Víkend v Portu, víceméně vyplněný jídlem a pitím

Lufthansa nabízela na rané termíny roku 2020 zajímavé ceny zpátečních letenek do různých míst v Evropě, mě nejvíce pro období ledna - února zajímaly trochu teplejší končiny, kde by se jeden mohl trochu zregenerovat z té naší středoevropské zimy, která ovšem nakonec moc zimou nebyla. Nu, nevadí. 

Neváhám a sbírám zpáteční letenky z Prahy přes Mnichov do Porta, platím částečně nasbíranými mílemi, čímž se konečná cena letenek přiblížila úrovni low-costu. A to mám na zpáteční cestu zaplacené i zavazadlo k odbavení, abych mohl od Atlantiku něco dobrého přivézt. Vyrážím.

Na cestu se těším už jen proto, že letím s pořádnou aerolinkou. Lufthansa je pro mě ztělesněním robustní společnosti, která nebere cestující jen jako chodící peněženky, ale snaží se i nadále z létání dělat zážitek. Let z Prahy do Mnichova je pěkně plný, i když je asi nejslabší část roku, díváme-li se na celková čísla přepravených cestujících. Vzhledem k tomu, že proudové letadlo CRJ 900 zvládá cestu za několik málo desítek minut, dostáváme na palubě kromě drobné sušenky, kterou jsme si mohli vyzvednout při nástupu od letušky, která nás vítala na palubě, už jen vodu. Nic jiného nestíhají. Za chvíli přistáváme v Bavorsku.

Nástup na první let - z Prahy do Mnichova

Na přestup mám asi pět hodin, takže na rozlehlém a také klidném terminálu 2 mnichovského letiště nacházím útočiště v odpočinkové zóně. Tam si dávám dvacet, stihnu i něco přečíst a pak se poflakuju po terminálu, připadám si jako Tom Hanks. I když on k tomu měl závažnější důvod. Let do Porta je odbaven taktéž z terminálu T2, ovšem z jeho "satelitní" části, do níž se musím přesunout autonomním vláčkem. Moderní letiště se vším všudy. A když ještě k tomu připočtu automaty na kafe, které vám za dvě eura vyhodí kapsli se skutečným kafem, kterou vrazíte do vedlejšího kávovaru a poněkud sofistikovaným způsobem si připravíte požadovaný nápoj, vychází mi z toho jedno - tady jsou napřed snad ve všem. A co se týče toho kafe - tady jsou napřed i pro samotné Němce, kteří si v některých případech prostě to kafe nebyli schopni připravit...

Nástup do letadla je o několik desítek minut opožděn, protože v Portu řádí bouřka, mlha, déšť a bůhvíco ještě, takže tamní letiště přijímá letadla jen s větším odstupem. Ale nic, z čeho bych se měl opupínkovat. Nastoupit nás nakonec nechají po krátkém čekáním v odletové bráně, ale stejně ještě letadlo nevzlétá. Aspoň, že už sedíme na svých místech. 

Hodinové zpoždění mi nijak nervy nedrásá, na palubě se po vylétnutí tam nahoru do cca 10kilometrové výšky začíná servírovat svačina - nápoj + namazaný chleba se sýrem nebo hovězím. Vybírám masový a dostávám sýrový, nu což. To dám! Následuje druhá várka s nápoji, beru kafe a otevírám knížku. Steward laškuje se třemi děvčaty, která obsadila místa ve stejné řadě jako já, akorát přes uličku. Myslím, že jim věnoval tak dvě lahve bílého vína, holky si let teda dokázaly zpříjemnit 👌.

Pohodička na palubě letadla z Mnichova do Porta

V Portu je fakt psí počasí, typická severoportugalská zima. Ale přesun z letiště na přilehlou stanici metra je v suchu, výstup z metra na stanici Casa da Música mám přímo před hostelem, takže ani tady nepromoknu. Ubytování ve skoro prázdném hostelu probíhá bez problémů, mám zarezervovaný samostatný pokojík v podkroví, na noclehy ve společných ložnicích už jsem asi starý. Hostel vypadá líp na fotkách než ve skutečnosti, ale dvě noci tu přežiju. Stejně chci být hlavně venku.

Vyrážím už po vybalení. Původně jsem chtěl stihnout předehrávku dalšího kola portugalské fotbalové ligy (Rio Ave vs. Famalicão), ale vzhledem k tomu, že jsem si dokázal vyhodnotit plusy a mínusy (=jisté promoknutí až na kost), jsem se radši vydal na delší večeři do, od hostelu nepříliš vzdálené, tržnice Mercado Bom Sucesso. Tam mě uchvátil stánek s mořskými plody, sedl jsem si k pultu a poroučel. Ochutnal jsem vilejše, což je slušnej úlet, vypadá to jak pařáty od nějakého ještěra, ale jedná se o korýše, který žije přisedlý na pobřežních útesech. Jeho získání je trochu nebezpečné, ale asi to lovcům za to stojí. V bistru jsem dostal megaporci za v přepočtu asi stovku, dávám si k tomu pečivo, skleničku (pak ještě jednu) vinho verde a jako dezert vybírám mušle se zeleninou. Nacpán a superspokojený, byť lehčí o asi 300 korun (porovnejte s tím, co bych za tohle zaplatil někde v Londýně nebo neřku-li v Norsku...) jdu něco málo nakoupit do nedalekého supermarketu.

Přímořská večeře v Portu

To zvládám, cestou do hostelu se zastavím na jedno pivo a kafe v nedaleké kavárně, kde to v pátečním večeru kmitá. Místní si zajdou na jednoduchou večeři, k tomu v televizi běží ten fotbal, na který jsem původně měl jít. Příjemně ospalý a unavený dávám na hostelu sprchu a jdu do hajan. Program na další den je zcela otevřený a bude se plánovat až podle momentální situace a nálady.

Pivo a kafe k fotbalu v TV

V sobotu ráno posnídám a vydám se na nákup (tentokrát zakoupím něco, co připravuju vzít s sebou domů). V ospalém městě pořád prší, přesouvám se tedy za chvilku do jižněji položeného města Aveiro, kde je počasí o trochu přívětivější. Procházím od nádraží do centra, které je směsicí křivolakých uliček, větších náměstí a vodních kanálů. Na nich se houpají pestrobarevné loďky zvané moliceiros. S díkem odmítám nabídku na plavbu, radši si ve stánku kupuji do každé ruky jeden kousek místní sladkosti zvané ovos moles. Na sváču pak zajdu do jedné z kaváren, tam zase na televizi běží fotbal, tentokrát polední zápas druhé portugalské ligy - hraje se v jihoportugalském Faru a tam mají očividně už jaro. 

