Daniel Terč - závan umění v Hluboši

V nenápadném domku uprostřed Hluboše najdeme sídlo multifunkční osoby jménem Daniel Terč. Tento letos dvaačtyřicetiletý rodák z Příbrami se totiž zabývá několika různými řemesly – od sochařství přes výrobu filmových a divadelních rekvizit a dekorací, návrhy interiérů, vzdělávacích interaktivních výstav, restaurátorských prací až po malbu.

K umění přičichl již v mládí, jak jinak si vysvětlit fakt, že si po základní škole vybral kamenosochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde se vyučil uměleckým kameníkem. Poté se přesunul za studiem do Prahy, tam si vybral obor umělecký design na Soukromé mistrovské škole uměleckého designu. Po několika letech v Praze zatoužil po přesunu na venkov, proto si v inzerátu otištěném v novinách vybral domek právě v Hluboši, přičemž k prvnímu setkání s jeho současným domovem se váže jedna zajímavá příhoda: „Když jsme u domu poprvé zastavili, andulky, které jsme měli s sebou v autě, začaly vesele prozpěvovat. Tak jsme to brali trochu jako znamení, že by se nám tady mohlo líbit. A dům samotný se nám během prohlídky skutečně zalíbil, a tak jsme se na podzim roku 2002 rozhodli ke změně. Nastálo jsme se sem přestěhovali v roce 2003.“

Od té doby své nápady realizuje jak v ateliéru-dílně přiléhajícím k domku, tak i ve větších prostorách v Praze. V těchto místech tak mohly vznikat jeho díla, jako je například soubor soch, které vytvořil v rámci uměleckého sympózia v šumavské vsi Prášily, kde o několik let později přibyla i jeho další socha, jež připomíná historii prášilské brány. Dan se podílel také na přípravě divadelních představení – vytvořil kostýmy pro muzikál Kočky, který byl prvním muzikálem v nedávno otevřeném Novém divadle v Plzni, pravidelně přispěje k zajímavým dekoracím a kostýmům při tradičních Letních Shakespearovských slavnostech, spolupracuje i s bratry Formanovými. Během své práce si mohl vyzkoušet, jaké je to pracovat pod taktovkou takové osobnosti, jakou je režisér Jiří Menzel.

Má zkušenosti i s reklamní branží, v rámci reklamy na Jägermeister, která se nakonec vysílala mj. v Británii, měl s kolegy za úkol na kraji lesa u nedalekých Rosovic postavit jedenáctimetrovou sochu jelena. Socha byla v rámci reklamy zapálena, čemuž asistovali rosovičtí hasiči. „Nadneseně můžu přiznat, že je s mým jménem spojeno určité prokletí, jelikož jsem se etabloval jako tvůrce až monumentálních objektů. Takže pokud někdo potřebuje vyrobit cokoliv menšího, než 3 metry, málokdy se na mě obrátí,“ s úsměvem dodává Daniel Terč.

Mezi další zajímavé Terčovy počiny můžeme řadit desetimetrovou klouzačku, která baví děti v plzeňské Techmanii, figuríny Napoleona ve slavkovské expozici slavné bitvy, voskové figuríny do známých muzeí nebo tvorbu interiéru pro výstavu Zdeňka Buriana v Jízdárně Pražského hradu. Ve Strahovském klášteře pak jsou umístěny jeho sochy, které jsou oblečeny do historických rouch. Tyto postavy nesou nosítka s ostatky sv. Norberta. „U této zakázky znělo zadání jasně – nosítka nesmějí nikdy spadnout,“ dodává Daniel Terč.

V nejbližším okolí se můžeme s výsledky jeho práce setkat například v kadeřnickém salonu v příbramské Dlouhé ulici, pro nějž navrhl celý interiér, foyer hotelu Belvedere pak zdobí jeho socha. Na hlubošském zámku měl před deseti lety dokonce výstavu, společně s malířem Milošem Kouteckým. Právě zde dostali Hlubošáci poprvé šanci poznat blíže jeho tvorbu.

