Feira Joanina

Přeji krásný den/večer/noc ze západního směru. V Portugalsku stále vládne českýma očima (a také teplotními receptory) léto a počasí stále vybízí k cestě k oceánu. To mě však čeká až zítra, v neděli se chystám do mého oblíbeného Espinha, ale v následujících řádcích Vás chci seznámit s průběhem posledního "pracovního" týdne.

Do středy se nedělo nic zajímavého. Jen jsem zaplatil za jazykový kurz a zároveň jsem si vyzvedl jeho rozvrh hodin, který zaplňuje můj itinerář podle očekávání, třikrát týdně po dvou hodinách. Začínáme již v pondělí 27. září. Docela se těším.

A nyní k té středě. Na tu byl naplánován uvítací orientační program v Braze, kam nás dvěma autobusy svezli z Guimarãese. Již před odjezdem jsem poznal dva Čechy z Liberecké TU, Danču a Jirku. Na místě v Braze se k nám ještě přidala Čechoslovačka Ivana, která překvapivě působí také jako já na geografii. Takže jsme si měli o čem povídat. Orientační program byl jako před dvěma lety, půlka nudná, jel jsem tam vlastně jenom kvůli obědu zdarma... Odpolední seance sestávající z pobíhání po universitním kampusu v Braze se mě netýkala, už jsem věděl, do čeho jdu, a tak jsem radši vzal naše holky do města :).

Středeční "orientace" měla ještě pokračování večer, teda spíš v noci a nad ránem. Došlo k poznání dalších studentů, tentokrát je tu spousta Brazilců. Ale oproti minule mám výhodu, jak jeden z Jihoameričanů  v dobré náladě řekl: "Před ním je nesmíme pomlouvat, ten nám trochu rozumí."

Den poté jsme se setkali v počtu zhruba deseti na katedře geografie, kde jsme se tak trochu seznámili a každý dostal úkoly. Kromě hordy Brazilců jsme tam jen my dva, tedy já a Ivana z pražské geografie. A prý ještě jeden Indonézan nebo Malajec, to už si nepamatuju. O něm vím jen to, že se nedostavil. Moje práce, kromě diplomky a jazykového kurzu, bude zprvu spočívat v pomoci s organizací konferencí a obnovy anglické (a možná české?) verze katederních webových stránek. Jak jsem čekal, mám určitou volnost, nikdo na mě netlačí. Ale bůhví, co za práci se vyloupne potom.

V pátek jsme provedli všechny potřebné byrokratické procedury, tedy registraci, pojištění, odevzdání fotografiíí a osobních údajů. Večer jsem se pak přihlásil do knihovny, kde stejně trávím nejvíce času, protože internet v posteli tentokrát nemám a asi ani mít nebudu, a tak musím za ním do knihovny nebo (jako zrovna teď) na koleje.

Už během pátku jsem samozřejmě rozmýšlel, co budu dělat o víkendu. Neděle je jasná, pláž v Espinhu a také fotbal (hraje tam Boavista) v tom samém městečku. Na dnešek (sobotu) jsem si nakonec vybral procházku městem s foťákem. 

Při vstupu do centra mě zarazil kouř, ale nic nekontrolovatelně nehořelo, jen se na dvou hlavních náměstích konaly historické trhy (Feira Joanina), takže jsem udělal pár fotek z tohoto setkání. Fotky jsem umístil nad tento odstavec. Pak jsem se přemístil do tréninkového centra fotbalistů místní Vitórie, kde jsem vyzkoušel možnosti své i svého fotografického materiálu při sportovním utkání, hráli zrovna naděje místního fotbalu. Zápas skončil 3:0 pro hosty (zeleno-žlutí), fotky nechci dávat na rajče, ale tyhle "méně významné" úlovky jsem uložil sem - http://picasaweb.google.com/czechrbkfan/2010_09_24VSC?authkey=Gv1sRgCK6B7di_-8X48AE#, to i proto, že mě o to někteří diváci žádali :). A tak ty fotky možná obletí kousek Portugalska.

