Rok 2018 mi nabídl dvě šance, proč se podívat do Portugalska. O té první - lednové - cestě jste mohli číst v jiném článku, o druhém výletu, který zabral své místo na počátku května, si můžete přečíst v následujících řádcích. Díky státnímu svátku 8.5. ušetřím jeden den dovolené, chystám se prozkoumat zase trochu Porta a okolí a připojím se ke skupině z Ostravské univerzity, která si zaletěla do Lisabonu.
Sobota 5. května 2018
Spánku toho dne moc nedám, jelikož se krátce po čtvrté hodině ráno musím objevit na palubě vlaku, který mě odveze nejprve do Zdic, další do Berouna, pokračuju do Prahy, Pardubic, Lichkova a Wroclavi. Z tohoto polského města, kde přistává náš courák od českých hranic kolem půl jedné, právě těsně před 19. hodinou odlétám do Porta, po dlouhé době s WizzAirem. Čas mezi vlakem a letadlem nakonec neřeším cestou do centra, jen tak se poflakuju po nádraží, s věrným přítelem kafem (tu z automatu, tu z kavárny). Doprava mezi nádražím a letištěm je ve Wroclavi pořád bezproblémová, za pár zlotých vás tam vezme místní MHD.
Letadlo odlétá načas, já se podívám na tabletu na film a k tomu si z palubního servisu poručím víno a sušené meruňky jako dezert. Let utekl až překvapivě rychle a na portském letišti samozřejmě běží fotbal, všichni sledují zápas Benfiky se Sportingem, který končí vysněnou remízou a místní FCP může slavit mistrovský titul. A na to se po ubytování musím jít podívat na hlavní náměstí, protože to jsem se objevil v pravý čas na pravém místě (i když bych u titulu radši viděl Boavistu nebo Sporting). Ale fanoušci FC Porto si ten večer rozhodně užili. Po celou noc troubila v ulicích auta, takže jsem se vyspal jen díky své unavenosti z celého toho cestování a nevelké porce spánku z noci předchozí.
 |
| Občerstvení nad mraky |
Neděle 6. května 2018
První celý den se chci podívat díky jednodenní jízdence pro příměstské vlaky do různých míst v okolí Porta. Nejprve sedám na vlak do městečka Paredes, které se v nedělním dopoledni proměnilo v příjemné místo, kde si dávám kafe a svačinku. Centrum, které tvoří vlastně park a přilehlé uličky, je docela zaplněné dospělými i dětmi, kteří si vyšli užít volný den v příjemném počasí.
 |
| Espinho |
Vlakem se vracím do Porta a přesedám na spoj do Espinha, kde si chystám koupit něco k snědku, podívat se na pláž a projet se odtamtud po úzkorozchodné trati (Linha da Vouga), která svůj život nemá taky moc jednoduchý. Espinho znám, nádraží je tu moderní a pár desítek metrů od pláže, nacházím supermarket, kde zařizuju nějaký proviant na cestu dál. Zakoupený salát s pečivem nakonec zhltnu ještě na druhém nádraží, už ne tolik moderním, odkud odjíždějí posprejované vozy směr Santa Maria da Feira, São João da Madeira a Oliveira de Azeméis (fanoušci fotbalu jistě ocení informaci, že z prvního jmenovaného města pochází ligový tým Feirense, z posledního pak Oliveirense - toho času ve druhé lize). Já kupuji lístek u průvodčího do São João da Madeira, takže trochu do neznáma. Vlak je skoro prázdný, ale uhání si to relativně svižně, takže zanedlouho vystupuji ve svém cíli a jdu do centra. Město mě překvapilo svou "velkolepostí", na to, že má pouze asi 20 tisíc obyvatel, jsem byl udiven počtem pater místních budov. Na něco podobného fakt nejsme v Česku u měst podobné velikosti moc zvyklí.
 |
| U vlaku směr São João da Madeira |
Na náměstí pozoruji spolu s dalšími místními snažení jednoho z nich ovládat dron, otevřený prostor moderního centra města je k takové radovánce skoro předurčen. Zapadnu ještě pro občerstvení do jedné z kaváren a rozhoduji se jet zpátky relativně brzo. Chci ještě stihnout jeden cíl.
 |
| Kafe a něco chlazeného v São João da Madeira |
 |
| São João da Madeira |
Cesta do Espinha zase po úzkém rozchodu kolejí, ve vagónu jede i pár fanoušků FC Porto na večerní zápas, jeden z týpků si krátí chvíli kouřením přímo ve vlaku a vyřváváním z otevřených oken. Ale pro jeho radost mám tak trochu pochopení, jen ten kouř si mohl odpustit. Ani průvodčí ho moc řešit nechtěl, což mi přišlo jako nejvhodnější varianta. Třeba to byl taky fanoušek modrobílých.
