Uznejte, že láska k Portugalsku nejde odbýt jen pár měsíci studijně-pracovního pobytu. Jelikož je brouzdání po stránkách nabízejících solidní příležitosti k nákupu levných letenek mou velkou vášní, není problém si na začátek roku 2012 najít pár vhodných letů, které by mě přiblížily nejzápadnější zemi Evropy. A hle - leden jedem do Lisabonu, únor na sever do Guimarãese. Pojďme hezky popořádku.
Leden = Lisabon
Přiznám se, že jsem jednal tak trochu sobecky. Chtěl jsem hlavně já do Portugalska a zlákaly mě solidní tarify u Lufthansy. Tedy žádný dobytčák, pěkně služby, jak k letadlům v jejich krátké historii patří. Letenku jsem koupil na konci října s tím, že odlet je 19. ledna, tedy plánovitě po termínu splnění povinností pro přihlášení na státnice ve škole, ale ještě před samotnými závěrečnými zkouškami. A protože se v době nákupu letenky pomalu blížily Vánoce a lidé v obchodech už po kilech nakupovali kolekce, ozdoby a bůhvícoještě, taky jsem zatoužil odškrtnout si jeden dárek ze seznamu. Pět minut po nákupu letenky pro mě jsem za ten samý tarif přikoupil ještě jednu pro tátu. Ten bude čubrnět :).
Letenky by byly, Vánoce se odehrály bez výraznějších problémů a nastal den D - 19. leden. Počasí takové... no řekněme zimní, ale ještě to nebyly ty mrazy, které nás v ČR potrápily pár dní poté. Předpověď hrozila ranní námrazou a právě brzy ráno jsme vyrazili z příbramského vlakového nádraží šukafonem do Zdic, poté rychlíkem na pražský hlavák. Vše na čas, takže stíháme v klidu autobus na letiště, kde si vytiskneme palubní vstupenky, odbavujeme bagáž, kupujeme ještě něco k snědku v Bille a už se ocitáme v odletovém prostoru letiště. K naší bráně, která je podle očekávání umístěna na úrovni země (k letadélku se přejíždí autobusem), přicházíme včas, ještě stačím sebrat něco ke čtení a zanedlouho se usazujeme do sedaček Dashe 8, turbovrtulového letadla pro 72 cestujících. Let byl překvapivě zaplněn, snad do posledního místa. Asi za to může skupina jihokorejských (snad?) turistů, kteří tvořili dobrou třetinu osazenstva. Během krátkého letu stíhají stewardky rozdat kafe, čaj, případně studené nápoje doprovázené tyčinkou Corny. Bohužel je počasí zamračené a náš letounek ani nedokáže vyletět nad mraky, takže jsme po celou dobu letu měli za okny jen bílo...
Mnichovské letiště trochu znám, a tak jsem nemusel být vyjukaný z jeho přehlednosti a pohodlí. Kafe a čaj + noviny zadarmo pro cestující Lufthansy a jejích partnerských aerolinií jsou příjemným zpestřením čekání na přípojný let. Máme něco přes hodinku, která ubíhá dosti rychle, a tak se přesunujeme k odletové bráně s nápisem Lisbon. Překvapivě u chobotu netrůní žádný letoun, přesunujeme se ke vzdálené stojánce, kte už na nás čeká Airbus 321 se jménem Garmisch-Partenkirchen. Vše skoro na minutu přesně, během letu dostaneme najíst (guláš, který nebyl pro tátův žaluldek to nejlepší) a napít (Coca-cola gulášovou paseku v tátově břiše úspěšně pacifikuje) a už se těšíme na přistání v portugalské metropoli. Atraktivní obrat nad oceánem a přistání s centrem města po levici nás navnadilo. Sejam bem-vindos!
