Že prý na den na jih Čech...

Dobu předvánoční jsem si chtěl zpestřit ještě výletem do nějaké adventně vyzdobeného města. Beru s sebou synovce Honzíka, který do poslední chvíle netuší, co mám naplánovaného. Ale osud si zahrál s námi oběma, nakonec je ten výlet trochu delší, než jsem plánoval...

Cílem bylo podívat se do Českého Krumlova, který je hezký v každém ročním období. Samozřejmě prosincové počasí ve spolupráci s epidemickou situací moc nenahrává cestám do měst, kde se není kam schovat v případě unavených nohou, hladu či chutě na kafe. Proto se snažím plánovat co nejefektivněji s ohledem na tyto vnější podmínky. Cestu do Krumlova začínáme v pondělí 21. prosince před vlakovým nádražím v Příbrami, Honzík stále netuší, kam jedeme.

Vlakem vyrážíme lehce před osmou hodinou, po krátkém přestupu v Březnici už v devět vystupujeme v Písku. Z tamního vlakového nádraží se rychle přesouváme na nedaleký autobusák, kde vyhlížím žlutý koráb RegioJetu. Přijíždí a Honzík z cedule na autobusu už tuší, kam míříme. Samotná cesta autobusem je zajímavá, obsloužíme se z kávovaru, k nápoji přikusujeme dovezené sušenky. Před námi svítí dotykové obrazovky, kde se dá chvilku i zabavit. Po krátké zastávce v Budějovicích pokračujeme dál do Krumlova, kam přijíždíme zanedlouho.

Honzík byl z autobusu docela potěšen 👍

Krumlov jsme prošli relativně rychle, ono tam kromě pěkné podívané na město ani nebylo co dělat.  Turistů pomálu, kafe tak maximálně z okénka. Takže jsme procupitali centrum, podívali se na zámek, odtamtud jsme se porozhlédli jak po městě, tak i do nejbližšího okolí. Dole v centru jsme ještě koupili něco na drobné občerstvení, pak už jsme mířili zpátky na autobusák. Jedeme, tentokrát Flix Busem, do Budějovic, tam to bude trochu živější.

Český Krumlov je vděčný a nádherný!

Ve čtvrt na dvě odpoledne už vystupujeme v Českých Budějovicích na autobusovém nádraží, které je vtipně umístěno na střechu nákupního centra. Cestou z autobusu do centra se zastavujeme nejdřív v KFC, pak stihneme i mekáč. Ne, že bych se v takové stravě vyžíval, ale poslouchat neustálé otázky (v Krumlově to začalo dotazy Mají tady mekáč? Mají tady káefcé?) by mě taky nebavilo. Ale popravdě, zase taková oběť to nebyla 😏.

Náměstí v Budějovicích, tady to mám rád.

Sousoší Humanoidi v současné verzi.

Masné krámy

Vánoce na náměstí v Českých Budějovicích. S trhy by to bylo o moc příjemnější 😔

V Budějovicích nakupujeme zbývající dárky, i pro sebe si něco pořídíme, sem tam se občerstvíme a vše už pomalu směřuje k tomu, že se nedlouho po páté hodině posadíme do rychlíku směr Příbram. Dorazili jsme tedy asi v 16:45 na nádraží, přes mobil kupuji lístky na rychlík Arriva, za chvilku ale na tabuli u našeho vlaku svítí zpoždění 110 minut... F*ck!

Takže si sedáme na lavičku v nádražní hale a zjišťujeme, co se děje. V Příbrami vlak někoho srazil, a tak je v části tratě doprava nahrazena autobusy. To bude asi na dlouho. A místo toho, abychom se domů dostali bůhvíkdy, bereme zavděk první slušnou možností ubytování v Budějovicích. Rozhodnuto, zůstáváme tady přes noc.

Ještě že mám nainstalovanou aplikaci na rezervaci hotelů, tam docela jednoduše vybírám první cenově přijatelnou možnost, ta splňuje i druhou podmínku, že to musí být někde v blízkosti, abychom nemuseli ještě k tomu hledat cestu někam na kraj města. Nakonec koukám, že jsem za slušnou cenu našel čtyřhvězdičkový hotel.

Ještě vsuvka - v době našeho výletu nebylo možné se jen tak ubytovat, ale řekněme, že tohle byla moje služební cesta 😊. Přece nebudeme spát na nádraží nebo na benzínce...

