Daniel Terč - závan umění v Hluboši

V nenápadném domku uprostřed Hluboše najdeme sídlo multifunkční osoby jménem Daniel Terč. Tento letos dvaačtyřicetiletý rodák z Příbrami se totiž zabývá několika různými řemesly – od sochařství přes výrobu filmových a divadelních rekvizit a dekorací, návrhy interiérů, vzdělávacích interaktivních výstav, restaurátorských prací až po malbu.

K umění přičichl již v mládí, jak jinak si vysvětlit fakt, že si po základní škole vybral kamenosochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kde se vyučil uměleckým kameníkem. Poté se přesunul za studiem do Prahy, tam si vybral obor umělecký design na Soukromé mistrovské škole uměleckého designu. Po několika letech v Praze zatoužil po přesunu na venkov, proto si v inzerátu otištěném v novinách vybral domek právě v Hluboši, přičemž k prvnímu setkání s jeho současným domovem se váže jedna zajímavá příhoda: „Když jsme u domu poprvé zastavili, andulky, které jsme měli s sebou v autě, začaly vesele prozpěvovat. Tak jsme to brali trochu jako znamení, že by se nám tady mohlo líbit. A dům samotný se nám během prohlídky skutečně zalíbil, a tak jsme se na podzim roku 2002 rozhodli ke změně. Nastálo jsme se sem přestěhovali v roce 2003.“

Od té doby své nápady realizuje jak v ateliéru-dílně přiléhajícím k domku, tak i ve větších prostorách v Praze. V těchto místech tak mohly vznikat jeho díla, jako je například soubor soch, které vytvořil v rámci uměleckého sympózia v šumavské vsi Prášily, kde o několik let později přibyla i jeho další socha, jež připomíná historii prášilské brány. Dan se podílel také na přípravě divadelních představení – vytvořil kostýmy pro muzikál Kočky, který byl prvním muzikálem v nedávno otevřeném Novém divadle v Plzni, pravidelně přispěje k zajímavým dekoracím a kostýmům při tradičních Letních Shakespearovských slavnostech, spolupracuje i s bratry Formanovými. Během své práce si mohl vyzkoušet, jaké je to pracovat pod taktovkou takové osobnosti, jakou je režisér Jiří Menzel.

Má zkušenosti i s reklamní branží, v rámci reklamy na Jägermeister, která se nakonec vysílala mj. v Británii, měl s kolegy za úkol na kraji lesa u nedalekých Rosovic postavit jedenáctimetrovou sochu jelena. Socha byla v rámci reklamy zapálena, čemuž asistovali rosovičtí hasiči. „Nadneseně můžu přiznat, že je s mým jménem spojeno určité prokletí, jelikož jsem se etabloval jako tvůrce až monumentálních objektů. Takže pokud někdo potřebuje vyrobit cokoliv menšího, než 3 metry, málokdy se na mě obrátí,“ s úsměvem dodává Daniel Terč.

Mezi další zajímavé Terčovy počiny můžeme řadit desetimetrovou klouzačku, která baví děti v plzeňské Techmanii, figuríny Napoleona ve slavkovské expozici slavné bitvy, voskové figuríny do známých muzeí nebo tvorbu interiéru pro výstavu Zdeňka Buriana v Jízdárně Pražského hradu. Ve Strahovském klášteře pak jsou umístěny jeho sochy, které jsou oblečeny do historických rouch. Tyto postavy nesou nosítka s ostatky sv. Norberta. „U této zakázky znělo zadání jasně – nosítka nesmějí nikdy spadnout,“ dodává Daniel Terč.

V nejbližším okolí se můžeme s výsledky jeho práce setkat například v kadeřnickém salonu v příbramské Dlouhé ulici, pro nějž navrhl celý interiér, foyer hotelu Belvedere pak zdobí jeho socha. Na hlubošském zámku měl před deseti lety dokonce výstavu, společně s malířem Milošem Kouteckým. Právě zde dostali Hlubošáci poprvé šanci poznat blíže jeho tvorbu.

