Jarní Dánsko

Začátek května je u nás většinou spojený s volnem díky státním svátkům prvního a osmého, které si leckterý z nás ještě prodlouží o další dny a udělá z jednoho státního svátku prodloužený víkend. V roce 2019 připadly dny květnových státních svátků na středy, takže člověk měl vlastně čtyři možnosti, kam přidat dva dny dovolené a hnedle bylo na světě pět dní k cestování. Já jsem si řekl, že už jsem se dlouho nepodíval do Dánska (naposledy v roce 2011) a využil jsem supernabídky Ryanairu, který létá z Prahy nejen do dánské metropole Kodaně, ale taky doprostřed dánského venkova na letiště v Billundu. Spojuji obě linky a rýsuje se mi pěkný plán:

Čtvrtek 9. května - let Praha - Billund, přesun do Jellingu

Pátek 10. května - cesty po Dánsku vlakem (Aarhus, Aalborg)

Sobota 11. května - přesun vlakem do Kodaně, prohlídka města a okolí

Neděle 12. května - ráno let Kodaň - Praha

Tím, že Ryanair do Billundu nelétá z Prahy ve středu, ale ve čtvrtek, jsem tak o jeden den v Dánsku přišel, ale zase tolik se přece nestalo. Jednoho čtvrtečního poledne tedy dosedám na letišti v Billundu a díky pěknému počasí vybírám přesun do Jellingu, kde mám zarezervované dvě noci, hezky po svých. Autobusem by se tam taky dalo dojet, ale kdo z vás už zažil takovou cca 20kilometrovou procházku dánským venkovem? 

Hned po opuštění parkoviště, které náleží k letišti, se člověk ocitá v docela jiném světě. Nejprve mě pozdraví pole s tulipány, kde je k dispozici pokladnička pro zájemce o samosběr. I nožík je tam k mání, přece je nebudete rvát silou. Inu, náraz v jiném světě hned na počátku. Klidná procházka po silničkách s minimálním provozem i po polních a lesních cestách (díky mapy.cz za průvodcovské služby!), opepřená zajímavými staveními, plantážemi vánočních stromků, farmami, větrnými elektrárnami a vesničkami mi zabere lehce přes čtyři hodiny, příjemně unavený dorážím do Jellingu.

Samosběr tulipánů

Instrukce k samosběru

Tam jsem sehnal ubytování již v předstihu v jakémsi bed&breakfast, z čehož se nakonec vyklube domek dvou aktivních důchodců, kteří takto pronajímají dva volné pokoje. Jinak koupelna, obývák a kuchyně je společná, stejně jako terasa. Tenhle typ ubytování je nakonec lepší než nějaký bezpohlavní hotel, mám díky tomu možnost poznat dva skvělé lidi a probrat všechno možné. Dokonce i k večeři mi za spíše symbolický poplatek připraví něco místního. A když mi ještě bez řečí půjčí své kolo k tomu, abych si mohl městečko projet, nemám důvod nehodnotit svůj výběr jako velmi zdařilý.

Takhle jednou na dánském venkově

Jelling je městečko, které je však v Dánsku velmi dobře známé, a to především díky runovým kamenům z doby vikinské (památka UNESCO) a muzeu věnované taktéž Vikingům. A jak mi pan domácí taktéž hrdě prozradil, v roce 2021 Jellingem projede i slavná Tour de France. A jednou do roka je město obsazené hudebními fanoušky, kteří se tam přesouvají na tradiční letní hudební festival. Jinak je městečko takové ospalé, ale umím si život tam docela živě představit.

Runové kameny v Jellingu

Na pátek mám naplánovanou spoustu aktivit. Teda spoustu cest. Vlakem po Dánsku. S předstihem jsem totiž za pár desítek až stovek korun koupil jízdenky na vlak, který mě nejprve dopraví do Aarhusu (druhého největšího města Dánska), pak do Aalborgu (tzn. ještě trochu na sever) a večer zase přes půl Jutského poloostrova zpět do Jellingu. Ještě před cestou se ale ještě věnuji vydatné snídani, které vévodí čerstvě pečené domácí housky, k tomu co hrdlo ráčí salámu, sýra, marmelády, másla atp. Kdybych chtěl, mají i něco zdravějšího - tedy jogurt a nějaké křupky do něj. Vystačím si s pečivem, které si umě zdobím vším možným, co je zrovna na stole. Takže bed&breakfast ve své plné parádě 👍.