No nic, dostahuju včerejší díl Vyprávěj, dám si ho před spaním (možná s trochou vína) a budu se těšit na zítřejší moře. Vy si užívejte podzim!

Z Portugalska zdraví
Honza

Algarve a ten zbytek

Jak někteří z Vás vědí, ještě před začátkem akademického roku (21. září, stejně jako na Ostravské univerzitě) jsem se chtěl, vlastně poprvé v životě, vykoupat v teplém moři, tedy ve vodě, která má víc jak 20°C. Takže jestli chcete, pojďte se mnou projít posledních pár dní, jež jsem prožil tady v Portugalsku.

Zabydlel jsem se (na adrese Rua Travessa do Picoto 15, 4800 Guimarães, Portugal, kdybyste náhodou měli nutkavou potřebu cosi posílat) vcelku rychle, dovybavil kuchyni, což znamenalo nákup varné konvice, trochu ostrého nože a nového hrnku na kafe a chystal se na odlet na jih z Porta do Faro. Ještě předtím jsem zkontaktoval vedoucího z katedry, abych mu oznámil, že se mnou ještě nemá pár dní počítat, což on podle mých správných předpokladů přijal po portugalsku, ještě mi poradil, kam se mám na Algarve podívat :).

A tak jsem ve středu vyrazil vlakem z Guimarãese do Porta a pak místním metrem na letiště, kde jsem nejprve potkal právě přiletěvší fotbalisty Rapidu Vídeň a pak jsem se sám odebral k bezpečnostní kontrole a zevlování po odletové části letiště. Jak už jsem asi uvedl, letiště v Portu je jedno z nejlepších, která jsem měl tu čest navštívit. Dal jsem si něco malého k jídlu a pak přešel k odletové bráně. Tam jsem při nástupu pobaveně sledoval boj některých cestujících s klecemi na zavazadla, protože Ryanair, tedy společnost, s níž jsem letěl, trvá striktně na rozměrech 55x40x20, což já splňoval, někteří však ne, takže museli doplatit (a ne zrovna málo).

Let byl překvapivě plný, samozřejmě nevím průměrnou cenu, za kterou cestující, v drtivé většině Portugalci, letěli, takže se nebudu pouštět do úvah, jestli se tato linka rentuje nebo ne. K mému překvapení osazenstvo palubního personálu stihlo za krátkých cca 45 minut nabídnout k prodeji všechno, co na palubě mají, takže jsem si mohl vybrat z parfémů, bezpečnostní kamer, něčeho k snědku, náramku, který zaručeně uklidňuje, losů, na něž určitě vyhrajete, a samozřejmě i e-cigaret, tedy těch, které si můžete „zapálit“ i na palubě. Portugalci jsou (možná vinou krize) šetřiví, stewardi a letušky velký úspěch neměli. O´Leary (šéf Ryanairu) by se měl zamyslet, takové angažmá Horsta Fuchse z teleshoppingu by nebylo možná marné :).

Faro nás přivítalo zamračenou oblohou, což jsem nepovažoval za zrovna ideální, ale venku bylo stejně cca 28°C, takže dost příjemně na to, abych mohl doufat v koupel v moři. Busem jsem se přemístil z letiště na faroské vlakové nádraží, abych si koupil lístek na vlak do mé destinace – Monte Gordo. Vlak odjížděl za čtyřicet minut, a tak jsem zevloval po okolí, zaslechl místy i češtinu (docela překvapivě) a za chvíli jsem se usadil do motoráčku, který mě měl dovézt až skoro ke španělským hranicím. 

