Žlutá versus modrá - která je ta pravá?

České koleje už nejsou tak úplně modré. Šmoulové jsou sice mezi mládeží opět v kurzu, ale žluté vosy v podobě Student Agency a jejich RegioJetu umějí pěkně bodat. Ale vítěze vlastně můžeme jmenovat již nyní - jsme jím my všichni, cestující na trase Praha-Ostrava. V následujících větách se podělím se srovnáním jízdy v Pendolinu (22. září) a RegioJetu (27. září a 2. října). Tak co je lepší?

Ve čtvrtek 22.9. dopoledne se nacházím na pražském hlavním nádraží. Na tamějším prvním nástupišti už je přistavena vlajková loď Českých drah, jednotka Pendolino. Ještě si chvíli musíme počkat, souprava právě prochází pravidelným úklidem (Pendolinu se dostává kvalitní péči), ale zanedlouho už nastupuji a hledám své místo. V pohodlí se usazuji a už se rozjíždíme. Spoje SC Pendolino mají za hlavní výhodu svou rychlost, zastaví jen v Pardubicích a Olomouci, žádný Zábřeh či Hranice. Ale cena je samozřejmě poplatná té rychlosti. Cestující si musí připlatit za povinnou rezervaci, kterou lze s in-kartou získat za 97Kč při nákupu online, pro náhodné zákazníky je však na pokladně za dvě stě.

 

Pendolino

České dráhy postupně instalují do vlaků Pendolino (přesněji řečeno jejich druhých tříd, jedničky je již mají) zásuvky, jejichž absence byla velké mínus. Já měl štěstí, jel jsem zrovna soupravou, která zásuvkami disponovala. Dostali jsme navíc malou lahvičku vody a na výběr byly i noviny. S Pendolinem jsem osobně spokojen, vždycky jsem tam potkal příjemný palubní personál, navíc točená Plzeň na baru není také k zahození.

O několik dní zažívám premiéru na palubě RegioJetu. Kupuji lístek za 295Kč (včetně místenky), ale bývají k dispozici i lupeny za 230Kč, jenže těch je jen limitované množství. Nastupuji spolu s dalšími asi pěti cestujícími na Stodolní. Ne že bych tam strávil předchozí hodiny, ale chtěl jsem si ten avizovaný komfort užít co nejdéle :).

Usazuji se do "svého" sedadla u stolečku (tohle místo bych si osobně jinak nevybral, ale rezervoval jsem později a nebylo už moc z čeho vybírat) vozu bývalé první rakouské třídy. Listuju vlakovým menu a už se těším na ten příděl služeb. Nutno uznat, že personál se ve druhý den ostrého provozu ještě pral s určitými procesy (nefungovaly jim třeba elektronické tablety na kontrolu obsazenosti a objednávání občerstvení). Internet spíše nešel než šel. Ale vodu a noviny jsem dostal, potěšilo i malé presso do porcelánu. Samozřejmostí byla donáška až na místo. Ale musím přiznat, že jsem čekal trochu víc...

Kredit si u mě RegioJet napravil v neděli 2. října, tedy v den, kdy uzavíral svůj vůbec první oficiální týden na českých kolejích. Stewardka byla ta samá, jaká mě doprovázela předešlou jízdu. Nyní však zvládala různé záležitosti s grácií. Lahev vody Rajec čekala na sedadle již při nástupu v Praze, zanedlouho se rozjel i vozík s kávou (překapávanou), kterou jsem s díky odmítl a požádal opět o presso. To mi bylo přineseno za takovou půlhodinku, s tím jsem počítal, ale to úterní bylo lepší.

  

RegioJet

Wi-fina se nepolepšila, byla ve stejně pochybné formě jako minule. Narozdíl od úterý jsem si objednal i něco placeného k jídlu, dal jsem si cesar salát za 60Kč, což byla vlastně moje večeře. Porce uspokojila, cena také akceptovatelná. Jestliže majitel Student Agency pan Jančura avizoval, že chce lidem umožnit ochutnat jídla, o kterých už někdy slyšeli, ale ještě je nikdy neměli, tak u mě zafungoval tento předpoklad zcela přesně. Příště zkusím třeba sushi :).

Dojem z druhé cesty RegioJetem byl mnohem lepší. Navíc jsem jel už za tu nejnižší možnou cenu - 230Kč. A už asi tušíte, koho si pro svou další cestu mezi hlavním městem a Ostravou vyberu příště... 

Dánsko (severu není nikdy dost)

Už po návratu z pětitýdenního pobytu ve středním Norsku jsem se pomalu těšil na poslední "předškolní" výpravu. Ta směřovala ... tradá, zase na sever. Ale tentokrát na ten plochý, mnohem bližší nejen vzdálenostně, ale řekl bych, že i trochu přístupem k životu. Na rovinu a úvod hned přiznám, že se mi spojení skandinávského a na mnoha místech patrného i německého života moc zamlouvalo.