Lisabon nás přivítal krásným jarním počasím. Přesunuli jsme se do našeho penzionu, kde však neměli námi rezervovaný dvoulůžkový pokoj (twin), a tak nás s omluvou přesunuli do partnerského hotelu hned za rohem. Ten nabízí vyšší kvalitu služeb, ovšem my jsme si tam lebedili za původních 80 euro (2 osoby, 4 noci). Během toho pobytu jsme v klidu stihli všechno nejdůležitější z Lisabonu (centrum, lanovky, vyhlídky, Belém, Expo98) a okolí (lodičkou do Cacilhas, vlakem do Cascais). Významnou pomocí je lístek z AeroBusu, který stojí 3,5 euro, ale platí po dalších 24 hodin ve všech autobusech, tramvajích a lanovkách (metru ne!). Pak se vyhnete placení dvou eur za jednu jízdu výtahem Elevador da Glória či ještě vyšší částce za zpáteční jízdenku ve výtahu Santa Justa. Další radou k ušetření pár eur může být tradiční nedělní portugalský zvyk otevírat muzea a památky mezi 10. a 14. hodinou zdarma. Pro takovou nabídku je vhodné zavítat do Belému, kde je na relativně malé ploše naskládáno několik pamětihodností a muzeí.
Nastalo pondělí 23. ledna. Odlet zpět do Prahy. Opět s Lufthansou, ovšem tentokrát přes Düsseldorf, tedy další letiště do seznamu. Ráno nás při pohledu z okna přivítala pořádná mlha, to jsme ještě nevěděli, že nám ještě trochu zatopí. Na letiště jsme jeli místní MHD (pozor, v přepravním řádu mají zákaz transportu velkých zavazadel - to se nás netýkalo, ale někoho by to mohlo překvapit), mlha byla u letiště byla snad ještě hustší než v centru. Odbavení na přepážce v klidu - zavazadla až do Prahy, tohle je číslo brány, ten a ten čas, děkuji, šťastnou cestu. Ovšem odlet, původně naplánovaný na 12:15, se nekonal. Letadlo, což jsme v tu dobu ještě nevěděli, sedělo na jihoportugalském pobřeží ve Faru a čekalo na lepší podmínky v metropoli. Nakonec odlétáme s téměř dvouhodinovým zpožděním a s vědomím, že jestli stihneme přesun do letadla na Prahu (máme na něj právě ty dvě hodiny, o které jsme přišli), zavazadla to asi nedokážou. Celá situace nakonec dopadla nejlépe, jak v daný moment dopadnout vůbec mohla. Letadlo do Prahy s Lufthansou jsme nestihli, ale byli jsme přesunuti na letadlo ČSA, které z Düsseldorfu odlétalo za necelou hodinu. Super! Toto je právě nesporná výhoda klasických aerolinií. Nejen jídlo na palubě, noviny, zavazadla přepravená v ceně letenky, ale také se o cestující postarají v případě (téměř) jakýchkoliv problémů. Lufthansa má ode mě jedničku, zajímavé bylo srovnání německé a české vlajkové lodi. ČSA s jejím Boeingem 737-500 a službami (nápoje + miniaturní verze krekrů TUC) nezabodovala, smutný byl především pohled na téměř prázdnou kabinu, kde se nás tísnilo tak 30...
Únor = sever
Státnice se vydařily, úspěšně jsem zažádal o titul magistr a za odměnu jsem se mohl podívat do Guimarãese za známými Agungem, Fifie, Linou, Alexandrou atp... Letenky jsem sehnal za směšnou cenu, ovšem do Portugalska s hladolety WizzAirem a Ryanairem. Zpátky do bylo lepší, za 900 korun se dalo letět s portugalskými TAP z Lisabonu do Mnichova. Celý itinerář tedy byl velmi pestrý, ostatně to bych nebyl ani já.
WizzAir létá do Eindhovenu jak z Prahy, tak Brna. A jelikož linka z moravské metropole je v nabídce teprve krátce, dopravce se snaží dostat cestující na palubu pomocí levných letenek. Tedy Brno-Eindhoven (bez zavazadla, ale vč. poplatků) za 230 ká čé. V Eindhovenu cca 130 minut do dalšího letu směr Porto (Ryanair, cca 750 kč). Jelikož jsem si ještě platil únor na kolejích v Ostravě, využil jsem možnost přespání tam a přesun ranním rychlíkem do Brna. Ovšem tady přišla první zdrada.