Aveiro a jeho typické loďky "moliceiros"

Ovos moles

Sladká svačina v době oběda

Vracím se pak vlakem do Porta. Mám v plánu ještě navštívit hypermarket Continente, který je připojen k nákupnímu centru NorteShopping. Přesouvám se tam metrem, už je tma a prší. Takže uvnitř nákupáku je hlava na hlavě, v hypermarketu už to tak tragické není. 

Nákup hodím na hostel a jdu zase do své oblíbené tržnice. Ovšem dost výrazně prší, a tak svou pouť na krátko přerušuji v blízké budově Casa da Música, kde zrovna probíhá nějaký koncert vážné hudby a na chodbách zní z repráků přímý přenos. Posadím se na jedno ze sedadel, chci trochu oschnout. Nasvícení chodeb této moderní budovy dotváří celkovou úžasnou atmosféru toho okamžiku. Ten déšť byl vlastně k něčemu dobrý, jinak bych neměl důvod sem jen tak dorazit.

Ale zpátky k přízemním požitkům - mířím tedy konečně do tržnice, kde chci ochutnat další dar portugalské kuchyně, pečené selátko. A jedná se o selátko mléčně, které neochutnalo nic jiného než mléko od své matičky. Nu, tady není prostor na slabost, to pečené zvířátko, které se vyhřívá za sklem v jednom ze stánků, už stejně nezachráním. Nechávám si ho naporcovat do housky, k tomu něco k pití a chipsy. Chuť to má takovou výrazně zabíjačkovou. Jsem rád, že jsem to ochutnal, ale pro jednou asi stačilo. Sele potom ještě zapíjím točeným pivem v kavárně, kterou jsem měl tu čest navštívit i večer předchozí.

Casa da Música

Selátko v housce

Pivo na dobrou noc

V neděli už neprší! Ale já mám jen dopoledne na další program. Vyrážím tedy relativně brzy, táhne mě to směrem ke stadionu Boavisty, které (mírně řečeno) straním. Večer se tu odehraje bitva tohoto portského klubu s Vitórií Guimarães, což je klub z města, kde jsem měl možnost strávit krásné tři semestry. Škoda, že v době zápasu budu na cestě domů. Ale určitě budu mít příležitost jindy, v Portugalsku přece nejsem naposledy!

Procházím zase kolem Casa da Música, která ve světle slunečním vypadá úplně jinak než v uplakaném večeru, teď už není tak tajemná. U stadionu Boavisty udělám povinnou fotku se sochou pantera, který je symbolem místního klubu. Procházím k tréninkovému hřišti, kde sleduju kousek zápasu místních dorostenců. Nízké dopolední světlo dělá zápasu zajímavou kulisu. Při cestě zpátky ještě zastavuju na svačinu v nedaleké kavárně, plněný croissant je vynikající, kafe mě zase nakopne.

Casa da Música konečně ve sluníčku

Tréninkové hřiště právě hostí zápas (asi) mladších dorostenců

Dopolední svačina, porce cukru na dlouho dobu zajištěna

V 11 hodin mám check-out, je to tak akorát na přesun metrem na letiště. Zpátky do Prahy zase poletím s Lufthansou, opět přes Mnichov. Let samotný nepřekvapí, s radostí přijímám informaci, že mezi mnou a pánem sedícím na sedadle do uličky je volné místo, takže oba budeme mít dostatek prostoru sami pro sebe. Občerstvení je totožné jako u letu v pátek, tentokrát neomylně ulovím chleba s hovězím, ke čtení si řeknu o kafe a vodu. V Mnichově jsme za dvě a půl hodiny.

Poslední portugalské kafe - na letišti

Svačina

Kafe a voda na další část letu

Přestup na velmi příjemném mnichovském letišti je tentokrát mnohem kratší, za chvíli mířím k bráně, kde nastoupíme do autobusu, jenž nás dopravuje k letadlu. Nedělní večerní let z Mnichova do Prahy už je zaplněn trochu mírněji, proto posádka stihne naservírovat i jiné nápoje než jen vodu. Beru ještě jedno kafe, k tomu džus, jako dezert jsou slané krekry ve tvaru rybiček.

Poslední občerstvení ve vzduchu

Návrat domů probíhá bez výraznějších komplikací. Na Smíchově akorát musím popoběhnout, abych stihnul autobus do Příbrami, dalších 30 minut se mi čekat nechtělo. Snaha se setkala s úspěchem, uspořil jsem půlhodinu svého času, který, jak sami jistě uznáte, je v nedělním večeru už tak krátký.

Omlouvám se, že fotky jsou víceméně jen o jídle a pití, ale tak jsem tenhle výlet prostě pojal 😎

Na jih Portugalska

Teda řeknu vám, že cestování člověku někdy dokáže pěkně "zpříjemnit" večer. To bylo tak...

Ve čtvrtek 31. ledna 2019 jsem měl před obědem odletět z Prahy přímo do Frankfurtu, abych odtamtud o nějaké tři hodiny později pokračoval směr jihoportugalské Faro. Ve středu pěkně udělám online check in na oba lety, jenže asi v deset večer zrada. Let Praha - Frankfurt s Lufthansou je zrušen a společnost mě automaticky přerezervovala. Ovšem na let, který z Prahy vyráží přibližně ve stejnou dobu, co ten můj další Frankfurt - Faro. Co s tím?

Sebral jsem veškeré zbytky večerních sil a jal se jednat. Nejprve zkouším změnit rezervaci přes internet, ovšem nabízí mi to maximálně ještě let v šest ráno. Mno, mně by to až tak nevadilo, ale na tuhle dobu se na letiště prostě nedostanu. Jedeme dál. Hledám číslo na Lufthansu, kde by mi snad mohli poradit. České číslo už má noční klid, proto vybírám centrálu v Německu.

A uspěl jsem hned napoprvé, na druhé straně linky byl ochotný pán, který mi trpělivě nabízel další možnosti letů (to už s přestupem tady a támhle), až jsme se nakonec dobrali kompromisu. Letím z Prahy do Frankfurtu přes Vídeň, ale místo 10:45 už v 8:15. Takže je mi jasné, že se moc nevyspím. Ale sláva, že jsme našli řešení.

