Do Alicante za bouřkou, vichřicí a slejvákem

Tak jsem jednou zase vyrazil na Velikonoce na jih, že prý se možná vykoupu v moři a užiju si pěkného slunečného počasí. Mno, moře tam bylo, jen to pěkné počasí jsem nechal v Česku. Užil jsem si snad nejhorší víkend, co v Alicante na jaře měli. Ale postupně...

Letím z Pardubic! Tohle malinké letiště je pro mě třetí české, které jsem kdy mohl využít, samozřejmě drtivou většinu letů mám zapsanou z Prahy, ale i na Brno se jednou dostalo (v únoru 2012 do Eindhovenu a pak dále do Porta) a nyní tedy Pardubice. Na Zelený čtvrtek mizím z práce hned po druhé hodině odpoledne, abych v klidu stihl rychlík do Prahy a dál RailJet do Pardubic. Vše klapne na minutku, a tak v šest navečer vystupuju na pardubickém "hlaváku", odkud jezdí přímý bus směr letiště.

A pardubické letiště je kapitola sama pro sebe. Zbrusu nová budova, která má před sebou ještě pár viditelných dodělávek, ten večer hostila dokonce dva lety, nejprve před námi do Petrohradu, asi o hodinu později následoval náš odlet do Alicante. Letiště má dvě odletové brány, přičemž ten podvečer bylo ještě kvůli odletu mimo Schengen (tj. do Petrohradu) rozděleno na půl, my jsme měli přístup ke dvěma automatům, předraženému pultíku s občerstvením a záchodům.

Odletová "tabulka" na pardubickém letišti

Brána číslo 2

Ale po odletu stroje do Ruska už jsme měli celé letiště k dispozici. Ale přílet Ryanairu ze Španělska byl včas, tak nebyl důvod se na letišti nudit, za chvíli už stojíme v řadě na boarding. Let je docela plný, maminka se třemi dětmi běhá tu s jedním, tu s dalším na záchod, protože se mládež trochu poblinkala. Soucit si zasloužila, i obdiv, protože ji tahle situace očividně nijak nevykolejila. 

To já se pokusil spát, což se mi na pár desítek minut povedlo. Před půlnocí vystupujeme v Alicante, mě čeká cesta taxíkem do nedalekého městečka El Altet, kde mám rezervovaný pokoj. Pro rychlé usnutí zhltnu jedno místní pivo, pak spím jako dudek. V noci slyším bouřku, která se kolem pobřeží prohnala.

Ráno zatím neprší, a tak se po snídani procházím zhruba dva kilometry na pláž, pak zpět a jelikož se počasí zhoršuje (fouká vítr a prší), vyrážím autobusem do Alicante hledat nějaký nepromokavý program.

Pláž v nevlídném počasí

Trochu jsem se na tuhle variantu, při vědomí takové předpovědi počasí, připravil a nasedám tak do vlaku směr městečko Villena. Tam mě taky vítá deštivo, ale nic tak hrozného, aby člověk nemohl proběhnout tamními uličkami až nahoru ke hradu. Tam se rozhoduju, že za necelou hodinku absolvuji prohlídku, pro lístek musím ale do informační kanceláře, která se nachází nedaleko. Tam se mě ujímají, pouštějí mi i krátký film o městečku a já tak můžu strávit pár desítek minut hezky v teple a suchu. Pak přecházím zpátky k hradu, kde si naší asi dvacetičlennou skupinu vyzvedává průvodce, který nás pak pěknou hodinu oblažuje svým výkladem, samozřejmě ve španělštině, takže zpočátku se snažím chytat jednotlivá slova a pochopit, o čem mluví, pak na to ale rezignuji a prohlídku využívám hlavně k focení. Byly odtamtud pěkné výhledy na město.

Hrad ve Villeně

Villena pohledem z hradu

Mám hlad, a tak po prohlídce sbíhám zpátky do centra městečka a hledám něco k snědku. Nejprve jsem totálně ujel, když jsem si koupil místní tradiční velikonoční pečivo zvané Mona, což je uzel z těsta, na kterém leželo něco kulatého, pocukrovaného. Těšil jsem se na nějakou broskev či co podobného, ale k mému překvapení jsem se zakousl do vařeného vajíčka, ještě VE SKOŘÁPCE! Asi jsem spolknul i trochu skořápky, ale hned po zjištění, že si toho nikdo na ulici nevšiml (ufff), separuji jednotlivé ingredience a nakonec všechno postupně dojím. No, zajímavý zážitek 😂.

Pak se přesouvám blíž k nádraží, kde je příjemná hospůdka, tam si horkotěžko objednávám sýrovou zapečenou bagetu, k tomu pivo. Čas do odjezdu vlaku zpět do Alicante utíká docela rychle.