Přes Porto vyrážím ještě do Guimarãese, na tohle město díky svým dvěma pobytům v průběhu studia na VŠ nezapomenu. Po výstupu hned od nádraží odjíždí místní okružní linka MHD, nechám se vyvést pod hrad, ale úplně nahoru nejdu, naopak mě to táhne k domečku, kde jsem asi deset měsíců přebýval. Prohlídnul jsem si známé prostředí jen zvenku, ale domek i celá ulička vypadala přesně tak, jako jsem je v červenci 2011 opustil. I pizzerie Celeste stále v nedaleké ulici funguje, proto si tam dávám večeři, nakoupit pár drobností jdu ještě do marketu Bolama, kam jsem chodil pravidelně na nákup. A celý příjemný podvečer zakončuju u kafe a piva v Café Milenário. Všechno na svém místě, tak se mi to líbí. Počasí bylo krásné, přesně takové, aby mi skoro ukápla nostalgická slza.
 |
| Guimarãešská nostalgie |
Vracím se do Porta, cesta vlakem, který vymetá každou mez, je pořád stejně zdlouhavá. Ale vůbec mi to nevadí, už nic zvláštního ten den neplánuju. Další den mě čeká dopoledne v Portu a odpoledne v Lisabonu.
Pondělí 7. května 2018
Po snídani, kterou si připravím v kuchyňce v ubytování (to sestává z asi čtyř pokojů, dvou koupelen a jedné kuchyně), se vydávám na ranní průzkum Porta, nevynechám procházku po slavném mostě s výhledem na čtvrť Ribeira s typickými barevnými domky, zahraju si na vrchního fotografa poutníků do Fátimy (sami mě o to požádali), projdu se kolem rekonstruovaného trhu Bolhão a už se jdu balit, abych se cestou na letiště zastavil ještě u stadionu Boavisty. Měl jsem v plánu si něco koupit v místním fanshopu, ale nabídka byla tak zoufalá, že jsem nakonec klub podpořil jen koupí kafe a sendviče v kavárně v pod jednou z tribun. Nedaleko stadionu je stanice metra, kde jezdí přímé spoje na letiště.
 |
| Porto - Ribeira |
 |
| Porto |
S Ryanairem se přesunu do Lisabonu, let má zpoždění, což mi přináší trochu chaosu při zajišťování klíčů od dalšího ubytování (tentokrát přes airbnb). No, původně stanovený čas pro uvítání v mém přechodném domově jsem nestihl a při čekání na nový jsem musel vzít zavděk nedalekou prťavou restaurací, kde jsem byl toho odpoledne jediným hostem, takže jsem měl soukromý VIP servis s jídlem, kafem a dvěma pivy. Pak už ale přichází kolega, který mi má předat klíče od bytu, jehož majitel je zrovna v Africe. Takže se ze soukromého pokoje vyklubal celý byt pro mě. Nu, proč ne 👍.
Unaven už nemám čas na velké pochody, v úterý se totiž mám připojit ke skupině portugalštinářů z Ostravské univerzity, kteří přijeli poznávat krásy Portugalska.
Úterý 8. května 2018
Krásné počasí pokračuje a já se v domluvenou hodinu dostavuji na domluvené místo, kde začíná dopolední putování po čtvrti Alfama, podle mě nejkrásnější části Lisabonu, zakončené obědem v jedné z místních restaurací. I když tuhle část Lisabonu trochu znám, bylo moc příjemné si poslechnout povídání "průvodkyně" Petry, která se portugalštinou zabývá v Olomouci. A taky se mi moc líbil ten styl toho ostravského, veskrze poznávacího zájezdu. Všichni měli na výběr, jestli zůstat s ostatními, nebo si jít po svém a kdykoliv se připojit. Prostě bylo vidět, že přijela skupina svobodných, rozumných dospělých, kteří se o sebe umějí postarat a nepotřebují pořád vodit za ručičku.
 |
| Lisabon - fado |
 |
| Lisabon |
Po obědě jsem se s ostatními rozloučil, jelikož jsem měl odpoledne chuť vyrazit do Cascais vykoupat se a odtamtud na konec Evropy, na slovutný Cabo da Roca. Příměstským vlakem tedy vyrážím za koupelí do populárního přímořského letoviska (mimochodem, právě tady se natáčel film o chobotničkách z druhého patra), kde si koupím drobné občerstvení v mekáči a pádím na prázdnou pláž. Vlezu do vody, která mě svou teplotou příliš nenadchla, ale co bych pro ten pocit neudělal. Přijel jsem vykoupat se v moři, což jsem splnil. Tak a teď ještě na ten nejzápadnější bod Evropy.
 |
| Lisabon |
Mezi Cascais a Sintrou (další velká turistická atrakce v okolí Lisabonu, doporučuju!) jezdí bus, který vysadí turisty i přímo na Cabo da Roca, západněji na evropské pevnině vám už nic dalšího nezastaví. Počasí se ale oproti pláži v Cascais rapidně změnilo, pěkně tu foukalo a místy jsme cestou k mysu projížděli pěknou mlhou. A to je prosím vzdálenost mezi oběma místy asi 15 km po silnici.
 |
| Cascais |
 |
| Cabo da Roca |
 |
| Cabo da Roca |
Takže jsem během té své návštěvy na Cabo da Roca trochu (víc) litoval, že jsem si do baťohu nepřibalil ještě mikinu, ale těch pár desítek minut jsem tam nějak přečkal. Přes Cascais se dostávám zpět do Lisabonu, domů.