Základem třídenního rychlovýletu (též zvaného "ochutnávací") byla zpáteční letenka Praha-Kodaň s Norwegian. Norové spojují Česko s Dánskem, nu proč ne. Dodám, že letenka stála skoro jen tu pověstnou hubičku, časy odletů solidní, tak jen zbylo plánovat, co tam. Jelikož mám moc rád létání a cestování veřejnými hromadnými prostředky všeho druhu (tedy jakoukoliv negumokolní hromadnou dopravu), chtěl jsem zažít neco navíc než jen strávit pár dní v dánské metropoli. Tak zhruba týden před odletem přistála v košíku letenka se SAS (poprvé v životě) do Aalborgu, odtamtud jsem se hodlal přesunout vlakem či busem do Frederikshavnu, kde byl již objednaný pokoj. Druhý den strávit ve Skagenu na úplném severu Dánska, pak přejet nočním vlakem do Kodaně a tam přečkat den až do večerního odletu do Prahy. Naplánováno by tedy bylo.

Realita nebyla jiná, v Dánsku se nedají čekat jakékoliv boudy na turisty, lidi umějí anglicky, takže domluvit se není problém. S radostí jsem zjistil, že jsem nápisům a občas i některým hlášením (na letišti, nádraží, ve vlaku) rozumněl, ta norština asi fakt s dánštinou má něco společného :). 

Takže středa ráno odjezd vlakem do Prahy, ten má samozřejmě zpoždění, takže nestíhám plánovaný přípojný bus na letiště, a tak jak machr vystupuju už na Smíchově a na letiště se dostanu přes Zličín metrem a busem stovkou. To byla víceméně poslední komplikace, ale s bravurou vyřešena. Na letiště jsem se dostal cca hodinu před odletem, od zcela opuštěné obsluhy check-inu jsem obdržel palubní vstupenku a šel jsem ještě něco malého nakoupit do Billy. Mimochodem tenhle obchod je na letišti spásou, jediné (nebo aspoň jedno z mála) místo, kde se dá občerstvit za lidovku.

Let do Kodaně sice trochu zpožděný, ale jelikož mají norwegian v letovém řádu trochu vatu, přistáváme v Dánsku na čas. Jelikož mám s sebou jen příruční batoh, nemusím vycházet ven a k údivu ostatních cestujících nepokračuji doprava, ale doleva do terminálu pro vnitrostátní lety. Hodina a dvacet minut, které mám na přestup, ubíhají velmi rychle. Už tedy sedím v malém letadélku typu Bombardier CRJ900, ke mně přisedá samozřejmě nejrozměrnější člověk na palubě. No, ještě že letíme jen půlhodinku. Během ní dostáváme kafe, na nic víc není čas. Zajímavá je taky strategie co nejvíce urychlit servis na palubě, už při nástupu jsme si v odletové bráně kodaňského letiště mohli vzít prázdný kelímek a cukr, vodu, smetanu či noviny. 

Let trochu divočejší, malý stroj měl problémy s větrným počasím, ale piloti samozřejmě situaci zvládají s bravurou, takže pojíždíme na letišťátku v severním Dánsku, vítejte v Aalborgu. Pro mě je tohle město vlastně jen mezistanice, pokračuju dál místním busem na nádraží a vlakem do Frederikshavnu. Příjezd, ubytování, prohlídka města a spát, jednoduchý recept na podvečer v tomto městě. Nijak zajímavé není, maximálně trajekty do Oslo a dalších destinací. 

Čtvrtek ráno - konec ubytování v mimochodem moc příjemném hotýlku (www.bbhotelfrederikshavn.dk) a pochod na místní nádraží, odkud odjíždějí vlaky ještě dál na sever, na ten nejsevernější sever Dánksa - do Skagenu. Soukromý dopravce nasazuje na tuto trať známá Desira, kterými jsem se měl možnost projet i v Norsku. V Dánsku servírují jako třešničku na dortu bezplatnou wi-fi, zapínám tedy telefon a během cesty střídavě pozoruji, fotím a serfuji. Skagen, vystupovat!

Skagen byl vlastně tím hlavním hřebem celé cesty do Dánska. Přiznám se, že mě inspiroval cyklus Krásy evropského pobřeží a díl zvaný "Skagen - prst v moři". Nebylo to ostatně poprvé, co mě tento tv pořad přímo donutil navštívit určité místo, předtím se v březnu konalo Baskicko s Bilbaem. Skagen je příjemné městečko, s atmosférou. Všude okolo řve moře, teda měl bych napsat řvou. Známé dánské místo zvané Grenen je slavné právě tím, že zprava jej svlažuje Baltické moře, zleva pak Severní. Geografovo srdce plesá, němečtí turisté jsou taky spokojení, hlavně jejich psi.

Skagen byl vždy oblíben umělci, především malíři. Ti mají na samém konci Dánska svoje muzeum, na nějž na vazuje příjemná kavárna, kde si dávám něco malého a suprového k jídlu (kombinace losos, špenát, kopr, vejce + chleba, máslo). Spokojeně odcházím zpět do mestečka, kde hlavní roli hraje pěší zóna se spoustou zajímavých obchůdků a kavárniček. Uchvátila mě místní výrobna bonbonů, do jejíž útrob mě přivábil pravidelný tlukot tamního stroje na sekání cukrátek. Ochutnejte, nakupte, nelitujete! Parádní místo tu mají.

Jelikož zbývalo ještě pár okamžiků do odjezdu vlaku směr Frederikshavn a následně Kodaň, šel jsem objevit zbytky kostela, které nemilosrdně zasypává písek (taky se mu tak nějak říká, prostě "pískem zasypaný kostel").  Našel jsem, nelitoval jsem, více řeknou fotky. Cesta do Frederikshavnu uběhla s wifinou velmi rychle, na tamním nádraží jsem jen čekal na přistavení nočního rychlíku směr Kodaň.

Dánské motorové rychlíky mají takovou zvláštnost, vypadají opravdu jako dva/tři utržené vagony, vážně na první pohled nezjistíte, kde je předek a nebo kdy už budou konečně přistavovat tu lokomotivu. Bohužel noční vlaky a jejich vzezření se absolutně neliší od těch denních, takže musím sedět ve velkoprostoru u stolečku pro čtyři a stále dávat pozor, abych moc nepokopal toho, kdo sedí naproti mně. Ale což, cesta utekla velmi rychle a už tu byla Kodaň.

Poslední zastávka mé cesty po Dánsku. Hlavní to město, Benátky severu (že těch je), Malá mořská víla, Rosenborg (tedy královský hrad), kola a voda všude.

Právě kolo jsem si chtěl co nejdříve v Kodani půjčit. Funguje tam systém á la vozíky u supermarketu. Vložte dánskou dvacku a jezděte, pak vraťte kolo a minci si zase vezměte. Dobrý nápad, který má však jednu vadu. Za boha jsem nemohl v Kodani najít stojany s těmito koly. Bicykly všech lidí se tam totiž válejí všude možně, takže není na první pohled patrné, které kolo je "veřejné" a které ne. Nakonec se mi podařilo v jedné klidné uličce najít stojan jenže - nemám dvacku. Rozměňuji nákupem (mimochodem skvělých) croissantů ke snídani a už frčím.

Malá mořská víla zrovna obhospodařovala pouze trojici amerických turistů, takže byl klid udělat pár fotek této nejprofláknutější atrakce dánské metropole. Jedeme dál, centrem města až k Nyhavnu, dánské stodolní se spoustou vody, restaurací a barů. Tam nalézám možnost projet si další části města po vodě společně s ostatními turisty. Vítám tuto možnost, po noční cestě vlakem jsem totiž docela unaven, a tak nasedám za příznivou cenu (40 DKK) do loďky a jedeme sem k opeře, tam k muzeu atp. Hodina stačila, vkročím tedy do budovy národního muzea, kde je vstup zdarma (hehe, Čech, no...), prohlížím si a plánuju dál. Mám hlad.

Řecká restaurace Samos mě nalákala cenou poledního bufetu (79 DKK), tak překousnu i fakt, že v dánsku řecké jídlo asi moc typické nebude, ale cena prostě rozhodla. Jídlo super, spokojenost. Ještě se porozhlédnout po suvenýrech, nakonec ale kupuju jen něco málo poživatelného na letišti. Čas se chýlí, jsem zvědav i na kodaňské letiště, pořádně si chci projít největší vzdušný přístav severní Evropy.

Čas letí, ČSA do Prahy taky, já ale čekám na večerní spoj s norwegian. V rámu pípám, i když u sebe prokazatelně žádný kov vážně nemám, jsem tedy ohmatán a pokračuju k nákupům. Moje možnosti peněžní i prostorové jsou omezené, chtěl jsem jen utratit poslední dánské peníze a vybírám jen něco na ochutnání. 

Na palubě dostávám od sličných stewardek (jak jinak u Skandinávek) pivo za 30 DKK, je to dánský Carlsberg, takže spíš tak na rozloučenou. Měj se Dánsko, budu si z tebe pamatovat hlavně Skagen se dvěma moři a výrobnou bonbonů a Kodaň zaplavenou koly. Bylo to fajn!