Portugalsko 2018, vol. II

Rok 2018 mi nabídl dvě šance, proč se podívat do Portugalska. O té první - lednové - cestě jste mohli číst v jiném článku, o druhém výletu, který zabral své místo na počátku května, si můžete přečíst v následujících řádcích. Díky státnímu svátku 8.5. ušetřím jeden den dovolené, chystám se prozkoumat zase trochu Porta a okolí a připojím se ke skupině z Ostravské univerzity, která si zaletěla do Lisabonu.

Sobota 5. května 2018

Spánku toho dne moc nedám, jelikož se krátce po čtvrté hodině ráno musím objevit na palubě vlaku, který mě odveze nejprve do Zdic, další do Berouna, pokračuju do Prahy, Pardubic, Lichkova a Wroclavi. Z tohoto polského města, kde přistává náš courák od českých hranic kolem půl jedné, právě těsně před 19. hodinou odlétám do Porta, po dlouhé době s WizzAirem. Čas mezi vlakem a letadlem nakonec neřeším cestou do centra, jen tak se poflakuju po nádraží, s věrným přítelem kafem (tu z automatu, tu z kavárny). Doprava mezi nádražím a letištěm je ve Wroclavi pořád bezproblémová, za pár zlotých vás tam vezme místní MHD.

Letadlo odlétá načas, já se podívám na tabletu na film a k tomu si z palubního servisu poručím víno a sušené meruňky jako dezert. Let utekl až překvapivě rychle a na portském letišti samozřejmě běží fotbal, všichni sledují zápas Benfiky se Sportingem, který končí vysněnou remízou a místní FCP může slavit mistrovský titul. A na to se po ubytování musím jít podívat na hlavní náměstí, protože to jsem se objevil v pravý čas na pravém místě (i když bych u titulu radši viděl Boavistu nebo Sporting). Ale fanoušci FC Porto si ten večer rozhodně užili. Po celou noc troubila v ulicích auta, takže jsem se vyspal jen díky své unavenosti z celého toho cestování a nevelké porce spánku z noci předchozí. 

Občerstvení nad mraky

Neděle 6. května 2018

První celý den se chci podívat díky jednodenní jízdence pro příměstské vlaky do různých míst v okolí Porta. Nejprve sedám na vlak do městečka Paredes, které se v nedělním dopoledni proměnilo v příjemné místo, kde si dávám kafe a svačinku. Centrum, které tvoří vlastně park a přilehlé uličky, je docela zaplněné dospělými i dětmi, kteří si vyšli užít volný den v příjemném počasí.

Espinho

Vlakem se vracím do Porta a přesedám na spoj do Espinha, kde si chystám koupit něco k snědku, podívat se na pláž a projet se odtamtud po úzkorozchodné trati (Linha da Vouga), která svůj život nemá taky moc jednoduchý. Espinho znám, nádraží je tu moderní a pár desítek metrů od pláže, nacházím supermarket, kde zařizuju nějaký proviant na cestu dál. Zakoupený salát s pečivem nakonec zhltnu ještě na druhém nádraží, už ne tolik moderním, odkud odjíždějí posprejované vozy směr Santa Maria da Feira, São João da Madeira a Oliveira de Azeméis (fanoušci fotbalu jistě ocení informaci, že z prvního jmenovaného města pochází ligový tým Feirense, z posledního pak Oliveirense - toho času ve druhé lize). Já kupuji lístek u průvodčího do São João da Madeira, takže trochu do neznáma. Vlak je skoro prázdný, ale uhání si to relativně svižně, takže zanedlouho vystupuji ve svém cíli a jdu do centra. Město mě překvapilo svou "velkolepostí", na to, že má pouze asi 20 tisíc obyvatel, jsem byl udiven počtem pater místních budov. Na něco podobného fakt nejsme v Česku u měst podobné velikosti moc zvyklí.

U vlaku směr São João da Madeira

Na náměstí pozoruji spolu s dalšími místními snažení jednoho z nich ovládat dron, otevřený prostor moderního centra města je k takové radovánce skoro předurčen. Zapadnu ještě pro občerstvení do jedné z kaváren a rozhoduji se jet zpátky relativně brzo. Chci ještě stihnout jeden cíl.

