Poslední předkoronový fotbal

Táta ode mě dostal k narozeninám, které slaví na konci února, dárek, který ho zabaví na celý víkend. Jedeme do Berlína. Za fotbalem hlavně. Plánuji se do Berlína na Bundesligu podívat už delší dobu, a tak je tohle vhodná doba. Při výběru termínu a tedy i zápasu mě docela baví představa návštěvy duelu Herthy s Werderem Brémy, což je kombinace zajišťující přítomnost hned několika českých fotbalistů na trávníku. Hrát mají začátkem března, to už bude počasí snad aspoň trochu jarní, takže kupuji lístky na fotbal, rezervuji hotel a ještě přidávám i jízdenky na vlak. Výlet zařízený, do narozeniny ještě pár týdnů zbývá.

No jo, ale asi víte, co bude následovat. Trefil jsem se se svým plánem přesně do doby, kdy v Evropě začal své rozpínavé pařáty natahovat Covid-19. Už při předání dárku jsem se tak trochu omlouval, protože tohle jsem přece nemohl vědět. Fotbal se měl pořád hrát, žádné výrazné restrikce nebyly ani ve vzduchu, natož na papíře. Hotel byl zarezervovaný bez možnosti storna, takže jediná položka, za kterou se daly teoreticky peníze dostat zpět, byla rezervace místenek ve vlacích do Berlína a zpět. 

Takže pátek, jedeme. Vybaveni veškerými možnými proprietami (vitamíny, antibakteriální gely) vyrážíme do Berlína vlakem, z Příbrami to začneme hezky osobákem do Zdic, následuje rychlík na pražský hlavák a odtamtud pěkně EuroCity směr Berlín (a Hamburg). Cesta proběhla velmi hladce, všechno relativně načas a my tedy po vystoupení na berlínském hlavním nádraží, což je několikapatrová kombinace nádraží s obřím nákupákem, začínáme plnit plán.

Batožinu si odkládáme do skříňky a vyrážíme pěšky udělat zajímavý okruh - kolem Braniborské brány (+ povinného curywurstu u jednoho ze stánku nedaleko) a Židovského památníku pokračujeme kolem monstrózní budovy německého ministerstva financí k muzeu Topografie teroru, jehož návštěvu doporučuji všem. Byť budete mít asi taky knedlík v krku. To místo je docela silné...

Currywurst - berlínská povinnost

Topografie teroru

Kolem Checkpointu Charlie, kde tentokrát chyběli tradiční "američtí" vojáci, nabíráme směr nádraží, dojdeme k řece a podél ní přicházíme zpátky do budovy hlavního nádraží. Už je totiž čas sebrat kufry a vydat se do hotelu. Ten máme až na jihu města, ovšem díky dobrému spojení vlakem S-bahn nemusíme ani jedinkrát přestupovat a nádraží, což je poslední zastávka před letištěm Schönefeld, máme od hotelu jen pár desítek metrů. Hotel se jmenuje Meininger Berlin Airport, je očividně jedním z novějších a nabízí solidní komfort. V kombinaci s nízkou obsazeností je to příjemné místo na ty naše dvě noci v Berlíně.

V sobotu máme hlavní cíl - fotbal na olympijském stadionu. Ten se hraje od půl čtvrté, což je klasický bundesligový čas výkopu většiny zápasů, takže ještě před ním stíháme klidnou procházku do, od hotelu nedaleké, čtvrti Gartenstadt Falkenberg, což je krásná ukázka trochu venkovské architektury na kraji velkoměsta. Domky, jak řadové tak i samostatné, tu hrají všemi barvami, všudypřítomný klid naznačuje, že bydlení tady nemusí být vůbec špatné. Rozhodně zajímavý cíl naší procházky. 

Gartenstadt Falkenberg

Gartenstadt Falkenberg

Návštěvou této části Berlína jsme utratili pár desítek sobotních minut, už je po poledni, a tak nezbývá než se pomalu začít přesouvat na druhou stranu města, k olympijskému stadionu, který má za své domovské sídlo místní Hertha. Tady se zase naplno projevila moje silná stránka - plánování při výletech mi jde na jedničku, přesun zvládáme příměstským vlakem S-bahn bez jediného přestupu. Sice na palubě strávíme asi hodinu, ale co... 