No a to byl jediný větší zádrhel na mojí lednovo-únorové cestě do Portugalska, kam mě v první řadě přilákal fotbal ("můj" Rosenborg hrál v Portugalsku přátelák s pražskou Slavií, taková kombinace se nesmí nechat jen tak ležet), na který se nabalil další program. 

Ve čtvrtek tedy vyrážím brzy ráno do Prahy, letiště je v tomto období hodně klidné, a tak jednoduše proplouvám přes security až k odletové bráně. Těšil jsem se, že Austrian, který mě dopraví do Vídně, vyšle na krátký let mezi českou a rakouskou metropolí vrtulák, ale nedočkal jsem se. Ale co si budeme namlouvat, ani Embraer 195 není špatná varianta. Navíc když mám možnost sedět u exitu. Letí nás asi třicet, dostáváme kafe, za chvíli přistáváme. Ve Vídni je mlha jak mlíko, a tak jsem ještě trochu nervózní, aby další let do Frankfurtu klapnul. Pokud by totiž bylo nějaké zpoždění větší než jedna hodina, mám strach, abych stihnul proběhnout frankfurtské letiště a najít odlet s Ryanairem do Faro.

Ale nakonec asi tušíte, že to nebylo tak dramatické. Plný let do Frankfurtu, kdy nám za tu hodinku a kousek stihli rozdat svačinu, džusy i kafe, úspěšně přistává na největším německém letišti a já se pokouším najít nejjednodušší cestu směr terminál 1D. Ale pořád říkám, že letiště jsou místa, která bývají velmi intuitivně značená, takže stačí se dívat nad sebe na různé cedule, samozřejmě musí člověk vědět, kam chce vůbec dojít, a pak už je to jednoduché. 

K odletové bráně na let do Faro přicházím právě včas, vyvolávají cestující s přednostním nástupem, kam se řadím i já. Nebojte, nijak jsem nerozhazoval za příplatkové služby, přednostní nástup je u Ryanairu jedna z možností, jak si na palubu vzít bagáž normální velikosti.

A let Frankfurt - Faro, který byl překvapivě velmi slušně naplněný (i když se pár dní před odletem dal pořád koupit za pár euro), jsem si zpříjemnil solidní kávou (u Ryanairu vím, co očekávat), něčím k zakousnutí i zdřímnutím. Předchozí stresový večer se na mě totiž trochu podepsal, byl jsem jaksi grogy. Na jihu Portugalska přistáváme před šestou hodinou podvečerní, na letišti se na nás směje A319 ČSA, kterou tu mají zaparkovanou Slávisté. Cesta do města z letiště proběhla nádherně, skoro hned po mém příchodu na zastávku přijel autobus směr centrum.

Ubytování jsem strategicky vybral v penzionu nedaleko autobusového i vlakového nádraží, to znamená vlastně i v centru města. Tím, že jsem škudlil, jsem si vysloužil jednolůžkový pokoj bez okna v suterénu starého domu, ale budu tu stejně trávit jen noc, zbytek pobytu chci být na vzduchu (a světle). Večer ještě stíhám nákup nějakých drobností ke snědku, abych neumřel hlady.

Tavira

Hřebem pátečního programu je fotbal, ale na ten si musím počkat až do večera, a tak ráno sedám na vlak směr východ. Přijíždím do města Tavira, které si ve slunečném dopoledni pomalu procházím, dávám si konečně nějakou snídani a užívám volného pátku. Takhle bych se na únor i těšil 😁. Další zastávka je město Olhão, opět pěkná podívaná, čeká mě tady oběd (tradiční zapečenou tresku) a snažím se vyhýbat dešťovým přeháňkám. Odpoledne se vracím do svého kutlochu, kde si dopřeju trochu oraz, abych nabral síly před večerním zápasem.

Nebojte, já hrát nebudu, ale leží na mě přeci jen trocha zodpovědnosti. Zodpovědnost za to, že budu asi jedním z cca 30 diváků, který na zápas Rosenborg - Slavia dorazili. Hraje se na Estádio Algarve, který byl uprostřed jihoportugalského venkova vystavěn pro fotbalové EURO 2004. Jeho současné využití je diskutabilní, žádný tým tady nepůsobí stabilně, občas se tu odehraje nějaký repre zápas, v zimní a letní přestávce jej využívají kluby z celého světa k přípravným zápasům, ale tribuny se plní málokdy. Škoda...

Jo, abych nezapomněl, ještě před zápasem jsem se zastavil v jedné venkovské kavárně, kde jsem si poručil toust, který mi (varovali mě) vytvořili z dvou plátků klasického chleba, ne toustového. Ale poradili si velmi elegantně a já si pochutnal i na takové blbosti, jako je zapečený chleba se šunkou a sýrem.

Zpátky na stadion - zápas, pro Rosenborg první v zimní pauze, pro Slavii generálka na Evropskou ligu, vypadal dle očekávání. Slavia vyhrála zaslouženě 2:0, ovšem i Norové měli nějaké světlejší momenty. Byl to první duel pro nového trenéra, který měl i několik nových tváří v kádru. Tohle si ještě musí sednout. Já jsem se spíš než fotbalu věnoval potulování po tribunách, abych si stadion vyfotil na památku ze všech možných koutů. 

Estádio Algarve

Fotbal končil v deset večer, ještě se zkouším přesunout k hlavní silnici na autobusovou zastávku, jestli náhodou něco nepojede. Po necelé půlhodině to vzdávám a objednávám dopravu přes Uber, to je moje premiéra. Ale vše klaplo na jedničku, pohodlné auto, příjemný řidič, se kterým jsem si těch 15 minu jízdy pěkně popovídal. Dostal i euro dýško 👍.

Na sobotu jsem se připravil - věděl jsem, že v městě Loulé mají tradiční dopolední trh, a tak se ráno přesouvám do vnitrozemí. Okolí tržnice je nařachané lidmi, pulzuje to tady (nyní i bez množství turistů - není sezona). Několikrát to procházím křížem krážem, v jedné kavárně si dávám něco na posilněnou (rozumějte - kafe a pečivo), v další před odjezdem zpět do Faro jen rychlokafe. Mně se tady líbilo.

Čerstvé jahody na trhu

A jelikož mám "tržní" náladu, stíhám městský trh i ve Faro, na který dorážím ještě po krátké zastávce u místního fotbalového stadionu, jenž je nepřehlédnutelný na všech leteckých snímcích města. Pozdnější oběd si dávám nedaleko od svého penzionu, narazil jsem na samoobslužnou restauraci, kde mají super špagety s telecím. Mňam.