Naopak nejdále dílo Daniela Terče odcestovalo do čínské Šanghaje, kde jím vytvořené kopie soch Matyáše Brauna (Láska a Upřímnost z cyklu Alegorie ctností a neřestí) zdobí kašnu v tzv. Pražské čtvrti. Důvod, proč zrovna v Šanghaji, je docela prostý: „Pro Šanghaj projektoval architekt Doubner celé sídliště, kam právě byly tyto sochy umístěny. Je zajímavé vidět na desce pod těmito sochami vlastní jméno napsané v čínštině,“ dodává Terč.

Další z jeho velkých děl, tentokrát hlava Jana Křtitele, bylo součástí scény Straussovy opery Salome ve Finské národní opeře v Helsinkách.

Díky své tvorbě má možnost porovnávat chování hvězd a hvězdiček českého filmu a divadla. Setkal se s celou řadou herců, za všechny lze jmenovat Bolka Polívku či Pavla Nového. Právě k Novému se váže zajímavá příhoda: „Na hlavu pana Nového jsem nasadil hlavu kozoroha, kterou jsem vytvořil. Pavel Nový se se zvědavostí zeptal, kde jsem tuto hlavu vyráběl. Když jsem odpověděl, že v Hluboši, zavedli jsme rozhovor na téma našeho regionu, přičemž další příliš nevěděli, o čem se bavíme,“ vzpomíná Daniel Terč. Právě divadlo je pro Terče místo, které si zamiloval. Okouzlila ho atmosféra divadla, fungování celého organizmu, což je dle jeho slov „unikum, které nikde jinde nenajdete“.

Z jeho současných aktivit můžeme jmenovat instalaci třímetrového budovatelského sousoší, které se stalo součástí scény filmu Child 44. Sám Daniel zmiňuje také sochu robota, která zdobí novou laser game arénu v Praze, spolupráci na reklamách pro Fio banku či společnost Siemens. Nyní připravuje renovaci starých barokních váz, které budou umístěny na historické budově v Dlouhé ulici v Příbrami. Do Hluboše by rád ve spolupráci s kovářem Lubošem Kočím umístil dílo, které nese prozatím pracovní název „Strážce fantazie“. Mělo by jít o určité místo setkání, které bude plnit jak estetickou funkci, tak i tu praktickou. Ulici, kde dnes s rodinou žije, plánuje v nejbližší době ozvláštnit vázou, která dle jeho slov bude hlavně sloužit pro pozitivní vnímání prostoru a naladění všech obyvatel. Ke vztahu lidí ke svému domovu dodává: „Lidé by si možná měli trochu více vážit místa, kde bydlí, a ne se upínat k věcem, které si pořídí či přímo koupí vlastně pouze na dobu určitou.“

Uprostřed Hluboše ale už nyní můžeme Terčovo dílo potkat. Jedná se o objekt na návsi, které před cca 10 lety vybudoval za významné podpory Jindřicha Dvořáka, Michala Hurta, Pavla Štefányho, Luboše Kočího či rodiny Kolaříků. Objekt, který nese název „Game“, byl zde cíleně umístěn jako plastika, ne jako dětské hřiště, tudíž nebylo nutné řešit normy pro bezpečnost. Sám Daniel Terč nepředpokládal, že toto dílo bude na návsi stát celých 10 let, spíše věřil, že bude v krátké době nahrazeno skutečným dětským hřištěm. V souvislosti s tímto objektem lituje, že se také setkal s negativním přístupem, kdy lidé řeší na první pohled malicherné nedostatky, místo toho, aby ocenili, že v obci něco vyrostlo díky dobrovolnému přispění několika ochotných občanů.

Pokud se chcete s prací Daniela Terče blíže seznámit, můžete jej navštívit v jeho dílně-ateliéru, který se nachází ve stodole u domku, kde dnes s rodinou bydlí. Například mateřská škola z Čenkova jej už v ateliéru navštívila, děti si vyzkoušely odlévání soch ze sádry. „Ze stodoly bychom chtěli vytvořit jakýsi multifunkční prostor, kde by si návštěvníci mohli vyzkoušet různé techniky tvorby,“ dodává něco ze svých cílů. K dalšímu významnému předsevzetí patří dle jeho slov i harmonizace rodinných vztahů, což je velmi náročné, pokud musíte pracovat 364 dní v roce, tou jedinou výjimkou je jen Štědrý den.