Přijíždíme docela brzo, ale už je kolem stadionu spousta lidí, časovou rezervu využíváme na nákup tradičního fotbalového občerstvení - pivo, bratwurst, pečivo. Potkáváme i spoustu fanoušků se zeleno-bílými doplňky, z čehož vyplývá, že Brémy tady budou mít taky solidní podporu. Po zběžné bezpečnostní kontrole už se dostáváme do samotného areálu stadionu, který je monstrózní. Už jen za návštěvu tohoto místa ten výlet stál. A fotbal je jen třešnička na dortu. 

Už budou nastupovat

58 tisíc diváků na tribunách

Zápas skončil 2:2, přičemž Brémy už po pár minutách vedly 2:0 a z tribun hned začátkem zápasu odešly stovky, možná tisíce domácích fanoušků. Atmosféra byla skvělá, fotbal díky spoustě branek taky nakonec tak špatný nebyl. I když bylo znát, že se utkaly dva týmy, které mají v hlavách jen záchranu v nejvyšší německé soutěži. Takže boj. 

Při odchodu z tribuny sbírám ze země jeden kelímek, do kterých tu čepují pivo a vydávají ho oproti jednoeurové záloze. Beru ho na památku. Vlakem S-bahn se přesouváme zpátky k hotelu. Stíháme nákup v přilehlém supermarketu (něco na večeři, něco domů) a dáváme večerní klid. 

Vedle stadionu je obří nádraží s mnoha nástupišti, za chvíli bylo prázdno.

V neděli máme za úkol se zase S-bahn přesunout po snídani na hlavní nádraží, kam načas přijíždí vlak Hamburg - Budapešť, v němž obsazujeme místa v posledním (maďarském) vagonu. Cesta proběhla podle plánu, s odstupem několika týdnů je to fakt divný pocit - poslední fotbal v klasické době byl pro nás právě zápas na slavném stadionu, kde kromě nás bylo ještě asi 58 tisíc diváků. 

Pohled z posledního vagonu

Proč jet (za fotbalem do Nizozemska) jednoduše, když to jde dráž a složitěji?

To vám bylo tak. Zase jsem plánoval. Cestu, překvapivě. A za fotbalem, neuvěřitelné! Jedu do Nizozemska, Rosenborg se chystá odehrát poslední zápas skupinové fáze Evropské ligy na půdě PSV Eindhoven, u toho nechci chybět. I když je jasné, že tenhle zápas bude už jen pouhou formalitou (ani jeden z klubů nemá šanci vylepšit své umístění), na výlet se těším, a to hned díky několika důvodům:

1) Fans Rosenborgu tenhle zápas berou jako výjezd podzimu, čeká se největší návštěva z Trohdeimu na evropský zápas v této sezoně. Část fans jede z Trondheimu autobusem!

2) Vybírám neortodoxní způsob dopravy (o tom více níže).

3) Rád si ozvláštním to předvánoční období, které nemám rád jak kvůli věčné tmě, tak i kvůli tomu stresu všude okolo...

Zápas se hraje ve čtvrtek 12. prosince, ale já z domu vyrážím ve středu večer. Autobusem se přesunu do Hořovic, odtamtud do Prahy na hlavák rychlíkem, to vše za 76 Kč (díky, PID!). Z Prahy se do Eindhovenu vydávám přes Krakov, tedy nejdříve zamířím na východ. A čeká mě zajímavá projížďka nočním vlakem, zarezervoval jsem si za solidní cenu místo v lůžkovém voze, kromě mě v kupé jede ještě pán, který nastupuje v Kolíně.

Ještě před nástupem do nočního vlaku mám na hlavním nádraží čas na dvě točená piva, aby se mi lépe spalo. Po nástupu stíhám sprchu, jelikož naše kupé je vybaveno i miniaturní koupelnou a WC. Veškeré potřebné propriety (tj. mýdlo, šampon, zubní pastu či kartáček) dostává každý cestující v balíčku, jenž je připravený na posteli. Příjemný bonus.