Po krátké pauze na pokoji přecházím na místní autobusák, odkud odjíždím směr pláž. Je krásné odpoledne, sluníčko příjemně šimrá a to je ta pravá chvíle si poslechnout dunění vln. Nádhera. Dokonce i v tuto roční dobu je na pláži otevřeno pár občerstvení, u jednoho z nich se zastavuji a posadím se s tekutým občerstvením na židli, abych se pokochal.

Odpolední pohodička u moře

Nedělní ráno je krušné, protože musím co nejdříve na letiště, letadlo do Vídně nečeká a v půl deváté už jsme nad Portugalskem, poté Španělskem, pak mraky a nakonec po poledni v Rakousku. Nevlídné mlhavé zimní počasí tu mají, tam na západě bylo teda líp, to vám musím říct. Čeká mě ještě cesta vlakem do Prahy a odtamtud do Příbrami a domů. RailJet z Vídně do Prahy je moc příjemná varianta, dokonce i s večeří na palubě (telecí s čočkou, moc fajn!). V Česku ten den napadly hordy sněhu, a tak z Příbrami jedu domů taxíkem. Je to lepší varianta než někde uvíznout ve škarpě s vlastním autem.

Faro po startu letu do Vídně

Výlet super, jen kdybych nemusel už za pár hodin do práce 😌.

Více fotek najdete v albu na rajčeti

Portugalsko 2018, vol. II

Rok 2018 mi nabídl dvě šance, proč se podívat do Portugalska. O té první - lednové - cestě jste mohli číst v jiném článku, o druhém výletu, který zabral své místo na počátku května, si můžete přečíst v následujících řádcích. Díky státnímu svátku 8.5. ušetřím jeden den dovolené, chystám se prozkoumat zase trochu Porta a okolí a připojím se ke skupině z Ostravské univerzity, která si zaletěla do Lisabonu.

Sobota 5. května 2018

Spánku toho dne moc nedám, jelikož se krátce po čtvrté hodině ráno musím objevit na palubě vlaku, který mě odveze nejprve do Zdic, další do Berouna, pokračuju do Prahy, Pardubic, Lichkova a Wroclavi. Z tohoto polského města, kde přistává náš courák od českých hranic kolem půl jedné, právě těsně před 19. hodinou odlétám do Porta, po dlouhé době s WizzAirem. Čas mezi vlakem a letadlem nakonec neřeším cestou do centra, jen tak se poflakuju po nádraží, s věrným přítelem kafem (tu z automatu, tu z kavárny). Doprava mezi nádražím a letištěm je ve Wroclavi pořád bezproblémová, za pár zlotých vás tam vezme místní MHD.

Letadlo odlétá načas, já se podívám na tabletu na film a k tomu si z palubního servisu poručím víno a sušené meruňky jako dezert. Let utekl až překvapivě rychle a na portském letišti samozřejmě běží fotbal, všichni sledují zápas Benfiky se Sportingem, který končí vysněnou remízou a místní FCP může slavit mistrovský titul. A na to se po ubytování musím jít podívat na hlavní náměstí, protože to jsem se objevil v pravý čas na pravém místě (i když bych u titulu radši viděl Boavistu nebo Sporting). Ale fanoušci FC Porto si ten večer rozhodně užili. Po celou noc troubila v ulicích auta, takže jsem se vyspal jen díky své unavenosti z celého toho cestování a nevelké porce spánku z noci předchozí. 

Občerstvení nad mraky

Neděle 6. května 2018

První celý den se chci podívat díky jednodenní jízdence pro příměstské vlaky do různých míst v okolí Porta. Nejprve sedám na vlak do městečka Paredes, které se v nedělním dopoledni proměnilo v příjemné místo, kde si dávám kafe a svačinku. Centrum, které tvoří vlastně park a přilehlé uličky, je docela zaplněné dospělými i dětmi, kteří si vyšli užít volný den v příjemném počasí.

Espinho

Vlakem se vracím do Porta a přesedám na spoj do Espinha, kde si chystám koupit něco k snědku, podívat se na pláž a projet se odtamtud po úzkorozchodné trati (Linha da Vouga), která svůj život nemá taky moc jednoduchý. Espinho znám, nádraží je tu moderní a pár desítek metrů od pláže, nacházím supermarket, kde zařizuju nějaký proviant na cestu dál. Zakoupený salát s pečivem nakonec zhltnu ještě na druhém nádraží, už ne tolik moderním, odkud odjíždějí posprejované vozy směr Santa Maria da Feira, São João da Madeira a Oliveira de Azeméis (fanoušci fotbalu jistě ocení informaci, že z prvního jmenovaného města pochází ligový tým Feirense, z posledního pak Oliveirense - toho času ve druhé lize). Já kupuji lístek u průvodčího do São João da Madeira, takže trochu do neznáma. Vlak je skoro prázdný, ale uhání si to relativně svižně, takže zanedlouho vystupuji ve svém cíli a jdu do centra. Město mě překvapilo svou "velkolepostí", na to, že má pouze asi 20 tisíc obyvatel, jsem byl udiven počtem pater místních budov. Na něco podobného fakt nejsme v Česku u měst podobné velikosti moc zvyklí.

U vlaku směr São João da Madeira

Na náměstí pozoruji spolu s dalšími místními snažení jednoho z nich ovládat dron, otevřený prostor moderního centra města je k takové radovánce skoro předurčen. Zapadnu ještě pro občerstvení do jedné z kaváren a rozhoduji se jet zpátky relativně brzo. Chci ještě stihnout jeden cíl.

Kafe a něco chlazeného v São João da Madeira

São João da Madeira

Cesta do Espinha zase po úzkém rozchodu kolejí, ve vagónu jede i pár fanoušků FC Porto na večerní zápas, jeden z týpků si krátí chvíli kouřením přímo ve vlaku a vyřváváním z otevřených oken. Ale pro jeho radost mám tak trochu pochopení, jen ten kouř si mohl odpustit. Ani průvodčí ho moc řešit nechtěl, což mi přišlo jako nejvhodnější varianta. Třeba to byl taky fanoušek modrobílých.