Oběd na Velký pátek :)

V Alicante ještě něco málo kupuji a odjíždím do hotýlku. 

V sobotu ráno je sice větrno, ale aspoň neprší, a tak nazuju boty a beru na sebe sportovní oblečení, jde se běhat na pláž. Mezitím se zase rozpršelo a zase fouká, takže jsem absolvoval tak půlku z oněch asi 12 kilometrů v pěkném dešti. Můj zjev zmoklé slepice oceňuje jeden řidič, když jsem poslední cca dva kilometry před cílem musel běžet po místní silnici a pro některé místní jsem byl atrakce. Já jsem s dnešním výkonem ale nadmíru spokojený!

Momentka z ranního běhu

Po sprše a jídle jedu zase autobusem do Alicante, kde nejprve chci navštívit místní archeologické muzeum, ale v deštivém počasí tenhle nápad měla další miliarda lidí, a tak vzdávám návštěvu muzea a vlakotramvají jedu podél pobřeží do Benidormu. To je prázdninová destinace pro davy Britů, Holanďanů, Skandinávců, Němců atp. Ale v deštivé sobotě aby tu turistu pohledal, bylo tu snad více zlámaných deštníků v odpadkových koších než návštěvníků. 

Kuk na kejty

Benidorm

Svačina 

V Alicante už neprší!

Cestou zpět se počasí vylepšuje, procházím letmo Alicante a už je skoro večer, proto se vracím na hotel.

Neděle velikonoční pro mě znamená návrat do Střední Evropy, ovšem mám ještě chvilku, a tak se jdu ráno zase proběhnout, po snídani nechávám kufr na recepci a jdu procházkou k letišti, kde trávím pěkných pár minut sledováním a focením letadel. Stal se ze mě na chvilku dokonalý spotter 😎. Po této session jdu zpátky do hotelu, kde vyzvedávám kufr a dávám si něco z místního obědového menu. Do odjezdu autobusu na letiště mi zbývá pár minut, jdu na "jedno" do nedaleké hospody, kde k tomu pojídám olivy a koukám na fotbal. Takže ideální neděle!

Nohy v moři, být lepší počasí, jsem tam celý

Spotím u letiště Alicante

Letiště Alicante je v tu neděli docela plné, odlétám do polské Wroclavi, se mnou i skoro plné letadlo Ryanairu. Svého místa u okna si moc neužiju, protože se hned po dosednutí na vedlejší sedačku její majitel  dostává do nějakého stavu totální ignorace (tipuju strach z létání a prášky říznuté něčím ostřejším) a jeho hlava úspěšně přistává na mém rameni. Takže vzlet do bouřky, kdy do letadla uhodí blesk a celá paluba je ve střehu, nechává tohoto mladíka (měl červeně nalakované nehty, mimochodem...) úplně v klidu, dál chrápe. Na mně...

No, bylo mi to nepříjemné, a tak hned po vypnutí upozornění na připoutání ho i bez jeho zřetelného souhlasu přesouvám k oknu, ať si radši opře hlavu o stěnu kabiny. Nakonec zakotvím na sedačce do uličky, a to o pár řad vepředu, jelikož nabízím své nové prostřední místo pánovi, jenž si tak může sednout ke své přítelkyni/manželce/sestře (bůhví), která okupuje místo do uličky. Po dosednutí na své konečné místo nasazuji sluchátka a snažím se nevnímat vřískající nemluvně o dvě řady přede mnou. Řve celý let, rodiče jsou z něho zoufalí a ostatní cestující taky. Já se modlím, abychom už byli v Polsku.

Na palubě letu Alicante - Wroclaw

Relativně na čas přistáváme nedaleko českých hranic, já se však domů přesunu až druhý den dopoledne. Ubytovávám se v hotelu nedaleko hlavního nádraží.

Pondělí ráno je krásně, konečně zase vidím sluníčko. Po snídani se jdu projít do města, pak beru bagáž a vyrážím na autobus. Čeká mě více než čtyřhodinová cesta na palubě FlixBusu, do Prahy přes Liberec. Vyrazíme ale o hodinu později oproti předpokladu, protože v autobuse je moc lidí a hledá se ten bez lístku. Poláci to nakonec vyřeší až po 60 minutách a asi si umíte představit polského řidiče, jak se chová, když má zpoždění. Seděl jsem ve druhém patře autobusu hned vpředu, takže jsem měl naše manévry na dálnici fakt z první ruky...

Wroclaw je moc pěkná

Trocha moderny ve Wroclavi

Trpajzlíci

Známé kontury, už jsem v Česku

Ale dorazili jsme v pořádku, byť se zpožděním. Konec dobrý, všechno dobré!

Fotky tradičně na rajčeti