Cesta není vinou zoufalé trati v Polsku tak příjemná, vlak sebou dost cuká, takže spím tak napůl. Navíc jsem se probudil už v Bohumíně, kde jsem zkontroloval polohu vlaku z Vídně, který k nám mají připojit, ten má pěknou sekyru, a tak nespím i z důvodu, že se bojím, aby další část cesty nebyla tímto zpožděním nijak narušena. Před Krakovem dostáváme krabičku se snídaní, která sestává z pomerančového džusu, sušenky a dvou housek s něčím k namazání. Není nám nabídnuto ani kafe či čaj, a to ani s možností si je dokoupit (asi by to bylo možné, ale znáte to - líná huba, holé neštěstí). 

Postel na cestu z Prahy do Krakova

Snídaně

Kafe si nakonec dávám v Krakově na nádraží, kam přijíždíme sice se zpožděním, ale akorát stíhám naplánovaný vlak na letiště. Teď už konečně nabírám směr severozápad, proletím se z místního letiště přímo do Eindhovenu.  Letím poprvé se společností Transavia, celou cestu vzhledem k nepříliš hodnotnému spánku v noci prochrním. Budím se až nad německo-nizozemské hranici, k letišti už je to jen kousek.

Jasně - i z Prahy to do Eindhovenu lítá přímo, ale v tomhle období už je ten letový řád jak řešeto a nabízený spoj ve čtvrtek letí až odpoledne a já nechci riskovat, že fotbal od sedmi večer nestihnu. Proto jsem to vzal poněkud krkoloměji, než by se dalo čekat.

Výstup v Nizozemsku

Na letišti nasedám na první autobus, který mě odveze do centra k hlavnímu nádraží. Odtamtud se projdu podchodem, jenž je ozdobený návodem k "silly walk", do samotného centra města. Eindhoven je spíše průmyslové sídlo, žádné nádherné scenérie tu nečekejte. Ale není to tak, že by se mi tohle město eklovalo. Ještě mám pár desítek minut do check-inu na ubytování, a tak si vybírám místo na oběd.  

Silly walk podchod. Jsem srab, šel jsem normálně :(

Na hotelu skládám věci, chvilku si odpočinu, ale zanedlouho zase mířím do města, na procházku bez bagáže. Projdu to nejzajímavější, udělám nějaký nákup a zanedlouho se stejně smráká. Na pokoji si dávám brzkou večeři, zanedlouho už zase vyrážím ven, tentokrát už na fotbal.

Stadion se nachází kousek od centra, takže není nutné využívat k přesunu jakýkoliv dopravní prostředek. Jsem tu docela dlouho před zápasem, a tak si stíhám dát pivo z místního kiosku. Obejdu stadion, ještě vidím, jak přijede ke stadionu autobus vezoucí domácí ekipu. Pomalu se přesouvám ke vchodu do sektoru hostů, právě sem mám lístek. 

Ten mi asi hodinu před zápasem předává delegace z Norska (nepředstavujte si nic velkolepého, takhle to chodí u všech venkovních evropských zápasů - kdo má možnost si lístek vyzvednout v Trondheimu, může tak učinit, ostatní je dostanou před zápasem od jednoho či dvou borců, kteří zastupují Rosenborg a mají i seznam držitelů vstupenek). Cesta do sektoru je tady trochu zapeklitá, protože nevstupujete přímo do stadionu, ovšem oklikou přes přilehlé nádraží, kam očividně běžně přijíždějí tábory hostujících fans v rámci nizozemské ligy. Ve stánku kupuju pivo a na tribunu se musím vyšplhat po několika desítkách schodů v trochu klaustrofobickém prostředí. Tady se člověk  kvůli záchodu nebo pivu pěkně nachodí...

Ale stadion tady mají pěkný, dokonce mě překvapilo, že pod střechou visí přímotopy otočené do publika, takže to prosincové větrné počasí se tu snáší mnohem lépe. Do sektoru se postupně dostávají desítky a desítky Norů, takže není pochyb o tom, že tady bude mít Rosenborg podporu znatelně větší než v září v Linci. 

