Žlutá versus modrá - která je ta pravá?

České koleje už nejsou tak úplně modré. Šmoulové jsou sice mezi mládeží opět v kurzu, ale žluté vosy v podobě Student Agency a jejich RegioJetu umějí pěkně bodat. Ale vítěze vlastně můžeme jmenovat již nyní - jsme jím my všichni, cestující na trase Praha-Ostrava. V následujících větách se podělím se srovnáním jízdy v Pendolinu (22. září) a RegioJetu (27. září a 2. října). Tak co je lepší?

Ve čtvrtek 22.9. dopoledne se nacházím na pražském hlavním nádraží. Na tamějším prvním nástupišti už je přistavena vlajková loď Českých drah, jednotka Pendolino. Ještě si chvíli musíme počkat, souprava právě prochází pravidelným úklidem (Pendolinu se dostává kvalitní péči), ale zanedlouho už nastupuji a hledám své místo. V pohodlí se usazuji a už se rozjíždíme. Spoje SC Pendolino mají za hlavní výhodu svou rychlost, zastaví jen v Pardubicích a Olomouci, žádný Zábřeh či Hranice. Ale cena je samozřejmě poplatná té rychlosti. Cestující si musí připlatit za povinnou rezervaci, kterou lze s in-kartou získat za 97Kč při nákupu online, pro náhodné zákazníky je však na pokladně za dvě stě.

 

Pendolino

České dráhy postupně instalují do vlaků Pendolino (přesněji řečeno jejich druhých tříd, jedničky je již mají) zásuvky, jejichž absence byla velké mínus. Já měl štěstí, jel jsem zrovna soupravou, která zásuvkami disponovala. Dostali jsme navíc malou lahvičku vody a na výběr byly i noviny. S Pendolinem jsem osobně spokojen, vždycky jsem tam potkal příjemný palubní personál, navíc točená Plzeň na baru není také k zahození.

O několik dní zažívám premiéru na palubě RegioJetu. Kupuji lístek za 295Kč (včetně místenky), ale bývají k dispozici i lupeny za 230Kč, jenže těch je jen limitované množství. Nastupuji spolu s dalšími asi pěti cestujícími na Stodolní. Ne že bych tam strávil předchozí hodiny, ale chtěl jsem si ten avizovaný komfort užít co nejdéle :).

Usazuji se do "svého" sedadla u stolečku (tohle místo bych si osobně jinak nevybral, ale rezervoval jsem později a nebylo už moc z čeho vybírat) vozu bývalé první rakouské třídy. Listuju vlakovým menu a už se těším na ten příděl služeb. Nutno uznat, že personál se ve druhý den ostrého provozu ještě pral s určitými procesy (nefungovaly jim třeba elektronické tablety na kontrolu obsazenosti a objednávání občerstvení). Internet spíše nešel než šel. Ale vodu a noviny jsem dostal, potěšilo i malé presso do porcelánu. Samozřejmostí byla donáška až na místo. Ale musím přiznat, že jsem čekal trochu víc...

Kredit si u mě RegioJet napravil v neděli 2. října, tedy v den, kdy uzavíral svůj vůbec první oficiální týden na českých kolejích. Stewardka byla ta samá, jaká mě doprovázela předešlou jízdu. Nyní však zvládala různé záležitosti s grácií. Lahev vody Rajec čekala na sedadle již při nástupu v Praze, zanedlouho se rozjel i vozík s kávou (překapávanou), kterou jsem s díky odmítl a požádal opět o presso. To mi bylo přineseno za takovou půlhodinku, s tím jsem počítal, ale to úterní bylo lepší.

  

RegioJet

Wi-fina se nepolepšila, byla ve stejně pochybné formě jako minule. Narozdíl od úterý jsem si objednal i něco placeného k jídlu, dal jsem si cesar salát za 60Kč, což byla vlastně moje večeře. Porce uspokojila, cena také akceptovatelná. Jestliže majitel Student Agency pan Jančura avizoval, že chce lidem umožnit ochutnat jídla, o kterých už někdy slyšeli, ale ještě je nikdy neměli, tak u mě zafungoval tento předpoklad zcela přesně. Příště zkusím třeba sushi :).

Dojem z druhé cesty RegioJetem byl mnohem lepší. Navíc jsem jel už za tu nejnižší možnou cenu - 230Kč. A už asi tušíte, koho si pro svou další cestu mezi hlavním městem a Ostravou vyberu příště... 

Dánsko (severu není nikdy dost)

Už po návratu z pětitýdenního pobytu ve středním Norsku jsem se pomalu těšil na poslední "předškolní" výpravu. Ta směřovala ... tradá, zase na sever. Ale tentokrát na ten plochý, mnohem bližší nejen vzdálenostně, ale řekl bych, že i trochu přístupem k životu. Na rovinu a úvod hned přiznám, že se mi spojení skandinávského a na mnoha místech patrného i německého života moc zamlouvalo.

Základem třídenního rychlovýletu (též zvaného "ochutnávací") byla zpáteční letenka Praha-Kodaň s Norwegian. Norové spojují Česko s Dánskem, nu proč ne. Dodám, že letenka stála skoro jen tu pověstnou hubičku, časy odletů solidní, tak jen zbylo plánovat, co tam. Jelikož mám moc rád létání a cestování veřejnými hromadnými prostředky všeho druhu (tedy jakoukoliv negumokolní hromadnou dopravu), chtěl jsem zažít neco navíc než jen strávit pár dní v dánské metropoli. Tak zhruba týden před odletem přistála v košíku letenka se SAS (poprvé v životě) do Aalborgu, odtamtud jsem se hodlal přesunout vlakem či busem do Frederikshavnu, kde byl již objednaný pokoj. Druhý den strávit ve Skagenu na úplném severu Dánska, pak přejet nočním vlakem do Kodaně a tam přečkat den až do večerního odletu do Prahy. Naplánováno by tedy bylo.

Realita nebyla jiná, v Dánsku se nedají čekat jakékoliv boudy na turisty, lidi umějí anglicky, takže domluvit se není problém. S radostí jsem zjistil, že jsem nápisům a občas i některým hlášením (na letišti, nádraží, ve vlaku) rozumněl, ta norština asi fakt s dánštinou má něco společného :). 

Takže středa ráno odjezd vlakem do Prahy, ten má samozřejmě zpoždění, takže nestíhám plánovaný přípojný bus na letiště, a tak jak machr vystupuju už na Smíchově a na letiště se dostanu přes Zličín metrem a busem stovkou. To byla víceméně poslední komplikace, ale s bravurou vyřešena. Na letiště jsem se dostal cca hodinu před odletem, od zcela opuštěné obsluhy check-inu jsem obdržel palubní vstupenku a šel jsem ještě něco malého nakoupit do Billy. Mimochodem tenhle obchod je na letišti spásou, jediné (nebo aspoň jedno z mála) místo, kde se dá občerstvit za lidovku.

Let do Kodaně sice trochu zpožděný, ale jelikož mají norwegian v letovém řádu trochu vatu, přistáváme v Dánsku na čas. Jelikož mám s sebou jen příruční batoh, nemusím vycházet ven a k údivu ostatních cestujících nepokračuji doprava, ale doleva do terminálu pro vnitrostátní lety. Hodina a dvacet minut, které mám na přestup, ubíhají velmi rychle. Už tedy sedím v malém letadélku typu Bombardier CRJ900, ke mně přisedá samozřejmě nejrozměrnější člověk na palubě. No, ještě že letíme jen půlhodinku. Během ní dostáváme kafe, na nic víc není čas. Zajímavá je taky strategie co nejvíce urychlit servis na palubě, už při nástupu jsme si v odletové bráně kodaňského letiště mohli vzít prázdný kelímek a cukr, vodu, smetanu či noviny. 

Let trochu divočejší, malý stroj měl problémy s větrným počasím, ale piloti samozřejmě situaci zvládají s bravurou, takže pojíždíme na letišťátku v severním Dánsku, vítejte v Aalborgu. Pro mě je tohle město vlastně jen mezistanice, pokračuju dál místním busem na nádraží a vlakem do Frederikshavnu. Příjezd, ubytování, prohlídka města a spát, jednoduchý recept na podvečer v tomto městě. Nijak zajímavé není, maximálně trajekty do Oslo a dalších destinací. 

Čtvrtek ráno - konec ubytování v mimochodem moc příjemném hotýlku (www.bbhotelfrederikshavn.dk) a pochod na místní nádraží, odkud odjíždějí vlaky ještě dál na sever, na ten nejsevernější sever Dánksa - do Skagenu. Soukromý dopravce nasazuje na tuto trať známá Desira, kterými jsem se měl možnost projet i v Norsku. V Dánsku servírují jako třešničku na dortu bezplatnou wi-fi, zapínám tedy telefon a během cesty střídavě pozoruji, fotím a serfuji. Skagen, vystupovat!

Skagen byl vlastně tím hlavním hřebem celé cesty do Dánska. Přiznám se, že mě inspiroval cyklus Krásy evropského pobřeží a díl zvaný "Skagen - prst v moři". Nebylo to ostatně poprvé, co mě tento tv pořad přímo donutil navštívit určité místo, předtím se v březnu konalo Baskicko s Bilbaem. Skagen je příjemné městečko, s atmosférou. Všude okolo řve moře, teda měl bych napsat řvou. Známé dánské místo zvané Grenen je slavné právě tím, že zprava jej svlažuje Baltické moře, zleva pak Severní. Geografovo srdce plesá, němečtí turisté jsou taky spokojení, hlavně jejich psi.

Skagen byl vždy oblíben umělci, především malíři. Ti mají na samém konci Dánska svoje muzeum, na nějž na vazuje příjemná kavárna, kde si dávám něco malého a suprového k jídlu (kombinace losos, špenát, kopr, vejce + chleba, máslo). Spokojeně odcházím zpět do mestečka, kde hlavní roli hraje pěší zóna se spoustou zajímavých obchůdků a kavárniček. Uchvátila mě místní výrobna bonbonů, do jejíž útrob mě přivábil pravidelný tlukot tamního stroje na sekání cukrátek. Ochutnejte, nakupte, nelitujete! Parádní místo tu mají.

Jelikož zbývalo ještě pár okamžiků do odjezdu vlaku směr Frederikshavn a následně Kodaň, šel jsem objevit zbytky kostela, které nemilosrdně zasypává písek (taky se mu tak nějak říká, prostě "pískem zasypaný kostel").  Našel jsem, nelitoval jsem, více řeknou fotky. Cesta do Frederikshavnu uběhla s wifinou velmi rychle, na tamním nádraží jsem jen čekal na přistavení nočního rychlíku směr Kodaň.

Dánské motorové rychlíky mají takovou zvláštnost, vypadají opravdu jako dva/tři utržené vagony, vážně na první pohled nezjistíte, kde je předek a nebo kdy už budou konečně přistavovat tu lokomotivu. Bohužel noční vlaky a jejich vzezření se absolutně neliší od těch denních, takže musím sedět ve velkoprostoru u stolečku pro čtyři a stále dávat pozor, abych moc nepokopal toho, kdo sedí naproti mně. Ale což, cesta utekla velmi rychle a už tu byla Kodaň.

Poslední zastávka mé cesty po Dánsku. Hlavní to město, Benátky severu (že těch je), Malá mořská víla, Rosenborg (tedy královský hrad), kola a voda všude.

Právě kolo jsem si chtěl co nejdříve v Kodani půjčit. Funguje tam systém á la vozíky u supermarketu. Vložte dánskou dvacku a jezděte, pak vraťte kolo a minci si zase vezměte. Dobrý nápad, který má však jednu vadu. Za boha jsem nemohl v Kodani najít stojany s těmito koly. Bicykly všech lidí se tam totiž válejí všude možně, takže není na první pohled patrné, které kolo je "veřejné" a které ne. Nakonec se mi podařilo v jedné klidné uličce najít stojan jenže - nemám dvacku. Rozměňuji nákupem (mimochodem skvělých) croissantů ke snídani a už frčím.