Vlak po všelijaké trati sviští místy až 85 km/h po pobřeží, občas zajede trochu do vnitrozemí, kde kolem trati rostou planě granátová jablka a olivovníky, míjely jsme samozřejmě i pomerančovníkové a citroníkové plantáže. Cestující nastupovali a vystupovali, někteří ze školy, někteří z práce či za zábavou, prostě obyčejný regionální vlak sloužící především místním. Za zhruba hodinku jsem vystupoval na opuštěném nádražíčku, odkud jsem tak trochu naslepo (cestu jsem si prošel předtím jednou na mapě) mířil k hotelu. Ten jsem našel vcelku lehce, přivítal mě šéfík, čekám že hlava rodiny, která se o celý dům starala. Hotel, tedy spíš penzion, čítá 10 pokojů, perfektně vybavených, samozřejmě s klimatizací. Za cenu, která je v okolí jedna z nejnižších (jiné kritérium výběru jsem vlastně neměl), dostane ubytovaný super servis, a to včetně bohaté snídaně, internetu zdarma a volné půjčovny kol.

Takže jsem si jeden bicykl přivlastnil, abych se přiblížil cca 1km vzdálené pláži. Ta se nachází na kraji turistického letoviska, v té době příjemně poloprázdného, jen němečtí, nizozemští a britští turisté staršího věku se mnou okupovali tuto část Portugalska. Jelikož bylo pořád zataženo a teplota stále příjemná, neváhal jsem a hned jsem se smočil v moři. Místo jsem vybral ideální, na pláži skoro nikdo, teplota moře zhruba 24°C. Vlny se rozbíjely o pozvolnou pláž, takže ještě přibližně sto metrů od samotné pláže jsem v pohodě ve vodě stačil. I vlny jsou tu klidnější v porovnání s těmi z okolí Porta. Ve vodě se tedy dá vydržet dlouhou dobu, takže jsem si užíval klidu. Pomalu se pobřežím prodírala tma, a tak jsem se vydal na večeři do jedné z místních venkovních restaurací, kde samozřejmě běžel na obrazovkách televizí jenom fotbal, takže proč nespojit příjemné s užitečným…

Druhý den jsem začal vydatnou snídaní, proč by se člověk nenacpal, když je to v ceně :). Českou krev v sobě nezapřu, no… Pak vzhůru na pláž. Ještě bych zapomněl – v noci sprchlo, a tak se venku dýchalo parádně. Ráno se ještě povalovaly na obloze nějaké mraky, což většinu turistů odradilo od návštěvy pláží, což mi jen lichotilo, našel jsem skoro prázdnou pláž. Tam jsem vydržel celé dopoledne, sluníčko svítilo čím dál víc a já si vyhříval kosti. Poté jsem se zastavil na nákup, v pokoji si připravil něco k snědku a jal se přečkat polední parno v klimatizovaném hotelu. Trochu se prospat, trochu se projít po internetu, který jsem chytal do mobilu. Navečer jsem se vrátil na pláž, odkud se zahraniční turisti už pomalu loudali do hotelů. 

Podvečerní pláž bych mohl okupovat každý den, vážně je to super se válet ve vlnách při západu sluníčka, okolo je jen pár lidí, kteří jen tak posedávají nebo polehávají v písku. Když už jsem zjistil, že se ve vodě potácím zcela sám, usoudil jsem, že by bylo asi načase se odebrat pryč. V místním minimarketu typu MaBoRa jsem si koupil něco k večeři, přeci jenom místní podniky jsou stavěné na movitější hosty. 

V pátek, kdy jsem měl na večer koupenou letenku Faro-Porto, jsem se vyvaloval co nejdéle v posteli, došel si na snídani, prostě abych klidně přečkal dopoledne. Před dvanáctou mi odjížděl vlak do Faro, kde jsem strávil odpoledne. Faro je centrum celého Algarve, příjemné městečko, jen tam bylo trochu vedro. Letiště je snadno dosažitelné místím busem, takže není potřeba utrácet za taxi. Let zpátky do Porta byl opět plný, spíš jsem čekal, že Portugalci budou cestovat ze severu na jih, aby tam strávili víkend. Ale linka Porto-Faro, kterou nedávno Ryanair založil, aby zaplnil díru na trhu, je využívaná taky obchodními cestujícími, tedy podle mého skromného odhadu. Nepředpokládám, že by pánové v oblecích jeli z dovolené. Ještě se chci pochlubit s úlovkem, na vedlejší stojánce stál Boeing 757 EasyJetu, tedy typ letadla, který si tato společnost pronajala krátkodobě na léto, aby měla čím dovážet britské turisty za sluníčkem.