Naopak nejdále dílo Daniela Terče odcestovalo do čínské Šanghaje, kde jím vytvořené kopie soch Matyáše Brauna (Láska a Upřímnost z cyklu Alegorie ctností a neřestí) zdobí kašnu v tzv. Pražské čtvrti. Důvod, proč zrovna v Šanghaji, je docela prostý: „Pro Šanghaj projektoval architekt Doubner celé sídliště, kam právě byly tyto sochy umístěny. Je zajímavé vidět na desce pod těmito sochami vlastní jméno napsané v čínštině,“ dodává Terč.

Další z jeho velkých děl, tentokrát hlava Jana Křtitele, bylo součástí scény Straussovy opery Salome ve Finské národní opeře v Helsinkách.

Díky své tvorbě má možnost porovnávat chování hvězd a hvězdiček českého filmu a divadla. Setkal se s celou řadou herců, za všechny lze jmenovat Bolka Polívku či Pavla Nového. Právě k Novému se váže zajímavá příhoda: „Na hlavu pana Nového jsem nasadil hlavu kozoroha, kterou jsem vytvořil. Pavel Nový se se zvědavostí zeptal, kde jsem tuto hlavu vyráběl. Když jsem odpověděl, že v Hluboši, zavedli jsme rozhovor na téma našeho regionu, přičemž další příliš nevěděli, o čem se bavíme,“ vzpomíná Daniel Terč. Právě divadlo je pro Terče místo, které si zamiloval. Okouzlila ho atmosféra divadla, fungování celého organizmu, což je dle jeho slov „unikum, které nikde jinde nenajdete“.

Z jeho současných aktivit můžeme jmenovat instalaci třímetrového budovatelského sousoší, které se stalo součástí scény filmu Child 44. Sám Daniel zmiňuje také sochu robota, která zdobí novou laser game arénu v Praze, spolupráci na reklamách pro Fio banku či společnost Siemens. Nyní připravuje renovaci starých barokních váz, které budou umístěny na historické budově v Dlouhé ulici v Příbrami. Do Hluboše by rád ve spolupráci s kovářem Lubošem Kočím umístil dílo, které nese prozatím pracovní název „Strážce fantazie“. Mělo by jít o určité místo setkání, které bude plnit jak estetickou funkci, tak i tu praktickou. Ulici, kde dnes s rodinou žije, plánuje v nejbližší době ozvláštnit vázou, která dle jeho slov bude hlavně sloužit pro pozitivní vnímání prostoru a naladění všech obyvatel. Ke vztahu lidí ke svému domovu dodává: „Lidé by si možná měli trochu více vážit místa, kde bydlí, a ne se upínat k věcem, které si pořídí či přímo koupí vlastně pouze na dobu určitou.“

Uprostřed Hluboše ale už nyní můžeme Terčovo dílo potkat. Jedná se o objekt na návsi, které před cca 10 lety vybudoval za významné podpory Jindřicha Dvořáka, Michala Hurta, Pavla Štefányho, Luboše Kočího či rodiny Kolaříků. Objekt, který nese název „Game“, byl zde cíleně umístěn jako plastika, ne jako dětské hřiště, tudíž nebylo nutné řešit normy pro bezpečnost. Sám Daniel Terč nepředpokládal, že toto dílo bude na návsi stát celých 10 let, spíše věřil, že bude v krátké době nahrazeno skutečným dětským hřištěm. V souvislosti s tímto objektem lituje, že se také setkal s negativním přístupem, kdy lidé řeší na první pohled malicherné nedostatky, místo toho, aby ocenili, že v obci něco vyrostlo díky dobrovolnému přispění několika ochotných občanů.