S tvorbou Daniela Terče se můžete také seznámit i na jeho webových stránkách www.danielterc.cz.

Tento článek byl publikován ve vydání Hlubošského zpravodaje v dubnu 2016.

Milán Baginský - další z našich spoluobčanů

Jestliže jste alespoň jednou v televizi zaznamenali pořady Zpívá celá rodina, Sejdeme se na Vlachovce či jste navštívili představení Divadla Spejbla a Hurvínka, budete možná překvapeni, že pod jejich realizací je podepsán i jeden z našich spoluobčanů - pan Milán Baginský. Ten právě v prosinci 2015 oslavil 75. narozeniny.

Pan Baginský má za sebou velice pestrý profesní život. Po absolvování studií skladby a dirigování na konzervatoři působil jako redaktor Československého rozhlasu. V době působení v Československém rozhlase začal psát i taneční písničky, některé z nich nahrál například i Orchestr Karla Vlacha. Stojí i za vznikem studiového orchestru a kapely Česká Švitorka, se kterou v Československém rozhlase pořídil spoustu nahrávek.

Další část jeho životní pouti ho zavedla do Československé televize, kde pracoval jako dramaturg hudebně zábavných pořadů. Právě za jeho působení vznikaly již zmíněné pořady, které jsou spojovány s Vladimírem Dvořákem či Josefem Zímou. Dostal se i k tvorbě hudby k filmům, například Zdeňka Podskalského či Hynka Bočana a spolupracoval na přípravě mnoha seriálů (za všechny lze zmínit Slavné historky zbojnické) a večerníčků. „Měl jsem štěstí, že jsem při této profesi poznal celou řadu vynikajících herců, bavičů, zpěváků a muzikantů. S některými jsem několikrát natáčel hudební filmy na Kubě, například s Ivetou Bartošovou, Hankou Zagorovou, Dádou Patrasovou či Josefem Lauferem,“ vzpomíná. Po roce 1992, kdy byla v televizi zrušena dramaturgie, začal spolupracovat s rakouským hudebním vydavatelstvím, kde nahrál se svým studiovým orchestrem několik skladeb.

Rodák z Prahy poté začal tíhnout ke klidnějším končinám naší vlasti, nejprve se přestěhoval i s rodinou do domku u Hořovic, aby nakonec zakotvil u nás v Hluboši. V Příbrami začal vyučovat na základní umělecké škole a spolupracuje s místními umělci. Například s Rožmitálskou Venkovankou nahrál spoustu písniček věnovaných Rožmitálu i obcím z celého příbramského regionu. A jedna z nich nese dokonce název Písnička z Hluboše. Sám autor této skladby doplňuje: „Velmi málo se setkáte s tím, aby vesnice měla svou píseň“.

V současné době můžeme jeho skladbu Příbramské zvony slyšet při slavnostních příležitostech konaných v Příbrami, v tomto městě se věnuje řízení Příbramského městského orchestru. Pro rok 2016 chystá slavnostní koncert na půdě příbramského divadla, kde hlavním hostem bude Václav Hudeček a pro Hlubošské je zajímavostí, že jednou ze zpěvaček na tomto koncertě bude další hlubošská obyvatelka Hana Novotná.

Písničku z Hluboše, jejímž autorem je Milán Baginský, najdete na albu Rožmitálské Venkovanky nazvaném Písničky od nás

Některé informace jsou čerpány z článku „Příbram se dočkala svojí nové hymny“ (aut. Alena Straková) vydaného v Příbramském deníku 7. července 2004. Tento článek byl publikován ve vydání Hlubošského zpravodaje v prosinci 2015.

František Fencl - známý neznámý

Na počátku měsíce května proběhl v Hluboši pietní akt k uctění památky našich spoluobčanů, kteří zahynuli během druhé světové války. Jedno ze jmen uvedených na památníku na hlubošské návsi, k němuž byly slavnostně položeny věnce, připomíná osudy Františka Fencla.