Ten nízký domeček byl moje přechodné útočiště v Jellingu

Přesun na jellinské vlakové nádraží zvládám hezky po svých, za chvíli odjíždí první vlak do Vejle, kde přesedám na další spoj do Aarhusu. Tohle město má skoro 300 tisíc obyvatel, ale nepřipadá mi jako nějaká výrazná metropole. Procházím si centrum, kterému vévodí pěší zóna vedoucí ke katedrále, prý druhé největší (po katedrále v Trondheimu... jojo, tomu se nic nevyrovná) v severní Evropě. Pak se přesouvám k nábřeží, kde se procházím i budovou knihovny/úřadu/volební místnosti a u níž také s potěšením zjišťuji, že za dánskou dvacku tady mají k zapůjčení kola, ba co víc, tu dvacku vám zámek po navrácení kola pěkně vrátí zpátky. Vybírám jeden velociped, trochu kodrcavou jízdou se přesouvám směr místní stadion (lákalo mě to tam, no...), jenž se nachází uprostřed lesoparku. Stadion je otevřený, není problém se podívat na tribuny i ke hřišti. Udělám pár povinných fotek, pak ještě přejíždím do centra, kde si dávám něco k snědku a pomalu vyhlížím čas odjezdu vlaku směr Aalborg.

Aarhus a jeho katedrála (+ nejpoužívanější dopravní prostředek)

Aarhus

Interiér dánského vlaku

Aalborg je velikostí trochu menší a je to znát, v pátečním podvečeru je to dost ospalé město (cca 110 tisíc. obyvatel) a v centru to teda moc nežije. Kola k zapůjčení tady nevidím, a tak se procházím od nádraží k samotnému centru, které se nachází jako v Aarhusu u vody. Dostávám se zase ke stadionu, jaká to náhoda. Ovšem oproti Aarhusu je tady tento zavřený, a tak jen lehce nakukuji, kudy se dá. Samozřejmě ani tady se na stadionu nic neděje, a tak zklamaně pokračuji dál. V centru nakonec objevuji, že se v rámci budovy nákupního centra dá dostat na střešní terasu, kde bývá restaurace (tedy spíše její bar), ovšem v podvečer se tam na hulváta vypravuji, aniž bych si cokoliv objednal. Nikdo proti tomu neprotestoval, takže zůstává svět v rovnováze. Stát ve výšce na prosklené podlaze a koukat přes nohy dolů na ulici je fakt zajímavý pocit.

V Aalborgu

Aalborg

Aalborg

Večer už nasedám do vlaku směr Vejle a po přestupu do posledního spoje do Jellingu přicházím už za tmy "domů", dávám sprchu a jdu spát. Další den mě čeká nové cestování.

Tenhle způsob vodního prvku ve městě se mi moc líbil 😄(Jelling)

Na cestu v sobotním dopoledni jsem se těšil asi ze všeho nejvíc. Z Jellingu totiž mířím na kodaňské hlavní nádraží, cesta vede nejen po dánském venkově, ale také po mostě a tunelu přes Velký Belt. Auta překonávají 18 kilometrů výhradně nad hladinou, vlak to má půl na půl. Příjemné výhledy mi ovšem kazí dost hlučné dánské spolucestující, které se mnou sedí u stolu, dánské intercity vlaky totiž mají konfiguraci sedadel 2+2 se stolkem uprostřed, takže ve vhodnou dobu prchám na jiné místo. Konečně klid, božský klid...

Cesta přes Velký Belt

Necestuji ale přímo do Kodaně, dělám si zastávku ve slavném městě dánské historie, v Roskilde. Panuje krásné sobotní poledne a město žije hudebními vystoupeními, v muzeu vikinských lodí je také rušno (to si procházím bez placení, dostávám se ale jen na pár míst, ostatní už vyžadují vstupenku) a kolem katedrály panuje taky půvabná atmosféra. V katedrále je mimochodem pohřbeno prý 22 dánských panovníků. Takže tohle město dánská historie skutečně neminula.

