Únik do Otrokovic

Na víkend 20. a 21. února mizím z reality, která je každým dnem stejná (asi víte, proč tomu tak je, jedeme v tom všichni spolu...). Nakupuju jízdenky na vlak, přikupuju k tomu i týdenní příplatek do první třídy - ten stojí 250 korun. Jedu z Čech na Moravu, vyčistit si hlavu do Otrokovic.

Volba padla na Otrokovice... vlastně ani nevím proč. Bylo tam dostupné ubytování, kousek od nádraží. Program se tvořil až na místě. Beru s sebou zbrusu novou knížku od Adama Gebriana Tři měsíce v Barceloně, kterou během klidných cest Slováckými expresy (to jsou vlaky mezi Prahou a Otrokovicemi, Uherským Hradištěm atp.) bez problémů přelouskám.

V Praze při čekání na Slovácký expres

Jak jsem zmínil, odměnil jsem se cestami v první třídě, tedy ve vlacích, kde to šlo, a tak v sobotu vyrážím hned ráno, abych si těchto cest co nejvíce užil. Do Prahy jedu kombinací autobus-autobus, ze Smíchova se po snídani v tamním McDonald's přesouvám na hlavák taky vlakem (Západní expres - zde poprvé využívám první třídu - proč taky ne). A tam přestupuju na zmíněný Slovácký expres, který během cesty nabírá slušné zpoždění (asi hodinu), ale to mě nijak neznepokojuje. Svačinu mám, v první třídě je obsazenost tak 30 %, je tam i teplo, ostatně v Čechách panuje krásné počasí. Za Pardubicemi z vlaku vidím dokonce i Krkonoše, to byl velmi nevšední zážitek! Škoda, že s sebou nemám lepší foťák než ten na mobilu, takhle mi to bez důkazu vlastně ani nemusíte věřit 😁

Přijíždím do Otrokovic, na ubytování to mám pár stovek metrů. Vybaluji se (moc toho samozřejmě nemám) a hned vyrážím zpátky k nádraží, abych sednul na místní trolejbus, který mě veze do Zlína. Tam vystupuju v jedné z lokalit s typickými domy, projít se těmito místy bude asi příjemnější, než se toulat v "centru" tohoto města. Procházku ukončuji na zastávce vlaku, která mi padla do cesty, od plechové boudy s nápisem Zlín-Podvesná se svezu regionovou do Otrokovic. Cestou lovím na mobilu možnosti spojení ještě někam dál, je brzo na návrat na pokoj.

Trochu menší "nádraží" ve srovnání s hlavákem v Praze

Písek. Ten Moravský.

Vybírám cestu InterPanterem (jednotkou 660) směr jih, do Moravského Písku, odkud pokračuji lokálkou do Bzence. Tam si užívám skvělé počasí (rozumějte mlhu jak blázen), projdu se po náměstí a mizím zpátky na nádraží, odkud za chvíli odjíždí spěšný vlak do Starého Města u Uherského Hradiště (právě přes Uh. Hradiště). Na něj už za tmy navazuje Slovácký expres, jedu jednu stanici do Otrokovic.

Bzenec tu sobotu vyloženě lákal k návštěvě 😁

V Bille nedaleko mého ubytování kupuju večeři - pizzu, k tomu nealko pivo, (do)držím totiž suchej únor. Usínám asi už v půl desáté a vzbouzím se v neděli brzo ráno, podle očekávání. Pohrávám si s myšlenkou návštěvy nějakého místa, které by se nacházelo na trase mezi Moravou a Prahou. Kroměříž kvůli tomu, že bych musel udělat zajížďku, odmítám, cestou do Prahy, kam mám jízdenku, vyhrává rozhodnutí, že se zastavím v Kolíně. Tam jsem vlastně ještě nebyl.

Jednička ve Slováckém expresu

Potkal jsem je...

Kolín-zastávka se zajímavým schodištěm

Náměstí v Kolíně

Tak procházím centrum města, které se mi docela zamlouvá, pokračuji přes řeku k "sousoší" dvou medvědů z večerníčku. Kousek odtud je vlaková zastávka, takže kupuju už jízdenku PID až domů, ale v CityElefantu sedám do první třídy. Nebyl jsem si jistý, jestli můžu k jízdence PID použít z InKarty Českých drah příplatek do jedničky, ale očividně to funguje. V Praze vystupuju na Masarykově nádraží, to už se mi dlouho nepovedlo (a ostatně přemýšlím, jestli vůbec někdy...).

