Objevování dalších norských končin

Ano, zase do Norska. I v roce 2016 jsem se vydal do této skandinávské země, abych si otevřel další etapu objevování jejích krás. Stejně jako v roce 2015 jsem se tam vydal ve společnosti kamaráda Martina, kterého postihla stejná nemoc - láska k Norsku. Před námi bylo nacpání co nejhutnějšího programu do deseti dní. 24. srpna vyrážíme přes Oslo do Ålesundu, abychom se 2. září vrátili z Oslo do Prahy. A zastavíme se samozřejmě v Trondheimu, ten ani nejde vynechat.

Nakonec z plánování vyšel následující itinerář:

24. srpna - odlet z Prahy do Oslo (samozřejmě s Norwegian), v Oslo pár hodin na návštěvu centra, večer přelet do Ålesundu, ubytování v hostelu

25. - 26. sprna - dva celé dny na Ålesund a okolí

27. - 28. srpna - plavba Hurtigruten z Ålesundu přes slavný Geirangerfjord do Trondheimu

28. srpna - 1. září - Trondheim

2. září - přesun Trondheim - Oslo (letiště) - Praha (zase s Norwegian)

Ve středu 24. srpna dopoledne jsme se s Martinem sešli už na letišti, kde jsme nejdříve odhodili kufry na check-inu, paní nám nabídla jejich odbavení až do Ålesundu. To jsme samozřejmě s radostí kvitovali, protože jsme se tak nemuseli o kufry starat při naší krátké zastávce v Oslo. Ale, jak sami brzy zjistíte, zase tak jednoduché to nebylo...

Oslo už čeká :)

Na letišti jsme dali oběd ještě za rozumné peníze, a od nastoupení na palubu Boeingu 737-800, kde značnou část sedadel zabrali mladí hokejisté Lillehammeru, už si musíme zvykat na severskou úroveň cen. Na letišti Gardermoen přistáváme přibližně podle letového řádu, ale nejsme si jisti, jestli musíme zavazadla vyzvednout a znovu odbavit, i když dostala štítek s označením naší cílové destinace - tedy AES (tzn. letiště Ålesund-Vigra). On je totiž přestup v Oslo ze zahraničí do jiného norského města trochu složitější, jelikož menší norská letiště neumějí pro celní kontrolu odchytnout cestující, jejichž výchozím letištěm bylo místo mimo Norsko. Chvilku jsme stáli u pásu, kde jezdila zavazadla z našeho letu, ale ty naše dva bágly nikde, a tak jsme si řekli, že je odbavili bez nás, a vydali jsme se na vlak, který nás odvezl do města.

V Oslo jsme jako první zamířili k budově opery, která je vděčná v každém momentu. Procházeli jsme se po střeše (nebojte, je to dovoleno), podívali se dovnitř, dělali jsme fotky, i občas srandu z těch, kteří kartáčky čistili jednotlivé desky z bílé žuly. Od opery jsme se přesunuli přes přístav k budově radnice (divná budova...), pokračovali jsme dále přes Aker Brygge, což je dnes moderní fancy čvrť vystavěná na místě původních doků a loděnice. Bary, restaurace, občerstvení, sídla firem, byty. A nedaleko pak odplouvají lodě a loďky do blízkých destinací. Občas je vnitroblok opepřen nějakým uměním, fontánou. Docela pěkné to tam mají.

Opera poprvé

Opera podruhé

Opera potřetí

Opera počtvrté

Stylový infokiosek v osloském přístavu

Od současnosti jsme se přesunuli k historickým budovám, které v centru Oslo reprezentuje hlavně královský palác na konci ulice Karl Johans gate. Zámek z českého pohledu tuctový, pro Nory samozřejmě s obrovským významem. Po samotné Karl Johans gate jsme se vydali kolem budovy národního divadla a parlamentu, abychom trochu zabočili k dalšímu (bohužel) známému místu v Oslo. Tím je tzv. Regjeringskvartalet, kde začalo šílené řádění Anderse Breivika. Dnes tam funguje Centrum 22. července, aby lidé nezapomněli, co se toho dne roku 2011 stalo.

"Ledová kra" u opery v Oslo

Radnice v Oslo

Tady Breivik začal ten svůj "velký den"...