Pokud se chcete s prací Daniela Terče blíže seznámit, můžete jej navštívit v jeho dílně-ateliéru, který se nachází ve stodole u domku, kde dnes s rodinou bydlí. Například mateřská škola z Čenkova jej už v ateliéru navštívila, děti si vyzkoušely odlévání soch ze sádry. „Ze stodoly bychom chtěli vytvořit jakýsi multifunkční prostor, kde by si návštěvníci mohli vyzkoušet různé techniky tvorby,“ dodává něco ze svých cílů. K dalšímu významnému předsevzetí patří dle jeho slov i harmonizace rodinných vztahů, což je velmi náročné, pokud musíte pracovat 364 dní v roce, tou jedinou výjimkou je jen Štědrý den.

S tvorbou Daniela Terče se můžete také seznámit i na jeho webových stránkách www.danielterc.cz.

Tento článek byl publikován ve vydání Hlubošského zpravodaje v dubnu 2016.

Velikonoční výlet do Polska, i v roce 2016

Rok se s rokem sešel a mě to zase s rozpukem jara lákalo někam vyrazit. A stejně jako vloni jsem si jako vhodnou velikonoční destinaci vybral sousední Polsko, opět jsem zacílil na jeho sever. Vhodnou záminkou byly krásně levné letenky od Ryanairu na vnitropolské úseky, radost jsem si udělal i tím, že jsem jeden let absolvoval s polskými aeroliniemi LOT. Proletět se vrtulákem za méně než 400 Kč se přece musí rentovat :). Kromě zážitků ve vzduchu jsem si chtěl užít i zajímavé oblasti nedaleko Gdyně - poloostrov Hel, tzv. Helskou kosu. Fascinovala mě myšlenka vidět moře nalevo i napravo z prostředku úzkého proužku pevniny. Cíl je jasný, pojďme mu naproti.

Vyrazil jsem na zelený čtvrtek večer do Prahy, odkud mě čekal přesun nočním autobusem do Wroclawi. Docela mě překvapilo, že na palubě autobusu bylo více cestujících, než jsem zvyklý, ale patřil jsem mezi těch pár šťastných, na které vyšla celá dvousedačka. Takže těch čtyři a půl hodiny cesty jsem se snažil co nejvíce vyspat. Celkem si troufám odhadnout, že jsem dokázal naspat tak tři hodiny. No, docela dobrý...

Výstup z letadla na letišti Modlin

 Po příjezdu na dočasné autobusové nádražíčko (nové - mnohem větší - staví hned vedle na místě toho původního a hodně nevzhledného) v hlavním městě Dolnoslezského vojvodství jsem šel už skoro poslepu. Projít průchodem hlavního vlakového nádraží, tam si dát kafe a pokračovat na MHD, která mě odvezla na letiště. Všechno šlo jako na drátkách, na známé letiště jsem přijel s dostatečnou rezervou více než jedné hodiny do odletu. Rovnou jsem směřoval na bezpečnostní kontrolu a na pohodlnější sezení v odletové části letiště. Boarding na let do Varšavy-Modlin zanedlouho začal. Já jsem měl místo v uličce, tudíž jsem se nikam nehnal, což se nakonec ukázalo jako výhra. Nastupoval jsem mezi posledními a steward potřeboval najít dobrovolníka na sedadlo v exit row. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. I když se jedná o let trvající téměř doslova pár desítek minut, místo s větším prostorem na nohy udělá radost i mně, trpaslíkovi. Aspoň trochu si člověk může připadat, že je o něj docela dobře postaráno, i když za letenku zaplatil všehovšudy 120 korun...

Během letu nebyl ani čas na to, aby se při něm stačilo něco zajímavého udát, přesun z letiště Modlin do centra Varšavy jsem měl taky naplánovaný (Modlinbus za 6 zlotých) předem. U Paláce kultury a vědy v centru polské metropole jsme zabrzdili lehce před devátou hodinou ranní, já jsem měl jako hlavní cíl najít nějaké místo, kde se můžu v klidu nasnídat. Zavděk jsem vzal McDonaldem v budově hlavního vlakového nádraží - tato varianta zafungovala na jedničku.