Procházím centrem na Můstek, odtamtud metrem na Smíchov a pěkně autobusem + autobusem domů. S trochu vyčištěnou hlavou. 

Už abych mohl vyrazit někam pořádně...

Na závěr jednička v CityElefantu

Zase na chvilku v Uherském Hradišti

Na začátku druhé poloviny září roku 2020 jsme se (já a synovec Honzík) vydali opět objevovat krásy Slovácka. Tenhle výlet byl pojat spíš jako dárek Honzíkovi k jeho 13. narozeninám, které oslavil pár dní před tou cestou. V plánu bylo vyrazit ve čtvrtek odpoledne směr Morava, tam vydržet až do nedělního návratu. 

Ve čtvrtek tedy jedeme nejprve autobusem z Příbrami do Prahy, odtamtud už pěkně starým známým Leo Expressem až do Starého Města u Uherského Hradiště. Vezeme se třetí třídou, což je v případě Leo Expressu třída zvaná Economy plus, v ceně lístku tedy máme nějaké občerstvení, další si dokupujeme. Místa máme u "čtyřsedadla", proti nám ale nikdo nesedí, takže z rozklápěcího stolku uděláme pěknou hodovní desku 😎.

Fantova budova s kavárnou - hlavní nádraží v Praze.

Do Starého Města dorážíme načas, na nádraží už nás čeká odvoz do Uherského Hradiště - tentokrát se svezeme autem, jelikož jsme domluveni, že místním předáme zásilku od kolegyně z práce a na oplátku nás dovezou do Hradiště k našemu ubytování na kraji města. Win-win situace pro všechny. Na ubytování dorážíme v cca 20:30, přebíráme klíče a už si odemykáme garsonku, která bude naším útočištěm až do neděle.

Hody na palubě Leo Expressu

Sushi už se stalo takovou tradicí.

V pátek ráno bylo trochu chladno (byť slunečno), přesto jsme nelenili a po snídani pěšky vyrážíme nad město ke skanzenu Rochus. Tam od 10 hodin máme vlastně VIP prohlídku místního areálu, jednoduše proto, že ve všední den dopoledne do podobných areálu asi moc návštěvníků nechodí. Skanzen je maličký, všeho všudy 3 objekty, kolem nějaký seník, včelín atp. Ale pěkná třičtvrtěhodinka to byla!

Rozcestník při cestě na Rochus

Honzík a budovy skanzenu

Jaké by to bylo ležet za pecí?

Od skanzenu je skvělý pohled na město i širé okolí.

Ze skanzenu putujeme ještě dál do lesů, polí a luk, nevracíme se tedy hned do Hradiště, ale vydáváme se na zhruba šestikilometrovou trasu, jejímž hlavním bodem je rozhledna Rovnina. Na začátku putování si sice vyslechnu něco o nudě a trapnosti rozhleden, ale myslím nakonec, že výlet měl docela úspěch. 

Z rozhledny Rovnina je pohled taky pěkný.

Jsme v Hradišti - vinařské části Mařatice.

Vracíme se do našeho bytečku, cestou nakoupíme v Kauflandu. Po obědě pak v cca 14:30 doputujeme do aquaparku, což byl jeden ze stěžejních bodů itineráře. V pátek totiž na/večer v místní finské zážitkové sauně probíhají tzv. ceremoniály, v létě vzhledem k nízké oblíbenosti saun tyhle procedury neprobíhaly, takže se dá říct, že jsme do Hradiště přijeli vlastně kvůli tomu. Po příchodu do aquaparku a krátké aklimatizaci na tobogánech a v divoké řece přecházíme do horního patra, kde je zase klid a mír a my se tu plácáme právě až do šesté hodiny podvečerní. Právě tehdy začíná první ceremoniál toho dne, kde je kromě našeho průvodce kromě náš ještě další dvojice pánů. Celkem pět lidí uprostřed velké sauny, kde program ubíhá tak, že ani netušíte, že už tam sedíte ve vedru 10 minut. Honzík odchází jako první, my ostatní vydržíme ještě asi dvě další minuty. Zajímavý a krásný zážitek to byl 👍. V areálu bazénu vydržíme asi do půl deváté, vracíme se zase přes Kaufland (kupujeme třeba pizzu k večeři) domů.

