :) )

Čtvrtek byl ve znamení cesty na pobřeží u cca 120 km vzdáleného letoviska Stokkøya. Počasí naznačovalo, že bychom mohli strávit moc příjemný den u moře. A to se také stalo. Už i cesta byla zajímavá, jelikož je autobusová linka nucena překonat Trondheimsfjord hezky "ponorsku" trajektem, takže má člověk možnost protáhnout se, my jsme si s sebou vzali snídani a právě na lodi ji spořádali. Kolem poledne nás skoro prázdný autobus vyhodil u pláže, kam se postupně nahrnuly desítky Norů, takže se potvrdilo, že Stokkøya je velmi oblíbeným cílem místních i vzdálenějších. Oněm necelým třem hodinám na pláži a v jejím okolí padl na oltář vlastně celý den, zbytek zaplnily cesty autobusy a trajektem. Ale rozhodně nelitujeme!

Stokkøya

V pátek se u Ellen má objevit dcera s rodinou, a tak na ně čekáme (viděl jsem je naposled mihnout se v Trondheimu v loňském roce, předtím dlouho ne, a tak vítám možnost si s nimi zase po čase popovídat). Po návštěvě ještě odpoledne stíháme s Kájou vyšlápnout (s pomocí tramvaje na Lian) Gråkallen, zdaleka viditelnou dominantu trondheimského okolí, jíž vévodí vojenské radary tvaru obří pýchavky. Počasí je trochu zamračené, ale pro výlety jako dělané. Byla to příjemná procházka v pátečním odpoledni/podvečeru. Příjemně unavení se vracíme "domů".

Výhled z hor nad městem, směr fjord

V sobotu je v Trondheimu zase krásně, a tak se po snídani vydáváme pěšky do centra, kde narazíme v přístavu na sraz loděk staršího data zprovoznění, k tomu tam hraje hudba, nějaké občerstvení tam mají také k dispozici. Prostě Trondheim si užíval krásný letní den se vším všudy. My po procházce přístavem zamíříme směr Rockheim, což je muzeum věnované především populární hudbě. Velmi interaktivní expozice nás zaměstnává na dlouhé minuty, tohle místu můžeme rozhodně doporučit. Klidná sobota spěje do svého závěru.

Lodě a loďky v přístavu

Součást expozice muzea hudby Rockheim

Rockheim - budova je sama o sobě hodně zajímavá

Trondheimská letní klasika

Druhý víkendový den využíváme "lítačku" na místní MHD, projíždíme se autobusem tam a zase zpět, jelikož se nám nechce moc courat v trochu deštivém počasí. Zastavujeme se na kafe a kakao na Bakklandet, přecházíme do centra, kde si vybíráme místní další interaktivní expozici, tentokrát věnované vědě. Takový nápad má samozřejmě spousta rodin, a tak je místo trochu hektické, ale nic, z čeho by se nám měly ježit všechny chlupy na těle. Čekáme ještě na představení o polární záři, po němž se přesunujeme do svého přechodného útočiště.

Pondělí je naším posledním celým dnem v Trondheimu, počasí je zase přívětivé, a tak nakupujeme dárky, dáváme si něco dobrého, podíváme se (jen lehce) na trénink Rosenborgu, přejdeme zase zpátky do města, odkud ještě zamíříme busem k nedaleké atrakci, jíž je Burmaklippen, což je plochý šutr visící nad propastí, taková trondhemská náhražka Trolltungy. A taky tady nebyly rozhodně takové davy, jako u slavnějšího sourozence.

Karolína a výhled z terasy kavárny

Burmaklippen

Další den už se dopoledne přesouváme na letiště, předtím ještě stačím něco dokoupit v blízkém shoppingu. Čeká nás přesun směr Bodø, tedy město za polárním kruhem, které už trochu znám z mých předchozích cest. Hlavní důvod je vlastně jen pocit být za polárním kruhem, což samo o sobě zase tolik znamenat nemusí. Ale ten pocit přece...

Letíme se SAS asi 40 minut, v Bodø nás vítá pěkné počasí, v němž se pěšky z letiště přesunujeme do bytu pronajatého přes airbnb. Jedná se o velkorysou nemovitost, kde se s Kájou skoro hledáme 😎.  Ale zatím tu jen vyhazujeme věci a přesouváme se na nedalekou autobusovou zastávku, odkud nás přímý spoj odveze směr Saltstraumen. To je divočina na mořské hladině, silné vodní víry tady předvádějí zajímavou podívanou, jeden by ani nevěřil, že je u moře a ne u nějaké dravé řeky. Po vystoupení z autobusu ještě kupujeme v místním supermarketu něco na svačinu (dokonce se odbavíme v norštině u samoobslužné pokladny, a to máme pečivo i něco na váhu), abychom při tom pozorování nebyli o hladu a žízni, a už se vydáváme směr voda. Toto místo je docela oblíbené, jsou tu hlavně rybáři, pak další čumilové našeho typu. Ale dá se tu strávit pěkná hodinka, přecházíme ještě vysoký most nad mořem, dostáváme se na druhou stranu úžiny a porovnáváme výhledy. Autobus do města jede zanedlouho, ještě se zastavujeme pro nějaké jídlo, které si za pár minut uklohníme. Jako ochutnávka severu  se tenhle den vydařil.