Kafe a něco chlazeného v São João da Madeira

São João da Madeira

Cesta do Espinha zase po úzkém rozchodu kolejí, ve vagónu jede i pár fanoušků FC Porto na večerní zápas, jeden z týpků si krátí chvíli kouřením přímo ve vlaku a vyřváváním z otevřených oken. Ale pro jeho radost mám tak trochu pochopení, jen ten kouř si mohl odpustit. Ani průvodčí ho moc řešit nechtěl, což mi přišlo jako nejvhodnější varianta. Třeba to byl taky fanoušek modrobílých.

Přes Porto vyrážím ještě do Guimarãese, na tohle město díky svým dvěma pobytům v průběhu studia na VŠ nezapomenu. Po výstupu hned od nádraží odjíždí místní okružní linka MHD, nechám se vyvést pod hrad, ale úplně nahoru nejdu, naopak mě to táhne k domečku, kde jsem asi deset měsíců přebýval. Prohlídnul jsem si známé prostředí jen zvenku, ale domek i celá ulička vypadala přesně tak, jako jsem je v červenci 2011 opustil. I pizzerie Celeste stále v nedaleké ulici funguje, proto si tam dávám večeři, nakoupit pár drobností jdu ještě do marketu Bolama, kam jsem chodil pravidelně na nákup. A celý příjemný podvečer zakončuju u kafe a piva v Café Milenário. Všechno na svém místě, tak se mi to líbí. Počasí bylo krásné, přesně takové, aby mi skoro ukápla nostalgická slza. 

Guimarãešská nostalgie

Vracím se do Porta, cesta vlakem, který vymetá každou mez, je pořád stejně zdlouhavá. Ale vůbec mi to nevadí, už nic zvláštního ten den neplánuju. Další den mě čeká dopoledne v Portu a odpoledne v Lisabonu.

Pondělí 7. května 2018

Po snídani, kterou si připravím v kuchyňce v ubytování (to sestává z asi čtyř pokojů, dvou koupelen a jedné kuchyně), se vydávám na ranní průzkum Porta, nevynechám procházku po slavném mostě s výhledem na čtvrť Ribeira s typickými barevnými domky, zahraju si na vrchního fotografa poutníků do Fátimy (sami mě o to požádali), projdu se kolem rekonstruovaného trhu Bolhão a už se jdu balit, abych se cestou na letiště zastavil ještě u stadionu Boavisty. Měl jsem v plánu si něco koupit v místním fanshopu, ale nabídka byla tak zoufalá, že jsem nakonec klub podpořil jen koupí kafe a sendviče v kavárně v pod jednou z tribun. Nedaleko stadionu je stanice metra, kde jezdí přímé spoje na letiště. 

Porto - Ribeira

Porto

S Ryanairem se přesunu do Lisabonu, let má zpoždění, což mi přináší trochu chaosu při zajišťování klíčů od dalšího ubytování (tentokrát přes airbnb). No, původně stanovený čas pro uvítání v mém přechodném domově jsem nestihl a při čekání na nový jsem musel vzít zavděk nedalekou prťavou restaurací, kde jsem byl toho odpoledne jediným hostem, takže jsem měl soukromý VIP servis s jídlem, kafem a dvěma pivy. Pak už ale přichází kolega, který mi má předat klíče od bytu, jehož majitel je zrovna v Africe. Takže se ze soukromého pokoje vyklubal celý byt pro mě. Nu, proč ne 👍.

Unaven už nemám čas na velké pochody, v úterý se totiž mám připojit ke skupině portugalštinářů z Ostravské univerzity, kteří přijeli poznávat krásy Portugalska.

Úterý 8. května 2018

Krásné počasí pokračuje a já se v domluvenou hodinu dostavuji na domluvené místo, kde začíná dopolední putování po čtvrti Alfama, podle mě nejkrásnější části Lisabonu, zakončené obědem v jedné z místních restaurací. I když tuhle část Lisabonu trochu znám, bylo moc příjemné si poslechnout povídání "průvodkyně" Petry, která se portugalštinou zabývá v Olomouci. A taky se mi moc líbil ten styl toho ostravského, veskrze poznávacího zájezdu. Všichni měli na výběr, jestli zůstat s ostatními, nebo si jít po svém a kdykoliv se připojit. Prostě bylo vidět, že přijela skupina svobodných, rozumných dospělých, kteří se o sebe umějí postarat a nepotřebují pořád vodit za ručičku. 

Lisabon - fado

Lisabon

Po obědě jsem se s ostatními rozloučil, jelikož jsem měl odpoledne chuť vyrazit do Cascais vykoupat se a odtamtud na konec Evropy, na slovutný Cabo da Roca. Příměstským vlakem tedy vyrážím za koupelí do populárního přímořského letoviska (mimochodem, právě tady se natáčel film o chobotničkách z druhého patra), kde si koupím drobné občerstvení v mekáči a pádím na prázdnou pláž. Vlezu do vody, která mě svou teplotou příliš nenadchla, ale co bych pro ten pocit neudělal. Přijel jsem vykoupat se v moři, což jsem splnil. Tak a teď ještě na ten nejzápadnější bod Evropy.

Lisabon

Mezi Cascais a Sintrou (další velká turistická atrakce v okolí Lisabonu, doporučuju!) jezdí bus, který vysadí turisty i přímo na Cabo da Roca, západněji na evropské pevnině vám už nic dalšího nezastaví. Počasí se ale oproti pláži v Cascais rapidně změnilo, pěkně tu foukalo a místy jsme cestou k mysu projížděli pěknou mlhou. A to je prosím vzdálenost mezi oběma místy asi 15 km po silnici. 

Cascais

Cabo da Roca

Cabo da Roca

Takže jsem během té své návštěvy na Cabo da Roca trochu (víc) litoval, že jsem si do baťohu nepřibalil ještě mikinu, ale těch pár desítek minut jsem tam nějak přečkal. Přes Cascais se dostávám zpět do Lisabonu, domů.

Středa 9. května 2018

Další den jsem strávil podle svého vlastního programu, k "ostravské" skupině se hodlám připojit až ve čtvrtek. Bezcílně courám po městě, mám přeci lítačku na místní MHD, a tak se podívám ke stadionu Benfiky (portugalská káva č. 1265 do volátka), procházím se po okolních částech města, přesouvám se tu, a zase tam, své putování končím v části Oriente, kde se srocují davy kolem haly, jež se stala dějištěm soutěže Eurovision 2018. Já však obcházím celý ten blázinec a jdu se podívat k řece, odkud je pěkně vidět most Vasco da Gama, cestou zpět ještě kupuju zásoby v místním hypermarketu Continente (světe div se, ještě mi funguje zákaznická karta z roku 2008!), abych si měl co uklohnit k jídlu.

Večeře = pořádná porce krevet na česneku, k tomu víno. Super!

Večeře na přímořský styl

Čtvrtek 10. května 2018

Ještě před tímto dnem mi udělala obrovskou radost změna v itineráři ostravských výletníků, protože ve čtvrtek se mělo jet úplně jinam, nakonec se na programu objevila Évora, což je město uprostřed kraje Alentejo. To jsem měl na svém seznamu už dlouho, takhle mám konečně důvod se tam podívat.

Évora

Obyvatel(ka) Évory, částečně bezuchá

Jedeme autobusem (cestou na nádraží nás ještě vypeče metro, které z nějakého důvodu nejelo, proto jsme museli narychlo shánět taxi - pokud se dělíme čtyřmi, v Lisabonu je skutečně za babku) z nádraží Sete Rios přímo do Évory, já oceňuji, že se taky poprvé svezu přes most Vasco da Gama, na který jsem obdivně zíral předchozí den. V autobuse vedle mě sedí japonský turista, který se oddělil od své "služební" skupiny a sám se vydal poznávat krásy Évory. Obdivuhodné!

Évora z výšky

Évora byla přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Nabízela klid oproti Lisabonu, přitom tam jde strávit velká část dne. Viděli jsme vše podstatné, s výkladem to bylo ještě zajímavější, než kdybych tam vyrazil na vlastní pěst. Autobusem se vydáváme zpátky do Lisabonu, tam se loučím s příjemnou společností pedagogů, administrativních pracovníků, studentů i přátel Ostravské univerzity. Další den totiž letím domů...

Pátek 11. května 2018

Vyrážím brzo ráno, ještě jedním spojem z noční nabídky linek lisabonské MHD. Takže autobus, který vymetá všechno možné i nemožné po cestě, je směsicí společensky znavených lidí, kteří se jdou konečně uložit do peřin, a cestujících, jež chtějí stihnout ranní vlnu odletů z lisabonského letiště. A jede s námi taky pár švábů... Fuj.