Republiku v tu dobu právě ničily silné mrazy, což bohužel odnesly koleje těsně před Brnem. Měl jsem to naplánované skoro ťip-ťop, takže mě zastavení v Rousínově docela nemile zaskočilo. Co teď dál? Příliš mě neuklidnila ani průvodčí, která na těch posledních cca 15 kilometrů slibovala přesun busem a poté ještě kousek vlakem. Umíte si asi představit, kolik času potřebují dráhy najednou na přistavení autobusů a jak dlouho bude trvat cca třem stům cestujících přesun vlak-bus-vlak... Nebyl jsem ve vlaku ale jediný, kdo měl podobný problém jako já. Seznámil jsem se s Filipem, který v Nizozemsku pracuje, a dohromady jsme se rozdělili o náklady na taxi Rousínov-Tuřany. V tu chvíli to byla opravdu ta nejelegantnější varianta řešení daného problému.
Let měl cca hodinové zpoždění, což mě ani nevzrušovalo. Mám čekat v Brně nebo Eindhovenu, je to vcelku jedno. Jinak poprvé jsem měl možnost vyzkoušet služby brněnského letiště a musím přiznat, že se mi docela zamlouvalo. Klidné místo, ovšem tato atmosféra je vykoupena třeba pouhými třemi odlety během jednoho dne. Letadlo WizzAiru bylo zaplněno tak ze 60%, jestli většina pasažérů zaplatila celých 230 korun jako já, tak jsou z tohoto letu jistě aerolinky ve ztrátě. Ale linka je to vcelku čerstvá, tak jí přejme co nejdelší život! Za zmínku ještě stojí snad stále se zmenšující prostor pro nohy na palubě. Když ani prcek jako já není schopen se normálně usadit do sedačky, je něco trochu špatně. Ovšem za hodinku a několik málo minut jsme přistáli v Nizozemsku.
Na přesun do letadla na Porto jsem měl tedy hodinu, která naprosto stačila. Let do Portugalska byl plný fanoušků tureckého Besiktase, kteří den poté na stadionu v Braze oslavovali výhru 2:0. A tak především díky nim bylo letadlo zcela plné. Služby Ryanairu ničím nepřekvapily (=nebyly kromě samotné dopravy žádné), aspoň ale mají příjemnější rozestupy mezi sedadly. Přílet do Porta na čas. Ty dva celé dny na severu Portugalska jsem využil k prohlídce Guimarãese (letošní evropské hlavní město kultury), ve středu následovala Braga a Bom Jesus do Monte, krásný areál kláštera a k němu vedoucího schodiště.
Ve čtvrtek ráno jsem seděl v autobusu do Lisabonu, odkud mi vpodvečer odlétal spoj do Mnichova. Ještě jsem tedy měl dostatek času na nákup v obchodním centru Vasco da Gama připojeného k nádraží Oriente, kde zastavují právě autobusy z Guimarãese. Přesun na letiště prostřednictvím MHD už mám otestovaný, funguje stále bez problémů. Samotný let Airbusem A319 na trase Lisabon-Mnichov byl portugalskou klasikou - noviny, večeře, pití a taky spánek. Přílet do bavorské metropole chvilku po jedenácté večerní, zavazadla a nezbývalo než najít solidní místo na pár hodin spánku.
Mnichovské letiště je klidné, v noci nemají žádný provoz, a tak může být hala poněkud potemnělá, aby se stala příležitostnou noclehárnou pro takové, jako jsem byl já. Ráno v pět mi odjížděl vlak S-bahn na mnichovský hlavák, odtud jsem se profrčel místy 260 kilometrovou rychlostí vlakem ICE do Norimberka, v němž následoval přestup na přímý bus do Prahy. Celá cesta Mnichov letiště - Praha bratru 30 euro. Pěkná cena, co? Vše na čas (jak jinak u Němců), takže mám asi dvacet minut na přestup na rychlík směr Příbram. Hotovo.
Até já, Portugalsko!