Saltstraumen

Saltstraumen - rybářský ráj

Salstraumen

Ve středu chceme vyrazit na vyhlídku nad městem, ovšem cestu po asi dvaceti minutách vzdáváme, jelikož se počasí kazí a padá hrozně nepříjemný drobný déšť a navíc se blízké vršky halí do neproniknutelné mlhy. To by nemělo smysl. Bereme to přes samotné centrum zpátky domů, do tepla a sucha. Odpoledne ještě jdeme jednou ven, to už aspoň neprší, vyrážíme do místního nákupního centra sehnat nějaké dobroty, jež chceme přivézt s sebou domů. Večer dávají v televizi fotbal BATE Borisov - Rosenborg (2. předkolo Ligy mistrů, o které jsem psal ke středě před týdnem), k fotbalu popíjím místní pivo a je mi dobře.

Občerstvení k večernímu fotbalu

Další den nás čeká hlavně přesun do Německa, ovšem ještě než vyrazíme na letiště, stíháme dopoledne v pěkném počasí projít centrum a nábřeží, nemáme kam spěchat, a tak si uděláme několik zastávek na lavičkách, stihneme také otvíračku u místního "Salmon Centre", což je docela ubohá expozice s několika videi, aspoň že je to zadarmo. Ale to už se pomalu vracíme pro bagáž, v bytě mezitím domácí uklidili a zase se zdejchli, takže jsme je ani neměli možnost potkat. Vyzvedáváme batohy a zase pěšky (to je výhoda polohy letiště v Bodø, je fakt na doslovném kraji centra města) míříme směr letiště. Tam odbavujeme bágly a už čekáme na náš odlet do Stockholmu, čas si ještě ukrátíme nákupem v místním duty-free obchodě, který otevírá jen pro potřeby našeho letu. Je fakt, že moc mezinárodních letů z Bodø nepořídíte, kromě Stockholmu ještě snad Gdaňsk. 

Bodø

Letenku máme se SAS do Berlína právě přes letiště Arlanda u švédské metropole. O zavazadla se starat nemusíme, ty si vyzvedneme až Německu. SAS je příjemná společnost, dají nám i napít (kafe, čaj, případně vodu), k zakousnutí si můžete něco koupit, my máme zásoby svoje. Do Stockholmu letíme menším CRJ900, což je tryskáč pro 90 lidí, překvapivě je let plný. Na největším švédském letišti máme za úkol přečkat asi tři hodiny do odletu směr letiště Tegel v Berlíně. Ale i v této zkoušce uspějeme 👍. 

Naše letadlo směr Stockholm

I v letadle do Berlína (tentokrát už "klasický" Airbus 320) dostáváme něco k pití, my si k tomu přidáváme svoje a jsme zase spokojeni. Na letišti Tegel, které (snad) už odpočítává své poslední měsíce, čekáme docela dlouho na zavazadla, nu což. Plným autobusem se přesouváme z letiště k hlavnímu nádraží, ovšem nejedeme hned domů (bůhví, jestli něco ještě ten večer vůbec odjíždí směr Praha), ale vydáváme se do hotelu hned vedle budovy obřího nádraží Berlin Hbf. V hotelu Meininger panuje docela rušno na recepci, je vidět, že tohle místo je hodně oblíbené u mládeže. Recepčního skoro neslyším, ale kartu k pokoji úspěšně dostáváme. Jedná se oproti Bodø o velký skok co do velikosti ubytování. Tady máme k dispozici miniaturní pokojík s koupelnou. Ale na jednu noc nám to dostačuje. Hlavním kritériem byla hlavně blízkost nádraží, abychom se večer nemuseli se zavazadly někam plahočit. Po drobné večeři usínáme.

Občerstvení (kafe je erární, sušenka naše)

V pátek se máme přesunout z Berlína domů. Což nezní jako výzva pro superhrdiny. A taky není. Jízdenku na vlak Berlín - Praha máme až na třetí hodinu odpoledne, proto po probuzení a snídani odkládáme batohy do úschovny v hotelu (zdarma) a jdeme se podívat do města. Podařilo se mi zarezervovat volný vstup do kupole Reichstagu, předtím ještě procházíme nedaleké ulice. Návštěva budovy Říšského sněmu je dobrý nápad, získáme možnost porozhlédnout se po městě ze zajímavého místa. Určitě doporučuji těm, kteří mají do Berlína cestu.

V Berlíně v kupoli Reichstagu

Na vyhlídce

Na vyhlídce

Od Reichstagu se pěšky přesouváme směr památník obětem holocaustu, pak jdeme dál na jídlo (mekáč), zastavíme se v Topographie des Terrors, což je budova na místě bývalé hlavní centrály gestapa a jednotek SS. Je to hodně divný pocit být na místě, kde se připravovala jedna z největších zvěrstev v historii lidstva...

Braniborská brána

Zbytek berlínské zdi

Pak si jdeme spravit chuť něčím sladkým do mekáče u Checkpointu Charlie, vyzkoušíme i berlínské metro, které nás přibližuje hotelu. Tam si vyzvedáváme zavazadla a přesouváme se na nádraží, kde ještě chvilku počkáme na vlak. Ten jede na čas. V Praze ještě řešíme, jestli máme možnost dostat se do Příbrami vlakem, protože v Berouně nám vypadl vinou výluky poslední přípoj od osobáku z Prahy. Trochu mě rozmrzela nekonzistentost přístupu pracovníků ČD, kdy v jednu chvíli jsme měli možnost požádat o kompenzaci při ukončení jízdy v Berouně místo Příbrami (do Berouna jsme si zavolali rodinný odvoz), pak jsme na ni neměli nárok, protože autobus nakonec čekal... Ale tohle nás nemohlo rozhodit, měli jsme dobrý pocit z pěkného výletu, co je víc? 

Sladká tečka u Checkpointu Charlie

P.S. České dráhy mi nakonec na základě mé reklamace pár desítek korun za neabsolvování úseku Beroun - Příbram vrátily, i když průvodčí vlaku Praha - Beroun říkal, že nárok mít nebudeme...

Další fotky na rajčeti: