Portugalsko podruhé, díl první

Zdravím Vás všechny z prosluněného Portugalska. Máme tu více jak 30°C, někde teploty dosahují až ke čtyřicítce. V prvním článku z mého druhého působení na portugalském severu bych Vás rád seznámil s mými úvodními dny tady na západní výspě evropského kontinentu.

Začalo to ve čtvrtek 9. září v Hořovicích, pokračovalo to přes pražské hlavní nádraží až na letiště, kde uděláme první zastávku. Let Praha-Milán Malpensa obsluhovaný nízkonákladovkou EasyJet byl zcela plný, tomu nasvědčoval i pohled na zhruba čtyřicetimetrovou řadu cestujících postávajících u odletové brány dobrou hodinku předem. No, takovéto manýry už mám za sebou, nepotřebuji mermomocí sedět u okna, notabene na takhle krátkém letu. Takže jsem si v klidu prošel naše hlavní letiště, podíval se na super slevy v duty free a podobných obchodech, a zhruba dvacet minut před plánovaným odletem jsem se vrátil tam, kde byla fronta už asi o dalších třicet osob delší.

Jak jsem naznačil, let byl zcela plný, neviděl jsem jediné volné sedadlo. Já se usadil na sedadlo do uličky vedle velmi milých lidí z Mexika. Ti si užívali evropských prázdnin. Paní byla velmi upovídaná, takže jsme celou cestu hovořili, a tak let trvající něco přes hodinku utekl jako voda. Ještě jsem zapomněl dodat, že kvůli plným zavazadlovým prostorům na palubě musel být můj příruční kufr odbaven dolů mezi své větší kolegy. Měl jsem trochu strach o bezpečnost mého notebooku i fotoaparátu, ale nakonec jsem se se všemi svými milými na letišti v Miláně setkal.

Na milánské letiště jsme dosedli plus-mínus-autobus přesně. Tento vzdušný přístav má dvě části, jedna po lepší, druhá pro ty horší společnosti. No a můžete hádat, kam jsme vystupovali my . Po opuštění letadla a krátké jízdě busem jsme si dali zhruba kilometrovou procházku po terminálu, abychom se znovu setkali se svými zavazadly, která už kroužila po pásu. A já se jal hledat odbavení k mému druhému letu. Přepážky jsem našel po chvilce pátrání, pětiminutovou frontu jsem klidně vystál a už jsem měl v ruce palubní vstupenku na let Milán-Lisabon. Protože zbývalo zhruba 100 minut do odletu, dal jsem si něco na občerstvení (vč. malého italského espresa) jal se hledat odletovou bránu. Zrovna jsem chytil místo, kde odlétaly tři lety krátce po sobě (Paříž, Barcelona a náš Lisabon) z malé haly, která čítala pět bran. No v Praze by v takovém prostoru byla umístěna odletová brána pouze jedna. Trochu přelidněno, ale Paříž i Barcelona odletěly a zůstali jsme jen my do Lisabonu. Pak kousek od oken zaparkovalo naše letadlo, lidé vystoupili a místo nich jsme šli my. Zabral jsem jedno z mála posledních míst u oken, usadil jsem se a odpočíval. Let, který trval dvě a půl hodiny, jsem částečně prospal, částečně strávil pohledem na vyprahlou iberijsou krajinu.

Před přistáním v portugalské metropoli jsme Lisabon nejdříve jednou obletěli, všichni jsme sledovali centrum města i všechny ty slavné fotbalové stadionu (já vím… blázen). Přistání neobyčejně hladké (za to pochvala pilotům) a čekání na kufry zhruba dvouminutové. Po výstupu z haly jsem hledal autobus na železniční stanici Oriente. Zaujala mě dlouhá fronta na taxi, Lisabon je rozhodně místo, kde poptávka jasně převyšuje nabídku. Autobus na Oriente jsem našel, svezl se s ním (zhruba desetiminutová cesta) a už jsem jako majitel jízdenky do první třídy vysokorychlostního vlaku AlfaPendular seděl zhruba ¾ hodiny před odjezdem v salonku CP Lounge, kde jsem se připojil k internetu a odpočíval.

Abyste si nemysleli, že tak marnotratně rozhazuji – tu jízdenku jsem chytil v akci i s večeří na palubě. No, na 2 hodiny a 40 minut jsem si připadal jako pán. Steward a stewardka mě obsluhovali, večeře (polévka, lazaně s treskou a jako zákusek tradiční Pastél de nata – tedy koláček se smetanou + kafe, samozřejmě) byla výborná. Cesta utekla i díky sledování panelu, který ukazoval rychlost, jíž se řítíme (často přes 220 km/h). Jestliže jsem se z Prahy do Lisabonu tísnil v nízkonákladovém letadle, cestou Lisabon-Porto jsem si to částečné nepohodlí stoprocentně vykompenzoval.

V Portu jsem přespal v penzionu nedaleko nádraží, odkud jsem se ráno vydal do Guimarãese, mé cílové stanice. Na místním nádraží na mě čekal Ricardo, člověk, u něhož teď bydlím. S úlevou jsem zjistil, že mluví vcelku dobře anglicky, a tak jsem se vyhnul svému úvodnímu trápení s portugalštinou. Domeček (po Ricardových rodičích) je letitý, to je znát, ale kromě pračky tu nic nechybí. Prostě za cenu, která je snad nejnižší v tomto městě, se nedá čekat bůhvíjaký zázrak, nedejbože s internetem… Protože město znám, vydal jsem se jistě k univerzitě, abych se tam ukázal, mno a taky abych si dal oběd za 2,15 euro v místní kantýně :) .

Sobota byla plážová a nakupovací, jel jsem na pláž v Espinhu, kde jsem strávil tak dvě a půl hodiny, pak do Porta koupit si mobil. To se mi povedlo, číslo někteří z Vás už máte, kdo ne, tak mě kontaktujte, abych ho mohl rozšířit do dalších končin. Neděle je zatím odpočinková, jediným zajímavým momentem byl příjezd kolegy, který bydlí ve vedlejším pokoji. Jméno jsem si nezapamatoval (spíš nerozuměl, možná to bylo taky něco jako Ricardo), ale vím, že pracuje jako prodavač a pochází z městečka Régua, které leží přímo v srdci vinařské oblasti, kde se rodí portské.

Napoprvé by snad takový příděl slov, vět a odstavců stačil. Příště přidám i  fotky, mobil umí fotit taky vcelku obstojně. Na ochutnání přináším fotku (pořízenou právě mobilem) baráčku, kde přebývám.

Tady bydlím

Z guimarãešského náměstí přeji klidný nový pracovní týden!