Roskilde

Muzeum vikinských lodí v Roskilde

Po příjemně stráveném čase v Roskilde se vypravuji vlakem na poslední kus cesty, a to do Kodaně. Nejprve na hlavní nádraží, pak pokračuji kousek na jih, kde mám na půli cesty mezi městem a letištěm zarezervovaný pokoj v hotelu. Řeknu vám, že větší rozdíl mezi druhy ubytování, co jsem měl v Dánsku možnost zažít, snad existovat nemůže. Hotel nedaleko letiště (jedno z nejlevnějších ubytování v Kodani) je chladné místo bez špetky atmosféry, ale pro složení hlavy a sprchu to stačilo. Ale pokoj typu kajuta na lodi (a koupelna byla taktéž velmi miniaturní) jsem v hotelu ještě neviděl...

Krásné sobotní odpoledne a 24hodinovou jízdenku na veřejnou dopravu v rámci kodaňského regionu jsem využil nejprve k cestě severně od dánské metropole, kde jsem měl za úkol smočit nohy v moři. K tomuto účelu jsem zamířil do Vedbæku, kde příměstský vlak staví hned kousek od pláže. Mise splněna, jedu zpátky do Kodaně. 

Z Roskilde do Kodaně tímhle krasavcem

V kodaňském metru

Procházím se přes parky, ulice a uličky, kolem sochy Malé mořské víly až do samotného centra, na nábřeží Nyhavn. Ostré sluníčko dává barevným domům ještě hezčí odstíny, vybarvují se také návštěvníci místních barů a hospůdek. Víkendy v Kodani chce strávit většina seveřanů, oproti Norsku či Švédsku je tady alkohol dostupnější a levnější. Dost bylo Kodaně, přesouvám se metrem do hotelu, kde ulehám. Brzy ráno se totiž vydám na krátkou cestu vlakem na letiště. 

Malá mořská víla... je fakt malá

Nyhavn

Ani tady nečekejte žádný zádrhel. Vlak je načas, jelikož nemám žádnou bagáž k odbavení, jdu na letišti přímo na bezpečnostní kontrolu a po dlouhatánském pochodu přes půlku letiště do terminálu, který využívá mj. Ryanair, se dostávám k odletové bráně. Stíhám ještě jedno kafe na probrání a zanedlouho už nastupujeme do Boeingu 737, tentokrát zaplněnému do posledního místa, který nás dopraví za zhruba hodinu do Prahy. 

"Kajuta" v hotelu

Zajímavé světlo na nádraží u kodaňského letiště

Poslední záběry z dánské půdy

Krásný jarní výlet to byl!

Více fotek samozřejmě na rajčeti

Do Alicante za bouřkou, vichřicí a slejvákem

Tak jsem jednou zase vyrazil na Velikonoce na jih, že prý se možná vykoupu v moři a užiju si pěkného slunečného počasí. Mno, moře tam bylo, jen to pěkné počasí jsem nechal v Česku. Užil jsem si snad nejhorší víkend, co v Alicante na jaře měli. Ale postupně...

Letím z Pardubic! Tohle malinké letiště je pro mě třetí české, které jsem kdy mohl využít, samozřejmě drtivou většinu letů mám zapsanou z Prahy, ale i na Brno se jednou dostalo (v únoru 2012 do Eindhovenu a pak dále do Porta) a nyní tedy Pardubice. Na Zelený čtvrtek mizím z práce hned po druhé hodině odpoledne, abych v klidu stihl rychlík do Prahy a dál RailJet do Pardubic. Vše klapne na minutku, a tak v šest navečer vystupuju na pardubickém "hlaváku", odkud jezdí přímý bus směr letiště.