Středa 9. května 2018
Další den jsem strávil podle svého vlastního programu, k "ostravské" skupině se hodlám připojit až ve čtvrtek. Bezcílně courám po městě, mám přeci lítačku na místní MHD, a tak se podívám ke stadionu Benfiky (portugalská káva č. 1265 do volátka), procházím se po okolních částech města, přesouvám se tu, a zase tam, své putování končím v části Oriente, kde se srocují davy kolem haly, jež se stala dějištěm soutěže Eurovision 2018. Já však obcházím celý ten blázinec a jdu se podívat k řece, odkud je pěkně vidět most Vasco da Gama, cestou zpět ještě kupuju zásoby v místním hypermarketu Continente (světe div se, ještě mi funguje zákaznická karta z roku 2008!), abych si měl co uklohnit k jídlu.
Večeře = pořádná porce krevet na česneku, k tomu víno. Super!
 |
| Večeře na přímořský styl |
Čtvrtek 10. května 2018
Ještě před tímto dnem mi udělala obrovskou radost změna v itineráři ostravských výletníků, protože ve čtvrtek se mělo jet úplně jinam, nakonec se na programu objevila Évora, což je město uprostřed kraje Alentejo. To jsem měl na svém seznamu už dlouho, takhle mám konečně důvod se tam podívat.
 |
| Évora |
 |
| Obyvatel(ka) Évory, částečně bezuchá |
Jedeme autobusem (cestou na nádraží nás ještě vypeče metro, které z nějakého důvodu nejelo, proto jsme museli narychlo shánět taxi - pokud se dělíme čtyřmi, v Lisabonu je skutečně za babku) z nádraží Sete Rios přímo do Évory, já oceňuji, že se taky poprvé svezu přes most Vasco da Gama, na který jsem obdivně zíral předchozí den. V autobuse vedle mě sedí japonský turista, který se oddělil od své "služební" skupiny a sám se vydal poznávat krásy Évory. Obdivuhodné!
 |
| Évora z výšky |
Évora byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Nabízela klid oproti Lisabonu, přitom tam jde strávit velká část dne. Viděli jsme vše podstatné, s výkladem to bylo ještě zajímavější, než kdybych tam vyrazil na vlastní pěst. Autobusem se vydáváme zpátky do Lisabonu, tam se loučím s příjemnou společností pedagogů, administrativních pracovníků, studentů i přátel Ostravské univerzity. Další den totiž letím domů...
Pátek 11. května 2018
Vyrážím brzo ráno, ještě jedním spojem z noční nabídky linek lisabonské MHD. Takže autobus, který vymetá všechno možné i nemožné po cestě, je směsicí společensky znavených lidí, kteří se jdou konečně uložit do peřin, a cestujících, jež chtějí stihnout ranní vlnu odletů z lisabonského letiště. A jede s námi taky pár švábů... Fuj.
Domů letím přes Brusel, nejprve s portugalskou TAPkou, poté s Brussels Airlines. TAP nabízí něco málo k občerstvení, nestydím si říct ani o víno. No, většinou si ho ke snídani nedávám, ale když ho teda na tom vozíku už mají, tak proč vlastně ne. V Bruselu jsem měl delší čekání, které jsem původně plánoval vyplnit rychlou návštěvou Antverp, ale nakonec jsem se uchýlil k přečkání toho času na pohodlných křeslech v terminálu. Něco jsem dokonce i naspal.
 |
| Víno ke snídani... |
 |
| Pěkné pohledy v Bruselu |
Odpolední přesun do Prahy už byl bez občerstvení, ale o zábavu se postarala parta Belgičanů, kteří se do Prahy očividně jeli posilnit a vzali to s halasnou rozcvičkou už na palubě. Za zaznamenání ještě stojí místo u exitu, což znamenalo moře komfortního prostoru, za to patří paní na check-inu v Lisabonu jeden dík.
 |
| Už jsme v Praze |
Je pátek, tak se nestresuju s autobusem a přesouvám se domů vlakem přes Beroun. Není kam spěchat - to jsem se vlastně v Portugalsku už stačil tak trochu naučit.