Design nové stanice varšavského metra

Po posilnění jsem přemýšlel, kam vyrazit. Ve Varšavě jsem se předtím zastavil vždy na pár okamžiků, takže jsem z města nic kromě nejbližšího okolí hlavního vlakového nádraží či cesty právě na letiště Modlin neviděl. Musel jsem to změnit, měl jsem dostatek času na základní průzkum města. Další cesta totiž následovala až navečer, kdy jsem se přesouval opět letecky do Gdaňsku. Ale zpět do Varšavy - v informačním centru jsem si vyzvedl mapu širšího centra a jal se plánovat. Hle, Národní stadion není daleko, navíc dostupný metrem. Jedu!

Moje maličkost na polském národním stadionu

Zatímco na body za systém metra Praha nad Varšavou jasně vede, Národní stadion je v Polsku jasně lepší. To bude možná i tím, že my žádný nemáme (asi naštěstí)... Plánoval jsem stadion prostě obejít, ale mile mě překvapila možnost za cca 60 Kč vylézt na jednu z tribun a podívat se na útroby. Nebyla to klasická prohlídka stadionu, i když tu mají v nabídce taky, ale jen její low-costová varianta. Prostě vylez si na tribunu a tam si buď, jak dlouho se ti zachce. Stadion je to moc pěkný, ovšem kdyby na ploše byla tráva a ne prostá betonová deska, byl by dojem ještě lepší. Ale což, proč se starat o trávník, když na stadionu bude další fotbal až asi za měsíc.

Po prohlídce stánku jsem se vrátil metrem do centra, tentokrát jsem vystoupil na hlavní třídě vedoucí do historického centra Varšavy. Prošel jsem si kolem domu Frederika Chopina, jehož jméno se ve městě objevuje skoro na každém kroku (dokonce i hrající lavičky tam mají), prezidentského paláce, kde zrovna probíhala výměna stráží, až na historické Staroměstské náměstí. Člověku trochu přechází mráz po zádech, když si uvědomí, že to tu v pětačtyřicátém vypadalo úplně jinak...

Na Staroměstském náměstí... ve Varšavě

Odpoledne spěchalo do své druhé poloviny, což pro mě znamenalo signál přemístit se zpět k Paláci kultury a vědy, odkud jsem se vracel na modlinské letiště. Na podvečerním letu do Gdaňsku jsem taky seděl v exit row, tady už jsem ale štěstíčku šel trochu naproti a přímo se zeptal, jestli nepotřebují dobrovolníky na tato místa. Potřebovali :).

Gdaňsk byl pro mě tentokrát jen místo na přespání, nechystal jsem se ani do centra, což jsem taky splnil. Ubytoval jsem se v hostelu, který znám z roku 2015, takže tady jsem šel na jistotu. Na pokoji jsem byl s přibližně stejně starým (mladým) Portugalcem, který v Polsku pracuje a konečně se vydal poznávat krásy jeho nové domoviny. Smutné, že Portugalci, kteří určitou dobu tak trochu vévodili světu, dnes nacházejí útočiště v končinách, které by je asi tak před dvaceti lety ani nenapadly. Ale bylo každopádně cenné nasávat nové informace o situaci v mém Portugalsku.

Na sobotu jsem si naplánoval celodenní výlet na zmíněnou Helskou kosu. Tu si přestavte jako cca 35 km dlouhý písečný prst zasahující do moře. Středem tohoto prstu vede železniční trať i silnice, na které jsou navázány vesnice a městečka. A hlavně je to oblíbená letní destinace pro tisíce Poláků. Taky aby tomu tak nebylo, když si uvědomím, kolik lidí se vejde na ty dlouhé a široké písečné pláže. Jasně, Balt je Balt, není tak slaný ani hlavně tak vyhřátý, jako jihoevropská moře. Ale umím si představit při letních vedrech tu pár dní strávit. Prošel jsem si jak pláž, tak borový les, který z písku vyrůstá uprostřed toho zmiňovaného "prstu". Nachodil jsem asi 12 km, vyráchal jsem si nožky v moři (mělo 4°C, to byla výzva!) a už jsem po 15. hodině zakotvil na nádražíčku v městečku Jurata. Odtamtud jsem se vrátil zpět do Gdyně a posléze do Gdaňsku. Výlet to byl epesní. Na courání ještě po Gdaňsku jsem neměl moc čas ani náladu, byl jsem docela unavený, jelikož jsem během minulé noci zase moc nenaspal, vstával jsem totiž docela brzy, abych stihnul vlak právě do Helu.