Malá mořská víla zrovna obhospodařovala pouze trojici amerických turistů, takže byl klid udělat pár fotek této nejprofláknutější atrakce dánské metropole. Jedeme dál, centrem města až k Nyhavnu, dánské stodolní se spoustou vody, restaurací a barů. Tam nalézám možnost projet si další části města po vodě společně s ostatními turisty. Vítám tuto možnost, po noční cestě vlakem jsem totiž docela unaven, a tak nasedám za příznivou cenu (40 DKK) do loďky a jedeme sem k opeře, tam k muzeu atp. Hodina stačila, vkročím tedy do budovy národního muzea, kde je vstup zdarma (hehe, Čech, no...), prohlížím si a plánuju dál. Mám hlad.

Řecká restaurace Samos mě nalákala cenou poledního bufetu (79 DKK), tak překousnu i fakt, že v dánsku řecké jídlo asi moc typické nebude, ale cena prostě rozhodla. Jídlo super, spokojenost. Ještě se porozhlédnout po suvenýrech, nakonec ale kupuju jen něco málo poživatelného na letišti. Čas se chýlí, jsem zvědav i na kodaňské letiště, pořádně si chci projít největší vzdušný přístav severní Evropy.

Čas letí, ČSA do Prahy taky, já ale čekám na večerní spoj s norwegian. V rámu pípám, i když u sebe prokazatelně žádný kov vážně nemám, jsem tedy ohmatán a pokračuju k nákupům. Moje možnosti peněžní i prostorové jsou omezené, chtěl jsem jen utratit poslední dánské peníze a vybírám jen něco na ochutnání. 

Na palubě dostávám od sličných stewardek (jak jinak u Skandinávek) pivo za 30 DKK, je to dánský Carlsberg, takže spíš tak na rozloučenou. Měj se Dánsko, budu si z tebe pamatovat hlavně Skagen se dvěma moři a výrobnou bonbonů a Kodaň zaplavenou koly. Bylo to fajn!

Norsko... pokolikáté už?

Jsem už zase na severu Evropy. Za ty tři týdny se tu událo věcí, o nichž si budeme povídat přeci...

Začalo to už den před odletem, kdy se ve Švýcarsku rozhodlo, že fotbalová Viktorka Plzeň odehraje svůj další díl cesty do Ligy mistrů na Lerkendalu, trondheimském stadionu. Samozřejmě proti Rosenborgu. Měl jsem se těšit? Radovat? Smutnit? Ani vám nedokážu pořádně popsat pocit, který se mě zmocňoval. Ale prostě to bylo tak. Jak jsem si už drahnou dobu přál návštěvu Rosenborgu v Česku, tak tak přišla v nejnevhodnější moment. Tedy v době, kdy já jsem v Norsku. No není to pech!

Plzeň se do Trondheimu vypravila s vydatnou podporou svých fanoušků, především zdůrazním cestu autobusové výpravy, ono přes třicet hodin na palubě, to musí být opravdu fotbalové šílenství. Dorazivším pánům a jedné dámě jsem alespoň pomohl s ubytováním a s prvotní orientací v Trondheimu. Musím na rovinu přiznat, že bych hodně váhal se svou nabídkou pomoci, kdyby se do Norska chystala Sparta či Baník. Fanoušci Plzně tu udělali dobrý dojem, celkově jich bylo v sektoru pro hosty 61, na hlavní tribuně seděli i nějací papaláši a vůbec všichni ti lenoši, kteří přiletěli s týmem. Nemusím snad připomínat, že Plzeň v Trondheimu vyhrála 1:0, vítězství zopakovala i doma (3:2) a pokračuje, narozdíl od RBK, dál. A ještě dodám, že jsem měl na zápas k dispozici press kartu, takže bylo i o další zážitky postaráno.

Poslední červencový víkend jsem strávil v Bergenu, druhém největším norském městě. Letenky jsem kupoval už asi v květnu za skvělou cenu celkově cca 500 NOK, pak už jen stačilo vyzvednout si na trondheimských informacích brožurku Bergenu a připravit se trochu na dva dny v deštivém městě.

Počasí však přálo, za ty moje dva dny na mě nespadla z nebe jediná kapka. Měl jsem tedy spoustu příležitostí projít si veleznámou část města, tedy přístav s hanzovními domy, samozřejmě hezky po norsku dřevěnými.  Rybí trh nedaleko je protkán vůní lososa, kaviáru a řečí polských gästarbeiterů. Ze slavného místa se stala turistická atrakce. Já vím, taky jsem tam byl v roli turisty, ale prostě jsem se cítil pomalu jak v supermarketu. Podobný pocit jsem měl v sídle turistických informacích. Člověk si tam musí vzít pořadové číslo jak na poště...

Kolem jedenácté dopolední jsem si vyjel na Troldhaugen, zamilované místo hudebního skladatele Edvarda Griega. Tam jsem se trochu unáhlil s kývnutím na nabídku koupě vstupenky na polední koncert, který byl prostě k nasrání vyrušován pípáním a cvakáním foťáků některých z přihlížejících. Prostě tohle už nikdy, rozhodně nedoporučuju! Jinak se ani nedivím, že Grieg zkomponoval takovou krásnou hudbu, na tom místě tomu ani nemohlo být jinak. Navečer jsem si naordinoval výjezd lanovkou na horu Fløyen, z níž byl i přes dav japonských turistů úžasný výhled na město i celé okolí. Tam jsem vydržel asi dvě hodiny, vážně nádherné!

V neděli jsem si přivstal, abych poránu stihnul ještě něco z ospalé atmosféry a hlavně bez turistů. Bohužel jsem nenašel jedinou kavárnu, kde bych si mohl dát hlt ranního kofeinu, tak to muselo počkat až do hostelu. Prošel jsem si pěknou část města, ne přímo centrum, ale líbil se mi ten klid v uličkách lemovaných dřevěnými budovami. Á propos, v Bergenu moc přesných linií nehledejte, krásným příkladem jsou ty zmiňované dřevěné domy v přístavu. Svět je krásný i s nepřesně nalajnovanými pravidly, ne? Právě v té nedokonalosti je krása.

Před odpoledním odletem jsem stihl zajet si zbrusu novou lehkokolejkou ke stadionu místního Brannu. Trochu ulítlé, já vím, ale měl jsem trochu času, tak proč ne. Bergenský stadion je umístěn v krásném prostředí, lepším než má ten v Trondheimu. Samotný stadion je poslepován, postupně opravován. Ten trondheimský je samozřejmě hezčí :).