Pak už je to kousek na hlavní nádraží, kde chytáme vlak na letiště. Mimochodem, mezi centrem Oslo a letištěm jezdí kromě obyčejných osobáků (které ale zastavují jen v Lillestrømu) i rychlíky Flytoget, které jsou ale asi dvakrát tak dražší. No, někteří jsou ochotni si za těch pár ušetřených minut připlatit. My si však vystačili s klasickými vlaky. Palubní vstupenky máme vytištěné již z Prahy, a tak se přes superrychlou! bezpečnostní kontrolu vydáváme vstříc vnitrostátnímu letu Oslo - Ålesund.

Výhled během letu Oslo - Ålesund

Na letu není nic zajímavého, jsme sotva třičtvrtěhodinu ve vzduchu, za chvíli sedáme na letišťátku Vigra. Vystoupíme, přejdeme do příletové haly, čekáme na bagáž a ... nic. Naše kufry to zakufrovaly někde jinde. No, paráda. Takže musíme ještě vyřešit s pracovníkem handlingové společnosti předání kontaktních údajů, trochu popsat naše zavazadla - no prostě sepsat protokol. S náladou na bodu mrazu (když jsme si představovali, že budeme v Ålesundu bez drtivé většiny našich věcí) jedeme do hostelu a jsme připraveni si jakýsi survival-balíček nakoupit někde ve městě. Mezitím ale pípne každému z nás SMS, že naše bágly přiletí prvním ranním letem o den později. To nám trochu náladu spravilo. Ještě se jdeme podívat do města, nakoupíme žvýkačky (to nám musí stačit místo zubní pasty) a pak se vracíme na hostel.

Ráno se probouzíme rozechvěni, že už konečně máme dostat kufry. U snídaně přijde další SMS, že v 9:00 budou tyhle naše miláčky rozvážet. A tak ještě chvíli čekáme v hostelu, pořád nic. Už už jsme na cestě do města s tím, že nám kufry recepční nechá někde v hale, ale ujdeme 50 metrů a vidíme, že u hostelu zastavuje dodávka. Vyhazuje naše kufry, hurá! To je shledání :). No, takhle ještě můj kufr nikdy ověnčen nebyl. A důvod zpoždění? Patrně oněch 6 hodin čekání na letišti v Oslo. Ještě podle mého názoru neměli připraven prostor pro náš večerní let, a tak kufry skončili někde v rohu, a pak je tam večer našli.

Takto ověnčená přišla moje krosna

Tak už se můžeme konečně s klidným srdcem vydat do víru Ålesundu. Nejprve musíme vyšlápnout 418 schodů na horu Aksla, odkud je úchvatný výhled na toto neméně úchvatné město a jeho okolí. Tohle se prostě musí. Pak pokračujeme po hřebeni směr Aksla stadion, kde mají své tréninkové prostředí borci z místního prvoligového fotbalového klubu. A nemineme ani jedno speciální místo - Kråmyra. Tam se totiž až do dubna 2005 hrál ligový fotbal. A stadion to musel být hodně speciální. Jako tribuna se totiž používal i docela strmý svah, který rostl přímo za pomezní čarou. Ještě dnes jsou na místě patrné tyče na uchycení reklam a diváků :), v okolí se budují bytové domy, na místě původního stadionu je jako připomínka malé fotbalové hřiště.

Typická fotka z Ålesundu - pohled z hory Aksla

Od bývalého stadionu míříme k tomu současnému - ocitáme se u Color Line Stadionu, což je moderní aréna pro více než 10 tisíc diváků. Velká hlavní tribuna s kompletním zázemím pro celý klub, kolem dvoupatrové ochozy, vše pod střechou. Samozřejmostí (bohužel) je umělá tráva. Ještě nás láká navštívit fan-shop, kam nás přes hlavní vstup navádějí šipky. Procházíme kolem šaten, skříněk se jmény jednotlivých borců (i J. A. Riise tu má ještě jednu skříňku), míjíme poháry, na které jsou tu patřičně hrdí, a už se ocitáme v kanceláři, kde mají na jedné stěně vystavené veškeré potřebné propriety, jež mohou domácí fandové potřebovat. Kupuji triko za 50! NOK a spokojeni po zastávce ve vedlejší fotbalové hale putujeme zpátky do města.