V sobotu jsem měl v plánu vyrazit do Vlčnova, kde jsem chtěl sehnat tradiční místní dobrotu - vlčnovské koláčky (vdolečky). Honzík do mě ale pořád hučí, že tam jezdit nemáme, že nechce atp. Asi tušíte, jak to dopadlo... Takže v jedenáct vyrážíme do Uherského Hradiště do centra, abychom nakoupili něco, co chceme vzít domů (tedy Jarošovské pivo), a narážíme i na cukrárnu, kde prodávají balení vlčnovských koláčků. No, asi to tak mělo být 😁.

Cestou z města na ubytování - ulovili jsme vlčnovské vdolečky, jdeme je vyložit a šup do aquaparku. Bydleli jsme kousek od řeky Moravy.

Nebude žádné překvapení, že odpoledne zase trávíme v aquaparku. Další možná náplň dne - fotbal mezi Slováckém a Příbramí - padá, protože v kádru našich řádí covid. Takže stadion sledujeme v době, kdy se mělo hrát, maximálně z výšky terasy saunového světa - ano, správně, zase jsme strávili nějakou dobu v prohřívárnách různého typu, kratší čas taktéž v ledové studně.

Stadion zůstal v době předpokládaného zápasu Slovácka s Příbrami tichý, nehrálo se :(

Cestou z aquaparku jsme se zastavili na místním zimáku.

V neděli máme lístky až na polední vlak do Prahy, takže máme část dopoledne volnou. Původně zamýšlené běhání kolem řeky bere za své, když Honzík pokašlává. V dnešní době fakt není rozumné ve větší míře nastydnout, to by se člověk stal trochu terčem všeobecného opovržení a lynče. Takže se válíme.

Za chvíli ale balíme, mně se moc nechce tahat zavazadla přes půlku města, a tak se snažím najít nějaký taxík, jež by nás odvezl k nádraží. Ale žádný taxikář čas nemá, vyrážíme proto pěšky. Aspoň, že je to po rovině. Na nádraží ještě kupuji nějaké občerstvení, další na stolek našich sedadel přibývá po návštěvě minibaru. Cesta do Prahy trvá asi čtyři hodiny, máme docela zpoždění. Ale jedeme v první třídě, kde je klídek a nemusíme se tedy moc bát případné nákazy. 

Domů první třídou.

V Příbrami přistáváme v pět odpoledne, za chvilku spát a jeden do práce, druhý do školy. Uteklo to...

Na Slovácko!

Měli jsme být zhruba o 1250 kilometrů vedle, v jiném časovém pásmu, tam, kde se neplatí českými korunami a s češtinou bychom tam moc neuspěli. Místo Londýna jsme museli (já + synovec Honzík, jehož už znáte z některých předchozích cest) vzít zavděk Moravou, ale již vyzkoušené Slovácko nás ani tentokrát nenechalo na holičkách a můžete si být jistí, že tu určitě nejsme naposledy!

Ale hezky od začátku. 

Londýn měl být za odměnu. V roce 2015 jsem tam strávil několik dní s Honzíkovým bratrem Jirkou a sestřenicí (tj. mou neteří) Verčou. Letos měl Honzík za odměnu dostat taky Londýn, ve škole se snažil (vysvědčení vypadalo moc pěkně!) a nebyl důvod mu tohle taky nedopřát. Jenže, zásah vyšší moc nás nabádal k ostražitosti a přeplánování již smluvených aktivit. Takže ruším rezervaci na airbnb, Skot, u něhož jsme měli pár dní bydlet, byl s tímto úplně v pohodě a spíš přitakával s tím, že nemá cenu do Londýna jezdit, když tam bude spousta věcí zavřených. Letenky, které byly koupené u British Airways (abychom letěli trochu stylově), jsem vyměnil za voucher v ceně původních lístků pro dva z Prahy na Heathrow a zpět. Takže s British Airways budu/budeme stejně muset někam letět, přece jim tam ty své peníze nenechám! Takže Honzíku, jestli tohle čteš, tak se pěkně ve škole snaž, ať máme důvod si tu cestu užít jindy!

Termín dovolené, původně tedy plánované pro cestu do Británie, zůstal v kalendáři, jen nám bude stačit k přesunu pozemní doprava. V sobotu 25. července vyrážíme na nádraží v Příbrami, kde máme před devátou hodinou dopolední sraz, abychom stihli rychlík směr Praha. Na hlavním nádraží v matičce naší stověžaté jen přejdeme z jednoho konce prvního nástupiště na druhý, tam již čeká Leo Express na svou jízdu do Starého Města u Uherského Hradiště. Jaká náhoda, tam zrovna jedeme 😎.