Atmosféra je tu hodně uvolněná, je znát, že o nic nejde, a tak si to každý užívá, jak může. V hledišti potkávám pár známých, dokonce jsou tu i fanoušci z Ružomberku, který má díky postavě Marka Sapary k Rosenborgu docela blízko. A ještě navíc to podobné jméno 😎. 

Výhled ze sektoru je slušný, všimněte si přímotopů pod střechou. 

Rosenborg si z Eindhovenu odváží bod za remízu 1:1, což znamená, že neskončí skupinu Evropské ligy s ostudnou nulou na kontě získaných bodů. Fotbal to byl svižný, určitě jsme se nenudili. Příjemně mě překvapila dobrá návštěva na zápase, je vidět, že tu nechodí na soupeře (přiznejme si, Rosenborg není zrovna ten nejatraktivnější protivník, který by lákal davy), ale především na svoje koně. 👍

Děkovačka na dálku.

Po zápase se vracím do svého útočiště. Dopíjím ještě zbytky zásob a jdu do hajan.

V pátek jsem mohl letět přímo do Prahy, ale řekl jsem si, že si pobyt v Nizozemsku ještě prodloužím o jednu destinaci.  Ještě jsem totiž nenavštívil Rotterdam, na který mě popravdě nalákal i pořad Bedekr v ČT. Z Eindhovenu jedu autobusem Flixbusu do Rotterdamu, na palubě je nás všehovšudy tak patnáct. Venku prší.

Ubytování mám v Rotterdamu zarezervované v hotelu nesoucím název tohoto města, ovšem check-in tam chystám až na třetí hodinu. Mám tedy, stejně jako včera v Eindhovenu, čas najít nějaké krmítko, kde bych si dal potřebné kalorie. Vybírám přesun tramvají k místní tržnici, která je jedním z lákadel ve městě. Usazuji se v horním patře jedné z restaurací a dávám si perfektní fish and chips. Za to tenhle výlet stál 😋.

Tržnice v Rotterdamu, s výhledem na pastelkový domek

Mňam

Vracím se zpátky do okolí nádraží, právě tady je umístěn můj hotel. Na recepci mě slečna potěší zprávou o upgradu do lepšího pokoje, než jsem si objednal. A skutečně dostávám pěkně prostornou cimru. Tady jen odhodím věci a vracím se prozkoumat město, než začne padat tma (a bůhvíco ještě). 

Rotterdam je synonymem architektonické laboratoře, skutečně se tady s tím nemazlí. Ale mě se tu líbí, tahle poněkud syrová podoba města má podle mého leckdy více do sebe než třeba udržování starobylých a již svému účelu nesloužících budov jen proto, že už tady stály. Viděl jsem tedy novou budovu nádraží, oblast kolem Wilheminaplein, podíval jsem se krátce i kolem stadionu místního Feyenoordu, večer jsem ještě viděl již navštívenou tržnici a bláznivý soubor budov Kijk-Kubus. Rotterdam je fakt zajímavý!

Vstup do místního hlavního nádraží

Výškové budovy v Rotterdamu

R'dam

Erasmusbrug

De Rotterdam

V sobotu mě čeká návrat domů, ale opět neletím do Prahy, teď využívám nabídku nalezenou na webu německých drah, které nabízely spojení Rotterdam - Praha první třídou za 49 euro. Neber to! Ranním vlakem jedu nejprve do Amersfoortu, odtamtud už intercity do Berlína, kde přesedám na další vlak do Prahy. Cesta probíhala přesně podle plánu, první třída má v těchto vlacích výhodu většího soukromí. I když sedím z Nizozemska do Berlína v kupé, necítím se tu nijak stísněně. Štreku si zpříjemňuji jak četbou, tak i návštěvou německého bistrovozu. 

Už srkám kafe a kolu v německém bistrovoze

Na berlínském nádraží se nechci starat o svojí bagáž, a tak ji ukládám do skříňky a využívám několik desítek minut na přestup k nákupu nějakých vánočních dárků. Berlínské hlavní nádraží je spíše velký nákupák, kam tak mimochodem přijíždějí vlaky ze všech možných směrů. 