A pardubické letiště je kapitola sama pro sebe. Zbrusu nová budova, která má před sebou ještě pár viditelných dodělávek, ten večer hostila dokonce dva lety, nejprve před námi do Petrohradu, asi o hodinu později následoval náš odlet do Alicante. Letiště má dvě odletové brány, přičemž ten podvečer bylo ještě kvůli odletu mimo Schengen (tj. do Petrohradu) rozděleno na půl, my jsme měli přístup ke dvěma automatům, předraženému pultíku s občerstvením a záchodům.

Odletová "tabulka" na pardubickém letišti

Brána číslo 2

Ale po odletu stroje do Ruska už jsme měli celé letiště k dispozici. Ale přílet Ryanairu ze Španělska byl včas, tak nebyl důvod se na letišti nudit, za chvíli už stojíme v řadě na boarding. Let je docela plný, maminka se třemi dětmi běhá tu s jedním, tu s dalším na záchod, protože se mládež trochu poblinkala. Soucit si zasloužila, i obdiv, protože ji tahle situace očividně nijak nevykolejila. 

To já se pokusil spát, což se mi na pár desítek minut povedlo. Před půlnocí vystupujeme v Alicante, mě čeká cesta taxíkem do nedalekého městečka El Altet, kde mám rezervovaný pokoj. Pro rychlé usnutí zhltnu jedno místní pivo, pak spím jako dudek. V noci slyším bouřku, která se kolem pobřeží prohnala.

Ráno zatím neprší, a tak se po snídani procházím zhruba dva kilometry na pláž, pak zpět a jelikož se počasí zhoršuje (fouká vítr a prší), vyrážím autobusem do Alicante hledat nějaký nepromokavý program.

Pláž v nevlídném počasí

Trochu jsem se na tuhle variantu, při vědomí takové předpovědi počasí, připravil a nasedám tak do vlaku směr městečko Villena. Tam mě taky vítá deštivo, ale nic tak hrozného, aby člověk nemohl proběhnout tamními uličkami až nahoru ke hradu. Tam se rozhoduju, že za necelou hodinku absolvuji prohlídku, pro lístek musím ale do informační kanceláře, která se nachází nedaleko. Tam se mě ujímají, pouštějí mi i krátký film o městečku a já tak můžu strávit pár desítek minut hezky v teple a suchu. Pak přecházím zpátky k hradu, kde si naší asi dvacetičlennou skupinu vyzvedává průvodce, který nás pak pěknou hodinu oblažuje svým výkladem, samozřejmě ve španělštině, takže zpočátku se snažím chytat jednotlivá slova a pochopit, o čem mluví, pak na to ale rezignuji a prohlídku využívám hlavně k focení. Byly odtamtud pěkné výhledy na město.

Hrad ve Villeně

Villena pohledem z hradu

Mám hlad, a tak po prohlídce sbíhám zpátky do centra městečka a hledám něco k snědku. Nejprve jsem totálně ujel, když jsem si koupil místní tradiční velikonoční pečivo zvané Mona, což je uzel z těsta, na kterém leželo něco kulatého, pocukrovaného. Těšil jsem se na nějakou broskev či co podobného, ale k mému překvapení jsem se zakousl do vařeného vajíčka, ještě VE SKOŘÁPCE! Asi jsem spolknul i trochu skořápky, ale hned po zjištění, že si toho nikdo na ulici nevšiml (ufff), separuji jednotlivé ingredience a nakonec všechno postupně dojím. No, zajímavý zážitek 😂.

Pak se přesouvám blíž k nádraží, kde je příjemná hospůdka, tam si horkotěžko objednávám sýrovou zapečenou bagetu, k tomu pivo. Čas do odjezdu vlaku zpět do Alicante utíká docela rychle.

Oběd na Velký pátek :)

V Alicante ještě něco málo kupuji a odjíždím do hotýlku. 

V sobotu ráno je sice větrno, ale aspoň neprší, a tak nazuju boty a beru na sebe sportovní oblečení, jde se běhat na pláž. Mezitím se zase rozpršelo a zase fouká, takže jsem absolvoval tak půlku z oněch asi 12 kilometrů v pěkném dešti. Můj zjev zmoklé slepice oceňuje jeden řidič, když jsem poslední cca dva kilometry před cílem musel běžet po místní silnici a pro některé místní jsem byl atrakce. Já jsem s dnešním výkonem ale nadmíru spokojený!