Za chvíli nás vpustí dovnitř a my neomylně zabíráme místa ve třetí třídě, což v případě Leo Expressu znamená Economy Plus. Nově vytvořený hybrid mezi klasickou Economy Class a Business Class se nám líbí, sedačky jsou jako v byznysu, lidí méně než ve čtyřce, dokonce máme v ceně lístku i něco na zub. Z Prahy vyrážíme chvilku po jedenácté hodině dopolední, což už je vlastně čas oběda. A tak si poroučíme (samozřejmě ne všechno bylo v ceně lístku) - jako hlavní jídlo kuře na kari se zeleninou a rýží, něco k tomu k pití, dezert taky nesmí chybět, potom ke svačině sushi a třeba i zmrzku. Tohle všechno u Leo Expressu mají. A nebylo to vůbec špatné!

Leo Express už čeká na pražském hlavním nádraží.

Kuře se zeleninou na kari, nějaké pití k tomu.

I na sushi došlo

Asi chápete, že s takovou zábavou cesta na východ ubíhá hodně rychle. Ještě jsme si k tomu pustili film na notebooku, cestovní idylka jak vyšitá!

Ve Starém Městě jsme přistáli po druhé hodině odpoledne, penzion máme, stejně jako vloni v dubnu, asi pětadvacet kroků od dveří nádražní haly. Ubytováváme se v tom samém pokoji, jaký jsme měli při našem posledním pobytu tady na Slovácku. Vybalíme a pěkné počasí využíváme k návštěvě venkovního koupaliště ve Starém Městě. Příjemný areál nás hostí asi dvě hodiny, pak sbíráme všech pět švestek a jdeme ještě nějaké koupit do místního obchodu. Abychom neumřeli hlady! První den byl tedy takový rozehřívací.

V neděli už toho chceme stihnout trochu více. Ráno posnídáme a vyrážíme na nádraží, odkud nás osobák převeze do Spytihněvi. Tam může Honzík poprvé pořádně provětrat svou koloběžku, protože to byl právě skatepark, který byl hlavním důvodem, proč jsme se zastavili právě tady. Areál je hned vedle fotbalového hřiště a kompostárny, na takovou vesnici docela slušné kombo 😁. Po asi hodině tréninku už je Honzík unavený, a tak pomalu nabíráme (já pěšky, Honzík využívá svou koloběžku) směr Baťův kanál. Kolem něho procházíme až do Starého Města, je to výlet asi na deset kilometrů. Cestou si dáváme občerstvení ve formě limonády, zmrzliny, piva (to samozřejmě jen někteří z nás). Dostáváme se na penzion asi ve dvě hodiny odpoledne, docela unavení, bylo totiž krásné počasí a sluníčko do nás solidně pralo. Ale výlet kolem Baťova kanálu můžeme jen doporučit, jedná se o klidnou trasu hned vedle vody, na níž se semtam projíždějí lodě a loďky, takže máte cestu i zpestřenou. Trasu využívají samozřejmě hordy cyklistů, je to tu očividně oblíbené.

Honzík ve skateparku ve Spytihněvi.

Jedno z krmítek u Baťova kanálu.

Baťův kanál

Odpoledne si objednáváme na penzion pizzu a po jejím spořádání kalkulujeme s dalším programem. Ten předem pevně určený není, jen to může způsobit naši další návštěvu místního vlakového nádraží, odkud vyrážíme na cestu do Uherského Brodu. V batohu máme ručníky a plavky, jedeme do tamního aquaparku. Ten leží kousek od nádraží, trávíme krásné dvě hodinky v příjemně malém areálu, kde je kromě klasického "sportovního" bazénu (toho času skoro prázdného) i bazén relaxační s vířivkami, bublinami, proudy atp. Mají tu i jeden tobogán, který jsem ovšem využil jen jednou, protože mě vůbec nebavil. Jo a páru tu taky mají, tu můžu 😊. Po osušení ještě stíháme nakoupit cestou na nádraží v Lidlu, vlak do Starého Města ale má nahlášené zpoždění, a tak mizím ještě pro nákup sprchového gelu do Kauflandu (ten je taky nedaleko), protože jsem tuhle nezbytnou hygienickou pomůcku klasicky zapomněl v aquaparku... Na pokoj se dostáváme asi v půl desáté večer.