Ålesund  a jeho secesní budovy (wow!)

Tam si procházíme místní festival jídla, trochu ochutnáváme z místní nabídky. Pokračujeme dál do města, je to tam samá secese. Touláme se podle chuti a nálady, nakonec se vracíme do hostelu. Tam nás čeká večeře (pizza) a fotbal (Rosenborg proti Austrii Vídeň). Po fotbale, kdy už se setmělo, ještě vyrážíme na večerní výstup na Akslu, abychom viděli město ve tmě. Pěkné i teď.

Pohled z Aksly večer

V pátek chceme stihnout to, co jsme nemohli uskutečnit ve čtvrtek. Původně jsme chtěli již ve čtvrtek zavítat ven z města, na ostrov Godøya, který jsme chtěli přejít napříč. Ale nakonec s přihlédnutím k předpovědi počasí nás čeká jen osada Alnes s majákem, školou a ovcemi. A kopcem, který jsme měli původně přejít, a na nějž nám přicházející déšť dovolí jen nakouknout. Ale i z toho místa, odkud jsme se vraceli zpět do vsi, jsme udělali pár pěkných fotek.

Obcházíme vesnici, zastavíme se na pláži, čím dál prudší déšť nás ale zahání do autobusové zastávky, kde čekáme na to, až v poledne otevřou maják. Na majáku mají kavárnu, tam se trochu sušíme a dáváme kafe/čaj a něco sladkého. Vystoupáme ještě na samotnou věž majáku, odkud je krásný pohled na Alnes a okolí. Nádhera.

Alnes - maják

Alnes - pohled z okna majáku na vesnici

Pak jedem školním busem zpátky do Ålesundu, kromě jednoho mladíka jsme jediní dospělí cestující, zbytek autobusu úspěšně zaplňují děti z místní školy, které se chystají domů na druhou stranu ostrova. Aspoň, že nám nechávají volné dvě sklopné sedačky, jinak je autobus plný. Tentokrát nejedeme přímo, ale zajíždíme do všech možných končin ostrova, i na vedlejším ostrově Giske uděláme pár zastávek. Přestupujeme na zastávce Ytterland, kde máme vhodnou příležitost si nakoupit v supermarketu. Aspoň nemusíme nikam jinam, v tom dešti.

Přijíždíme do Ålesundu, ven se nám už moc nechce, a tak trávíme čas na hostelu, a to až do podvečerních hodin, kdy se přesunujeme ke stadionu. Čeká nás totiž jeden zápas norské ligy, Ålesund proti Sarpsborgu. Domácí nutně potřebují bodovat, jsou na tom hodně špatně. Nakonec bod za remízu 2:2 urvou, zápasu přihlíží asi 3 tisíce diváků. Vracíme se z fotbalu a už pomalu balíme na ranní odplutí směr Geiranger a Trondheim.

Zápas Ålesund FK - Sarpsborg 08 může za chvíli vypuknout

Po snídani tedy vyrážíme směr přístav, kde už na nás čeká loď se jménem MS Lofoten. Je to nejstarší pamětník ve flotile Hurtigruten, máme kajutu v nejspodnějším patře, sprcha a záchody na chodbě. Ale my se i s tím spokojíme, stejně trávíme drtivou většinu času venku, kde sledujeme úchvatné scenérie. Nakoukneme na širé moře, abychom hned zapluli do fjordů. A tady začíná ta pravá pohádka. Zhruba čtyři hodiny trvá plavba do srdce asi nejkrásnějšího norského (světového?) fjordu - Geirangerfjordu. A nádherné pohledy se stupňují. Jeden vodopád, dva, tři... sedm sester (taky vodopád). Už mě to ani nebaví fotit, prostě se jen dívám a vychutnávám. Asi jako všichni na palubě.