Na recepci nám bylo oznámeno, že teprve před chvilkou zapnuli topení v našem pokoji, takže tam bude ještě trochu chladno. Nevadí, stejně si musíme ještě odskočit do nedalekého Tesca, kde kupujeme něco k večeři a taky potřebujeme zubní pastu a dva kartáčky... Na tohle jsme připraveni fakt nebyli. A také se smiřujeme s faktem, že druhý den pojedeme ve stejném prádle zase zpátky.

Jo a pokoj? To bylo taky překvapení od paní recepční. Prý: objednali jste si studio, ale to v současné době nemám k dispozici, tak dostanete lepší, mezonetový apartmán. Nu, proč ne. Je to fakt luxusní!

Po nákupu se ještě najíme a nejdřív Honzík a potom já využijeme možnosti jednou za čas si napustit vanu a trochu si v ní porochnit. Pak jdeme spát, vcelku brzo, jsme totiž docela uťapkaní.

Ráno dáváme snídani a pomaloučku se připravujeme na opuštění našeho velkorysého pokoje v půl jedenácté. Naplánovaný návrat do Příbrami vlakem, který z Budějovic vyjíždí zhruba ve čtvrt na dvě, tentokrát klapne na čas. Ještě si stihneme město jednou projít a něco nakoupit a sníst. Výlet byl u konce. Trochu stresoidní, ale asi to takhle mělo být.

Spontánní prodloužený víkend na Moravě a ve Slezsku

Na počátku října 2020 jsem dostal momentální nápad, ze kterého vzešel krásný prodloužený víkend strávený v první třídě vlaků a taky částečně i v Bohumíně ve velmi zajímavém penzionu. 

Ve čtvrtek 1. října jsem se rozhodl, že si na následující den vypíšu dovolenku a vezmu si volno (kterých mi do konce roku ještě nějakých pár zbývá, takže co s tím...). Odpoledne, po příjezdu domů z práce, sedám k počítači a vyměňuji ČD body, získané u Českých drah za mou aktivitu na dráze (rozuměj za nákup jízdenek), za celodenní jízdenku právě na pátek. Za 250 korun na svou In-kartu ještě doplňuji týdenní příplatek do 1. třídy, což znamená, že můžu další den jezdit kam se mi zachce, a to jako pán. Co to ale v reálu znamená?

V pátek tedy vstávám v nezvyklou hodinu, už ve čtvrt na pět stojím u nás na vsi na autobusové zastávce, abych chytil úplně první spoj směr civilizace, tedy Příbram. Tam hned přeskakuji na další autobus do Prahy, takže ještě před půl šestou vystupuji na Smíchově. Odtamtud už jsem chtěl využít tu celodenní jízdenku, abych ji dojil už od prvního možného okamžiku, ale nějaký problém mezi hlavním nádražím a Smíchovem mě posadí do tramvaje, chci totiž stihnout nějaký vlak po šesté z hlavního nádraží.

Tak se také stalo, sedám do první třídy EC do Varšavy, v Pardubicích ale vystupuji, abych přesedl do railjetu, který pádí hned za námi. Svezu se jeho první třídou až do poslední zastávky na českém území, do Břeclavi. Po nástupu a usazení v první třídě zjišťuji, že na dvojsedadle přede mnou se uvelebil trochu společensky unavený jedinec, který nejenže chrápal, ale taky trochu zapáchal. Na první třídu mi tohle připadalo trochu netypické, nacházím jiné místo hned vedle business class, která je mimochodem zaplněna pouze velmi spoře (rozuměj - pouze jedno sedadlo z celkových šesti bylo okupováno cestujícím). První třída je zaplněná tak z jedné čtvrtiny, takže mám dostatečné pohodlí na cestu z Pardubic přes Brno do Břeclavi.

Můj první vlak, Praha - Varšava, já ho využívám jen do Pardubic

Na trati před Pardubicemi

V jedničce railjetu

Vystupuju v Břeclavi

V Břeclavi si na nádraží půjčuji kolo v místní službě ČD Bike, mám vytištěný voucher už z léta, takže potřebuji jen tisícovku jako vratnou kauci. Sedám na kolo a po místních cyklostezkách a cyklotrasách mířím neomylně, i se zastávkou na tradiční místní občerstvení - kurdský kebab, do Lednicko-valtického areálu, který je pro výlety na kole jako stvořený. Akorát si neumím představit, že bych tu cestoval pěšky. Přeci jenom jsou ty vzdálenosti tady trochu větší a díky relativně nudné mezihře, která dělí jednotlivé místní dominanty, by mě pěší pochod asi trochu zmáhal. 