Pizza byla 👍

Uherský Brod a pohled z monumentální lávky vedoucí přes nádraží.

Popis pondělí bude jednoduchý - celý den jsme strávili v Uherském Hradišti, přesněji v tamním aquaparku. Byla to docela šichta, ale zvládli jsme to. Kromě vnitřního bazénu (plavecká "25" s osmi drahami, pára, relaxační bazén, tobogány) jsme měli k dispozici i venkovní areál, kde byla příjemně studená voda a lidí tak akorát. A navíc jsme si připlatili i za vstup do saunového světa, pro nás oba to byla premiéra v sauně, ale určitě se nejednalo o návštěvu poslední! Ten klid tam... 

Cestou z aquaparku na nádraží jsme se zastavili na drink na hradišťském náměstí, kde i v pondělí večer (bylo kolem deváté hodiny) fungují zahrádky místních restaurací a kaváren.

Kousek uherskohradišťského náměstí v jeden letní pondělní večer.

Úterý načínáme návštěvou Kovozoo, což je areál kousek od našeho penzionu. Je tam plno zvířat, ale ta nepotřebují výběh ani krotitele, jsou totiž kovová. Zmrzlinu tu mají ovšem pravou, stejně tak i jídlo v místní jídelně. Takže spojujeme návštěvu areálu s obědem, zastavíme se ještě na vyhlídce v majáku, takže tu nemají jenom zvěř, ale i jiné zajímavosti (např. letadlo L610, staré autobusy, jiné stroje). Je vedro, vracíme se na pokoj.

Kovový velbloud.

Krokodýl

Honzík a jeho boj se zmrzlinou.

Jsme v oblasti, kde jsou L410 a L610 doma, tohle není poslední exemplář, který během dovolené uvidíme.

Takový maják střeží okolí Kovozoo.

Přece ale nebudeme zbytek dne trávit zavření doma? Ne, Honzík bere koloběžku a jedeme do Hradiště. Odkládám svého spolucestovatele do skateparku a jdu se podívat do Slováckého muzea. Tam je aspoň chládek, navíc expozice je moc povedená. Tenhle region jsem si zamiloval i díky jeho pestré struktuře, a právě v muzeu můžete vidět rozdíly mezi jednotlivými podoblastmi - Podluží je například očividně velmi rozdílné od Moravských Kopanic. Po příjemné chvíli strávené ve stínu a klimatizovaném prostoru muzea už musím ven, vyzvednu Honzíka ve skateparku a jdeme na venkovní bazén v Hradišti. A to nebyl moc dobrý nápad. Hlava na hlavě, fronta na zmrzlinu i jiné občerstvení je tu tak na půl hodiny. Nejteplejší den v roce (zatím) chce trávit u vody spousta lidí, my tu moc dlouho nevydržíme a radši pádíme domů do penzionu.

Slovácké kroje ve Slováckém muzeu

Honzík testuje hradišťský skatepark.

Večer se vzduch pročistí díky bouřce, kterou sledujeme z okna pokoje. Na středu máme naplánovanou cestu do Vídně, v televizi dávají Vyprávěj - díl, kde se Dvořákovi vypraví poprvé svobodně právě do Vídně. Náhoda? Nemyslím si 😏.

Takže vyrážíme do Vídně! Vlakem ze Starého Města je to asi hodina a půl, jezdí to několikrát denně, lístky nestojí fakt moc, takže proč si pobyt na Moravě nezpestřit výletem za hranice (než nám je zase zavřou...)? Vlakem, který určitě nevykazoval charakteristiku naplněnosti, se pohodlně dostáváme na vídeňský hauptbanhof, nasazujeme roušky (abychom nebyli za exoty) a nabíráme směr metro. Jedeme nejdříve do Prátru. 

Do Vídně nás provází dobrá nálada 👍😊

A tam to frčí. Nejprve obří kolo, abychom se pokochali výhledem, pak dáváme horskou dráhu, strašidelný hrad, Honzík si užívá motokáry a autíčka, vyzkoušíme i zvláštní restauraci, kde vám jídlo dopraví po systému podobnému horské dráze (teda - jídlo žádná hitparáda, ale zážitek zajímavý), poté stíháme ještě vodní dráhu (nebo jak to nazvat) a další horskou dráhu, teda tu už jen Honzík.  Tři hodiny asi stačily, hlavně mně. Honzík byl na mě chvilku naštvaný, protože chtěl očividně ještě jezdit. Jenže já měl v plánu taky návštěvu centra města. Café Hawelka byl naprostý opak od supermoderní restaurace v Prátru a řekl bych, že oba dva jsme si víc užili tu klasiku s pečlivě upravenými číšníky a Sachr dortem. 