Vjíždíme do úchvatné krajiny fjordů

Fjordy

Idylka ve fjordu

Vodopád Sedm sester

Geirangerfjord a MS Spitsbergen

U Geirangeru nekotvíme, ale jen k sobě necháme připlout menší lodičku, která naloží nové pasažéry a ještě více jich vystupuje. Někteří tu končí, jiní mají naplánovaný výlet, a zpět se k nám připojí večer v Ålesundu. Na cestě zpět do tohoto městečka už je na palubě klid, lidi spíše odpočívají a sluní se, já se dávám do čtení. Kombinace dobré knížky (P. Mercier: Noční vlak do Lisabonu) a krásného okolí dělá své, přečtu významnou část této knihy.

MS Spitsbergen na cestě do Molde, my ji úspěšně stíháme

Kotvíme znovu v Ålesundu, tam na chvilku vystupujeme na pevnou zem. Pak nás čeká plavba do Trondheimu, do Molde vydržíme vzhůru, ve městě se trochu projdeme, ale pak už se ukládáme ke spánku. Není to moc jednoduché, jelikož na otevřeném moři to docela fouká a s naší lodičkou to hází. Spát moc nemůžu, ale na použití sáčku první pomoci to taky nebylo. Je neděle, jsme už v Trondheimsfjordu a my vstáváme a vyrážíme na snídani.

Snídaně na lodi. Mňam!

Naše loď - MS Lofoten - po připlutí do Trondheimu

To je jeden z vrcholů této cesty Norskem. Snídaně na lodi, v Norsku docela vyhlášená. My si nestěžujeme. V restauraci trávíme asi dvě hodiny, pěkně v klidu si dáváme několik chodů, já mám v sobě zásobu kafe tak na tři dny dopředu. Přibližně v devět vystupujeme a přesouváme se do našeho přechodného trondheimského útočiště u Ellen.

Rosenborg!

Začíná tedy druhá část naší norské anabáze 2016. V Trondheimu máme za úkol jít na fotbal, na pivo, do přírody a vyjet z města do Rørosu. Takže můžeme vyrazit nejprve na krátkou procházku městem, večer míříme na Lerkendal, kde sledujeme souboj Rosenborgu s Tromsø (3:1). Na pondělí plánujeme výlet do nedalekých lesů a kopců. Chystáme se na nejvyšší vrchol v nejbližším okolí Trondheimu.



V pondělí ráno tedy vyrážíme nejprve nakoupit jednorázový gril a něco na něj, v deset nám jede autobus z centra k "horské" chatě nad městem. Nejprve šplháme na Gråkallen (vrchol ve výšce 551 m. nad mořem, s vojenským radarem), pak se přesunujeme na zmiňovaný nejvyšší vrchol oblasti Bymarka - horu Storheia. Ta měří 565,6 metrů, cesta na ni je občas blátivá, ale zaplaťpánbůh za dřevěné chodníky, které nám pomáhají překonat všudypřítomná rašeliniště. Krajina jako ze Šumavy.

Jezero v oblasti Bymarka

Dobyli jsme vrchol Storheia!

Vyškrábeme se na Storheiu a počasí se z příjemného polojasna mění na mlhu a déšť, změnu přinesl vítr od moře. Takže trochu promokáme, ale naštěstí se déšť uklidnil a uklidil se někam dál do vnitrozemí. Jelikož nenacházíme pěšinu kolem jezírka a chaty Grønlia na Lian, kde chceme nasednout na tramvaj směr město, vracíme pod Gråkallen stejnou cestou, pak pokračujeme po silničce právě na Lian. Tam u jezírka děláme na grilu jídlo, unavení pak sedáme do tramvaje a jedeme "domů". Výletem jsme vyplnili podstatnou část dne.

V úterý se dopoledne jdeme podívat na trénink Rosenborgu, pak nakupujeme ve fan-shopu. Odpoledne volný program - já jdu na tradiční kafe s Chrisem do tradiční kavárny na Bakklandet. Středa? Výlet s Ellen do Rørosu. Toto hornické městečko jsme měl již dvakrát tu čest navštívit, ale baví mě pořád. Sice je to tam malinké (dvě ulice, muzeum, kostel, halda strusky, nádraží, letiště), ale za návštěvu to určitě stojí. A k obědu mimochodem byl jakýsi guláš ze soba. Dobrota. Den jsme zakončili v hospodě The Three Lions, kde k pivu servírovali přátelák Norsko - Bělorusko. Nudný fotbal, pivo drahé. Ale příště znovu :)!