Domů letím přes Brusel, nejprve s portugalskou TAPkou, poté s Brussels Airlines. TAP nabízí něco málo k občerstvení, nestydím si říct ani o víno. No, většinou si ho ke snídani nedávám, ale když ho teda na tom vozíku už mají, tak proč vlastně ne. V Bruselu jsem měl delší čekání, které jsem původně plánoval vyplnit rychlou návštěvou Antverp, ale nakonec jsem se uchýlil k přečkání toho času na pohodlných křeslech v terminálu. Něco jsem dokonce i naspal. 

Víno ke snídani...

Pěkné pohledy v Bruselu

Odpolední přesun do Prahy už byl bez občerstvení, ale o zábavu se postarala parta Belgičanů, kteří se do Prahy očividně jeli posilnit a vzali to s halasnou rozcvičkou už na palubě. Za zaznamenání ještě stojí místo u exitu, což znamenalo moře komfortního prostoru, za to patří paní na check-inu v Lisabonu jeden dík.

Už jsme v Praze

Je pátek, tak se nestresuju s autobusem a přesouvám se domů vlakem přes Beroun. Není kam spěchat - to jsem se vlastně v Portugalsku už stačil tak trochu naučit. 

Do Portugalska po pěti letech

Už pár let využívám velikonoční svátky k tomu, že si zpříjemním čekání na tu skutečnou dovolenou tím, že prostě někam vyrazím. V předchozích letech jsem se vždy podíval do Polska, tentokrát pojedu za teplem do Portugalska. 

Původní plán zněl jasně - podívat se na zápas Boavista - Paços, který se o velikonočním víkendu má hrát v Portu. Takže jsem koupil postupně letenky na úseky Praha - Marseille (Volotea), Marseille - Lisabon - Faro (TAP Portugal) a Faro - Porto (Ryanair). Pokud se oprávněně ptáte, proč letím z Prahy do Porta přes Faro, vězte, že letenka s TAP z Marseille do Faro přes Lisabon byla levnější než jen cesta z Marseille do portugalské metropole. 

Znáte ten pocit, když si něco vezmete do hlavy, naplánujete všechno okolo a potom... Zjistíte, že fotbal se hraje v pátek už od 16:00 a vy se do Porta jste schopni dostat nejdříve kolem páté? Neznáte, že? Já už jo... Takže fotbal ruším, smiřuji se s tím, že bez něho musím vydržet. Ještě jsem zkoušel nějaké další varianty, jak bych se podíval aspoň na jiný zápas toho kola, přemýšlel jsem o duelech Braga - Porto a Chaves - Guimarães, ale poslední rozhodnutí bylo jasné. Zůstanu chvilku na jihu Portugalska, na sever se přesunu později.

Vylezlo z toho dohromady pět celých dní v rozličných koutech Portugalska. Tady je můj "deníček":

(Velký) pátek

Vstávám ve 3 ráno a jelikož naše auto trochu stávkuje, rezervuji radši už předchozí večer taxi na 3:45 od domu na příbramské nádraží. Tam dojíždíme před čtvrtou ranní a já jsem jedním ze tří cestujících směr Zdice. Přestup "hrana-hrana" na také prázdný rychlík do Prahy. Tam mám trochu více času na přesun k airport expressu, kde zabírám poslední volné místo k sezení. Otázka zní, proč nejezdí větší autobusy? Na tu já odpověď neznám, zato ale vím, jak se rychle zorientovat na pražském letišti. Nějaký nákup v Bille a už frčím do terminálu. Odlétáme z "autobusových" bran, takže ještě zůstávám o patro výše, kde je pěkný výhled na přistávající, vzlétající a pojíždějící letadla. Mezitím posílám na facebook krátkou informaci o tom, že se zase po několika dlouhých letech těším do Portugalska, což hned zjišťuje Anjum, můj pákistánský kámoš z prvního pobytu v Portugalsku. On je sice nyní na univerzitě v Německu, ale ženu s dětmi nechal ve španělské Huelvě (ve svém bývalém působišti), což není tak daleko od Portugalska. Slibuje, že se pokusí se nějak dostat ještě v pátek, případně v sobotu do Portugalska. Uvidíme.

Na letišti v Praze - nástup

Cca půlhodiny před odletem se přesouvám k bráně, kde už probíhá nástup do autobusů. Těmi se přesunujeme do letounu Boeing 717 a já jsem klidný, protože tuším, že můj krátký čas hodina a dvacet minut na přestup v Marseille (nechráněný přestup, na dvou úplně jiných letenkách s úplně rozličnými společnostmi) bude stačit. Zabírám volnou dvojku ve třetí řadě, proč se mačkat v plné šesté řadě, že? 😉  Během letu kupuju sladkou svačinu (muffin a cappuccino) a jídlo prokládám četbou a civěním z okna. Netrvá to zase tak dlouho a už klesáme kolem francouzského pobřeží. Pěkné výhledy mě nechávají klidným, já jsem tu jenom na skok.

Na letišti v Marseille mě překvapí pasová kontrola při vstupu do prostoru pro vyzvednutí zavazadel, já letím jen s příručním, proto se dostávám hned ven do odbavovací haly, takže mě čeká znova bezpečnostní kontrola (mimochodem - tak příjemnou "sekuriťačku" jsem dlouho neviděl, fakt!) a zase pasová kontrola. Francie má stále mimořádný stav, ze kterého se během těch několika měsíců stal stav normální...

Po příletu do Marseille - vzadu ten se zeleno-červeným nápisem TAP mě čeká za chvilku

V odletové hale mám čas tak akorát udělat pár fotek a zdlábnout jablko, pak už začíná boarding na let do Lisabonu. Letíme Embraerem 190, což je v mém seznamu nováček. Na palubě si sedám vedle francouzského důchodce, který celou cestu zabírá hlavou celé okénko, takže vidím úplné ... kulové. Od stewardek dostáváme něco málo k snědku (bagetka se špenátem - maso žádné, je přece Velký pátek) a pití. Nad Lisabonem uděláme tradiční oblouk a už přistáváme. Znovu v Portugalsku. Po pěti letech. Mám radost.

Nastupuji poprvé v životě do Embraeru

Na přestup do letadla směr jihoportugalské Faro mám necelé tři hodiny, takže je samozřejmě nechci trávit jen na letišti, a proto nasedám na metro, které jsem před těmi pěti lety ještě neměl šanci z letiště využít - linka se teprve stavěla, a cestuji přes město ke stadionu Sportingu, kde jsem původně chtěl navštívit fanshop. Ale mám strach, abych se někde nezasekl a letadlo mi neuletělo, takže hned po vystoupení z metra hledám zastávku autobusu, který mě hodí na místo cca 800 metrů od letiště.

Momentka z lisabonského metra

Jsem tedy zpátky v lisabonském vzdušném přístavu a ještě si v automatu měním sedadlo z 10D na 9F. To znamená, že budu okupovat exit row. Strašně důležité mít místo s větším prostorem na nohy na cca 20minutovém letu 😜.

Směr Faro z brány č. 9

Krásný výhled na nejdelší most v Evropě

No a je tu Faro, jihoportugalská metropole s letištěm, kam hlavně létají Britové, aby si z této části Portugalska odvezli domů kromě suvenýrů i rudě zbarvenou pokožku. Snad z každého britského zapadákova, který má k dispozici zhruba dvoukilometrový pás asfaltu či betonu, létá v sezoně přímá linka do Faro...

Z letiště se musím dostat na vlakové nádraží ve Faro, odkud mi jede vlak do Lagosu. A linka MHD, která spojuje pláž, letiště a centrum města tentokrát moc dobře nezafungovala, protože z pláže jel autobus natolik plný, že kolem letiště jen profrčel a nestálo mu za to se pro nás, cca 10 cestujících, zastavit. Takže jsme se všichni dostali do centra Faro o hodinu později, než jsme plánovali. Naštěstí byla v mém itineráři (prozíravě) dostatečná vata, abych se nemusel zase tolik stresovat. A ještě jsem stačil své první kafíčko na portugalské půdě, a to v místní "nádražce". Stálo 70 centů a chutnalo skvěle.

Terasa hostelu

Zbýval už jen nákup lístku do Lagose a přesun podvečerním vlakem směrem na západ. Za cca hodinu a půl jsem se ocitl v již ztemnělém městě Lagos, kde jsem měl rezervaci v hostelu, který se nachází na půli cesty mezi nádražím a samotným centrem. A jelikož je Lagos poměrně malé město, nenacházejte v této definici vzdálenosti žádnou záludnost. Hostel jsem bez problémů našel a po usalašení se v osmilůžkovém pokoji a nezbytné sprše jsem se chystal na kutě. Unavený jsem byl docela dost.