František Fencl se narodil 6. února 1915 v Dominikálních Pasekách jako čtvrtý potomek rodičů Josefa a Ludmily, rozené Vimrové. Rodina Fenclových se později přestěhovala do osady Německé Paseky, dnes Kardavce. František se po vyučení strojním zámečníkem přesunul do Prostějova, kde v letech 1934-1936 absolvoval Školu leteckého dorostu. Po ukončení této školy se stal členem Leteckého pluku č. 1 „T. G. Masaryka’’ v Praze a v roce 1937 byl jmenován polním pilotem letcem. O rok později ještě absolvoval výcvik létání za noci a podle přístrojů.

V roce 1939 po faktickém rozpuštění československé armády se Františkovi podařilo dostat přes hranice do Polska, odkud z Gdyně dne 23. května odplul do francouzského přístavu Cherbourg. Než se stal členem britského Královského letectva, sloužil v alžírském městě Siddi Bel Abbés v Cizinecké legii, po napadení Polska a Francie Německem se spolu s ostatními letci přesunul na francouzskou základnu ve městě Tess, poté byl přidělen na leteckou základnu bombardovacího letectva v Pau. Než však stihl zasáhnout do bojů pod francouzskou vlajkou, Francie kapitulovala. A tak společně s asi stovkou českých vojáků přeplul Kanál do Anglie. 23. července 1940 se stal členem britského Královského letectva RAF VR na základně v Cosfordu. Ihned byl zařazen do vybrané skupiny, která byla zaměřena na výcvik letců pro činnost na bombardérech, ať už šlo o piloty, navigátory, radiotelegrafisty či střelce. Létal na letounech typu Wellington a Avro Anson a po absolvování kurzu nastupuje František k 311. bombardovací peruti v Honingtonu. Po dalším výcviku se zařadil jako velitel nové osádky k operační jednotce této perutě.

Ke svému prvnímu operačnímu letu odstartoval v únoru 1941 ve funkci druhého pilota, letounu velel anglický styčný důstojník Percy Ch. Pickard, místem náletu se staly německé Brémy. O pár dní později už byl při útoku na přístav Wilhelmshaven veden jako první pilot, tedy zároveň jako kapitán letadla. V této funkci uskutečnil celkem 35 operačních letů, při nichž bombardoval německá města Kolín nad Rýnem, Brémy, Berlín, Hamburk nebo Düsseldorf či strategický francouzský přístav Brest. Bojové nasazení Fenclovy osádky bylo v době od dubna do července 1941 velmi intenzivní a úspěšné, sám František za ně získal tři "Čs. válečné kříže 1939" a jednu "Čs. medaili Za chrabrost". Muži Františka Fencla se stali první kompletní osádkou 311. perutě, které se podařilo odlétat stanovený limit 200 operačních hodit. Šlo o skutečně skvělý výkon, ke kterému bylo zapotřebí kromě perfektní spolupráce i nezbytné štěstí. Naděje, že letec 311. bombardovací perutě odlétá a přežije předepsaný limit 200 operační hodin, byla s ohledem na ztráty matematicky spočítána na 12 %.

V roce 1942 v období od března do prosince působil Fencl jako pilot-instruktor základního výcviku u samostatné Čs. operační výcvikové letky, částečně i jako velitel základního výcviku. I během této doby se jako kapitán letadla zúčastnil s osádkou nováčků tří náletů na cíle v Německu – na Kolín nad Rýnem, Essen (zde byly cílem Kruppovy zbrojařské závody) a Brémy. Poté se vrátil k 311. peruti, kde absolvoval na Wellingtonu spoustu dalších letů, aby v dubnu 1943 přešel k 24. britské peruti, kde se svými kolegy prodělal výcvik na novém čtyřmotorovém bombardéru Condsolidated B-24 Liberator. Ale ještě 17. května byl mezi třemi posledními českými piloty, kteří provedli bojový let s oblíbenými dvoumotorovými Wellingtony. František Fencl uskutečnil celkem 40 bojových letů v celkové době trvání více než 211 hodin, což ho řadí na 6. místo v pořadí nejúspěšnějších československých velitelů letadel co do počtu provedených bojových akcí, a na 5. místo, pokud se týká nalétaných hodin.