Janův hrad

Notoricky známý pohled na zámek v Lednici

Takže jsem se projel kolem Janova hradu, zastavil jsem se samozřejmě u samotného zámku v Lednici, kde jsem si v nedaleké kavárně dal svačinku, a poté jsem uháněl zpátky do Břeclavi. Tentokrát přes Poštornou. Přes město se dostávám zpátky k nádraží, kde kolo v pořádku vracím a vyzvedávám si taky bágl z místní úschovny. Další destinací je Bohumín, takže se musím přesunout ze samotného jihu až na sever k polským hranicím. Do odjezdu mezinárodního vlaku, který spojuje Vídeň s Varšavou, zbývá ještě přes hodinku, a tak využívám zase svou lítačku a nasedám do osobáčku s cílovou stanicí Kúty. Na Slovensko ale nejedu, samozřejmě, vystupuju v poslední zastávce na českém území, tedy v Lanžhotě. Tam si udělám krátkou procházku, abych za asi půl hodiny byl zpátky na nádraží a čekal na zpáteční vlak, který je zajišťován samozřejmě tím samým vozem (810) a stejnou posádkou. Průvodčí si mě pamatuje a nechá si jen připomenout, že jsem mu před chvilkou ukazoval celodenní jízdenku. Jedu ve vlaku jako jediný cestující.

Svačinka v Lednici (na stole)

Lednické nádraží, moc používané už není :( Ale je moc pěkné, při stavbě byly využity glazované cihly z Poštorné

Ve vlaku do Lanžhota

Vystoupil jsem z motoráčku na velkorysém nádraží v Lanžhotě

Výzdoba podchodu na lanžhotském nádraží

V Břeclavi si dávám ještě kafe a už mířím na nástupiště, ke kterému za chvíli přijede EC 102 Polonia. Zabírám jedno kupé v první třídě, zanedlouho přijde průvodčí a obdaruje mě lahví vody. To je ze servisu pro první třídu vše, ještě tedy přijíždí obligátní vozík s kafem a jinými dobrotami (obsluhuje ho slečna od polské společnosti, která provozuje ve vedlejším vagonu restauraci), ten nechávám projet. Kupé zůstává jen pro mě až do Bohumína.

Na cestu jsem si vzal své nové triko - HB Tórshavn 😎

Jsem v Bohumíně, tady končí má páteční železniční pouť

Jak jsem už v úvodu naznačil, v Bohumíně mám zarezervovaný pokoj v Penzionu ve věži. Tu budovu si představte jako bývalou vodárenskou věž, kterou přestavili před několika lety na penzion s třinácti pokoji a kavárnou, kterou najdete v nejvyšším, tedy osmém patře. Výhody této volby poznávám hned při check-inu na recepci. Paní recepční mi vyplňuje rovnou poukaz na neomezený vstup do blízkého bazénu a saunového světa, kdybych měl zájem, může mi dát i vstupenku do fit centra. Beru si jen tu bazénovou a saunovou poukázku, do druhé ruky klíče a už se výtahem vytahuji do 7. patra, kde je můj jednolůžkový pokoj. Pokoj... Takový apartmán. Vzhledem k charakteru budovy si museli s prostorem trochu pohrát, a tak je moje postel umístěná v jednom koutě, součástí tohoto apartmánu jsou vlastně čtyři místnosti. Jedna slouží jako ložnice + místo se stolem a televizí, další je vstupní chodbička, vedle je ještě šatna a nakonec nechybí ani velkorysá koupelna. Jsem velmi spokojen!