Sobota
Hlavní cílem soboty byl Mys Svatého Vincenta, nejjihozápadnější bod evropského kontinentu. A má cesta k němu vedla po cca osmnáctikilometrovém výletu z Vila do Bispo. Ještě před odjezdem místního autobusu jsem stihl (vcelku chudou) snídani v hostelu a hlavně návštěvu místního farmářského trhu, kde jsem si obstaral také něco na cestu. Další trh, ale v menším ražení, měli právě v městečku Vila do Bispo, kde měli krásný výběr ryb a plodů moře, včetně vilejšů, jež bych si přál taky někdy ochutnat. Ale zůstal jsem jen u kafe a koláčku pastel de nata v přilehlé kavárně. Výlet mohl oficiálně začít!

Cestu z Vila do Bispo mi pomohla hledat mapová aplikace v tabletu, ale překvapivě bylo dobře provedené značení i v terénu, takže jsem jen do tabletu občas kouknul, abych se přesvědčil, jestli něco zajímavého není v nejbližším okolí. Prostě proto, zda má smysl z cesty na chvilku odbočit. To jsem provedl dvakrát, jednou proto, abych se podíval na vyhlídku, z níž byla vidět pláž, podruhé proto, abych sešel přímo na tuto pláž. Mít plavky, asi bych se nedal moc dlouho přesvědčovat, takhle zůstalo jen u zdravotního omytí nohou mořskou vodou z bouřícího Atlantiku.

Nádhery atlantického pobřeží

Maják na mysu Svatého Vincenta zatím v tetelícím se vzduchu

Konečně v cíli

Po velmi příjemné cestě jsem cca po pěti hodinách dorazil ke svému cíli, Mysu Svatého Vincenta (Cabo de São Vicente), což je maják, obchůdek, kavárna a pár stánku na příjezdové cestě. A mohutný útes, na kterém toto všechno visí. Koupil jsem si na oslavu zmrzlinu a šel se na chvilku natáhnout kousek opodál. Nemusel jsem totiž pokračovat do Sagrese, tedy cca 6 km, na nejbližší zastávku autobusu, ale cestou se ozval Anjum, že už je na cestě a že mě samozřejmě pak hodí do Lagose. Takže jsem měl cca dvě hodinky k dobru.

Po příjezdu Anjuma i jeho známého a řidiče v jedné osobě si kluci udělali ještě pár fotek na místě, které opravdu za zastavení stojí, a pak jsme se vydali směr Lagos dát si večeři. Pro ni jsme si vybrali jednu z četných restaurací v historickém jádru Lagose, já jsem si nemohl dát jinak než tresku - bacalhau. Po večeři, družném rozhovoru plném vzpomínek na staré dobré časy jsme se museli rozloučit. Já jsem poděkoval za tento narychlo upečený plán a slíbili jsme si, že se v nejbližší vhodné příležitosti budeme muset znovu potkat. Vždyť z Česka to k Frankfurtu není tak daleko.

Protože už byla dávno tma, dal jsem se na cestu směr hostel, kde proběhla stejná procedura, jako den předtím. Hlavně sprcha, ošetření spálených kusů pokožky (především lokty, na které jsem s krémem přes den vážně moc nemyslel) a šup do postele.

Neděle (velikonoční)

Algarve v celé své kráse

V neděli jsem měl vlastně jen dopoledne na to, abych prozkoumal krásy města Lagos a jeho nejbližšího okolí. To je slavné především svými úžasnými plážemi vtěsnanými mezi všelijaké oranžové skalní útvary. A hned nad těmito plážemi roste město a jeho komplexy určené zejména pro britské turisty - rudochy. Zajímavé scenérie to občas vykouzlí (stačí do google zadat vyhledávání obrázků pod heslem "Lagos Portugal"). Takže se z dopolední procházky vyklubal šestikilometrový pochod nahoru a dolů, ale stálo to za to. Kolem poledne jsem si vyzvedl v hostelu bagáž a přesunul se na nádraží. Čekala mě cesta do Guimarãese, města na severu Portugalska.

Kafe s pěkným výhledem :)

Což v sobě neslo břímě dvou přestupů a lákadlo v podobě první třídy v úsecích Tunes - Lisabon a Lisabon - Guimarães. Takže jsem tu první část Lagos - Tunes v místním osobáku nějak přetrpěl 😎 a už jsem si mohl v dalších dvou částek cesty užívat pohodlí křesílek v oddílech první třídy. Pro "jedničku" jsem se rozhodl proto, že během rezervace jsem měl možnost vidět cenový rozdíl 2. vs. 1. třída a řeknu vám, že ceny od sebe tak vzdálené nebyly.Po příjezdu do Guimarãese jsem se ubytoval v zarezervovaném pokoji hned naproti nádraží a po odkrytí závěsu mé srdce zaplesalo - v nočním osvětlení jsem měl město ze svého čtvrtého patra jako na dlani. Krásný úvod mé druhé části této portugalské anabáze.