Přes Porto vyrážím ještě do Guimarãese, na tohle město díky svým dvěma pobytům v průběhu studia na VŠ nezapomenu. Po výstupu hned od nádraží odjíždí místní okružní linka MHD, nechám se vyvést pod hrad, ale úplně nahoru nejdu, naopak mě to táhne k domečku, kde jsem asi deset měsíců přebýval. Prohlídnul jsem si známé prostředí jen zvenku, ale domek i celá ulička vypadala přesně tak, jako jsem je v červenci 2011 opustil. I pizzerie Celeste stále v nedaleké ulici funguje, proto si tam dávám večeři, nakoupit pár drobností jdu ještě do marketu Bolama, kam jsem chodil pravidelně na nákup. A celý příjemný podvečer zakončuju u kafe a piva v Café Milenário. Všechno na svém místě, tak se mi to líbí. Počasí bylo krásné, přesně takové, aby mi skoro ukápla nostalgická slza. 

Guimarãešská nostalgie

Vracím se do Porta, cesta vlakem, který vymetá každou mez, je pořád stejně zdlouhavá. Ale vůbec mi to nevadí, už nic zvláštního ten den neplánuju. Další den mě čeká dopoledne v Portu a odpoledne v Lisabonu.

Pondělí 7. května 2018

Po snídani, kterou si připravím v kuchyňce v ubytování (to sestává z asi čtyř pokojů, dvou koupelen a jedné kuchyně), se vydávám na ranní průzkum Porta, nevynechám procházku po slavném mostě s výhledem na čtvrť Ribeira s typickými barevnými domky, zahraju si na vrchního fotografa poutníků do Fátimy (sami mě o to požádali), projdu se kolem rekonstruovaného trhu Bolhão a už se jdu balit, abych se cestou na letiště zastavil ještě u stadionu Boavisty. Měl jsem v plánu si něco koupit v místním fanshopu, ale nabídka byla tak zoufalá, že jsem nakonec klub podpořil jen koupí kafe a sendviče v kavárně v pod jednou z tribun. Nedaleko stadionu je stanice metra, kde jezdí přímé spoje na letiště. 

Porto - Ribeira

Porto

S Ryanairem se přesunu do Lisabonu, let má zpoždění, což mi přináší trochu chaosu při zajišťování klíčů od dalšího ubytování (tentokrát přes airbnb). No, původně stanovený čas pro uvítání v mém přechodném domově jsem nestihl a při čekání na nový jsem musel vzít zavděk nedalekou prťavou restaurací, kde jsem byl toho odpoledne jediným hostem, takže jsem měl soukromý VIP servis s jídlem, kafem a dvěma pivy. Pak už ale přichází kolega, který mi má předat klíče od bytu, jehož majitel je zrovna v Africe. Takže se ze soukromého pokoje vyklubal celý byt pro mě. Nu, proč ne 👍.

Unaven už nemám čas na velké pochody, v úterý se totiž mám připojit ke skupině portugalštinářů z Ostravské univerzity, kteří přijeli poznávat krásy Portugalska.

Úterý 8. května 2018

Krásné počasí pokračuje a já se v domluvenou hodinu dostavuji na domluvené místo, kde začíná dopolední putování po čtvrti Alfama, podle mě nejkrásnější části Lisabonu, zakončené obědem v jedné z místních restaurací. I když tuhle část Lisabonu trochu znám, bylo moc příjemné si poslechnout povídání "průvodkyně" Petry, která se portugalštinou zabývá v Olomouci. A taky se mi moc líbil ten styl toho ostravského, veskrze poznávacího zájezdu. Všichni měli na výběr, jestli zůstat s ostatními, nebo si jít po svém a kdykoliv se připojit. Prostě bylo vidět, že přijela skupina svobodných, rozumných dospělých, kteří se o sebe umějí postarat a nepotřebují pořád vodit za ručičku. 

Lisabon - fado

Lisabon

Po obědě jsem se s ostatními rozloučil, jelikož jsem měl odpoledne chuť vyrazit do Cascais vykoupat se a odtamtud na konec Evropy, na slovutný Cabo da Roca. Příměstským vlakem tedy vyrážím za koupelí do populárního přímořského letoviska (mimochodem, právě tady se natáčel film o chobotničkách z druhého patra), kde si koupím drobné občerstvení v mekáči a pádím na prázdnou pláž. Vlezu do vody, která mě svou teplotou příliš nenadchla, ale co bych pro ten pocit neudělal. Přijel jsem vykoupat se v moři, což jsem splnil. Tak a teď ještě na ten nejzápadnější bod Evropy.

Lisabon

Mezi Cascais a Sintrou (další velká turistická atrakce v okolí Lisabonu, doporučuju!) jezdí bus, který vysadí turisty i přímo na Cabo da Roca, západněji na evropské pevnině vám už nic dalšího nezastaví. Počasí se ale oproti pláži v Cascais rapidně změnilo, pěkně tu foukalo a místy jsme cestou k mysu projížděli pěknou mlhou. A to je prosím vzdálenost mezi oběma místy asi 15 km po silnici. 

Cascais

Cabo da Roca

Cabo da Roca

Takže jsem během té své návštěvy na Cabo da Roca trochu (víc) litoval, že jsem si do baťohu nepřibalil ještě mikinu, ale těch pár desítek minut jsem tam nějak přečkal. Přes Cascais se dostávám zpět do Lisabonu, domů.

Středa 9. května 2018

Další den jsem strávil podle svého vlastního programu, k "ostravské" skupině se hodlám připojit až ve čtvrtek. Bezcílně courám po městě, mám přeci lítačku na místní MHD, a tak se podívám ke stadionu Benfiky (portugalská káva č. 1265 do volátka), procházím se po okolních částech města, přesouvám se tu, a zase tam, své putování končím v části Oriente, kde se srocují davy kolem haly, jež se stala dějištěm soutěže Eurovision 2018. Já však obcházím celý ten blázinec a jdu se podívat k řece, odkud je pěkně vidět most Vasco da Gama, cestou zpět ještě kupuju zásoby v místním hypermarketu Continente (světe div se, ještě mi funguje zákaznická karta z roku 2008!), abych si měl co uklohnit k jídlu.

Večeře = pořádná porce krevet na česneku, k tomu víno. Super!

Večeře na přímořský styl

Čtvrtek 10. května 2018

Ještě před tímto dnem mi udělala obrovskou radost změna v itineráři ostravských výletníků, protože ve čtvrtek se mělo jet úplně jinam, nakonec se na programu objevila Évora, což je město uprostřed kraje Alentejo. To jsem měl na svém seznamu už dlouho, takhle mám konečně důvod se tam podívat.