Z Berlína do Prahy je občerstvení už trochu bohatší - šel jsem na jisto, telecí s čočkou už jsem měl a doporučuji :)

Interiér jedničky z Berlína do Prahy

Z Prahy jedu do Příbrami autobusem, sobotní večerní interval je už půlhodinový, a tak strpím cestování na stojáka. Za tu úsporu času mi to stojí. 

Když nad tím tak přemýšlím, z drtivé většiny výletů se vracím s pocitem "sem se musím ještě vrátit". O Rotterdamu to platí dvojnásob, to jedno odpoledne rozhodně nestačilo! Tak někdy příště 😎

Poprvé do Norska (tedy poprvé v roce 2019, samozřejmě...)

Jojo, bez Norska by nebylo léto. Teda aspoň to moje ne. A v červenci 2019 beru s sebou na sever i neteř Karolínu, která tento výlet dostává ke svým patnáctým narozeninám. Plánování je na mě, tak to mám rád 😎.

Vyrážíme v úterý 16. července. Máme zajištěný přesun z Krakova přímo do Trondheimu s Norwegian, ale jelikož je let až večer, využívám možnosti podívat se po tomto krásném polském městě, kde se objevujeme zhruba před třetí hodinou odpolední. Cesta z Příbrami (s přestupy ve Zdicích, Praze a Ostravě) nám zabrala asi devět hodin, to i vinou zpoždění vlaku Vídeň - Krakov, do kterého jsme právě na svinovském nádraží přestupovali. Ale projeli jsme se i pohodlným Pendolinem (z Prahy do Ostravy) a celkově se dala cesta považovat za slušnou. Zajímavostí bylo, že z Bohumína do Krakova jely jen dva vagony, tedy tažené lokomotivou, samozřejmě, zbytek původního rakouského vlaku z Vídně pokračoval do Varšavy.

V Krakově jsme se zbavili bagáže, kterou jsme odložili do skříňky na nádraží, a po slušném pozdním obědě v samoobslužném bistru Kuchnia Domowa se přesouváme pěšky do centra města, které není od hlavního nádraží nijak vzdálené. Vlastně hlavní nádraží je na okraji městského centra. Procházíme to turisticky nejprofláklejší, otočíme se na Wawelu a míříme zpět, abychom se ještě zastavili na něco dobrého v mekáči. Pak se přesouváme na hlavní nádraží a odtamtud vlakem na letiště (Karolíně jsem automaticky, asi jsem se přepnul na norský mód, kde mládež patnáctiletá je považována ještě za děti a dostává poloviční slevy, koupil studentský lístek bez ohledu na to, co to v Polsku znamená - zjistil jsem až od průvodčího, že to je jen pro studenty polských škol, ale prominuli  mi to a Kája tak mohla jet za levnější jízdné - díky, Poláci 😏). A na letišti se Kája nejvíc bojí bezpečnostní kontroly, takže je nervózní jako kočka v továrně na houpací křesla. Ale nic divného nepronáší, takže se hned může uklidnit. Nastupujeme do letadla, které u Trondheimu přistává těsně před půlnocí. K Ellen do  samotného Trondheimu, kde budeme mít v první části našeho pobytu útočiště, se dostáváme tedy někdy po jedné hodině ranní a do postele asi ve dvě. Středa bude tedy spíše rozkoukávací.

Krakov

Ve středu ráno kupujeme každý do mobilu svou týdenní jízdenku na trondheimskou MHD (pro dítě do 15 let včetně stojí cca 300 Kč, pro dospělého něco přes 7 stovek) a vyrážíme na, pro Karolínu, první obhlídku města. Začínáme na vyhlídce u pevnosti, pak sejdeme do centra města a procházíme to nejdůležitější, co město nabízí. Nemůžeme tedy minout katedrálu Nidaros, dřevěné domky visící nad řekou Nidelvou, procházíme přes náměstí Torvet, jehož rekonstrukce se po dlouhých letech snad blíží k úspěšnému závěru, proplétáme se samotným centrem města k nádraží, přecházíme po lávce koleje a jsme najednou v jiném světě. Ocitli jsme se na břehu Trondheimsfjordu, který se dá díky promenádě užívat další dlouhé minuty. Prostě jsme se nachodili docela dost, už byl ale čas se zase vrátit zpátky do našeho útočiště u Ellen, odkud odpoledne vyrážíme směr jídlo (restaurace ve věži Tyholttårnet byla beznadějně plná, takže posloužila pizzerie kousek odtamtud) a stadion Lerkendal.