V sobotu 21. srpna 1943 se v pozici druhého pilota vydal v letounu Liberator s velitelem perutě Jindřichem Breitcetlem provést protiponorkový průzkum vymezeného území Biskajského zálivu. Posádka letounu dostala upozornění, že v prostoru operují nepřátelská letadla, ovšem Breitcetlův Liberator už na toto varování neodpověděl. Poslední zpráva o poloze letounu pochází z území vzdáleného cca 220 km severozápadně od ostrovů Scilly, v čase 18:20 došlo ke střetu Čechoslováků s nepřítelem, nad Atlantikem se odehrál nerovný souboj velkého a neobratného bombardéru s přesilou hbitých německých stíhaček. Spolu s Františkem Fenclem a Jindřichem Breitcetlem byli na palubě navigátor Eduard Pavelka, radiotelegrafisté/střelci Emilián Mrázek, Michal Mizúr a Josef Felkl a dva palubní střelci Jozef Halada a Vilém Jakš. Osmadvacetiletý František Fencl skončil se svými kolegy ve vodách Biskajského zálivu, který měl u členů 311. bombardovací perutě nekompromisní pověst: "Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne."

Jméno F. Fencla je nedílnou součástí památníku letců RAF v anglickém Runnymede

Jméno Františka Fencla je kromě hlubošského pomníku zmíněno i v památníku letců RAF v anglickém Runnymede, trochu symbolicky na dohled od jednoho z nejrušnějších letišť světa – Heathrow. Osud Františka Fencla připomíná také zápis v kardavecké kronice: 1945 …Na západní frontě, nad mořem, zahynul v boji s Němci pilot Fencl František, čp. 14. Za války odešel přes hranice, byl v Anglické armádě. Budiž mu čest.

Zdroj: Radek Makovský - Nad Biskajem čeká smrt

Tento článek byl publikován ve vydání Hlubošského zpravodaje v červenci 2015

Vlasta Pešková-Šrámková - její sportovní a životní příběh

Není mezi obyvateli naší obce mnoho osob, které měli ten dar šířit slávu naší vlasti i na tak významné akci, jakou jsou olympijské hry. Kardavecká obyvatelka paní Vlasta Šrámková se může pochlubit velkým úspěchem na olympijských  hrách  v Římě. V oštěpařském  sektoru  tehdy  nestačila pouze na tři závodnice – reprezentantky Sovětského svazu Ozolinovou (1.místo) a Kalėdienėovou (3. místo) a Danu Zátopkovou, která v italské metropoli vybojovala stříbrnou medaili. „Bramborová“ medaile za výkon 52,56 metrů zbyla na tehdy dvaadvacetiletou rodačku z Příbrami, Vlastu Peškovou. Psal se rok 1960, který byl ve sportovní kariéře této závodnice naprosto klíčový.

Vlasta Pešková s Danou Zátopkovou

Právě v tomto roce si Vlasta Šrámková, tehdy ještě soutěžící pod svým rodným příjmením Pešková, stanovila svůj osobní rekord na úrovni 56,21 m, ještě krátce předtím v Berlíně poprvé v kariéře porazila matadorku Danu Zátopkovou. „Pamatuji si, že Dana byla tehdy naštvaná, mně zase všichni fandili,  abych  ji  porazila. To mi jí bylo až líto,“ říká paní Šrámková.  A další úspěch  na sebe nenechal dlouho čekat, mladá závodnice si mohla užívat účast na olympijských hrách. Dobový tisk se radoval, Dana Zátopková našla konečně nástupkyni a může ve svých 38 letech s vrcholovým sportováním s klidným srdcem skončit. Vlasta Pešková ale neměla v Daně Zátopkové jen kolegyni a soupeřku, ale i dobrou kamarádku. „U Zátopkových jsem občas i přespávala. Měla jsem moc ráda Emila Zátopka, byla s ním obrovská  legrace,“ vzpomíná na legendárního běžce.