Bergen ve mně zanechal příjemné vzpomínky. Ovšem doporučuji jeho návštěvu nechat na méně výrazné turistické období, tedy třeba květen může být pěkný. Ale pro jistotu počítejte s nějakou tou přeháňkou.

Linha do Tua, to nejlepší na konec

Je začátek srpna a zítra tomu bude přesně měsíc, kdy jsem opustil portugalskou půdu a vrhl se užít si pár dní v kotlině české. Ještě před odjezdem do středu Evropy jsem musel stihnout jeden z nejdůležitějších úkolů - pro svou dipolomou práci jsem si (ano, víceméně sám sobě) zadal úkol projít si jednu opuštěnou železniční trať v portugalském vnitrozemí. Během tohoto "výletu" jsem musel shromáždit i trochu jiné poznatky než jen ty vizuální, ale to jen tak na okraj.

Linha do Tua, tak je nazývána ta úžasná trať spojující slavné údolí řeky Douro se severněji položeným městem Mirandela, dříve vedla až na samotný sever Portugalska do města Bragança. Počasí přálo, nezbývalo než se vydat se stanem, spacákem, karimatkou, zásobou fuseklí, jídla a hlavně pití na cestu. V poledne jsem přijel do vesničky Tua, kde se na hlavní "dourskou" trať napojuje ta moje úzkokolejka. V plánu jsem měl 42 kilometrů pěšky plus pár dalších vlakem po jediné fungující části tratě.

Když to mám shrnout jednou větou - bylo tam moc krásně! Přivezl jsem si  ale hodně rozporuplné pocity, trochu bezmoci nad bezútěšným stavem, který je pro současné Portugalsko tak přiznačný. Tahle moje milovaná země se řítí hodně rychle tam, kde ji bude těžko někdo hledat. Pomoc zvenčí jen tak nepřijde, to si snad ani nikdo nemyslí.

Přeju hodně štěstí Portugalsku, především jeho venkovu. Jakmile se dozvím o znovuotevření téhle trati, nebudu váhat ani minutu a kupuju letenky do Portugalska!

Trochu mišmaš

Trochu lenost, trochu nuda, ale teď to napravím. Další článek je tu! V následujících pár řádcích se chci podělit se zážitky z cest i fotbalu. Začněme tedy hlavně ve vzduchu.

Část první - cesta Portugalsko-Česko

Bylo mi ctí se poprvé proletět se skutečnou aerolinkou, tedy ne dobytčáky Ryanairu či EasyJetu (teda hlavně toho prvního jmenovaného irského dopravce). Do Lisabonu jsem se ze severu Portugalska přemístil autobusem, plánovat totiž nějaké důležité cesty prostřednictvím portugalských drah je záležitost velmi nejístá, stávky jsou na denním pořádku. Bus dojel do Lisabonu v pohodě a ještě za menší peníze než vlak.

Lisabonské letiště je rozhodně menší než pražské, leží totiž blizoučko centru města, takže se už příliš rozrůstat nemůže. I přes jeho polohu k němu (ještě) není zavedeno metro, takže z nádraží Oriente musíte do autobusu. Ostatně jako v Praze. Let s TAP Portugal byl příjemný, i když se jednalo o noční přelet do ČR. Nad Španělskem jsme dostali večeři (kuře, k tomu houby, špenát, salát, pak sladká pěna a kafe) a pak se šlo na pár hodin spát. Let byl klidný, na letišti Ruzyně byl klid taky. Odtamtud domů busem a vlakem.

Část druhá - cesta Česko-Salzburg-Portugalsko

Na cestu zpět jsem sehnal za pár "šlupek" letenku Salzburg-Palma de Mallorca-Porto u mojí oblíbené společnosti AirBerlin (něco mezi klasickou aerolinkou a nízkonákladovkou, vlastně nikdo pořádně neví, kam je zařadit). Do podalpského města v Rakousku jsem se dopravil vlakem, do Linze s Českými drahami, odtamtud do Salzburgu s rakouskými ÖBB a její vlajkovou lodí RailJetem. Rozdíl mezi vlaky je tak stopadesát let... Více řeknou fotky.

V Salzburgu jsem se ubytoval v hostelu a hned poté jsem se vydal na prohlídku tohoto města, které je některými přirovnáváno svou dispozicí k Praze. Z jedné části města přes řeku do části jiné a pak na hrad. Jako Praha. I s všudypřítomnými Japonci, které sem táhne osoba W.A.Mozarta. Já jsem se těšil především na pohledy na alpské vrcholky, které rostou hned za městem. A i přes nedobrou viditelnost jsem se trochu dočkal. Salzburg hodnotím sedmičkou z deseti.

V pátek jsem letěl z místního miniletiště směr Mallorca (jak tradiční), abych tam strávil zhruba hodinku přestupem do Porta. AirBerlin, tedy jeho dceřinná společnost Niki, nezklamal, na palubě jsme dostali něco k snědku i pití. To samé při letu Mallorca-Porto, který byl o pár desítek minut zpožděn.

Část třetí - Boavista a její poslední duel sezony
Jen letem světem - Boavista v sobotu odehrála úspěšně-neúspěšně poslední zápas v sezoně 2010/11. I přes výhru 2:0 se však na konci nikdo neradoval, protože k první pozici po 30. kole byly potřeba i příznivé výsledky dalších dvou střetnutí. Do 93. minuty tomu tak bylo, pak dali hráči Padroense v jejich zápase s Coimbrões vítězný gól...

Stačí... Pokochejte se fotkami a za pár dní zase nashle!
Honza

Další pyrenejský dvojboj

Už to začíná být nuda, já vím. Courat se jenom tak po Pyrenejském poloostrově... Ale když ono se to samo nabízí - levné letenky, neprozkoumané destinace. Tentokrát se znovu podíváme do Lisabonu, kde jsme se loučili s Ivanou, kolegyní, která se již musela odporoučet do středu Evropy. Druhá část se týká zcela nových končin, Baskicka. Tentokrát píšu takovou zkratkovou formou, více poví fotografie.