Cestou z Lisabonu do Guimarãese jsem dočetl knížku a na oslavu jsem si dal portugalské pivo

Pondělí
V Portugalsku už je po Velikonocích, je běžný pracovní den a já se vydávám po vydatné snídani (jaký rozdíl oproti hostelu na jihu Portugalska) přes ulici na vlak do Porta. Pondělí chci strávit v metropoli severu. Oběd mám v plánu v jídelně v Matosinhos, chci se podívat ke stadionu Boavisty a navštívit tam fanshop a tak se nějak potulovat městem. Nakonec z těchto obrysů vylezl pěkný program, jehož součástí se stala například neplánovaná návštěva Palácio da Bolsa. Den se mi podařilo naplnit vším možný, a tak jsem se zpátky vrátil asi kolem sedmé hodiny podvečerní. Jen jsem si otevřel víno a dal si něco malého k snědku, na víc jsem už neměl náladu.

Dvakrát z Palácio da bolsa a jeho Arabského sálu

Mimochodem, je příjemné v obchodě u regálů s vínem přemýšlet nad tím, jestli si nevzít radši víno za dvě eura a jestli to za 3,20 už není moc zbytečný luxus 😊.

Urban art v Portu - i tyhle plechové krabice mohou být zajímavě vyvedeny

Vykachlíkovaná vstupní hala na nádraží Porto - São Bento

Úterý
Jelikož jsem si návštěvu města a pozdravení známých nechal po dohodě s nimi až na středu, měl jsem pořád ještě jeden celý den na to, abych se podíval někam po okolí. V úvahu přicházela třeba Braga, ale nakonec zvítězil plán vystoupat na horu Monte Farinha nad městečkem Mondim de Basto. Kopec má lehce nad 1000 metrů a nahoře se kromě krásného výhledu nachází i poutní kostel Santuário da Nossa Senhora da Graça. Jenže člověk míní...

No, nakonec jsem skončil asi 20 kilometrů od tohoto místa, jelikož nějak nezafungovala moje připravenost a organizace autobusové linky. Předpokládám, že když si u řidiče koupím lístek do Mondim de Basto, že mě tam doveze. Nebylo tomu tak. V půlce cesty jsem měl někde přestoupit, ale kdo o tom má vědět? Jízdní řád se tváří, jakoby jeden autobus obsluhoval všechny zastávky, ale to byl mylný předpoklad.

Takže jsem měl za úkol zabít čas v zapadákově jménem Cabeceiras de Basto. Něco mi poradil řidič autobusu, který byl z této situace trochu zmatený a chtěl mě mermomocí dopravit do Mondimu (tam bych se dostal tak v jednu hodinu po poledni), což jsem odmítl a lámanou portugalštinou (neb on angličtinu moc nedával) jsem se snažil vysvětlit, že jsem na dovolené a že se vlastně nic tolik nestalo. Jen jsem od něj chtěl slyšet radu, co můžu v Cabeceiras dělat a kdy mi odjíždí autobus zpátky do Guimarãese. Navedl mě tedy na ulici v centru, ukázal muzeum Casa do tempo a místní kostel s klášterem. Víc toho tu není. A to mi potvrdila (zase v portugalštině) i paní na turistických informacích. Ještě mi nabídla, že bych se mohl projít do Barca d'Alva, kde se nachází železniční muzeum. Trochu jsem o jejím návrhu přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat v tomto místě. Kdy jindy se sem zase dostanu, že? 😄

Kostel

Takže jsem viděl muzeum Casa do tempo (vstup zdarma) a místní kostel, který je ovšem velkolepý - na to, v jaké díře se nachází. Pak jsem se trochu poflakoval po městě a vyhlížel restauraci, kde si dám oběd. Plán byl vracet se do Guimarãese autobusem ve dvě hodiny.

Casa do tempo

Místo na oběd jsem vybral dobře, to se musí nechat. Najedený a s nějakou tou promilí v krvi (přece nebudu k obědu pít kolu, když i ostatní si dávají dobré víno) se přesouvám na autobusák a za chvíli odjíždí spoj "domů". Tentokrát mě řidič upozorní, že musím cestou přestoupit, takže jsem v obraze.