Vlakem do Helu

Lesní vlak :)

Nohy v Baltském moři

Neděle? Nejdříve snídaně v hostelu, pak pomalu přesun na letiště, odkud jsem měl odlétat na to větší varšavské letiště. Nedávno byla ke gdaňskému letišti přivedena železnice, takže jsem měl jasno - nepojedu jako tradičně autobusem, ale svezu se po nové trati vlakem. Když se člověku poštěstí svézt se po zbrusu nové železniční trati, moc jich totiž už v Evropě nevzniká, musí toho využít. Lístek z gdaňského nádraží na letiště stojí 3,50 zlotých, automat sice nabízí verzi za 6 zlotých, ale bohatě stačí ta levnější varianta, která platí pro cesty v celém Gdaňsku.

Po příjezdu na letiště jsem si šel vítězoslavně vyzvednout svůj boarding pass na přepážku, to už skoro neznám :). A palubenka byla ještě z klasického tvrdého papíru, to mi vehnalo skoro až slzy do očí. Nádhera. Na let s Poláky z LOTu jsem se těšil, přepravit nás totiž měl vrtulák Dash. A tak se také stalo. Fakt to byla připomínka, že existuje i jiný přístup k cestujícím, než jen ten low-costový. Během krátkého přeletu nad polovinou Polska nám stihly letušky rozdat čaj či vodu a k tomu něco sladkého k zakousnutí. Na takové drobnosti, které ale dělají z létání to pravé potěšení, by si jeden zvykl raz dva.

Vrtulákem do Varšavy, takový výhled z okna se mi nabízel

Občerstvení v ceně letenky

Na Chopinově letišti ve Varšavě jsme přistáli před jednou hodinou odpolední, já jsem měl večer pokračovat z letiště Modlin do Wroclavi (zase Ryanair), takže jsem měl pár hodin času na Varšavu. Ale do centra jsem tentokrát nejel, zarezervoval jsem si místo v autobusu, který mě přepravil přímo mezi těmito dvěma letišti. Ale do jeho odjezdu zbývalo ještě dost času, tak jsem šel po tajích varšavského letiště. Nezůstala mi ukryta ani vyhlídková terasa, kde jsem strávil většinu tohoto slunečného odpoledne.

Pak už jsem se přesunul zmíněným autobusem na letiště Modlin, odkud jsem skoro prázdným letadlem odfrčel do Wroclavi. Tentokrát jsem neměl exit row, ale řada 32 jen pro mě taky nebyla k zahození. Z letiště ne tak daleko českým hranicím jsem se do centra Wroclavi přesunul zase hromadnou dopravou - busem, abych se kolem 9. hodiny večerní zjevil v hostelu, kde jsem našel útočiště pouze na těch pár hodin, které mi zbývaly do odjezdu autobusu směr Praha.

Věrný parťák

Po snídani v hostelu Wratislavia (ta je za malý příplatek) jsem se pěšky přešoural zase přes hlavní vlakové nádraží na malý dvorek, kterému ještě pár měsíců budou ve Wroclavi říkat autobusák. V 8:30 jsme vyrazili směr Praha, opět jsem měl dvousedadlo jen pro sebe. No a přesun z Prahy do Příbrami už je rutinní záležitost.

Shrnutí? Perfektní výlet za pár kaček :). Za rok znovu?

Více řeknou fotky na rajčeti...