Gratulace od spolupracovníků do Říma

Talent měla od pánaboha, poprvé držela oštěp  v ruce až těsně před maturitou, z tohoto faktu můžeme usuzovat,  že kariéra Vlasty Peškové nabrala hodně strmý vzestup. „V roce 1956 jsem jela na své první závody, ještě jako dorostenka, a hned jsem hodila nový československý rekord v této  kategorii. Když mi dali oštěp do ruky, bez většího tréninku jsem porazila i oštěpařky, které se tomu věnovaly mnohem delší dobu. Tím to všechno začalo.“ Velmi jí pomohla i průprava v dalších sportech. „Začala jsem jako gymnastka, hrála jsem i házenou. Byla jsem nejlepší střelkyně, s příbramskými děvčaty jsme vyhrály republikový  přebor. Házená mě obrovsky bavila, tam jsem se mohla pořádně vybouřit. Ale jelikož jsem se při házené zranila, atletická sekce mi tento sport zakázala.“ Nebylo jí však dopřáno těšit československé fanoušky atletiky dalšími skvělými výkony. „V roce 1962 zemřel první manžel, bylo to 14 dní před narozením mé dcery. Je pak jasné,  že jsem se musela vydělávat peníze, sport šel na druhou  kolej. Poté jsem jezdila na závody jen na pozvání, když v týmu nikoho neměli. Moc jsem už netrénovala, trochu na louce v Příbrami na Sázkách. Kdyby to byla dnešní doba, určitě bych sportování tak rychle neopouštěla, protože bych nemusela vydělávat na živobytí jinde.“ Tehdejší  poměry vrcholových sportovců se totiž nedají vůbec srovnávat s těmi dnes. Sportovci dostávali spíše jen symbolické odměny, což potvrzuje i paní Šrámková: „Odměňování sportovců nebylo tehdy  zvykem, například za titul mistra sportu jsem dostala tepláky s chlupem, jindy zase dřevěný oštěp,  který jsem ale musela půjčovat dorostenkám, ty mi ho samozřejmě hned zlomily.“ 

Sportovní duch v dnes 77leté dámě ovšem stále přebývá, sport sleduje především  v televizi:  „Dívám se na všechny sporty, jen u fotbalu moc nevydržím, ten sleduji jen ve zprávách. Syn mě často zkouší, jestli jsem se dívala, tak mu musím mít co odpovědět.“ Se začínajícím jarem ji stále častěji můžete potkat v lese a na loukách, odkud si přináší bylinky, jež zpracovává do všelijakých mastí a nápojů. „Moc se těším zase do přírody, v dubnu vyrazí petrklíče a jiné bylinky,“ dodává s plnou dávkou životního optimismu Vlasta Šrámková.

Tento článek byl otištěn v dubnovém čísle Hlubošského zpravodaje

Máme rozpočet, třikrát hurá!

Jelikož jsem po určité době zavítal na zasedání zastupitelstva obce Hluboš, rád se s vámi podělím o své dojmy. Jen na začátek připomínám, že nejsem vázán příslušností k žádnému ze dvou politických seskupení, která v současném zastupitelstvu vystupují, nemusím se tedy nikomu zpovídat ani se za své názory schovávat. To jen na úvod. 

Hlavním bodem zasedání bylo schválení obecního rozpočtu pro rok 2013. Je také nejvyšší čas, protože už nyní obec hospodaří/hospodařila v tzv. rozpočtovém provizoriu, případné prodloužení doby bezrozpočtové by mělo za následek pro obec nepříliš příjemné skutečnosti.  

Ovšem schválení rozpočtu, který navrhnul starosta obce, nebylo zcela jednoduché. Osobně velmi kvituji, že se někteří zastupitelé snaží o diskusi nad jednotlivými položkami. Bylo by totiž příliš jednoduché (a já se domnívám, že i nežádoucí), kdyby byl rozpočet přijat bez jakékoliv připomínky. Pravomocí a řekl bych, že i povinností našich zástupců (stejně jako nás „obyčejných“ občanů) je podávat připomínky k navrženému. Bohužel mám pocit, že veškeré objektivní námitky byly zatlačeny do pozadí vinou nevraživosti, která mezi některými členy zastupitelstva vládne. Atmosféra při projednávání některých bodů není pak příliš příjemná a obávám se, že tato nesouhlasnost vycházející spíše z osobní roviny následně přechází na kvalitu práce zastupitelstva.