Momentka z ranního běhu

Po sprše a jídle jedu zase autobusem do Alicante, kde nejprve chci navštívit místní archeologické muzeum, ale v deštivém počasí tenhle nápad měla další miliarda lidí, a tak vzdávám návštěvu muzea a vlakotramvají jedu podél pobřeží do Benidormu. To je prázdninová destinace pro davy Britů, Holanďanů, Skandinávců, Němců atp. Ale v deštivé sobotě aby tu turistu pohledal, bylo tu snad více zlámaných deštníků v odpadkových koších než návštěvníků. 

Kuk na kejty

Benidorm

Svačina 

V Alicante už neprší!

Cestou zpět se počasí vylepšuje, procházím letmo Alicante a už je skoro večer, proto se vracím na hotel.

Neděle velikonoční pro mě znamená návrat do Střední Evropy, ovšem mám ještě chvilku, a tak se jdu ráno zase proběhnout, po snídani nechávám kufr na recepci a jdu procházkou k letišti, kde trávím pěkných pár minut sledováním a focením letadel. Stal se ze mě na chvilku dokonalý spotter 😎. Po této session jdu zpátky do hotelu, kde vyzvedávám kufr a dávám si něco z místního obědového menu. Do odjezdu autobusu na letiště mi zbývá pár minut, jdu na "jedno" do nedaleké hospody, kde k tomu pojídám olivy a koukám na fotbal. Takže ideální neděle!

Nohy v moři, být lepší počasí, jsem tam celý

Spotím u letiště Alicante

Letiště Alicante je v tu neděli docela plné, odlétám do polské Wroclavi, se mnou i skoro plné letadlo Ryanairu. Svého místa u okna si moc neužiju, protože se hned po dosednutí na vedlejší sedačku její majitel  dostává do nějakého stavu totální ignorace (tipuju strach z létání a prášky říznuté něčím ostřejším) a jeho hlava úspěšně přistává na mém rameni. Takže vzlet do bouřky, kdy do letadla uhodí blesk a celá paluba je ve střehu, nechává tohoto mladíka (měl červeně nalakované nehty, mimochodem...) úplně v klidu, dál chrápe. Na mně...

No, bylo mi to nepříjemné, a tak hned po vypnutí upozornění na připoutání ho i bez jeho zřetelného souhlasu přesouvám k oknu, ať si radši opře hlavu o stěnu kabiny. Nakonec zakotvím na sedačce do uličky, a to o pár řad vepředu, jelikož nabízím své nové prostřední místo pánovi, jenž si tak může sednout ke své přítelkyni/manželce/sestře (bůhví), která okupuje místo do uličky. Po dosednutí na své konečné místo nasazuji sluchátka a snažím se nevnímat vřískající nemluvně o dvě řady přede mnou. Řve celý let, rodiče jsou z něho zoufalí a ostatní cestující taky. Já se modlím, abychom už byli v Polsku.

Na palubě letu Alicante - Wroclaw

Relativně na čas přistáváme nedaleko českých hranic, já se však domů přesunu až druhý den dopoledne. Ubytovávám se v hotelu nedaleko hlavního nádraží.

Pondělí ráno je krásně, konečně zase vidím sluníčko. Po snídani se jdu projít do města, pak beru bagáž a vyrážím na autobus. Čeká mě více než čtyřhodinová cesta na palubě FlixBusu, do Prahy přes Liberec. Vyrazíme ale o hodinu později oproti předpokladu, protože v autobuse je moc lidí a hledá se ten bez lístku. Poláci to nakonec vyřeší až po 60 minutách a asi si umíte představit polského řidiče, jak se chová, když má zpoždění. Seděl jsem ve druhém patře autobusu hned vpředu, takže jsem měl naše manévry na dálnici fakt z první ruky...

Wroclaw je moc pěkná

Trocha moderny ve Wroclavi

Trpajzlíci

Známé kontury, už jsem v Česku

Ale dorazili jsme v pořádku, byť se zpožděním. Konec dobrý, všechno dobré!

Fotky tradičně na rajčeti