Naše v porovnání s B757 maličká sedm-tři-sedmička se odlepila z místního letiště na čas, do Porta jsme přiletěli s asi desetiminutovým předstihem, což Ryanair oslavuje fanfárou.  Bodejť by nepřilétali s předstihem, když mají v letovém řádu takovou vatu… Do Guimarãese jsem se dostal chvilku po půlnoci posledním vlakem.

Včera, tedy v sobotu 18. září jsme se s kolegou, jež se mnou sdílí tenhle skromný příbytek, byli podívat na fotbale, místní Vitória SC hrála s Leirií. Výhru domácích barev 1:0 sledovalo třináct a půl tisícovek diváků, fotbal to ale nebyl nijak skvělý. Ale v porovnání s českým chůze-fotbalem je to nebe a dudy…

Na rajče jsem konečně přidal fotky z cesty do Portugalska (http://hiko.rajce.idnes.cz/Cesta_CR_-_Portugalsko/), další album je Algarve, to je už přiložené k tomuto článku. To je foceno jen mobilem, proto ta slabší kvalita. Foťák jsem tam s sebou netahal.

Mějte se krásně!

Portugalsko podruhé, díl první

Zdravím Vás všechny z prosluněného Portugalska. Máme tu více jak 30°C, někde teploty dosahují až ke čtyřicítce. V prvním článku z mého druhého působení na portugalském severu bych Vás rád seznámil s mými úvodními dny tady na západní výspě evropského kontinentu.

Začalo to ve čtvrtek 9. září v Hořovicích, pokračovalo to přes pražské hlavní nádraží až na letiště, kde uděláme první zastávku. Let Praha-Milán Malpensa obsluhovaný nízkonákladovkou EasyJet byl zcela plný, tomu nasvědčoval i pohled na zhruba čtyřicetimetrovou řadu cestujících postávajících u odletové brány dobrou hodinku předem. No, takovéto manýry už mám za sebou, nepotřebuji mermomocí sedět u okna, notabene na takhle krátkém letu. Takže jsem si v klidu prošel naše hlavní letiště, podíval se na super slevy v duty free a podobných obchodech, a zhruba dvacet minut před plánovaným odletem jsem se vrátil tam, kde byla fronta už asi o dalších třicet osob delší.

Jak jsem naznačil, let byl zcela plný, neviděl jsem jediné volné sedadlo. Já se usadil na sedadlo do uličky vedle velmi milých lidí z Mexika. Ti si užívali evropských prázdnin. Paní byla velmi upovídaná, takže jsme celou cestu hovořili, a tak let trvající něco přes hodinku utekl jako voda. Ještě jsem zapomněl dodat, že kvůli plným zavazadlovým prostorům na palubě musel být můj příruční kufr odbaven dolů mezi své větší kolegy. Měl jsem trochu strach o bezpečnost mého notebooku i fotoaparátu, ale nakonec jsem se se všemi svými milými na letišti v Miláně setkal.

Na milánské letiště jsme dosedli plus-mínus-autobus přesně. Tento vzdušný přístav má dvě části, jedna po lepší, druhá pro ty horší společnosti. No a můžete hádat, kam jsme vystupovali my . Po opuštění letadla a krátké jízdě busem jsme si dali zhruba kilometrovou procházku po terminálu, abychom se znovu setkali se svými zavazadly, která už kroužila po pásu. A já se jal hledat odbavení k mému druhému letu. Přepážky jsem našel po chvilce pátrání, pětiminutovou frontu jsem klidně vystál a už jsem měl v ruce palubní vstupenku na let Milán-Lisabon. Protože zbývalo zhruba 100 minut do odletu, dal jsem si něco na občerstvení (vč. malého italského espresa) jal se hledat odletovou bránu. Zrovna jsem chytil místo, kde odlétaly tři lety krátce po sobě (Paříž, Barcelona a náš Lisabon) z malé haly, která čítala pět bran. No v Praze by v takovém prostoru byla umístěna odletová brána pouze jedna. Trochu přelidněno, ale Paříž i Barcelona odletěly a zůstali jsme jen my do Lisabonu. Pak kousek od oken zaparkovalo naše letadlo, lidé vystoupili a místo nich jsme šli my. Zabral jsem jedno z mála posledních míst u oken, usadil jsem se a odpočíval. Let, který trval dvě a půl hodiny, jsem částečně prospal, částečně strávil pohledem na vyprahlou iberijsou krajinu.