Røroská kočka u kostela

Røros 1

Røros 2

Nidarosdomen - katedrála v Trondheimu

O den později jsme tak trochu navázali na volný program z úterního dne. Courání po městě, nějaký ten nákup, zastávka v Baklandet Skydstation na kafe a něco k zakousnutí. A už je tu večer, kdy s Ellen jdu do divadla na Ibsena (a jeho Heddu Gabler). Zajímavé představení, děj jsem znal už z minulosti (viděl jsem v Ostravě), takže jsem ani moc netápal. Rozumět jim bylo, teda kromě představitele Eilerta Løvborga, u něhož jsem docela váhal, o čem vůbec mluví (ach ty norské dialekty). Představení vidělo ve velkém sále asi tak 50 lidí, překvapilo mě, že tam chodí do divadla normálně v riflích či kratších legínách. A já se bál, abych nebyl za trotla ve světlých kalhotách a svetru...

No a pátek byl dnem odjezdu. Po důkladném sbalení následovala snídaně a přesun na vlakové nádraží. Nejprve vlakem Trondheim - Røros - Tynset - Hamar, pak dalším spojem z Hamaru na letiště Oslo-Gardermoen. Cesta vlakem, který zvenku vypadá teda mnohem méně přívětivě, než je tomu ve skutečnosti vevnitř, byla příjemná, sledovat krajinu se v Norsku určitě vyplatí. Při přestupu v Hamaru jsme si uvědomili, že je vlastně pátek, všichni se vracejí do svých domovů ze škol, práce, vojny. Takže vlak na letiště byl pěkně plný, letiště jakbysmet. Vybrali jsme si sedadla v první řadě letadla (takže hodně místa na nohy), odbavili jsme si kufry s tím, že doufáme, že se letiště Oslo nyní pochlapí a dopraví je na první pokus. Bezpečnostní kontrola i přes to, že bylo letiště plné lidí, proběhla hodně rychle. A už jsme v mezinárodním terminálu, kupuju něco tekutého i čokoládového domů. Odlet s mírným zpožděním z dvakrát změněné brány, čekáme ještě na skupinu cestujících z jiného letu. Letadlo plné, v Praze jsme asi za hodinu a půl, zavazadla dorazila. Já přes Smíchov (a mekáč, kde si dávám něco rychlého k večeři) pokračuju do Příbrami, Martin jede vlastně zpátky na sever, i když jen do severočeské hnědouhelné pánve.

Na cestě z Trondheimu do Hamaru

Alou domů

Bylo to fajn! Veškeré fotky zde: http://hiko.rajce.idnes.cz/Norsko_2016/.

Druhý díl norské štace v roce 2014 - říjen

Dva měsíce jsem vydržel bez Norska, Norů a norštiny. Na říjen a dva týdny plánované dovolené jsem vybíral vhodnou destinaci, která si zaslouží mou návštěvu. Samozřejmě bylo na seznamu Portugalsko, Malta (trochu si vyhřát kosti a třeba se ještě vykoupat v moři), ale volba padla zase na sever - na Norsko. V neděli 19. října byl plánován zápas Rosenborgu s osloskou Vålerengou, chtěl jsem navštívit taky jiný kout Norska, doposud neobjevený. Nakonec z toho vylezl nezapomenutelný týden. Posuďte sami.

14. října - autobusem do Wroclavi (Polskibus - to už je tradice), prohlídka města, navečer přelet do Varšavy (Ryanair) a odtamtud odlet na noc do Londýna na letiště Stansted (Ryanair)
15. října - letecky Stansted - Gdaňsk (Ryanair), prohlídka města, let Gdaňsk - Ålesund (WizzAir), ubytování v hostelu
16. října - nalodění se na Hurtigruten na trase Ålesund - Hjørundfjorden - Ålesund - Molde - Kristiansund - Trondheim
17. října - ráno připlutí do Trondheimu
...
21. října - letecky Trondheim - Oslo - Praha (Norwegian)

Základem byla tedy letenka Gdaňsk - Ålesund, severnímu Polsku můžeme jen závidět takový seznam skandinávských destinací jednoduše dosažitelných letecky za méně než dvě hodiny. Ålesund je jedno z letišť, kam za pár drobných létá WizzAir. Po koupení této letenky jsem jen našel vhodný termín na cestu zpět do ČR, výsledkem byla jednoduchá cesta Trondheim - Oslo - Praha, žádné vlaky či autobusy, hezky vzduchem s celkovým časem cca 5 hodin.

