středa 16. března 2011

Další pyrenejský dvojboj

Už to začíná být nuda, já vím. Courat se jenom tak po Pyrenejském poloostrově... Ale když ono se to samo nabízí - levné letenky, neprozkoumané destinace. Tentokrát se znovu podíváme do Lisabonu, kde jsme se loučili s Ivanou, kolegyní, která se již musela odporoučet do středu Evropy. Druhá část se týká zcela nových končin, Baskicka. Tentokrát píšu takovou zkratkovou formou, více poví fotografie.


Část první – Lisabon a okolí, konec února

Co se povedlo:

-        na mém seznamu „musíků“ si mohu odfajfkovat návštěvu bláznivé Sintry (zde budu citovat větu studentky architektury Daniely: „To jsme vystoupili v nějakém Disneylandu nebo co?“)
-         hledání fada v městské čtvrti Alfama bylo úspěšné, večer nezapomenutelný
-         Bairro Alto (jako soubor několika ulic á la Stodolní) taky navštíveno, jazz naživo v jednom z klubů byl třešničkou oslazenou likérem Beirão
-         počasí po celou dobu bylo perfektní, jedním sloven opalovačka
-         myslím, že to bylo důstojné rozloučení Ivanino a Portugalska :)

Co se nepovedlo:

-         přístup některých zaměstnanců pracujících v turistickém ruchu, byli vážně na profackování
-         dýchla na nás stávka železničářů jak při cestě ze Sintry? (místo 45 minut jsme jeli snad hodinu a půl, v každé stanici jsme prostě pobyli takových pět minut), tak i díky nejistotě návratu do Guimarãese (tady to dopadlo nakonec bezproblémově)





Část druhá – Baskicko, jednoho březnového víkendu

Co se povedlo:

-         samotné Baskicko je nádherné, chvílemi jsem si připadal jak v Norsku, země je pěkně hornatá, provrtaná mnoha tunely, v dálce vidíte zasněžené hory
-         oblast mi připadá mnohem bohatší v porovnání se středomořským pobřežím (Valencia, Alicante a okolí); mám pro to vlastní vysvětlení – na teplém jihu země byli lidé zvyklí na pravidelný přílet „pečených holubů“, rostou jim tam všemožné plody, nemusejí se starat o topení, kdežto na severu si musejí lidé sáhnout trochu hlouběji, aby se dopracovali ke stejným (ekonomickým) výsledkům; takže seveřané jsou pracovitější, kdežto obyvatelé jihu mají v krvi zakotvenou určitou přirozenou lenost, která je brzdí
-         jestliže Bilbao nabízí turistům zajímavou podívanou, San Sebastian ji na ně přímo chrlí, je to úžasné město!
-         počasí asistovalo podobně jako při návštěvě Lisabonu
-         ubytování v San Sebastianu bylo asi nejlepší toho hostelového typu, jaké jsem kdy zažil
-         procvičil jsem si zase angličtinu s rodilými mluvčími (v obou městech jsem potkal turisty ze Severní Ameriky)
-      během málo hodin jsem měl možnost porovnat služby nízkonákladové aerolinky Ryanairu a klasického dopravce Spanairu, hlavním rozdílem na palubě byla přítomnost klidu a ticha při letu se Spanairem, nikdo nenabízel elektronické cigarety, losy, super hamburgery za 6 euro apod.

Co se nepovedlo:

-         Baskicko není zrovna nízkonákladová destinace, hlavně ceny hostelů jsou v porovnání s jinými oblastmi vyšší, ale vynaložené prostředky za tu krásu asi stojí
-         už pár dní mě trápí nachlazení, ani přímořské klima mi moc nepomohlo zbavit se kašle, jako přídavek jsem si odtamtud odvezl baskickou rýmu
-         právě rýma byla příčinou nepohodlí při letu Madrid – Porto, kdy jsem při klesání cítil, že moje uši a jim blízké ústrojí se s vyrovnáváním tlaku zrovna v tu dobu nekamarádily, zajímavé je, že při letu Bilbao – Madrid žádné takové problémy nenastaly
-         návrat do Guimarãese se znovu “povedl” portugalským drahám, jeden příměstský vlak z Porta byl zrušen z důvodu “nemáme mašinfíru”
o       každý svého štěstí strůjcem – tím narážím nejen na osud odpovědné osoby za tento zkrat, ale na osud celého Portugalska, pro jehož současný stav je tato událost příznačná…