Kristiansten festning v Trondheimu, odtud je pěkný výhled na město

Barevné dřevěné domky nad řekou Nidelvou

Katedrála Nidarosdomen je pýchou celého města

Výzdoba jedné z ulic v centru města

Káju jsem varoval, že hned na začátku našeho norského výletu půjdeme na fotbal. A ani moc neodmlouvala 😏. Jak by také mohla, podívali jsme se přece na Ligu mistrů. No dobrá, bylo to její první předkolo. Rosenborg v něm dokonal snadný postup přes severoirský Linfield a po výhře 4:0 se může těšit na běloruské BATE Borisov. Pohodový den, který nabídl spoustu sluníčka, utekl jako voda.

Vidíme Ligu mistrů (no dobře, je to první předkolo :) )

Čtvrtek byl ve znamení cesty na pobřeží u cca 120 km vzdáleného letoviska Stokkøya. Počasí naznačovalo, že bychom mohli strávit moc příjemný den u moře. A to se také stalo. Už i cesta byla zajímavá, jelikož je autobusová linka nucena překonat Trondheimsfjord hezky "ponorsku" trajektem, takže má člověk možnost protáhnout se, my jsme si s sebou vzali snídani a právě na lodi ji spořádali. Kolem poledne nás skoro prázdný autobus vyhodil u pláže, kam se postupně nahrnuly desítky Norů, takže se potvrdilo, že Stokkøya je velmi oblíbeným cílem místních i vzdálenějších. Oněm necelým třem hodinám na pláži a v jejím okolí padl na oltář vlastně celý den, zbytek zaplnily cesty autobusy a trajektem. Ale rozhodně nelitujeme!

Stokkøya

V pátek se u Ellen má objevit dcera s rodinou, a tak na ně čekáme (viděl jsem je naposled mihnout se v Trondheimu v loňském roce, předtím dlouho ne, a tak vítám možnost si s nimi zase po čase popovídat). Po návštěvě ještě odpoledne stíháme s Kájou vyšlápnout (s pomocí tramvaje na Lian) Gråkallen, zdaleka viditelnou dominantu trondheimského okolí, jíž vévodí vojenské radary tvaru obří pýchavky. Počasí je trochu zamračené, ale pro výlety jako dělané. Byla to příjemná procházka v pátečním odpoledni/podvečeru. Příjemně unavení se vracíme "domů".

Výhled z hor nad městem, směr fjord

V sobotu je v Trondheimu zase krásně, a tak se po snídani vydáváme pěšky do centra, kde narazíme v přístavu na sraz loděk staršího data zprovoznění, k tomu tam hraje hudba, nějaké občerstvení tam mají také k dispozici. Prostě Trondheim si užíval krásný letní den se vším všudy. My po procházce přístavem zamíříme směr Rockheim, což je muzeum věnované především populární hudbě. Velmi interaktivní expozice nás zaměstnává na dlouhé minuty, tohle místu můžeme rozhodně doporučit. Klidná sobota spěje do svého závěru.

Lodě a loďky v přístavu

Součást expozice muzea hudby Rockheim

Rockheim - budova je sama o sobě hodně zajímavá

Trondheimská letní klasika

Druhý víkendový den využíváme "lítačku" na místní MHD, projíždíme se autobusem tam a zase zpět, jelikož se nám nechce moc courat v trochu deštivém počasí. Zastavujeme se na kafe a kakao na Bakklandet, přecházíme do centra, kde si vybíráme místní další interaktivní expozici, tentokrát věnované vědě. Takový nápad má samozřejmě spousta rodin, a tak je místo trochu hektické, ale nic, z čeho by se nám měly ježit všechny chlupy na těle. Čekáme ještě na představení o polární záři, po němž se přesunujeme do svého přechodného útočiště.