No jo, ale co dál? Jak se dostanu do Gdaňsku a hlavně jak (a za kolik) z Ålesundu do Trondheimu? Gdaňsk jsem si přiblížil busem Praha - Wroclaw. No, a co dál? Noční vlak Wroclaw - Gdaňsk? Jo, to by šlo. No jo, ale když Ryanair nabízí tak levný let Wroclaw - Varšava... Kupuju. Takže - jak se teď dostat z Varšavy do Gdaňsku? OK, beru nocleh v polské metropoli s ranním vlakem na sever Polska. Nenene, hezky si to zamotáš, chlapče - jako by říkal web Ryanairu. Takže jsem nakonec stornovat hotel ve Varšavě a spokojoval jsem se s nocí na letišti Stansted, jelikož letenky Varšava - Stansted a Stansted - Gdaňsk byly už na cestě. Aneb jak se dostat z Varšavy do Gdaňsku přes Londýn :).

Zbývalo tedy sehnat ideální způsob dopravy z Ålesundu do Trondheimu. Mezi těmito městy jezdí 2x denně přímý bus, jehož cena byla docela přijatelná. Ale 8 hodin sedět na zadku? To ne. Takže zkouším lodní linku Hurtigruten, kontroluji časy a cenu a hle - z Ålesundu si můžu ještě udělat výlet do fjordu (Hjørundfjorden) a teprve pak odplout do Trondheimu. Beru!

První zastávka - Wroclaw

V úterý 14. října tedy začalo putování do Ålesundu. Trochu mě hned na začátek vystresovala kolona od Zbraslavi až k Barrandovskému mostu, vinou tohoto zdržení jsem musel odpískat plánovaný nákup v Praze a mazal jsem metrem z Anděla přímo na Florenc, k busu jsem se dostavil asi 7 minut před odjezdem. Zaplaťpánbůh, že tohle byla jediná stresoidní situace na celé cestě. V autobuse do Wroclavi nás sedělo tradičně asi 25, takže místa bylo pro každého habaděj. Ve Wroclavi jsem měl do odletu směr Varšava cca 4 a půl hodiny, takže jsem se po malém občerstvení rozhodl vyrazit do centra města. Bágl jsem uložil na hlavním nádraží do skříňky (za 8 zlotých) a pěšky jsem se prošel od stanice do centra, které je pěkně upravené, barevné domky hned zvednou náladu. Zajímavostí města jsou všude rozeseté figurky skřítků, které hned ozvláštní celé město. Je docela zábava je hledat. Z centra, jehož návštěvu můžu doporučit, jsem se vrátil k nádraží tramvají č. 11. Lístek se dá koupit přímo na palubě vozu, kde stačí jen vybrat správný druh lístku na automatu a přiložit bezkontaktní kartu. Jak jednoduché!

Wroclavský skřítek u pekárny :)

Z nádraží jsem pak pokračoval autobusem MHD směr letiště. Jelikož jsem cestoval jen s příručním kufrem, nemusel jsem se zaobírat hledáním odbavovací přepážky a rovnou jsem pokračoval na bezpečnostní kontrolu. Let do Varšavy, při němž jsme ve vzduchu strávili asi 20 minut, byl zcela zaplněný. Taky bych být Polákem radši letěl než se trmácel asi 4 hodiny pozemní dopravou. Varšavské letiště Modlin trochu znám ze své jediné návštěvy v roce 2012. Malé, jednoduché, splňující základní požadavky na leteckou přepravu. Výstup z letadla hezky na plochu a pochod k terminálu, aspoň ale nepoužívají pro přiblížení cestujících od bran k letadlům (či zpět) autobusy, prostě si těch sto metrů hezky dojdeme. Ale člověk zase každý den na letištní ploše není, no ni? Ve stejné duchu proběhla připrava na let do Londýna.