Před přistáním v portugalské metropoli jsme Lisabon nejdříve jednou obletěli, všichni jsme sledovali centrum města i všechny ty slavné fotbalové stadionu (já vím… blázen). Přistání neobyčejně hladké (za to pochvala pilotům) a čekání na kufry zhruba dvouminutové. Po výstupu z haly jsem hledal autobus na železniční stanici Oriente. Zaujala mě dlouhá fronta na taxi, Lisabon je rozhodně místo, kde poptávka jasně převyšuje nabídku. Autobus na Oriente jsem našel, svezl se s ním (zhruba desetiminutová cesta) a už jsem jako majitel jízdenky do první třídy vysokorychlostního vlaku AlfaPendular seděl zhruba ¾ hodiny před odjezdem v salonku CP Lounge, kde jsem se připojil k internetu a odpočíval.

Abyste si nemysleli, že tak marnotratně rozhazuji – tu jízdenku jsem chytil v akci i s večeří na palubě. No, na 2 hodiny a 40 minut jsem si připadal jako pán. Steward a stewardka mě obsluhovali, večeře (polévka, lazaně s treskou a jako zákusek tradiční Pastél de nata – tedy koláček se smetanou + kafe, samozřejmě) byla výborná. Cesta utekla i díky sledování panelu, který ukazoval rychlost, jíž se řítíme (často přes 220 km/h). Jestliže jsem se z Prahy do Lisabonu tísnil v nízkonákladovém letadle, cestou Lisabon-Porto jsem si to částečné nepohodlí stoprocentně vykompenzoval.

V Portu jsem přespal v penzionu nedaleko nádraží, odkud jsem se ráno vydal do Guimarãese, mé cílové stanice. Na místním nádraží na mě čekal Ricardo, člověk, u něhož teď bydlím. S úlevou jsem zjistil, že mluví vcelku dobře anglicky, a tak jsem se vyhnul svému úvodnímu trápení s portugalštinou. Domeček (po Ricardových rodičích) je letitý, to je znát, ale kromě pračky tu nic nechybí. Prostě za cenu, která je snad nejnižší v tomto městě, se nedá čekat bůhvíjaký zázrak, nedejbože s internetem… Protože město znám, vydal jsem se jistě k univerzitě, abych se tam ukázal, mno a taky abych si dal oběd za 2,15 euro v místní kantýně :) .

Sobota byla plážová a nakupovací, jel jsem na pláž v Espinhu, kde jsem strávil tak dvě a půl hodiny, pak do Porta koupit si mobil. To se mi povedlo, číslo někteří z Vás už máte, kdo ne, tak mě kontaktujte, abych ho mohl rozšířit do dalších končin. Neděle je zatím odpočinková, jediným zajímavým momentem byl příjezd kolegy, který bydlí ve vedlejším pokoji. Jméno jsem si nezapamatoval (spíš nerozuměl, možná to bylo taky něco jako Ricardo), ale vím, že pracuje jako prodavač a pochází z městečka Régua, které leží přímo v srdci vinařské oblasti, kde se rodí portské.

Napoprvé by snad takový příděl slov, vět a odstavců stačil. Příště přidám i  fotky, mobil umí fotit taky vcelku obstojně. Na ochutnání přináším fotku (pořízenou právě mobilem) baráčku, kde přebývám.

Tady bydlím

Z guimarãešského náměstí přeji klidný nový pracovní týden!