Évora

Obyvatel(ka) Évory, částečně bezuchá

Jedeme autobusem (cestou na nádraží nás ještě vypeče metro, které z nějakého důvodu nejelo, proto jsme museli narychlo shánět taxi - pokud se dělíme čtyřmi, v Lisabonu je skutečně za babku) z nádraží Sete Rios přímo do Évory, já oceňuji, že se taky poprvé svezu přes most Vasco da Gama, na který jsem obdivně zíral předchozí den. V autobuse vedle mě sedí japonský turista, který se oddělil od své "služební" skupiny a sám se vydal poznávat krásy Évory. Obdivuhodné!

Évora z výšky

Évora byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Nabízela klid oproti Lisabonu, přitom tam jde strávit velká část dne. Viděli jsme vše podstatné, s výkladem to bylo ještě zajímavější, než kdybych tam vyrazil na vlastní pěst. Autobusem se vydáváme zpátky do Lisabonu, tam se loučím s příjemnou společností pedagogů, administrativních pracovníků, studentů i přátel Ostravské univerzity. Další den totiž letím domů...

Pátek 11. května 2018

Vyrážím brzo ráno, ještě jedním spojem z noční nabídky linek lisabonské MHD. Takže autobus, který vymetá všechno možné i nemožné po cestě, je směsicí společensky znavených lidí, kteří se jdou konečně uložit do peřin, a cestujících, jež chtějí stihnout ranní vlnu odletů z lisabonského letiště. A jede s námi taky pár švábů... Fuj.

Domů letím přes Brusel, nejprve s portugalskou TAPkou, poté s Brussels Airlines. TAP nabízí něco málo k občerstvení, nestydím si říct ani o víno. No, většinou si ho ke snídani nedávám, ale když ho teda na tom vozíku už mají, tak proč vlastně ne. V Bruselu jsem měl delší čekání, které jsem původně plánoval vyplnit rychlou návštěvou Antverp, ale nakonec jsem se uchýlil k přečkání toho času na pohodlných křeslech v terminálu. Něco jsem dokonce i naspal. 

Víno ke snídani...

Pěkné pohledy v Bruselu

Odpolední přesun do Prahy už byl bez občerstvení, ale o zábavu se postarala parta Belgičanů, kteří se do Prahy očividně jeli posilnit a vzali to s halasnou rozcvičkou už na palubě. Za zaznamenání ještě stojí místo u exitu, což znamenalo moře komfortního prostoru, za to patří paní na check-inu v Lisabonu jeden dík.

Už jsme v Praze

Je pátek, tak se nestresuju s autobusem a přesouvám se domů vlakem přes Beroun. Není kam spěchat - to jsem se vlastně v Portugalsku už stačil tak trochu naučit. 

Letím volit do Portugalska

Jistě si pamatujete, že jsme v lednu 2018 vybírali prezidenta. I já jsem se voleb zúčastnil, ovšem tentokrát trochu živějším způsobem. V prvním kole jsem si zaletěl vhodit lístek do urny, kterou obsluhovalo české velvyslanectví v Lisabonu. Ale pojďme pěkně popořádku.

Leden s únorem jsou obecně dva měsíce, kdy bývají nejlevnější letenky. Takže je možné vypadnout ze středoevropské šedi či mrazů a jít nachytat nějaké paprsky do teplejších končin (nejen) Evropy. Já při rozhodování "kam" většinou neváhám. Volba padla na Portugalsko. Cílem bylo navštívit sever i střed země, vidět nějaký ten fotbal, dobře se najíst a taky v neposlední řadě odvolit. Pro splnění posledního bodu bylo ještě nutné si na obecním úřadě zažádat o voličský průkaz, nakoupit něco málo k zobnutí volební komisi a zabalit těch pár švestek, letím na tři (celé) dny na západ.

Pátek 12. ledna 2018

Beru si v práci volno, jelikož můj první let (Praha - Barcelona, s Ryanairem) má vyrazit z ruzyňského letiště v půl třetí odpoledne. A jelikož na přestup v Barceloně na další let do Porta mám více než pět hodin, musel jsem si taky lehce naplánovat nějaký vyplňovací program, abych tu dobu nestrávil zbytečně jen na letišti. Do centra města ale na takovou kratičkou dobu nechci, proto jsem vytipoval pěšky dosažitelnou část El Prat de Llobregat. Vyrážím vstříc novým, byť známým, obzorům!

S Ryanairem už toho mám nalítáno docela dost, a tak mě nemůže už nic překvapit. Jestli teď čekáte nějakou zradu, čekáte marně. Let do Barcelony jsem si užil, ostatně jako spoustu ostatních. Na cestu si z palubního servisu objednávám jedno obligátní americano, otevírám na letišti koupené Hospodářské noviny, které mi jen potvrdí, koho mám, teda spíše nemám, den poté volit. 

Jedno z mnoha kafí, co jsem za tu celou pětidenní cestu spořádal

V Barceloně nás samozřejmě přivítalo pěkné počasí, i když se tou dobou už smrákalo, přesto nebyl problém udělat si pěknou procházku do přilehlé čtvrti, kde to při pátečním podvečeru žilo. Všude pobíhalo plno dětí, dospělí si užívali předzvěst víkendu na terasách kaváren a restaurací. Idylka na předměstí. Já jsem se nechal v jedné restauraci taky občerstvit, s malou procházkou ve středu El Prat de Llobregat a cestou na/z letiště jsem čekání pěkně vyplnil.

Letiště bylo v cca osm hodin večer už relativně prázdné, taky byl odlet směr Porto ve 22:05 na tomto terminálu ten poslední. A i když nízkonákladovky používají v Barceloně starý terminál (ten nový jsem měl možnost využít v roce 2015), přesto to nebyla žádná vyložená hrůza. Samozřejmě ten pocit byl umocněn právě i faktem, že byl lednový večer, kdy chuť létat má skutečně jen málokdo, to znamená klid a pohodu na všech stranách. 

Přelet do Porta jsem částečně prospal, nic jsem si nekupoval, neboť takhle pozdě už by bylo kafe riskováním probdělé noci. Byl pátek, chvilku před půlnocí, kdy jsem se dostal na hostel (AirPorto Hostel) v pěší vzdálenosti od letiště. Skvěle mi posloužil byť na těch mých cca 5 hodin. Za pár euro si tam dáte sprchu, trochu si zdřímnete a jste relativně čerství na další let, pokud hned ráno pokračujete dál. Tak jako já. Jo a ještě vám připraví snídani, tu si buď ji stačíte sníst ještě před odletem, nebo vám dají malý balíček na cestu. Příjemné!