Přistáli jsme na letišti u Varšavy, zanedlouho mě čeká let do Londýna

U britské metropole jsme přistáli vcelku načas, po procházce do příletové haly jsem následoval značky pro ty, kteří vlastní pas s biometrickými údaji. Rozdíl je v tom, že jsem nemusel na přepážku obsluhovanou britským celníkem, ale "odbavil" mě stroj. Rychlé, jednoduché, můžu jen doporučit. V cca 22:30 jsem vylezl z neveřejné části letiště do odbavovací haly a zbývalo mi "jen" naplánovat program na dalších cca 5 hodin, které jsem tu měl strávit. Ranní odlet hned po 6. hodině nedával moc příležitostí k návštěvě byť nočního Londýna, a tak jsem si radši koupil něco k večeři a pak si našel místo, kde jsem rozložil deku a na cca dvě hodinky usnul. Probuzení v cca 3 ráno odstartovalo nový den, už jsem mohl projít přes bezpečnostní kontrolu do neveřejné části letiště, kde následovala objednávka silného kafe ve Starbucksu.

Let do Gdaňsku uběhl ani nevím jak. Sice jsem měl místo v řadě 18, sedadlo E (tj. střed = nejhorší možné), ale nabídl jsem letušce, že se laskavě posadím k únikovému východu, kde v řadě přede mnou nikdo vůbec nebyl, takže stejně by musela někoho zlanařit. Takže jsem si zapnul pás, natáhl nohy a... probudil se až při klesání ke Gdaňsku. V metropoli severního Polska jsem měl čas akorát na cestu do centra (v autobuse se mimochodem řádně poblila jedna z cestujících, teď mi moje rýma vůbec nevadila, protože to asi muselo všude pěkně páchnout), prohlídku města, oběd a návrat na letiště.

Malebné centrum Gdaňsku

Následovala KONEČNĚ samotná cesta do Norska. Z domova jsem vyrazil zhruba před 28 hodinami a doklopýtal se zatím jen k Baltu. Letiště v Gdaňsku stavěli pro ME 2012, nyní konečně k němu připojují i rychlejší dopravu prostřednictvím kolejí a přistavují i další část, takže možná nebude nutné pro některé lety přecházet z novotou vonící haly do staré. To se týkalo nás a týká se to i odletů třeba do Británie. Ale přežijeme to, ne? Cesta do Norska zase probíhala podobně jako ta z Londýna do Polska - najít sedadlo, zapnout pás a upadnout do spánku. No problem :)

Probudil jsem se nad fjordy, vytáhnul jsem foťák a už to jelo. Viděli jsme letiště Ørsta/Volda, městečko Ulsteinvik a ti šťastnější, kteří seděli v pravé části letadla, měli možnost sledovat celé město Ålesund pod sebou. Já si na druhé straně užíval pohled na ostrůvky v moři. Následovalo přistání, zapnutí svetru i bundy až ke krku, poznání, že v Norsku je trochu chladněji, čekání na bus, hledání cesty do hostelu, ubytování... No a pak jsem rychle vyletěl do města, abych stihl ještě trochu sluníčka. Bylo krásně, ani moc nefoukalo. Jediné, co mě zklamalo, byly zavřené schody na horu Aksla, odkud bývá úžasný výhled na město a široké okolí. Prostě budu muset přijet ještě jednou. Na to, abych se nahoru šplhal po silničkách, jsem neměl čas. Prošel jsem nádherné město postavené na ostrůvcích, domy jsou vyvedené povětšinou v secesním stylu, což je významné zpestření norské architektury, která bývá jinak povětšinou zastoupena dřevěnými stavbami, případně velmi osobitou a nekonvenční moderní výstavbou.

Ålesund

Návrat do hostelu znamenal rychlou večeři, sprchu (konečně!) a ulehnutí do postele ve společné ložnici. Z celkových 15 postelí bylo zaplněno asi jen 7, takže byl klídek. Ráno jsem vstával jako jeden z prvních, nasnídal se (snídaně byla v ceně, a takový výběr nemívají ani v hotelech!) a už jsem pokračoval do přístavu, kde zanedlouho zakotvila loď MS Richard With, která mě měla odvézt do Trondheimu. Ale nejprve musela přijít zajížďka do království fjordů. V Norsku jsem byl každoročně od roku 2007 a pořádné fjordy mě prozatím míjely.