Část první – Lisabon a okolí, konec února

Co se povedlo:

-        na mém seznamu „musíků“ si mohu odfajfkovat návštěvu bláznivé Sintry (zde budu citovat větu studentky architektury Daniely: „To jsme vystoupili v nějakém Disneylandu nebo co?“)

-         hledání fada v městské čtvrti Alfama bylo úspěšné, večer nezapomenutelný

-         Bairro Alto (jako soubor několika ulic á la Stodolní) taky navštíveno, jazz naživo v jednom z klubů byl třešničkou oslazenou likérem Beirão

-         počasí po celou dobu bylo perfektní, jedním sloven opalovačka

-         myslím, že to bylo důstojné rozloučení Ivanino a Portugalska :)

Co se nepovedlo:

-         přístup některých zaměstnanců pracujících v turistickém ruchu, byli vážně na profackování

-         dýchla na nás stávka železničářů jak při cestě ze Sintry? (místo 45 minut jsme jeli snad hodinu a půl, v každé stanici jsme prostě pobyli takových pět minut), tak i díky nejistotě návratu do Guimarãese (tady to dopadlo nakonec bezproblémově)

Část druhá – Baskicko, jednoho březnového víkendu

Co se povedlo:

-         samotné Baskicko je nádherné, chvílemi jsem si připadal jak v Norsku, země je pěkně hornatá, provrtaná mnoha tunely, v dálce vidíte zasněžené hory

-         oblast mi připadá mnohem bohatší v porovnání se středomořským pobřežím (Valencia, Alicante a okolí); mám pro to vlastní vysvětlení – na teplém jihu země byli lidé zvyklí na pravidelný přílet „pečených holubů“, rostou jim tam všemožné plody, nemusejí se starat o topení, kdežto na severu si musejí lidé sáhnout trochu hlouběji, aby se dopracovali ke stejným (ekonomickým) výsledkům; takže seveřané jsou pracovitější, kdežto obyvatelé jihu mají v krvi zakotvenou určitou přirozenou lenost, která je brzdí

-         jestliže Bilbao nabízí turistům zajímavou podívanou, San Sebastian ji na ně přímo chrlí, je to úžasné město!

-         počasí asistovalo podobně jako při návštěvě Lisabonu

-         ubytování v San Sebastianu bylo asi nejlepší toho hostelového typu, jaké jsem kdy zažil

-         procvičil jsem si zase angličtinu s rodilými mluvčími (v obou městech jsem potkal turisty ze Severní Ameriky)

-      během málo hodin jsem měl možnost porovnat služby nízkonákladové aerolinky Ryanairu a klasického dopravce Spanairu, hlavním rozdílem na palubě byla přítomnost klidu a ticha při letu se Spanairem, nikdo nenabízel elektronické cigarety, losy, super hamburgery za 6 euro apod.

Co se nepovedlo:

-         Baskicko není zrovna nízkonákladová destinace, hlavně ceny hostelů jsou v porovnání s jinými oblastmi vyšší, ale vynaložené prostředky za tu krásu asi stojí

-         už pár dní mě trápí nachlazení, ani přímořské klima mi moc nepomohlo zbavit se kašle, jako přídavek jsem si odtamtud odvezl baskickou rýmu

-         právě rýma byla příčinou nepohodlí při letu Madrid – Porto, kdy jsem při klesání cítil, že moje uši a jim blízké ústrojí se s vyrovnáváním tlaku zrovna v tu dobu nekamarádily, zajímavé je, že při letu Bilbao – Madrid žádné takové problémy nenastaly

-         návrat do Guimarãese se znovu “povedl” portugalským drahám, jeden příměstský vlak z Porta byl zrušen z důvodu “nemáme mašinfíru”

o       každý svého štěstí strůjcem – tím narážím nejen na osud odpovědné osoby za tento zkrat, ale na osud celého Portugalska, pro jehož současný stav je tato událost příznačná…

Trocha Španělska, trocha Portugalska...

... jen slanost moře spojovala poslední dva výlety. Nejdříve se podíváme do španělských měst Valencia a Elche, abychom se pak přesunuli na větrné pobřeží Portugalska.

Začalo to nákupem pekelně levné letenky s Ryanairem z Porta do Valencie. Tedy proč ne? Večerní přílet do Valencie moc povyražení na zbytek dne nesliboval, tak jsem byl rád, že jsem si našel vše potřebné (autobusové nádraží potřebné k výletu na příští den, hostel, postel) a uložil se ke spánku. Valencia tedy zatím musí počkat.

Druhý den jsem se přichystal k přesunu do města Elche. Nejlevnější lístek byl ten autobusový, cesta skoro tříhodinová uplynula hodně rychle, hlavně z důvodu toho, že pozorování španělské krajiny se jen tak neokoukalo. Pomeranče byly vystřídány vyprahlou krajinou, semtam palmami, hradem, městečkem. Docela pěkný pohled. Po vyautobusení ( -> z lodě se vylodíme, z autobusu se tedy vyautobusíme) se v Elche jsem zamířil na místní pobočku informační kanceláře, kde jsem anglicky vyhrknul svůj požadavek - "mám čtyři hodiny na prohlídku tohoto města, co bych měl vidět"? Pracovnice íčka mi velmi ochotně poradila a samozřejmě mě vybavila  vším možným (mapy, jízdní řády). A když jsem se nakonec zmínil o fotbalovém zápase (Rosenborg proti Šachťoru Doněck, hráno na místním stadionu), který byl vlastně tím hlavním důvodem mé návštěvy, probral se i kolega pracovník podřimující na židli. Fotbal spojuje všechny národy :).

Město je přívětivé, klidné (hlavně během slavné španělské siesty), v době mé návštěvy pěkně hřálo (cca 20 °C). Vyšplhal jsem se na věž místního kostela, kde jsem si popovídal s anglickým turistou-cyklistou, který si dopřává zhruba čtvrtletní zimo-letní dovolenou ve Španělsku. Po sestoupení zpět do přízemních končin jsem se prošel po městě, které se může chlubit největším palmovým hájem v Evropě. Pozdní oběd či brzká večeře a pomalu přesun na místní fotbalový stadion s kapacitou skoro čtyřicet tisíc diváků. Podvečerní fotbal dopadl tak jak dopadl (Ukrajinci vyhráli 4:1), ale víceméně o nic nešlo. Po zápase jsem rychle našel cestu k autobusu, jenž mě dopravil zpět do Valencie.