Abych byl trochu konkrétní, zastupitel Josef Mašek podporován zbylými třemi kolegy ze společné kandidátky opět otevřel téma odměňování dvou zaměstnankyň obecního úřadu. Můj osobní dojem, že se z balíčku na oko obsahujícího krásně znějící pojem úspory vyklubala opět osobní antipatie, aniž by byla podpořena jediným rozumně znějícím argumentem. Zastupitel Jindřich Dvořák přispěl do diskuse citací ze Zákoníku práce, z něhož podle páně Dvořákova vyjádření vyplývá, že osobní ohodnocení pracovníků může být sníženo pouze v případě porušení pracovních povinností (jednoduše řečeno). Tato myšlenka měla být asi tím jasným argumentem, který by mohl tuto zcela neplodnou diskusi ukončit. Ovšem opoziční čtveřice se citace ze zmíněné legislativní normy chytla a snažila se jít cestou nalezení alespoň nějakého provinění paní účetní a sekretářky, aby se objevil alespoň maličký drápek, jehož pomocí by se bylo možné zachytit…

Pak se jednalo nad dvaceti tisíci kč určenými do kolonky pod názvem „cestovné“. V rámci celého rozpočtu se jedná o jednu z těch nejdrobnějších položek. Nikam nevedoucí rozprava nad drobnými (ovšem nepopírám, že halíře někdy opravdu dělají talíře) skončila opět patem. O závěr diskuse nad rozpočtem se postaral návrh na náhradu nákladů hasičům na nutné školení a zdravotní prohlídky. Proč ne, pokud je to opravdu vyžadováno, nikdo s tím neměl žádný problém. Při dotazu starosty Jiřího Prokeše, o jakou částku se jedná, byl ovšem navrhovatel Josef Mašek již méně sdílný, jelikož si nepřipravil přesnou odpověď. Tato situace u mně vyvolala trpký úsměv, protože tím se předešlé návrhy na šetření zcela spláchly následným hádáním cifer sloužících k vyčíslení uvedeného výdaje. Pár tisíc sem, pár tisíc tam. (Halíře dělají talíře.)

Zastupitelstvo se nakonec po zapracování posledního návrhu do letošního rozpočtu jalo konečně hlasovat o celém dokumentu. Podle očekávání se našlo pět podporovatelů, opozice se zdržela hlasování. Starosta Jiří Prokeš dal čtveřici možnost zdůvodnit svůj krok. Hlavní slova se nesla opět kolem snižování výdajů v souladu s předvolebním programem, což je chvályhodný krok, ovšem nevím, jestli je nutné se za každou cenu hnát za osekávání nákladů. Bojím se totiž, že tento krok by mohl mít za následek horší práci těch dvou zaměstnankyň, výhradně o kterých se víceméně v tomto případě jedná. Asi vymyslím nějakou novou ekonomickou teorii (pokud tedy již neexistuje) hovořící o vztahu výdajů na administrativní fungování obce a kvalitě jejího faktického fungování. Výstupem bude nejspíš graf s podobným průběhem jako má křivka od jistého Arthura Laffera pojednávající o daňové sazbě a skutečné výši vybraných daní.

Rozpočet obce na rok 2013 byl tedy úspěšně, skoro už v hodině dvanácté, přijat. Obec tedy může i v letošním roce fungovat, navíc s potěšitelně vyššími příjmy, tudíž je možné připravovat a realizovat investiční akce, o nichž se doposud zastupitelům ani nesnilo. Ty statisíce navíc by možná mohly mít své ideální využití ve formě spolufinancování větších projektů. Opravíme nakupovanou budovu obecního úřadu? Postavíme fotbalistům hřiště? Zbavíme se rozsáhlé skládky nad koupalištěm? Nebo opravíme silnice? Je toho hodně co dělat. Zastupitelé mají docela dost prostoru na to, aby své nápady pomohly přenést z hlavy na papír a následně i do reality.

Přeji všem devíti zastupitelům bez výjimky, aby se na každé zasedání těšili a na konci odcházeli s pocitem, že přispěli k rozvoji naší obce. My, občané, jim pak za to budeme určitě vděčni.