Jen pro představu, jak je koncipováno 7. patro a rozložení mého pokoje

A po vybalení a večeři (tj. toho, co jsem před pár minutami ulovil v Lidlu, kde jsem se zastavil cestou z nádraží na penzion) beru plavky a ručník a přesouvám se do aquacentra, které se nachází jen asi padesát kroků od vstupu do penzionu. Nádhera. Večer tedy trávím hlavně v saunách, mají tu perfektní výběr, který jsem fakt nečekal. Uvnitř budovy jsou menší finské sauny, nějaké infra a nechybí ani parní kabina, součástí areálu je i venkovní prostor, kde se nachází zajímavá finská sudová sauna a hlavně velká srubová sauna, která se stává mým favoritem. Venku je samozřejmě i ochlazovací bazének, několik sprch a horká vířivka. Ten areál je moc povedený! Po tom trajdání, které jsem absolvoval během celého dne, je toto příjemné zklidnění. Nakonec ještě využívám bazén, který je v porovnání s jinými docela malý, ale taky mě na pár desítek minut zabaví. Oceňuji hlavně prostorný výplavový bazén.

Sobotu zahajuji snídaní v osmém patře, je zajímavé jíst s výhledem na Bohumín, Ostravu i Lysou horu. Aquacentrum otevírá v osm ráno, takže chvilku po otvíračce jsem zase v saunách a poté v bazénu, takhle tedy startuji první víkendový den. Při relaxu přemýšlím, co dělat v sobotu dál. Původní nápad bylo podívat se do Ostravy, ale vybírám si radši druhý směr - Mosty u Jablunkova. A cestou je i Český Těšín, který mě už delší dobu lákal - hlavně ta představa města rozděleného hranicí.

Po návratu z bazénu tedy koukám na odjezdy vlaků a bryskně se obléknu při zjištění, že bych mohl ještě stihnout osobák do Mostů. Stíhám 👍. Takže sedám zase do první třídy (ten příplatek do "jedničky" mi platí 7 dní, takže proč ho nedojit dále) a projíždím krajinou kolem elektrárny Dětmarovice, městy Karvinou, Třincem, Českým Těšínem, poddolovanou oblastí, kde pořád podsypávají část trati, aby tu mohly vlaky vůbec projíždět, až nakonec přijíždíme do krásného území Beskyd, tam to vypadá jako v jiném světe. Vystupuji na konečné v Mostech u Jablunkova. Cílem je si dát oběd (už je skoro poledne) a pokračovat zase stejnou cestou do Bohumína, se zastávkou v Českém Těšíně.

Dětmarovice z vlaku

Za Karvinou musejí trať neustále podsypávat, kvůli propadům vinou poddolování

Ty dvojjazyčné názvy mě baví 😎

Spojení Ostravska s Jablunkovskem zajišťují i City Elefanty

Do Mostů jsem se vlastně přijel naobědvat

Musím si trochu zpříjemnit to čekání na nádraží!

Oběd jsem si obstaral v místním motorestu, po něm a krátké procházce jsem se vydal zpátky na nádraží, kde mám ještě asi dvacet minut do odjezdu, a dávám si na peróně pivo. Kolem se procházejí lidé s košíky, ale hub v nich moc nemají. Jedu do Těšína.

Jedničkou i v osobáku

V Českém Těšíně moc nevím, co bych dělal, určitě se chci podívat na polskou stranu. A poznávám, že ta je mnohem malebnější a útulnější, po procházce hlavní ulicí a náměstím, kde je spousta restaurací a kaváren s venkovním posezením, vcházím do moc příjemné kavárny/knihkupectví v jedné boční uličce. Svačinka se povedla 😊. V Żabce kupuji něco dobrého na zub a přesunuji se zpátky do nudnější, tedy české části tohoto města. 

Řeka Olše v Těšíně - tady je česko-polská hranice

Už jsem skoro v Polsku

Náměstí na polské straně města

Kafe a dort

Radnice v Českém Těšíně

Dalším vlakem jedu už do Bohumína, chci se odpoledne/navečer proběhnout. Ještě si ale na recepci penzionu půjčuji klíče od vyhlídky, která je na stejném patře jako můj pokoj. Ale vidím z ní ještě do dalších směrů. Pak už se převlékám a vyrážím za sportem.

Výhled z penzionu na aquacentrum a sauny

Vyhlídková terasa v 7. patře penzionu

Trasu jsem si naplánoval až k místu, kde se setkávají řeky Odra a Olše a kde je česko-polská hranice. Trochu jsem zaváhal, kdy jsem si asi v třetině cesty uvědomil, že tady na východě se stmívá o pár minut dříve než u nás ve středu Čech, ale s pomocí mapy v telefonu jsem si dokázal najít takovou (zpáteční) trasu, která nevedla po silnici. Přeci jen bych nechtěl, aby mě tu někdo u hranic smetl autem. Každopádně řeky Odra i Olše byly v tu dobu docela plné, a tak byl soutok trochu akčnější než jindy. Spadnout do té vody bych fakt nechtěl, to by byl pěkný tobogán.