Na prohlídku Valencie jsem si vyhradil svůj poslední den, který byl ukončem odletem do Porta. Stihnul jsem si dát ranní kafíčko vedle katedrály, obdivoval jsem geniálnost místního parku, jenž je vybudován ve starém  korytě řeky, projel jsem se metrem/lehkokolejkou na pláž, tam jsem se coural ve vodě (bez toho by to prostě jen tak nešlo), chytal jsem sluneční paprsky a nakonec jsem obdivoval futuristickou perlu města - soubor budov od soudobých architektů. Vážně to tam vypadá jak v jiném světě.

Valencia je městem kontrastů, v centru, které toho mimochodem zase tolik nenabídne, vidíte na každém rohu obchody zvoucí k výkupu zlata, inu krize ve Španělsku zasáhla velkou silou. Ovšem jak jsem zmínil, městský park probíhající celým centrem je fantastický. Palmy, cyklostezky, pěšiny pro procházky či proběhnutí, hřiště malá i velká, kavárny, promenády. Pro každého něco.

Po prohlídce města jsem se metrem přepravil na místní letiště, v sobotním podvečeru příjemně klidné. Cestu z portského letiště do Guimarãese znám už jako vlastní boty, tam se nedělo nic zajímavého. Španělský výlet se povedl, hodnotím osmičkou z deseti.

V úterý 8. února jsem se s indonéským kolegou Agungem vydal přes Porto a Lisabon k mysu Peniche, centru portugalských rybářů a surfařů. Cílem bylo udělat pár fotek pro Angungův projekt, dát si čerstvou rybku k obědu a (jak jinak u mě) vycárat si nohy v moři. Plíseň nemá šanci :). Fotky níže.

Začal nám únor, portugalské aerolinky mi poněkud změnily časy odletů z Lisabonu do Prahy (jak ten před-velikonoční, tak ten zcela poslední červencový), takže mám kromě věcí do školy co k dořešení. Vy se zatím mějte krásně!

Z příjemně vyhřátého konce Evropy zdraví

Honza

Jeden lednový pátek ve slunném Aveiru

Pozoruji, že se tyto stránky pomalu mění v průvodce po Portugalsku. Pojďme tedy v načaté práci pokračovat. Tentokrát vás zavedu do Aveira, města vzdáleného zhruba jako Příbram od Prahy. Vydal jsem se tam příměstskými vlaky (nejdříve Guimarães - Porto, tam přestup na Porto - Aveiro, to samé samozřejmě v opačném gardu na cestě zpět), kde přepravují jízdní kola zdarma. 

Vzbudil jsem se nezvykle brzy, už v 7!!. Chvilku před osmou ranní mi totiž odjížděl vlak do Porta, následoval krátký přestup v tomto městě a po desáté hodině jsem již vystupoval v Aveiru. Krásné slunečné počasí slibovalo pěkný výlet, jen trochu foukalo, což mi však na náladě neubíralo. Pro cestování v Aveiru a okolí jsem použil do mobilu nově nainstalovanou GPS navigaci. Sice jsem určitě vypadal jako magor, když jsem jednou rukou držel řídítka kola, druhá ruka svírala mobil tak, abych byl schopen se podle jeho návodu orientovat.

Jako první místo jsem chtěl navštívit místní fotbalový stadion, jeden z deseti z EURA 2004. Právě Aveiro hostilo dva zápasy české reprezentace na tomto úspěšném mistrovství. Slavný duel s Nizozemskem (s výsledkem 3:2 pro naše barvy) se odehrál právě na tomto stadionu. Ten se nachází asi čtyři kilometry od města samotného, ale na kole nebyl problém se k němu dostat. Arénu zvenčí připomínající pestrobarevný cirkus jsem nejdříve obkroužil, pak jsem zkusil štěstí a šel se na recepci zeptat, jestli můžu udělat pár fotek i z tribun. Milá paní sice moc anglicky nerozuměla (rozhodně míň než já portugalsky), ale jasně pochopila, o co ji žádám. Vyvezli jsme se výtahem do prvního patra do jednoho z VIP skyboxů, odkud jsem nafotil pár obrázků. Poděkoval jsem a jel jsem zpátky do města.

Aveiro je nazývané portugalskými Benátkami, jelikož jeho ulice semtam tvoří vodní kanál s malými loďkami. Tohle město se mi rozhodně líbilo více než slavná Coimbra. V turistických informacích jsem si vyzvedl mapku města, dozvěděl jsem se, kam bych se měl podívat, kudy se dostanu na pláž atp. Mimochodem, pláž byla podle paní vzdálená celých 10 kilometrů, to jako že je strašně daleko...

S GPS jsem se neztratil a za chvilku jsem už pozoroval nejvyšší portugalský maják (a 19. nejvyšší na světě) tyčící se do výšky 62 metrů. Není to takový klasický maják z pohlednic, tedy ten, který postává na vysokém útesu a jehož zdi častují vlny rozbouřeného moře. Aveirenský maják postává klidně na konci pláže a celého rekreačního resortu a ukazuje cestu do rozsáhlého přístavu.

Jinak na pláži se bavili surfaři, ona teplota vody (cca 14°C) žádnou další rozumnou aktivitu ani nepovoluje. Moře od blízkých obydlí oddělují písečné duny, které se tu místní snaží všemožně chránit. Přímořské středisko je plné barevných domků s tradičními bílo-jakkolivbarevnými pruhy. Právě tyto domy jsou pro mě samotného poznávacím znamením Aveira a jeho okolí. Pomalu se blížila třetí hodina odpolední, takže jsem se odebral zpátky do centra města, blíže k vlaku.

Návštěva Aveira by asi nebyla úplná bez ochutnání tradičního dezertu zvaného ovos moles, což je v podstatě jen žloutek s cukrem uzavřený do tvaru z jedlého papíru. S kafíčkem... proč ne? :) Večer jsem se pak vracel zpátky vcelku plnými vlaky do Porta a následně do Guimarãese. Tedy znovu do města, kde kola znají (narozdíl od Aveiřanů, tam jezdí na kole dost místních) jen z obrázků. A příměstské vlaky jsou bohužel na cyklisty kromě jízdného zdarma připravené jen mizivě, spíše nijak. Místo zaháknutí kola někam ke stropu a ušetření místa jsem musel kolo opřít o sloupek, i přesto jsem spolucestujícím podle mého názoru vcelku překážel. Ale udělal jsem všechno pro to, aby tomu bylo v co nejmenší míře.

Ale garantuji, že tohle nebyl poslední výlet vlak & kolo ;). Mimochodem, takové počasí, jaké bylo v ten pátek, se tu drží už pěkných pár dní. Přes den je cca 10°C, v noci kolem nuly, obloha bez mráčků, ale na druhou stranu vcelku studeně fouká. Stejně je to parádní leden!

Příští trip-report bude nejspíše z Valencie, Alicante a dalších míst na španělském pobřeží, kam se chystám příští týden :) .

Víkend zase trochu jinak a jinde

Vzpomínáte, jak jsem se pro výlet do Lisabonu rozhodnul vlastně čirou náhodou, jen prostě, že jsem procházel kolem vlakového nádraží? Podobná situace nastala i o posledním víkendu. V sobotu jsem se utrhnul a prostě jsem se vydal do Coimbry, města asi 100 km jižně od Porta. Jedná se o slavné město s jednou z nejstarších univerzit na celém světě. No a věděl jsem, že v nedělním odpoledni hraje pár kilometrů odtamtud Boavista svůj další ligový zápas. Takže znovu - příjemné s užitečným :).

Do Coimbry jsem přijel v sobotu večer, v rychlosti jsem si prošel město a šel jsem vcelku brzo spát. To hlavní následoval až v neděli. Po ránu jsem si vyšel do liduprázdného centra města, které se pne po kopci a špičku tvoří právě ta zmiňovaná univerzita. Přiznám se, že jsem čekal od univerzity trochu víc. Rektorát mají úžasný, to bezpochyby, ale ostatní budovy nejsou zase tolik atraktivní a zdá se, že ani tamní instituci zrovna netrápí přebytek peněz. Pouze z historie se očividně žít nedá...

Město má krásnou polohu, centru se rozprostírá na docela strmém kopci, dole v údolí teče řeka Mondego. Ve stinných uličká si člověk chvílemi připadá jako v lisabonské Alfamě, ale něco tomu přeci jen chybí. Možná trochu zapracovat na úklidu, "pár kaček" investovat do opravy letitých povrchů ulic. Jak je to přeci jednoduché.

Procházku jsem mírně přerušil v místní botanické zahradě, která byla otevřena (zdarma) i během nedělního dopoledne. Skoro abych se ve stínu těch všech palem a himálajských jehličnanů bál, v celé zahradě jsme byli všehovšudy čtyři osoby, z nichž jedna patřila sekuriťákovi. Zahrada je pěkná, škoda že je spousta jejích částí pro veřejnost uzavřena.

Po prohlídce města jsem se pomalu začal chystat do Pampilhosy, městečka (typu Březnice), kde hrají třetí nejvyšší portugalskou ligu. Cesta vlakem trvala z Coimbry 15 minut, pak jsem ještě chvilku hledal místní stadionek, kde jsem setkal se starými/mladými známými od Boavisty. Přivítán slovy "Co zrovna ty proboha děláš na takovém místě uprostřed ničeho?" jsem pak prošel brankou ke hřišti, kterému vévodila tribunka s pěti řadami a kapacitou pěkných tří stovek diváků. Zbytek stadionku tvořilo zábradlíčko ve výšce zhruba půl metrů nad zemí. Na zemi se válela spousta malých, ale v určitých situacích nebezpečných kamínků. Franciscův předpoklad o nulové bezpečnosti aktérů na hřišti komentovaný nějak ve smyslu tohle nedopadne dobře se na konci duelu víceméně vyplnil... 

Ještě dodám, že se hřištěm sousedilo ještě jedno s poněkud modernější tribunkou, kterou nejspíš ještě nestihli dokončit, takže především hráči museli vzít zavděk starými (typ Pičín) šatnami místo těch zbrusu nových v útrobách zmiňované tribunky. Zápas byl nudný, skončil 0:0, ale o rozruch se postarali příznivci obou týmů, kteří nejspíš nechtěli nedělní odpoledne strávit jen čučením na dvaadvacet nekopů pobíhajícíh po hřišti. 

Výsledkem byla nejdříve menší honička ještě během zápasu, té se někteří z nás včetně mě poněkud nehrdinsky vyhnuli ústupem na hřiště, na jehož druhém konci se v klidu pokračovalo ve hře. Po zápase se tvrdší jádro fans Boavisty nesmířilo s tím, že tvrzení v takové prdeli přece nemůžeme nechávat body hráči nevzali za své, a tak si to s nimi jali vyřizovat z očí do očí. Výsledkem byla solidní vřava před kabinami, kterou jsme my ostatní sledovali z povzdálí. Hlavním aktérem měl být všemi neoblíbený trenér Boavisty, který si podle všeho vcelku úspěšně vsugeroval pocit, že je bratrem slavnějšího krajana Mourinha, a tak se také tak chová a obléká. Nutno uznat, že to mu jde slušně. Jen trenérské schopnosti po kolegovi ještě nestačil přebrat.

Po duelu jsem se v klidu přesunul na nádraží (na stadionku ještě v tu dobu nejspíše pokračovalo divadelní představení), odkud jsem se odporoučel na chvilku zpátky do Coimbry pro baťoh. Dvě hodinky večerním vlakem do Guimarãeše povedený výlet uzavřely se vším komfortem.

Teď zase chvíli budu pilně studovat, ale na začátek února mám za pár kaček letenky do španělské Valencie, tak ještě musím tak trochu vymyslet, jak bych to tam měl zorganizovat. Ve hře je pár zajímavých variant (včetně jedné fotbalové samozřejmě).

Ještě bleskově o počasí. Přede dvěma roky to tu bylo o poznání méně snesitelnější. Sice je zataženo, prší však jen trošku a na víkend plánují slunečno, i když trochu chladněji (rozuměj 8°C ve stínu přes den).

Cesta do zimy a zpět

V následujících řádcích bych se s vámi chtěli podělit o své zážitky z před- i povánočních cest z Portugalska do zimního Česka a zpět. Především první, tedy předvánoční, zážitek mě opravdu posílil; to protože mě nezabil.

Plánoval jsem totiž cestu na datum 19. prosince na trase Porto-Paříž-Praha. Teorie 3P tentokrát zklamala a já jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jak se člověk cítí při pohledu na "cancelled" (zrušeno) na letištní tabuli hned vedle své destinace. Pracovníci letiště Charlese de Gaulla nezvládali centimetrové "přívaly"sněhu, a tak byli nuceni některé lety zrušit, protože nebyly k dispozici všechny letištní ranveje. Takže dle mého názoru první na řadu šly hlavně nízkonákladové společnosti, tedy EasyJet, s níž jsem měl letět.

Abych to moc neprodlužoval - u přepážky na letišti jsem se dozvěděl, že mají volné místo až na čtvrtek 23. prosince, takže jsem přijal možnost přerezervace, ale jelikož jsem za tuhle letenku dal přibližně 600 Kč, pohrával jsem si s myšlenkou nalezení jiné možnosti s tím, že tuhle těsně předvánoční letenku nechám zcela propadnout. Stejně tak jsem se musel rozloučit s následným letem Paříž-Praha.

Už už jsem byl připraven cestovat zpátky vlakem směrem na Guimarães, ale měl jsem chvilku času na portském nádraží Campanhã, takže jsem se tam připojil k internetu a hledal možnosti, jak překonat ledovou a sněhovou krustu ve Francii, Německu či Británii a dostat se tak pokud možno do Štědrého dne domů. Věděl jsem, že nízkonákladovka WizzAir létá přímo z Madridu do Prahy (samozřejmě taky opačně), takže jsem zkusil štěstí tam a ejhle! Odlet o den později navečer a cena více než příznivá - se vším všudy za 80 euro.

Takže jsem s radostí zarezervoval a začal jsem porovnávat varianty přesunu z Porta do Madridu. Existovaly tři možnosti - letadlo stálo minimálně 70 euro, noční autobus něco málo přes 40 euro a vlak cca 55 euro. C je správně, koupil jsem si jízdenku na noční vlak Lisabon-Madrid, do něhož jsem nastoupil v Entroncamentu. Po kontrole jízdenky průvodčím jsem hned usnul a probudil se až ve Španělsku před Madridem, který jsme ze severu objeli, abychom zakotvili ve stanici Chamartin něco málo po deváté hodině ranní. Měl jsem do odletu zhruba deset hodin, ale neměl jsem sebemenší náladu courat (ještě navíc s bagáží) po jinak krásném městě, takže jsem odjel metrem rovnou na letiště.

Vystoupil jsem na novém terminálu určeném pro Iberii a její partnery (což WizzAir ani náhodou není), kde jsem plánoval přežít pár hodin spánkem, sledováním filmů a podobně. Čekání vcelku ubíhalo, pak jsem se  v klidu přemístil na starý terminál, kde jsem věděl, kde chytnout wi-fi připojení k netu zdarma. Pak následovalo kafíčko, něco málo k snědku, odbavení a nástup do letadla. Vše načas, měl jsem zarezervované místo v exit řadě, což byl dobrý nápad. Na více než dvouhodinovou cestu se takový "luxus" vyplatí. V řadě jsem seděl sám, mohl jsem si v klidu natáhnout nohy, ostatní řady jsou totiž i pro prcky jako já vcelku nepohodlné, místa mezi řadami zrovna letadla WizzAiru neoplývají. Po přistání v Praze jsem se vydali na krátkou procházku sněhem z letadla do autobusu, který nás přivezl k terminálu. Nedlouho po půlnoci jsem už byl doma.

Pro cestu zpět jsem si vybral svou oblíbenou společnost AirBerlin. Zarezervoval jsem si vcelku levný let s přestupem na Mallorce, ale nejdříve jsem se musel dostat do Drážďan, odkud jsem odlétal. Cesta Hořovice-Praha-Drážďany ve společnosti Českých drah proběhla bez sebemenšího problému i bez zpoždění. Po výstupu v Drážďanech jsem si jen koupil lístek za 2 eura na vlak, který mě odvezl na místní letiště.

To ve středečním dopoledni téměř zelo prázdnotou, odletět měly jen stroje do Frankfurtu (Lufthansa) a právě náš na Mallorku. Trochu jsem se podivoval nad laxním přístupem zaměstnanců na check-inu, kde se přes vcelku slušnou frontu cestujících (právě zde byla jistě největší koncentrace lidí na celém letišti) všechno odehrávalo v jakémsi jihoevropském stylu, snad aby se pasažéři připravili na podmínky ve Španělsku, Portugalsku nebo kam vůbec cestovali. Takže zhruba půlhodinu před odletem jsem byl konečně odbaven a mířil jsem k bráně. 

Let s AirBerlin jsem si vybral záměrně, vím, že u téhle společnosti najdu skvělý poměr cena-kvalita. A už to začalo. Po startu hned rozdávali pití (nealko vč. kafe a čaje zdarma) a jídlo (sendvič, vcelku ušel), během letu prošli uličkou celkem dvakrát, což bohatě stačilo. Dále na obrazovkách běžel program, který sestával ze scének Mr.Beana, jednoho dílu Dva a půl chlapa (v originále), sledování přesné polohy letadla a nějakých reklamních spotů. Takže let ubíhal vcelku rychle.

Stejně jako přestup na Mallorce - stačil jsem si jen dojít na záchod a už jsem se přemístil k bráně, odkud nakládali pasažéry do Porta. Následoval podobný scénář palubního servisu (sendvič byl vystřídán sušenkami), jen odlet byl odložen o  pár desítek minut. Do Porta jsme tedy přiletěli s půlhodinovým zpožděním. Do Guimarãeše jsem se přesunul spolu s dalšími vlakem.

Po otevření dveří mého pokoje mě do nosu praštil vlký vzduch, takže jsem rovnou otevřel okno, které jsem nechal v této poloze celou noc. Je tu hodně vlkho, místy deštivo, ale vcelku teplo, přes den asi  16°C, v noci tak o tři stupně méně. Leden bude nejspíš celý takový.

Mějte se famfárově!