Moje bydliště na další 4 hodiny

Takhle jsem měl označenou snídani :)

Sobota 13. ledna 2018

V pět hodin jsem vyrazil do propršeného rána, abych se zase letadlem (příroda pláče) přesunul do Lisabonu. Ryanair prodával letenky za deset euro, přece nepojedu dvakrát dražším vlakem, to dá rozum... Z letu si pamatuji jenom to, že jsem ho proseděl v bundě (byl to první let toho letadla, takže ještě bylo "promrzlé"), dále taky zapnutí pásu a dosednutí na letišti v Lisabonu. Dobu mezi těmito dvěma body jsem úspěšně prospal. I když za těch cca 30 minut nečekejte, že tělu vrátíte vše, co mu nebylo možné díky krátkému pobytu v hostelu dopřát.

Nástup

V Lisabonu jsem měl jasný cíl - vhodit ten správný lístek do správné volební urny, která byla v celém městě - co městě, celém Portugalsku - všehovšudy jedna. A tak jsem po krátké snídani v centru města vyrazil směr česká ambasáda, která sídlí nad čtvrtí Belém, jež je proslulá koncentrací památek a dobrot. Z náměstí Praça da Figueira jezdí směr Belém a ambasáda přímý autobus, který staví nedaleko od vily, jež je postavena na pomyslném kousku Česka uprostřed Lisabonu. 

Ranní Lisabon

Řeknu vám, že z odevzdání lístku na ambasádě v Lisabonu jsem si odnesl dva zásadní poznatky. 1. příjemnější atmosféru ve volební místnosti jsem ještě nezažil (kde vám jako naprosto cizímu nabídnou kafe a bábovku a ještě se s vámi pobaví o fotbale?), 2. chci pracovat na ambasádě v Lisabonu. Mno, k dalším krokům, které vyplývají z toho druhého poznatku, vede dlouhá cesta, ale proč o tom třeba jen nesnít?

Česká ambasáda v Lisabonu

Po odvolení jsem pěšky kolem stadionu Restelo sešel do čtvrti Belém, pořád bylo příjemné sobotní dopoledne a ve slavné cukrárně/kavárně Pastéis de Belém ještě nebyly velké návaly lidí. A tak jsem se zastavil na další kafe a samozřejmě jsem si musel dát ten jejich, ještě trochu vlažný, dortík. Tramvají se pak přepravuji zpátky do centra města a pomalu mířím dál na letiště, čeká mě totiž krátký let zpátky směr Porto. Ano, do Lisabonu jsem si odskočil jen kvůli volbám...

Pastel de Belém

Ryanair odlétá v Lisabonu z maličkého terminálu T2, který si představte jednoduše - jako montovanou halu. Stejně jako v Barceloně je tu ne-překvapivě málo lidí a dost prostoru pro všechny, proto zážitek není tak traumatizující jako u některých cestovatelů, kteří se se svými zkušenostmi podělili třeba na webu Skytrax. Nástup do letadla, jež bylo přistavené kousek od budovy, je samozřejmě přes plochu, vydatná přeháňka naštěstí odešla těsně před naším vypuštěním do letadla, proto všichni suší nastupujeme. Kolem sebe pozoruji pár osob v dresech Benfiky, taky letí na fotbal. Večer se totiž na severu Portugalska odehraje zápas Braga - Benfica, který hodlám i já vidět z tribun.

Uvnitř terminálu 2 na lisabonském letišti

EasyJet taky využívá terminál 2

Přesun letiště Porto - nádraží Campanhã - Braga zvládám s klidem, na přestupy z metra do portských příměstských vlaků jsem nezapomněl z dob mých pobytů v Guimarãesi. V Braze mě vítá severoportugalské počasí - deštivo. Podle mapy v mobilu nacházím svůj dočasný domov, a to u mladého brazilského páru a tří koček. Tahle pětičlenná parta nabízí přes airbnb pokoj s koupelnou ve svém velmi prostorném bytě, ale asi tušíte, že skutečnými vládci prostoru jsou právě ty kočky 😎.

Po krátkém seznámení se s "domácími" jsem se vydal ke stadionu místního SC Braga, abych si v klidu zajistil vstupenku na večerní zápas. Večer jsem už chtěl jít najisto - to už u stadionu totiž byly davy. Po nákupu vstupenky jsem se ještě vrátil do města a "domů" občerstvit se. Pak už jsem se v dešti vydal napodruhé na stadion. Ti z vás, kteří něco málo tuší o stadionu v Braze, už netrpělivě čekají na moje dojmy z tohoto díla. Takže - to je něco NESKUTEČNÉHO! Stadion dlouho nevidíte, pak se před vámi najednou zjeví velká tribuna, kterou jsem ale musel (možná nemusel, ale udělal jsem to) obejít a po chodníku zasazeném ve skále jsem se přesunul na tribunu druhou, která přidělaná k další skále. Stadion má jen dvě velké a strmé tribuny po dlouhých stranách hřiště, obě pro cca 15 tisíc diváků, což, za jednou z branek je právě skála s mým chodníkem, za druhou brankou je remízek.

A fotbal? Ten byl slušný, teda až na výsledek - Benfica vyhrála 3:1 (do Bragy mi nic není, jen nemám moc v lásce Benficu). Na obou tribunách nás bylo dohromady 20 407 přihlížejících. Celkově nezapomenutelný zážitek.

Stadion z chodníku, který je možný využít pro přesun od jedné tribuny k druhé

Výhled z mého místa

Na tribuně

A nezapomenutelná mohla být i cesta zpátky, jelikož na město padla mlha a já, protože jsem se zpátky do bytu vydal trochu jinou trasou, jsem trochu bloudil. Ale stačilo se dát směrem na vlakové nádraží, tj. sledovat cedule u silnic s nápisem "Estação CP". Nakonec jsem došel úspěšně do cíle. Horká sprcha a spát.

Neděle 14. ledna 2018
V neděli jsem měl naplánovaný další fotbal - tentokrát v Portu, kam jsem na domácí zápas šel povzbudit moje portugalské favority z Boavisty. Ale nikam jsem přehnaně nespěchal. Snídani jsem si dal kousek od nádraží v Braze, v kavárně mi dámy připravily moje oblíbené croissanty s máslem, pěkně ohřáté, k tomu nějaké kafíčko na povzbuzení.