Až do dneška! To byla nádhera! Z vody rostly hory vysoké jako Sněžka, na jejich vrcholcích se bělala sněhová pole, zatímco dole byly listnáče rozzářeny všemi možnými podzimními barvami. Těžko tyhle zážitky předávat slovně, fotograficky či filmem, to se musí vidět na vlastní oči. Na lodi pro cca 650 cestujících nás bylo zhruba 80, povětšinou důchodci na zasloužené dovolené, já byl možná nejmladší. Ale ten klídek, který byl všude... Na pevnině, kde byl sem tam baráček (barevný) a sousedy aby pohledal, na lodi, kde nebyl problém posadit se v jinak narvané části nazvané observation lounge. Nezapomenutelné!

Hjørundfjorden

Do Ålesundu jsme se vrátili něco po páté hodině odpolední, měli jsme tedy skoro dvě hodiny na to, abychom se šli trochu projít po pevné zemi (byť ostrově). Já jsem udělal ještě pár fotek města v zapadajícím slunci, nakoupil si něco k večeři a vrátil se zpátky na loď. Vzpomněl jsem si na informace o polární záři, která u Trondheimu řádila noc zpátky, takže jsem večer strávil pozorováním noční oblohy z venkovní paluby. Škoda, tentokrát jsem to prošvihnul :(.

Do Trondheimu jsme připluli na čas, tedy v 08:30, z přístavu jsem se přesunul do centra města, kde jsem mohl složit hlavu v pokoji v bytě u Ellen. Byl pátek, já byl pěkně nastydlý, takže jediný reálný program byl podívat se do města, jen tak, jestli se tam něco od léta nezměnilo. V příjemném podzimní počasí vzniklo pár pěkných fotek. Program zahrnující prohlídku známých, ale pořád neokoukaných částí města byl na pořadu i v sobotu a neděli. Neděle večer ovšem zahrnovala již zmíněný fotbal - Rosenborg hostil večného rivala z Oslo. Výsledek 3:2 (stejně jako v srpnu domácí otáčeli z 0:2) byl skvělý, fotbal taky slušný, návštěva cca 14 tisíc diváků ok. Na 3:2 asi 15 minut před koncem slovenský mladík Tomáš Malec, byl to jeho čtvrtý gól v sedmi zápasech (320 minutách), to není zase tak špatné.

Katedrála Nidaros v Trondheimu

Pondělí jsem využil k pokecu právě s Tomášem Malcem nad hrnkem kafe (on si dal kakao :) ) v mojí oblíbené kavárně, navečer jsem ještě měl možnost potkat kámoše Chrise, taky jsme dali kafe, takže já měl kofeinu dostatek. Chris právě absolvoval měsíční cestování vlakem z Turecka přes Balkán a Itálii do Mnichova, takže bylo o čem povídat. Večer byl pak ve znamení balení na cestu, ráno jsem totiž vyrážel v nekřesťanskou hodinu.

Zpět domů

04:30 mi odjížděl autobus na letiště, sedělo nás v něm všehovšudy 6 ospalců. Letiště bylo ráno docela klidné, i když odlétalo spoustu letů do Oslo. Jedním z nich v půl sedmé jsem letěl i já. Opět následoval režim natrénovaný z letů v minulém týdnu - najít sedadlo, zapnout pás, usnout. Povedlo se. Probudil jsem se těsně před dosednutím na letišti Gardermoen severně od Oslo. Tam jsem požádal na přepážce Norwegianu o palubní vstupenku na let do Prahy, abych pro ni nemusel ven do automatu a zpátky přes bezpečnostní kontrolu. Na letišti jsem měl cca 2 hodiny do odletu, takže jsem chvíli bloumal, chvíli nakupoval v duty-free a pak se posadil na lavičku v odletové bráně. Let do Prahy byl příjemný, jen bych mu přál trochu větší zaplněnost (tahle byla sotva 2/3). Po dosednutí v Praze jsem koupil jízdenku kartou v novém automatu (hurá!) a autobus č. 100 na Zličín odjížděl zanedlouho. Cesta letiště - Kardavec byla tentokrát velmi rychlá a pohodlná.

Tak zase příště, Norsko!