Vstup do Prátru

První atrakce byla obří kolo (pro info - 12 euro pro dospělého, 5 euro pro dítě...).

Honzík by nejradši závodil asi až dodneška 😁

Vodní atrakce, ta byla dobrá 😎

Povinná návštěva centra Vídně

Zastavili jsme se v Café Hawelka, abychom viděli, jak se tam zastavil čas.

Další cesta vedla centrem města k trhu Neuschmarkt, kde si dáváme nějaké osvěžení ve formě zmrzliny a drinků. Odsud jdeme pěšky k nádraží, už se blíží čas odjezdu zpátky na Moravu. Na nádraží ještě využívám přítomnost sámošky a nakupujeme nějaké zásoby na další dny. Cesta zpátky uběhla stejně rychle jako ta do Vídně. V osm jsme doma. Byl to pěkný den!

Na čtvrtek jsme měli v půjčovně na nádraží zarezervovaná dvě kola, chtěli jsme se projet kolem Baťova kanálu (tedy v nedělním protisměru) třeba až za Otrokovice. Cesta ubíhala dobře, ovšem Honzíkovo kolo vykazovalo známky jakési závady, prasklý paprsek výpletu nevěstil nic dobrého, a tak jsme vyjížďku utnuli již v Napajedlech. Kola jsme naložili do vlaku a ve Starém Městě jsme je zase vrátili, s drobným poplatkem za toto opotřebení. 

Oběd jsme si dali v Napajedlech hned u řeky.

Navečer vyrážíme ještě vlakem do Uherského Hradiště, Honzík bere koloběžku, já nasazuji běžecké boty a zatímco mladší část naší výpravy brousí techniku ve skateparku, já si udělám pěkné kolečko městem a jeho nejbližším okolím. Úplně zpocený (ovšem spokojený s výkonem!) pak přetrpím na stojáka jízdu ve vlaku, je to do Starého Města jen pár minut a sedat si fakt nechci...

Tudy jsem večer taky běžel - Vinohradská ulice v Uherském Hradišti.

V pátek jsme se měli jako v pondělí. Ráno šup šup do aquaparku a tam jsme dokázali (i včetně saun, které u nás obou měly velký úspěch) strávit zase celý den.

Takhle vypadá zábavní bazén v aquaparku Uherské Hradiště.

Sobotní dopoledne jsme využili k návštěvě leteckého muzea v Kunovicích. Tam je k prozkoumání hned několik exemplářů L410 , odpočívá tady i Tupolev Tu-154 M, v tomto případě nazývaný jako "Naganský expres", jelikož tohle je právě ten letoun, který přivezl naší úspěšnou výpravu z olympiády v Naganu.  Honzík měl s sebou koloběžku a jelikož i v Kunovicích mají skatepark, jenž je součástí Areálu jízdy králů, spojujeme příjemné s užitečným. Já se jdu podívat do nedalekého centra města, což je vlastně jen křižovatka a kolem ní naskládané domy. 

Na cestě zpátky se zastavujeme v Uherském Hradišti, kde sídlí naše oblíbená restaurace Burger & Bar Brothers. Jídlo tady mají furt skvělé! Po nákupu suvenýrů jsme už před třetí odpoledne na pokoji, nikam se nám už nechce a pouštíme si jeden film za druhým, jako občerstvení si objednáváme kyblík z KFC. Pohodový den.

Naganský expres.

Letecké muzeum Kunovice.

Areál jízdy králů v Kunovicích.

Honzík a naše burgery.

No a je tu neděle, poslední den, v němž máme za úkol vstát relativně brzo, abychom v půl sedmé ráno stihli Leo Express do Prahy. Na pražském nádraží jen přeběhneme do rychlíku na Příbram a v jedenáct jsme ve našem rodném městě. 

Uteklo to... 😔

Ale stálo to za to! Náhrada za Londýn to byla snad povedená.

A to jsme my, dva Honzové na cestách.