Řeka Odra byla toho podvečera poněkud neklidná

Jsem na úplném konci Česka, všude okolo je už Polsko

Penzion

Interiér mého pokoje

Část koupelny

K večeři si objednávám dobroty z KFC, nemám náladu jít si pro jídlo do nějaké restaurace, takže to mám i s dovozem. Jsem línej a unavenej...

V neděli ráno pěkně prší, a tak bere za své můj plán jít z penzionu na nádraží pěšky. Snídani v penzionu tentokrát vynechávám, protože to bych už ten vlak před osmou nestihl. Objednávám si taxíka, byť je mi trochu hloupé se svézt jen těch pár stovek metrů. Ale byl bych pěkně promoklý, to by se přes celou republiku necestovalo moc příjemně. Taxikářka si řekla o 80 korun...

Pak už jen vyhlížím přistavení a otevřené vlaku Leo Express, kde jsem získal za slušnou cenu jízdenku v Business class, tedy ve druhé nejvyšší třídě ze čtyř nabízených. V ceně je úplně stejná nabídka občerstvení jako v Economy Plus, kterou jsem měl možnost využít už několikrát. Jen ty rozestupy mezi sedadly jsou tady větší.

Business class u Leo Expressu

Snídaně v ceně jízdenky

S přispěním snídaně a poté vlastně i oběda (lasagne) cesta ubíhá docela rychle, v Praze pak přestupuji do rychlíku směr Plzeň, který mě dopravuje do Hořovic. Od tamního nádraží mi totiž jezdí přímý autobus až skoro k domu.

Poslední první třída - z Prahy do Hořovic

Sečteno a podtrženo - z těchto tří volných dnů jsem vydoloval asi maximum, co šlo. Celodenní jízdenka byla fakt dobrý nápad, v tandemu s příplatek do první třídy to nemělo pak chybu. A Bohumín a Penzion ve věži? Na 100 % jsem tady nebyl naposledy!

Zase na chvilku v Uherském Hradišti

Na začátku druhé poloviny září roku 2020 jsme se (já a synovec Honzík) vydali opět objevovat krásy Slovácka. Tenhle výlet byl pojat spíš jako dárek Honzíkovi k jeho 13. narozeninám, které oslavil pár dní před tou cestou. V plánu bylo vyrazit ve čtvrtek odpoledne směr Morava, tam vydržet až do nedělního návratu. 

Ve čtvrtek tedy jedeme nejprve autobusem z Příbrami do Prahy, odtamtud už pěkně starým známým Leo Expressem až do Starého Města u Uherského Hradiště. Vezeme se třetí třídou, což je v případě Leo Expressu třída zvaná Economy plus, v ceně lístku tedy máme nějaké občerstvení, další si dokupujeme. Místa máme u "čtyřsedadla", proti nám ale nikdo nesedí, takže z rozklápěcího stolku uděláme pěknou hodovní desku 😎.

Fantova budova s kavárnou - hlavní nádraží v Praze.

Do Starého Města dorážíme načas, na nádraží už nás čeká odvoz do Uherského Hradiště - tentokrát se svezeme autem, jelikož jsme domluveni, že místním předáme zásilku od kolegyně z práce a na oplátku nás dovezou do Hradiště k našemu ubytování na kraji města. Win-win situace pro všechny. Na ubytování dorážíme v cca 20:30, přebíráme klíče a už si odemykáme garsonku, která bude naším útočištěm až do neděle.

Hody na palubě Leo Expressu

Sushi už se stalo takovou tradicí.

V pátek ráno bylo trochu chladno (byť slunečno), přesto jsme nelenili a po snídani pěšky vyrážíme nad město ke skanzenu Rochus. Tam od 10 hodin máme vlastně VIP prohlídku místního areálu, jednoduše proto, že ve všední den dopoledne do podobných areálu asi moc návštěvníků nechodí. Skanzen je maličký, všeho všudy 3 objekty, kolem nějaký seník, včelín atp. Ale pěkná třičtvrtěhodinka to byla!

