... jen slanost moře spojovala poslední dva výlety. Nejdříve se podíváme do španělských měst Valencia a Elche, abychom se pak přesunuli na větrné pobřeží Portugalska.
Začalo to nákupem pekelně levné letenky s Ryanairem z Porta do Valencie. Tedy proč ne? Večerní přílet do Valencie moc povyražení na zbytek dne nesliboval, tak jsem byl rád, že jsem si našel vše potřebné (autobusové nádraží potřebné k výletu na příští den, hostel, postel) a uložil se ke spánku. Valencia tedy zatím musí počkat.
Druhý den jsem se přichystal k přesunu do města Elche. Nejlevnější lístek byl ten autobusový, cesta skoro tříhodinová uplynula hodně rychle, hlavně z důvodu toho, že pozorování španělské krajiny se jen tak neokoukalo. Pomeranče byly vystřídány vyprahlou krajinou, semtam palmami, hradem, městečkem. Docela pěkný pohled. Po vyautobusení ( -> z lodě se vylodíme, z autobusu se tedy vyautobusíme) se v Elche jsem zamířil na místní pobočku informační kanceláře, kde jsem anglicky vyhrknul svůj požadavek - "mám čtyři hodiny na prohlídku tohoto města, co bych měl vidět"? Pracovnice íčka mi velmi ochotně poradila a samozřejmě mě vybavila vším možným (mapy, jízdní řády). A když jsem se nakonec zmínil o fotbalovém zápase (Rosenborg proti Šachťoru Doněck, hráno na místním stadionu), který byl vlastně tím hlavním důvodem mé návštěvy, probral se i kolega pracovník podřimující na židli. Fotbal spojuje všechny národy :).
Město je přívětivé, klidné (hlavně během slavné španělské siesty), v době mé návštěvy pěkně hřálo (cca 20 °C). Vyšplhal jsem se na věž místního kostela, kde jsem si popovídal s anglickým turistou-cyklistou, který si dopřává zhruba čtvrtletní zimo-letní dovolenou ve Španělsku. Po sestoupení zpět do přízemních končin jsem se prošel po městě, které se může chlubit největším palmovým hájem v Evropě. Pozdní oběd či brzká večeře a pomalu přesun na místní fotbalový stadion s kapacitou skoro čtyřicet tisíc diváků. Podvečerní fotbal dopadl tak jak dopadl (Ukrajinci vyhráli 4:1), ale víceméně o nic nešlo. Po zápase jsem rychle našel cestu k autobusu, jenž mě dopravil zpět do Valencie.
Na prohlídku Valencie jsem si vyhradil svůj poslední den, který byl ukončem odletem do Porta. Stihnul jsem si dát ranní kafíčko vedle katedrály, obdivoval jsem geniálnost místního parku, jenž je vybudován ve starém korytě řeky, projel jsem se metrem/lehkokolejkou na pláž, tam jsem se coural ve vodě (bez toho by to prostě jen tak nešlo), chytal jsem sluneční paprsky a nakonec jsem obdivoval futuristickou perlu města - soubor budov od soudobých architektů. Vážně to tam vypadá jak v jiném světě.
Valencia je městem kontrastů, v centru, které toho mimochodem zase tolik nenabídne, vidíte na každém rohu obchody zvoucí k výkupu zlata, inu krize ve Španělsku zasáhla velkou silou. Ovšem jak jsem zmínil, městský park probíhající celým centrem je fantastický. Palmy, cyklostezky, pěšiny pro procházky či proběhnutí, hřiště malá i velká, kavárny, promenády. Pro každého něco.
Po prohlídce města jsem se metrem přepravil na místní letiště, v sobotním podvečeru příjemně klidné. Cestu z portského letiště do Guimarãese znám už jako vlastní boty, tam se nedělo nic zajímavého. Španělský výlet se povedl, hodnotím osmičkou z deseti.
V úterý 8. února jsem se s indonéským kolegou Agungem vydal přes Porto a Lisabon k mysu Peniche, centru portugalských rybářů a surfařů. Cílem bylo udělat pár fotek pro Angungův projekt, dát si čerstvou rybku k obědu a (jak jinak u mě) vycárat si nohy v moři. Plíseň nemá šanci :). Fotky níže.
Začal nám únor, portugalské aerolinky mi poněkud změnily časy odletů z Lisabonu do Prahy (jak ten před-velikonoční, tak ten zcela poslední červencový), takže mám kromě věcí do školy co k dořešení. Vy se zatím mějte krásně!
Z příjemně vyhřátého konce Evropy zdraví
Honza