Pondělí je naším posledním celým dnem v Trondheimu, počasí je zase přívětivé, a tak nakupujeme dárky, dáváme si něco dobrého, podíváme se (jen lehce) na trénink Rosenborgu, přejdeme zase zpátky do města, odkud ještě zamíříme busem k nedaleké atrakci, jíž je Burmaklippen, což je plochý šutr visící nad propastí, taková trondhemská náhražka Trolltungy. A taky tady nebyly rozhodně takové davy, jako u slavnějšího sourozence.

Karolína a výhled z terasy kavárny

Burmaklippen

Další den už se dopoledne přesouváme na letiště, předtím ještě stačím něco dokoupit v blízkém shoppingu. Čeká nás přesun směr Bodø, tedy město za polárním kruhem, které už trochu znám z mých předchozích cest. Hlavní důvod je vlastně jen pocit být za polárním kruhem, což samo o sobě zase tolik znamenat nemusí. Ale ten pocit přece...

Letíme se SAS asi 40 minut, v Bodø nás vítá pěkné počasí, v němž se pěšky z letiště přesunujeme do bytu pronajatého přes airbnb. Jedná se o velkorysou nemovitost, kde se s Kájou skoro hledáme 😎.  Ale zatím tu jen vyhazujeme věci a přesouváme se na nedalekou autobusovou zastávku, odkud nás přímý spoj odveze směr Saltstraumen. To je divočina na mořské hladině, silné vodní víry tady předvádějí zajímavou podívanou, jeden by ani nevěřil, že je u moře a ne u nějaké dravé řeky. Po vystoupení z autobusu ještě kupujeme v místním supermarketu něco na svačinu (dokonce se odbavíme v norštině u samoobslužné pokladny, a to máme pečivo i něco na váhu), abychom při tom pozorování nebyli o hladu a žízni, a už se vydáváme směr voda. Toto místo je docela oblíbené, jsou tu hlavně rybáři, pak další čumilové našeho typu. Ale dá se tu strávit pěkná hodinka, přecházíme ještě vysoký most nad mořem, dostáváme se na druhou stranu úžiny a porovnáváme výhledy. Autobus do města jede zanedlouho, ještě se zastavujeme pro nějaké jídlo, které si za pár minut uklohníme. Jako ochutnávka severu  se tenhle den vydařil.

Saltstraumen

Saltstraumen - rybářský ráj

Salstraumen

Ve středu chceme vyrazit na vyhlídku nad městem, ovšem cestu po asi dvaceti minutách vzdáváme, jelikož se počasí kazí a padá hrozně nepříjemný drobný déšť a navíc se blízké vršky halí do neproniknutelné mlhy. To by nemělo smysl. Bereme to přes samotné centrum zpátky domů, do tepla a sucha. Odpoledne ještě jdeme jednou ven, to už aspoň neprší, vyrážíme do místního nákupního centra sehnat nějaké dobroty, jež chceme přivézt s sebou domů. Večer dávají v televizi fotbal BATE Borisov - Rosenborg (2. předkolo Ligy mistrů, o které jsem psal ke středě před týdnem), k fotbalu popíjím místní pivo a je mi dobře.

Občerstvení k večernímu fotbalu

Další den nás čeká hlavně přesun do Německa, ovšem ještě než vyrazíme na letiště, stíháme dopoledne v pěkném počasí projít centrum a nábřeží, nemáme kam spěchat, a tak si uděláme několik zastávek na lavičkách, stihneme také otvíračku u místního "Salmon Centre", což je docela ubohá expozice s několika videi, aspoň že je to zadarmo. Ale to už se pomalu vracíme pro bagáž, v bytě mezitím domácí uklidili a zase se zdejchli, takže jsme je ani neměli možnost potkat. Vyzvedáváme batohy a zase pěšky (to je výhoda polohy letiště v Bodø, je fakt na doslovném kraji centra města) míříme směr letiště. Tam odbavujeme bágly a už čekáme na náš odlet do Stockholmu, čas si ještě ukrátíme nákupem v místním duty-free obchodě, který otevírá jen pro potřeby našeho letu. Je fakt, že moc mezinárodních letů z Bodø nepořídíte, kromě Stockholmu ještě snad Gdaňsk. 

