Cesta do zimy a zpět

V následujících řádcích bych se s vámi chtěli podělit o své zážitky z před- i povánočních cest z Portugalska do zimního Česka a zpět. Především první, tedy předvánoční, zážitek mě opravdu posílil; to protože mě nezabil.

Plánoval jsem totiž cestu na datum 19. prosince na trase Porto-Paříž-Praha. Teorie 3P tentokrát zklamala a já jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jak se člověk cítí při pohledu na "cancelled" (zrušeno) na letištní tabuli hned vedle své destinace. Pracovníci letiště Charlese de Gaulla nezvládali centimetrové "přívaly"sněhu, a tak byli nuceni některé lety zrušit, protože nebyly k dispozici všechny letištní ranveje. Takže dle mého názoru první na řadu šly hlavně nízkonákladové společnosti, tedy EasyJet, s níž jsem měl letět.

Abych to moc neprodlužoval - u přepážky na letišti jsem se dozvěděl, že mají volné místo až na čtvrtek 23. prosince, takže jsem přijal možnost přerezervace, ale jelikož jsem za tuhle letenku dal přibližně 600 Kč, pohrával jsem si s myšlenkou nalezení jiné možnosti s tím, že tuhle těsně předvánoční letenku nechám zcela propadnout. Stejně tak jsem se musel rozloučit s následným letem Paříž-Praha.

Už už jsem byl připraven cestovat zpátky vlakem směrem na Guimarães, ale měl jsem chvilku času na portském nádraží Campanhã, takže jsem se tam připojil k internetu a hledal možnosti, jak překonat ledovou a sněhovou krustu ve Francii, Německu či Británii a dostat se tak pokud možno do Štědrého dne domů. Věděl jsem, že nízkonákladovka WizzAir létá přímo z Madridu do Prahy (samozřejmě taky opačně), takže jsem zkusil štěstí tam a ejhle! Odlet o den později navečer a cena více než příznivá - se vším všudy za 80 euro.

Takže jsem s radostí zarezervoval a začal jsem porovnávat varianty přesunu z Porta do Madridu. Existovaly tři možnosti - letadlo stálo minimálně 70 euro, noční autobus něco málo přes 40 euro a vlak cca 55 euro. C je správně, koupil jsem si jízdenku na noční vlak Lisabon-Madrid, do něhož jsem nastoupil v Entroncamentu. Po kontrole jízdenky průvodčím jsem hned usnul a probudil se až ve Španělsku před Madridem, který jsme ze severu objeli, abychom zakotvili ve stanici Chamartin něco málo po deváté hodině ranní. Měl jsem do odletu zhruba deset hodin, ale neměl jsem sebemenší náladu courat (ještě navíc s bagáží) po jinak krásném městě, takže jsem odjel metrem rovnou na letiště.

Vystoupil jsem na novém terminálu určeném pro Iberii a její partnery (což WizzAir ani náhodou není), kde jsem plánoval přežít pár hodin spánkem, sledováním filmů a podobně. Čekání vcelku ubíhalo, pak jsem se  v klidu přemístil na starý terminál, kde jsem věděl, kde chytnout wi-fi připojení k netu zdarma. Pak následovalo kafíčko, něco málo k snědku, odbavení a nástup do letadla. Vše načas, měl jsem zarezervované místo v exit řadě, což byl dobrý nápad. Na více než dvouhodinovou cestu se takový "luxus" vyplatí. V řadě jsem seděl sám, mohl jsem si v klidu natáhnout nohy, ostatní řady jsou totiž i pro prcky jako já vcelku nepohodlné, místa mezi řadami zrovna letadla WizzAiru neoplývají. Po přistání v Praze jsem se vydali na krátkou procházku sněhem z letadla do autobusu, který nás přivezl k terminálu. Nedlouho po půlnoci jsem už byl doma.

Pro cestu zpět jsem si vybral svou oblíbenou společnost AirBerlin. Zarezervoval jsem si vcelku levný let s přestupem na Mallorce, ale nejdříve jsem se musel dostat do Drážďan, odkud jsem odlétal. Cesta Hořovice-Praha-Drážďany ve společnosti Českých drah proběhla bez sebemenšího problému i bez zpoždění. Po výstupu v Drážďanech jsem si jen koupil lístek za 2 eura na vlak, který mě odvezl na místní letiště.

To ve středečním dopoledni téměř zelo prázdnotou, odletět měly jen stroje do Frankfurtu (Lufthansa) a právě náš na Mallorku. Trochu jsem se podivoval nad laxním přístupem zaměstnanců na check-inu, kde se přes vcelku slušnou frontu cestujících (právě zde byla jistě největší koncentrace lidí na celém letišti) všechno odehrávalo v jakémsi jihoevropském stylu, snad aby se pasažéři připravili na podmínky ve Španělsku, Portugalsku nebo kam vůbec cestovali. Takže zhruba půlhodinu před odletem jsem byl konečně odbaven a mířil jsem k bráně. 

Let s AirBerlin jsem si vybral záměrně, vím, že u téhle společnosti najdu skvělý poměr cena-kvalita. A už to začalo. Po startu hned rozdávali pití (nealko vč. kafe a čaje zdarma) a jídlo (sendvič, vcelku ušel), během letu prošli uličkou celkem dvakrát, což bohatě stačilo. Dále na obrazovkách běžel program, který sestával ze scének Mr.Beana, jednoho dílu Dva a půl chlapa (v originále), sledování přesné polohy letadla a nějakých reklamních spotů. Takže let ubíhal vcelku rychle.

Stejně jako přestup na Mallorce - stačil jsem si jen dojít na záchod a už jsem se přemístil k bráně, odkud nakládali pasažéry do Porta. Následoval podobný scénář palubního servisu (sendvič byl vystřídán sušenkami), jen odlet byl odložen o  pár desítek minut. Do Porta jsme tedy přiletěli s půlhodinovým zpožděním. Do Guimarãeše jsem se přesunul spolu s dalšími vlakem.

Po otevření dveří mého pokoje mě do nosu praštil vlký vzduch, takže jsem rovnou otevřel okno, které jsem nechal v této poloze celou noc. Je tu hodně vlkho, místy deštivo, ale vcelku teplo, přes den asi  16°C, v noci tak o tři stupně méně. Leden bude nejspíš celý takový.

Mějte se famfárově!

Zpátky do tepla

Tak jsem zpátky v Portugalsku. Teplota příjemná, xichty jsou tu pořád ty samé, takže bez emocí zpět v teple :).

Cesta byla zajímavá, ale únavná. Autobus z Prahy odjížděl jen s desetiminutovým zpožděním (dlouho se nakládalo), cestou do Norimberka jsme stihli zastatavit na čůracím McDonaldu na Rozvadově a ještě po chvíli být zastaveni německou pohraniční policií z důvodu namátkové kontroly. Trochu jsme si připadali jak utečenci z Čečny, ale po dvaceti minutách kontroly cestovních dokladů (rozuměj především občanek) se nás rozhodli do své supervlasti pustit.

Německo jsem však měl zažít jen na pár hodin. Po včasném příjezdu na autobusové nádraží v Norimberku (které mimochodem vypadá jak nádvoří nějakého kancelářského komplexu) jsem se prvním vlakem metra nechal za úžasných v přepočtu šedesát korun odvézt na místní letiště, jež je od centra metrem dosažitelné za 12 minut = minuta za víc jak čtyři koruny. Metro na úrovni Prahy osmdesátých let, ať žije koženka a dřevo!

Zato letiště v Norimberku příjemné, mají tu moc pohodlné sedačky (polstrované), které k pár minutám spánku přímo vybízejí. Taky jsem neodolal. Podřimováním jsem dospěl do času check-inu, odevzdal jsem kufr a šel se podívat na vyhlídkovou plošinu, kde se vedle mě bruslilo na místní ledové ploše (na střeše budovy).

Porto z nadhledu

AirBerlin, tedy společnost, s níž jsem letěl, se mi postarala o kufr až do Porta, takže jsem na Mallorce, kde jsem přestupoval, nemusel mít žádné starosti, kromě jediné - jak najít odlet do Porta. Na hledání jsem měl sice jen málo času (cca 45 minut na celý přestup), přesto vše dopadlo přesně podle očekávání, a tak jsem před nástupním mostem měl možnost přečíst další kapitolu knížky. Stejně jako v autobuse z Prahy i letadla na Mallorku jsem do Porta seděl v řadě sám, docela pěkná náhoda.

V Portu jsme byli tímto přískokovým letadlem za chvilku, dostali jsme i drobné občerstvení, a tak nikdo nemrmlal. V Portugalsku jsem zažil to, na co nezapomenu. Při cestě z guimarãešského nádraží na koleje jsem na začátku ledna ucítil vůni čerstvě posekaného trávníku. Lepší přivítání jsem si nemohl přát :).

Fotky na tradičním místě. Zase se ozvu.