Rozcestník při cestě na Rochus

Honzík a budovy skanzenu

Jaké by to bylo ležet za pecí?

Od skanzenu je skvělý pohled na město i širé okolí.

Ze skanzenu putujeme ještě dál do lesů, polí a luk, nevracíme se tedy hned do Hradiště, ale vydáváme se na zhruba šestikilometrovou trasu, jejímž hlavním bodem je rozhledna Rovnina. Na začátku putování si sice vyslechnu něco o nudě a trapnosti rozhleden, ale myslím nakonec, že výlet měl docela úspěch. 

Z rozhledny Rovnina je pohled taky pěkný.

Jsme v Hradišti - vinařské části Mařatice.

Vracíme se do našeho bytečku, cestou nakoupíme v Kauflandu. Po obědě pak v cca 14:30 doputujeme do aquaparku, což byl jeden ze stěžejních bodů itineráře. V pátek totiž na/večer v místní finské zážitkové sauně probíhají tzv. ceremoniály, v létě vzhledem k nízké oblíbenosti saun tyhle procedury neprobíhaly, takže se dá říct, že jsme do Hradiště přijeli vlastně kvůli tomu. Po příchodu do aquaparku a krátké aklimatizaci na tobogánech a v divoké řece přecházíme do horního patra, kde je zase klid a mír a my se tu plácáme právě až do šesté hodiny podvečerní. Právě tehdy začíná první ceremoniál toho dne, kde je kromě našeho průvodce kromě náš ještě další dvojice pánů. Celkem pět lidí uprostřed velké sauny, kde program ubíhá tak, že ani netušíte, že už tam sedíte ve vedru 10 minut. Honzík odchází jako první, my ostatní vydržíme ještě asi dvě další minuty. Zajímavý a krásný zážitek to byl 👍. V areálu bazénu vydržíme asi do půl deváté, vracíme se zase přes Kaufland (kupujeme třeba pizzu k večeři) domů.

V sobotu jsem měl v plánu vyrazit do Vlčnova, kde jsem chtěl sehnat tradiční místní dobrotu - vlčnovské koláčky (vdolečky). Honzík do mě ale pořád hučí, že tam jezdit nemáme, že nechce atp. Asi tušíte, jak to dopadlo... Takže v jedenáct vyrážíme do Uherského Hradiště do centra, abychom nakoupili něco, co chceme vzít domů (tedy Jarošovské pivo), a narážíme i na cukrárnu, kde prodávají balení vlčnovských koláčků. No, asi to tak mělo být 😁.

Cestou z města na ubytování - ulovili jsme vlčnovské vdolečky, jdeme je vyložit a šup do aquaparku. Bydleli jsme kousek od řeky Moravy.

Nebude žádné překvapení, že odpoledne zase trávíme v aquaparku. Další možná náplň dne - fotbal mezi Slováckém a Příbramí - padá, protože v kádru našich řádí covid. Takže stadion sledujeme v době, kdy se mělo hrát, maximálně z výšky terasy saunového světa - ano, správně, zase jsme strávili nějakou dobu v prohřívárnách různého typu, kratší čas taktéž v ledové studně.

Stadion zůstal v době předpokládaného zápasu Slovácka s Příbrami tichý, nehrálo se :(

Cestou z aquaparku jsme se zastavili na místním zimáku.

V neděli máme lístky až na polední vlak do Prahy, takže máme část dopoledne volnou. Původně zamýšlené běhání kolem řeky bere za své, když Honzík pokašlává. V dnešní době fakt není rozumné ve větší míře nastydnout, to by se člověk stal trochu terčem všeobecného opovržení a lynče. Takže se válíme.

Za chvíli ale balíme, mně se moc nechce tahat zavazadla přes půlku města, a tak se snažím najít nějaký taxík, jež by nás odvezl k nádraží. Ale žádný taxikář čas nemá, vyrážíme proto pěšky. Aspoň, že je to po rovině. Na nádraží ještě kupuji nějaké občerstvení, další na stolek našich sedadel přibývá po návštěvě minibaru. Cesta do Prahy trvá asi čtyři hodiny, máme docela zpoždění. Ale jedeme v první třídě, kde je klídek a nemusíme se tedy moc bát případné nákazy. 

Domů první třídou.

V Příbrami přistáváme v pět odpoledne, za chvilku spát a jeden do práce, druhý do školy. Uteklo to...