Bodø

Letenku máme se SAS do Berlína právě přes letiště Arlanda u švédské metropole. O zavazadla se starat nemusíme, ty si vyzvedneme až Německu. SAS je příjemná společnost, dají nám i napít (kafe, čaj, případně vodu), k zakousnutí si můžete něco koupit, my máme zásoby svoje. Do Stockholmu letíme menším CRJ900, což je tryskáč pro 90 lidí, překvapivě je let plný. Na největším švédském letišti máme za úkol přečkat asi tři hodiny do odletu směr letiště Tegel v Berlíně. Ale i v této zkoušce uspějeme 👍. 

Naše letadlo směr Stockholm

I v letadle do Berlína (tentokrát už "klasický" Airbus 320) dostáváme něco k pití, my si k tomu přidáváme svoje a jsme zase spokojeni. Na letišti Tegel, které (snad) už odpočítává své poslední měsíce, čekáme docela dlouho na zavazadla, nu což. Plným autobusem se přesouváme z letiště k hlavnímu nádraží, ovšem nejedeme hned domů (bůhví, jestli něco ještě ten večer vůbec odjíždí směr Praha), ale vydáváme se do hotelu hned vedle budovy obřího nádraží Berlin Hbf. V hotelu Meininger panuje docela rušno na recepci, je vidět, že tohle místo je hodně oblíbené u mládeže. Recepčního skoro neslyším, ale kartu k pokoji úspěšně dostáváme. Jedná se oproti Bodø o velký skok co do velikosti ubytování. Tady máme k dispozici miniaturní pokojík s koupelnou. Ale na jednu noc nám to dostačuje. Hlavním kritériem byla hlavně blízkost nádraží, abychom se večer nemuseli se zavazadly někam plahočit. Po drobné večeři usínáme.

Občerstvení (kafe je erární, sušenka naše)

V pátek se máme přesunout z Berlína domů. Což nezní jako výzva pro superhrdiny. A taky není. Jízdenku na vlak Berlín - Praha máme až na třetí hodinu odpoledne, proto po probuzení a snídani odkládáme batohy do úschovny v hotelu (zdarma) a jdeme se podívat do města. Podařilo se mi zarezervovat volný vstup do kupole Reichstagu, předtím ještě procházíme nedaleké ulice. Návštěva budovy Říšského sněmu je dobrý nápad, získáme možnost porozhlédnout se po městě ze zajímavého místa. Určitě doporučuji těm, kteří mají do Berlína cestu.

V Berlíně v kupoli Reichstagu

Na vyhlídce

Na vyhlídce

Od Reichstagu se pěšky přesouváme směr památník obětem holocaustu, pak jdeme dál na jídlo (mekáč), zastavíme se v Topographie des Terrors, což je budova na místě bývalé hlavní centrály gestapa a jednotek SS. Je to hodně divný pocit být na místě, kde se připravovala jedna z největších zvěrstev v historii lidstva...

Braniborská brána

Zbytek berlínské zdi

Pak si jdeme spravit chuť něčím sladkým do mekáče u Checkpointu Charlie, vyzkoušíme i berlínské metro, které nás přibližuje hotelu. Tam si vyzvedáváme zavazadla a přesouváme se na nádraží, kde ještě chvilku počkáme na vlak. Ten jede na čas. V Praze ještě řešíme, jestli máme možnost dostat se do Příbrami vlakem, protože v Berouně nám vypadl vinou výluky poslední přípoj od osobáku z Prahy. Trochu mě rozmrzela nekonzistentost přístupu pracovníků ČD, kdy v jednu chvíli jsme měli možnost požádat o kompenzaci při ukončení jízdy v Berouně místo Příbrami (do Berouna jsme si zavolali rodinný odvoz), pak jsme na ni neměli nárok, protože autobus nakonec čekal... Ale tohle nás nemohlo rozhodit, měli jsme dobrý pocit z pěkného výletu, co je víc? 

Sladká tečka u Checkpointu Charlie

P.S. České dráhy mi nakonec na základě mé reklamace pár desítek korun za neabsolvování úseku Beroun - Příbram vrátily, i když průvodčí vlaku Praha - Beroun říkal, že nárok mít nebudeme...

Další fotky na rajčeti: