pátek 30. ledna 2009

Putování za vínem

Než jsem odjížděl v září do Portugalska, dal jsem si za cíl navštívit dvě místa. Tím prvním je samotné Porto s tím slavným dvoupatrovým mostem (splněno asi dvěstě padesát šestkrát) a druhým je oblast s Portem spojená více než výrazně. Řeka Douro nejenže končí svou pouť v Portu, kde se vlévá do oceánu, ale na jejích svazích cca 200 km od samotného Porta roste jeho největší lákadlo - Portské víno.

Vyrazil jsem tedy brzy ráno (už v 7!) vlakem do Porta, kde jsem měl čas na to, abych si koupil zpáteční jízdenku Porto - Pocinho a stačil jsem zajít i na trh pro svačinu. Motoráček vyjížděl něco po deváté hodině, v Pocinhu měl být po půl jedné. Takže tři a půl hodiny jízdy se skvostným výhledem. Vlak, který je především turistickou atrakcí, byl skoro prázdný, věřím však, že v létě se průvodčí má co ohánět.

Po zhruba hodině jízdy od Porta jsme se konečně vynořili v údolí řeky Douro. A tu jsme sledovali až do samotného konce jízdy - do Pocinha. Počasí se vylepšovalo a vylepšovalo (z deště a mlhy bylo rázem polojasno) a my upalovali stále proti proudu řeky. Krajinný ráz se také měnil, z hustě zabydlené příměstské oblasti jsme se přesunuli do míst, kde už vládne jen víno a voda. Domečky (no, spíš vilky) vinařů stojící uprostřed vinic mají své osobité kouzlo a já bych si tam klidně dokázal představit pár dní volna :). Jedeme dál, řeka se zmenšuje, my projíždíme hlubokým údolím, vinice jsou vystřídány balvany, protože na tak příkrých svazích si nikdo zatím vystavět vinici netroufl.
Řeka se do krajiny zařezává vážně dost citelně, do údolí se vejde leda železnice a je luxusem, když kolem vede i silnice. Na řece vidíme několik přehrad, díky nimž je umožněna plavba turistických lodí na toku velikosti možná Berounky. Na trase je taky několik tunelů, nakonec přejíždíme z jednoho břehu řeky na druhý a už se blíží Pocinho.

Zde je údolí překvapivě širší, takže je zde umožněna i jiná činnost než je vinařství. V samotné obci tak najdeme i spoustu olivových hájů, cementárku, vodní přehradu s elektrárnou a elektrorozvodnu. Největší obyvatelná budova v obci je samozřejmě nádraží, které bylo původně jen mezistanicí při cestě do dalších destinací, dnes je však konečnou. Tratě do Španělska (které se odtud nachází ve vzdálenosti cca 25 kilometrů) a na sever do vesnice Duas Igrejas byly zrušené, nyní jsou zatím jen zarostlé, ale být v Portugalsku naše nepřizpůsobivá menšina, už by byly také bez železničního svršku...

Mám čtyři hodiny na to, než mi pojede vlak zpátky, a tak se vydávám do neznáma. Prostě chci obejít okolí Pocinha. Výhodou je, že zde nerostou žádné lesy, olivové háje jsou hodně řídké, a tak se tu člověk při alespoň základním orientačním smyslu nemůže nikdy ztratit. Vyšplhám do jedné vinice, slezu dolů, přelezu kamennou zídku, vylezu ke kapličce na dalším kopci, kolem ovcí po hřebeni... A tak dál, a tak dál. Prostě jsem si užíval toho příjemného počasí, které mi umožnilo chodit jen tak v triku. A hlavně nepršelo.

Teda začalo až v době, co jsem byl zhruba 500 metrů od nádražní budovy. Takže vše klaplo, jak mělo a já už seděl ve vlaku na Porto. Trochu jsem se prospal, protože stejně už přes tmu nebylo nic vidět.

V Portu jsem měl hodinku čas při čekání na vlak do Guimarãese, a tak jsem si udělal malý výlet do centra, jehož noční fotky ještě nemám. Mlha, kterou snad přivezli všudypřítomní angličtí turisté, utvořila s tmou a městskými světly parádní podívanou, kterou se mi částečně podařilo přenést do foťáku.

V Guimarãesi jsem nešel do postele, ale na gůdbáj párty, kterou pořádali Švýcaři. Ti příští týden odjíždějí, a tak se chtěli oficiálně se všemi rozloučit. No, víc už to rozebírat nebudu.

sobota 24. ledna 2009

To už abych zase něco napsal...

Zdravím vás všechny do Česka.
Přes západní Evropu se přehnala vichřice, poznali jsme to i my tady v Portugalsku. Několik dní tu bylo nevlídno, a to tak moc, že jsem dva dny nevytáhl paty z pokoje. Sčítání pasažérů vlaků prostě musí počkat, do takového marastu se nepoženu. Ale dneska (sobota 24.) se konečně ten nahoře umoudřil a vymaloval nám tu krásnou modrou oblohu, semtam mráček a dvě přeháňky za celý den. 
Ráno jsem se vzbudil nějak podezřele brzy (už po šesté!), a tak se mi to hodilo do krámu. Šup na nádraží a rychle do Porta, tam se rozhodnu co a jak. Nakonec odolám tabuli odjezdů na nádraží a koupím si "jen" 24hodinovou jízdenku na městskou a jezdim. Tu k vinným sklepům, tu na pláž. No jo, paráda.
Oběd jsem si dal v části nazvané Matosinhos, na hlavní ulici tam sídlí levná jídelna, kde jsem si vybral grilovaného hejka (štikozubce, mořskou štiku - jak chcete) s fazolovou rýží. Dobrota a je to navíc skoro nejlevnější (rozuměj 5 euro a něco málo k tomu - to je tu dobrá cena). Tohle jídlo jsem si dal už několikrát a vážně mi to bude doma chybět. Tak šup šup do Kauflandu na Husově ulici sehnat čerstvého hejka :D!!!


Takhle krásné to tu je :)
Matosinhos je přímořská část města s docela velkým přístavem, který hyzdí okolí jinak veliké pláže. Ta byla dneska ideální na procházku, však tam taky bylo pár lidí. Někdo s psíkem, někdo s dětmi, jiní s míčem a brankami. Někteří blázni šli do (pro mě) obrovských vln i surfovat, no jo, kdo chce kam... Moře řvalo tak, že pokud by na mě někdo z pěti metrů promluvil, nerozuměl bych mu ani slovo. Zajímavý zážitek.
A zpátky do Porta, projít můj oblíbený trh (ne vietnamská hadrárna!!!) na Bolhãu, kde si čas od času taky něco koupím. Mají tu totiž taky levné jídlo v úžasné atmosféře starého tržiště, kde si můžete koupit od květiny přes pomeranč, keramickou vázu až po rybu vylovenou před dvěma hodinami z oceánu. A mají tu taky v jednom krámku výborné piškotové sladkosti, tam se zastavím snad pokaždé a pár si jich koupím :).
No nic, jdu spát, jsem utahaný jak kotě. Napadá mě k tomu i jedna replika z Arabely (rozhovor Rumburaka s paní čarodějnicí u domku strýčka Pompa), ale na tu si počkejte v televizi!
Mějte se famfárově, fotky na www.hiko.rajce.idnes.cz.

středa 7. ledna 2009

Zpátky do tepla

Tak jsem zpátky v Portugalsku. Teplota příjemná, xichty jsou tu pořád ty samé, takže bez emocí zpět v teple :).

Cesta byla zajímavá, ale únavná. Autobus z Prahy odjížděl jen s desetiminutovým zpožděním (dlouho se nakládalo), cestou do Norimberka jsme stihli zastatavit na čůracím McDonaldu na Rozvadově a ještě po chvíli být zastaveni německou pohraniční policií z důvodu namátkové kontroly. Trochu jsme si připadali jak utečenci z Čečny, ale po dvaceti minutách kontroly cestovních dokladů (rozuměj především občanek) se nás rozhodli do své supervlasti pustit.

Německo jsem však měl zažít jen na pár hodin. Po včasném příjezdu na autobusové nádraží v Norimberku (které mimochodem vypadá jak nádvoří nějakého kancelářského komplexu) jsem se prvním vlakem metra nechal za úžasných v přepočtu šedesát korun odvézt na místní letiště, jež je od centra metrem dosažitelné za 12 minut = minuta za víc jak čtyři koruny. Metro na úrovni Prahy osmdesátých let, ať žije koženka a dřevo!

Zato letiště v Norimberku příjemné, mají tu moc pohodlné sedačky (polstrované), které k pár minutám spánku přímo vybízejí. Taky jsem neodolal. Podřimováním jsem dospěl do času check-inu, odevzdal jsem kufr a šel se podívat na vyhlídkovou plošinu, kde se vedle mě bruslilo na místní ledové ploše (na střeše budovy).



Porto z nadhledu
AirBerlin, tedy společnost, s níž jsem letěl, se mi postarala o kufr až do Porta, takže jsem na Mallorce, kde jsem přestupoval, nemusel mít žádné starosti, kromě jediné - jak najít odlet do Porta. Na hledání jsem měl sice jen málo času (cca 45 minut na celý přestup), přesto vše dopadlo přesně podle očekávání, a tak jsem před nástupním mostem měl možnost přečíst další kapitolu knížky. Stejně jako v autobuse z Prahy i letadla na Mallorku jsem do Porta seděl v řadě sám, docela pěkná náhoda.

V Portu jsme byli tímto přískokovým letadlem za chvilku, dostali jsme i drobné občerstvení, a tak nikdo nemrmlal. V Portugalsku jsem zažil to, na co nezapomenu. Při cestě z guimarãešského nádraží na koleje jsem na začátku ledna ucítil vůni čerstvě posekaného trávníku. Lepší přivítání jsem si nemohl přát :).
Fotky na tradičním místě. Zase se ozvu.