Snídaně

Po příjezdu do Porta jsem se pomalu přesunul směr Matosinhos, kde jsem měl za cíl po nějaké době vyzkoušet restauraci Aliança, což je spíše taková jídelna pro místní. Dal jsem si trochu přesolenou tresku na bražský způsob (nevím, jak to přeložit do češtiny - v originále bacalhau à Braga), k tomu mi číšník přinesl džbánek vinho verde, to je můj oblíbený tekutý společník k portugalským jídlům. Původně jsem si, možná zbytečně skromně, řekl o skleničku tohoto vína, obsluhující ale vytřeštil oči a po otázce "Jenom skleničku?" jsem rezignoval a vylemtal jsem tam asi půl litru.*
*pro vaši informaci - vinho verde není nijak silné, mívá kolem 9 procent alkoholu 

Miluji vlaky a vše kolem nich

S dobrou náladou jsem se metrem vrátil zpátky směr centrum Porta, ale vystoupil jsem už na stanici Francos, odkud je to nejblíž ke stadionu Bessa. Zase jsem si chtěl s předstihem, tedy cca 2 hodiny před duelem, sehnat lístek, abych pak už mohl v klidu vychutnávat celkovou atmosféru kolem a uvnitř stadionu. Přibližuji se stadionu a odchytne mě jeden drobný a pohublý Portugalec, jestli prý náhodou nesháním lístky. Když jsem se pochlubil, že vlastně jo, pookřál a vylíčil mi výhody návštěvy zápasu, jak je to důležitý souboj a cosi kdesi. Taky že nabízí lístek na dobré místo a že ten normálně stojí 30 euro, mně ho dá za 20... Měl chlapec smůlu, že jsem si předtím zjistil, kolik stojí lístky na pokladně, a tak jsem mu odpověděl, že víc než na pokladně (tj. 15 euro) mu fakt nedám, jeho poslední slova zněla "Tak mi dej deset". Dal jsem mu deset a šel jsem směrem ke Casa da música.

To je budova tak 15 minut pěšky od stadionu, název napovídá souvislost s "domem" a "hudbou". Občas tam bývá možné podívat se do jednoho ze sálů, tentokrát jsem žádnou otevřenou cestu nenašel, a tak jsem si v tamní kavárně dal aspoň něco k pití. Trochu zklidnění před fotbalem bylo třeba.

Občerstvení v Casa da música

Zápas Boavista - Portimonense dopadl dobře, domácí zvítězili 2:0, na stadionu jsem si užil pěknou atmosféru, i když návštěva byla tak 4x menší než v Braze předchozí večer. Po fotbalu jedu zpátky do Bragy.

Na tribuně při zápase Boavista - Portimonense

Pondělí 15. ledna 2018
Další den v deset dopoledne odjíždím do Lisabonu přímým vlakem z Bragy, a tak se předtím stihnu rozloučit s hostiteli a pádím směr nádraží. Tam mi ještě zbývá čas na drobné občerstvení a pak se usazuji do sedadla, které bude mým domovem pro další cca 4 hodiny.

Kočka domácí v mé posteli

Interiér vlaku IC z Bragy do Lisabonu - 2. třída

Fabrika, kterou jsem vyblejsknul přes okno vlaku

V Lisabonu vystupuji na povedeném nádraží Oriente a metrem se přesouvám k hotelu, budu tu jen na jednu noc, a tak jsem si mohl dovolit trochu pohodlí. Po check-inu si dávám okruh městem, navštívím fanshop Sportingu, centrum města se zastávkou na štamprli likéru ginjinha nebo Belém (kupuji pastéis de Belém domů). Večeři jsem si chtěl dát v tržnici Mercado da Ribeira, ovšem ceny mě docela odradily - udělali z toho moderní foodcourt, který podle mého rezignoval na duši staré tržnice. Takže jedu směr hotel a vidím naproti vstupu do hotelu kavárnu, cukrárnu, bistro a restauraci v jednom. Dávám si pořádné jídlo za pár eur, rozhodně jsem tedy neprohloupil.

Na zdraví!

Večer sleduji v televizi fotbal Estoril vs. Porto, který byl přerušen v poločase proto, že pod fanoušky Porta se pomalu hroutila tribuna, a tak to pořadatelé rozehnali ještě bez následků na zdraví kohokoliv.

Úterý 16. ledna 2018
Vzbouzím se s vědomím, že dneska opouštím Portugalsko. Ovšem letí mi to až kolem oběda, proto po vydatné snídani vyrážím ještě rychle do samotného centra, abych si ho ještě užil. Po návratu na hotel balím a v deset hodin už jsem na letišti. Závidím Lisabonu rozhodnutí přivést na letiště linku metra (Praho!).

Lisabonský výtah

Čeká mě první let v životě s Air France, teda z Lisabonu do Paříže musím s jejich novopečenou dcerou (synem) jménem Joon. Tato změna znamená okleštěný servis, na palubě dostáváme v ceně jen nealko, já jdu do pomerančového džusu. Co si vybavuji, žádné extra velké pohodlí v letadle taky nebylo.

Joon a občerstvení (+ zábava na palubě - vlastní tablet)

Z přestupu na, na mé poměry obřím, letišti na kraji Paříže mám trochu obavy, ale nebylo to vůbec tak hrozné. Musím jen projít novou kontrolou, kde jen předložím pas. Žádné velké přesuny nebyly třeba, zůstávám v části, do které jsem přiletěl z Lisabonu. Pociťuji, jak je moc příjemné, když v takovém prostoru jsou na zemi koberce, byť samozřejmě uzpůsobené účelu budovy. Hned je to čekání  podvědomě příjemnější.

A cesta z Paříže do Prahy byla taky moc pěkná, podvečerní let měl až trochu uklidňující atmosféru, které vždy pomůžou dvě věci - správně nastavené osvětlení kabiny (zde ztlumené) a něco dobrého. Air France ještě zůstávají u servisu sestávajícího z drobného k zakousnutí a nápojů (téměř) dle libosti. Vybírám k nabízenému wrapu červené víno a vodu. A hned je ten svět veselejší.

Na palubě letu Air France Paříž - Praha

Večer už jen zbývá dojet v klidu domů, což zvládám.

Tenhle výlet byl spíše připomenutím, proč mám tak rád právě Portugalsko. Tamní lidi, jídlo, fotbal, atmosféra. Jo jo, vybral jsem dobře!

Fotky z rajčete (hiko.rajce.net)