V Guimarãesi je autobusák hned vedle velkého nákupního centra, takže využívám relativně volné odpoledne k nákupům a poté i procházce do hotelu. Město budu mít možnost si projít hlavně ve středu.

Středa
Na devátou hodinu jsem domluven s Ricardem, kterého jsem před těmi pěti lety potkával na katedře geografie jako spolužáka, že mi představí projekt, pro nějž nyní pracuje. A před obědem jsem se měl stavit právě na katedře, abych se pozdravil s tamními.

Takže po snídani vyrážím směr Laboratório de paisagem (v překladu Krajinná laboratoř), což je instituce založená třemi společníky - městem Guimarães a dvěma univerzitami (Universidade do Minho a Universidade de Trás-os-Montes e Alto Douro), a to na základě evropského projektu. V bývalé industriální budově se nyní nachází výzkumné pracovny ekologů, hydrologů, geografů a všech podobných profesí. Nejen výzkumem jsou tu živi, druhý pilíř jejich činnosti obstarává osvěta a výchova. Hostí tu školní skupiny i aktivní důchodce. Učí je, jak třídit odpad, jak se chovat k přírodě či kam zahazovat nedopalky od cigaret. Bohulibá činnost.

Hrad v Guimarãesi

Po procházce areálem jsem se musel rozloučit, protože mám za úkol přesunout se přes město na univerzitu. Místní MHD zrovna nejela, a tak jsem se v dešti vydal vzhůru do centra města. K univerzitě samozřejmě cestu znám a ani se za těch pár let moc neproměnila, na katedře geografie zjišťuji, kde zrovna vyučuje profesor Sarmento, s nímž jsem domluven na schůzku. Do vedlejší budovy mám osobní doprovod jedné ze studentek 😎 a už si zanedlouho podávám ruku s profesorem.

Před palácem

Rua da Santa Maria - středověká spojnice hradu s klášterem

Ještě jsem si musel vyslechnout prezentaci studentů k předmětu geografie venkova, abych dostal poté slovo já a pochlubil se tím, co jsem v Portugalsku měl před těmi pěti lety za úkol. Nakonec jsme skončili u prohlídky mých fotografií z výletu po železniční trati Linha do Tua. Po tomto příjemném povídání jsem se odebral do kantýny k obědu a zase vzpomínal na tu krásnou dobu strávenou tam na západě. Nechtělo se mi moc opouštět areál univerzity, prostě tam tak nějak ještě pořád patřím. Takže jsem se podíval na známá místa, některá jsem si zase osvěžil. Ale pak se za už krásného počasí vydávám na procházku městem.

Náměstí Toural (to už není středověké)

Jdu kolem středověkého hradu, Paláce vévodů z Bragançy, starobylými uličkami až na samotná náměstí uprostřed historického centra. Tu kafe, tu tričko, tam boty. A už jsou asi čtyři hodiny a vracím se na hotel, abych si trochu odpočinul. Večer potom ještě jednou mířím do města, abych se tam v Café Milenário podíval na čtvrtfinále Ligy mistrů.

Čtvrtek
Nechutně brzké vstávání znamená, že už je na čase vrátit se zpět do všednodenní reality. Autobusové nádraží je ve čtyři ráno samozřejmě prázdné, až na nás - pár cestujících směr letiště Porto. Tam dorážíme ještě před pátou hodinou, letím do Bergama v půl sedmé. Ranní vlna odletů samozřejmě znamená, že je na letišti velmi čilo, ale bezpečnostní kontrolu tu mají perfektně zmánknutou, takže je zdržení minimální.

Na první pohled nekonečná fronta na security, ovšem netrvalo to tak dlouho (třeba v porovnání se Stanstedem)

Turín z výšky

V letadle usínám už po připoutání a probouzím se až díky hlášení pilota, že se nacházíme nad švýcarskými Alpami. Míjíme pak Turín, Milán a přistáváme v Bergamu. Tam vyzvedávám bágl a znovu jej musím odbavit, tentokrát na let do Prahy, který mě čeká za dvě hodinky. Všechno jde jako po drátkách, a tak se po trase Praha letiště - Veleslavín - Anděl - Příbram dostávám nakonec až domů. Zpátky do zimy... 

A poslední část cesty začíná

Fotky z celého výletu najdete tradičně na rajčeti.