Průzkum (mnou) doposud nedobytých území

Na polovinu prázdnin jsem si naplánoval zajímavý výlet do míst, která mi doposud byla zapovězena. Ne, že by mi je někdo zakazoval, ale vlastně jsou tak nudně blízko, že mě zatím nezajímala. Řada na ně přišla až teď. O co se tedy jedná?

Vlakem přes Alpy až na samotný konec Rakouska, kde již číhají území Německa (na pravé straně) a Švýcarska (po levé ruce) - tedy do Bregenzu, od pátku do úterý. Ale co tam budu dělat? Nakonec jsem výlet rozdělil na dvě poloviny, nejdříve se zastavím pod alpskými velikány v Innsbrucku, až v neděli se přesunu k Bodamskému jezeru. Na nápad jet do Rakouska, a ještě vlakem, jsem přišel při letmém průzkumu eshopu Českých drah, které občas nabízejí velmi zajímavé ceny mezinárodních jízdenek. V košíku mi přistála zpáteční jízdenka Příbram - Bregenz za cca 1200 Kč, když její součástí byly i (nepovinné) místenky na vlak RailJet mezi Linzem a Bregenzem (a zpět). Bez nich se dá takový výlet sehnat za přibližně tisícovku, což je cena velmi konkurenceschopná.

Hrubý plán už má své obrysy, můžeme vyrazit.

V pátek 22. července už v pět ráno stepuju na nádražíčku v Bratkovicích, kde mě zanedlouho nabírá osobák, který si to pěkně pomaloučku polehoučku projíždí krajinou kolem Příbrami, Březnice, Píseckem, aby nakonec zabrzdil u výpravní budovy nádraží v Protivíně. Tam přesedám na trochu rychlejší spoj - jedu rychlíkem "Bezdrev", přičemž skoro se slzou v oku vzpomínám na to, že ještě poměrně nedávnou jsem vlak s tímto názvem mohl sledovat přímo z okna našeho domu :(. Tímhle vlakem tentokrát zamířím jen do Budějovic, kde rychle nacházím nástupiště, na němž už čeká mezinárodní vlak z Prahy do Lince. Mno, ale dneska slouží hlavně pro spojení republiky s vodáckými destinacemi na jihu Čech. A tak se ve vlaku krátce po osmé hodině ranní už potácejí bandy podnapilých teenagerů, je to tak trochu party vlak. A zážitky z něho mě utvrzují v tom, že na vodu jen tak jezdit nemám...

Simpsonovi ve vlaku Praha - Linec :)

Stádo vystupuje ve stanici Rybník, já pokračuju skoro prázdným vlakem do stanice Pregarten těsně před Lincem. Výluka, jedeme busem. Jestli jste při českých železničních výlukách zvyklí na přestárlé karosy, v Rakousku budete vyjevení, jako jsem byl právě já. Autobus na 20 minutovou cestu vskutku luxusní, dokonce se samoobslužným kávovarem... A ještě jedna maličkost - když mě rakouský průvodčí informoval o této výluce, zeptal jsem se, jestli je předpokládané nějaké zpoždění na příjezdu do Lince. Vejral na mě docela nechápavě, kde se ve mně tyhle obavy berou. Nu což, člověka by z české reality nic nepřekvapilo, v Rakousku jsme autobus před lineckým nádražím zaparkovali ještě v předstihu.

Nádraží v Linci můžu, je tam vše potřebné (supermarket, kavárny, mekáč...), takže člověk nemusí spoléhat na to, že si vybere něco z omezené a pěkně drahé nabídky bistra ve vlaku. Posilněn svačino-obědem jsem se vydal na perón, kde zanedlouho zabrzdí vlak Budapešť - Curych, kterým se svezu do Innsbrucku. S wi-fi na palubě to jde pěkně od podlahy, a od Salzburgu se jeden neodlepí od okna, protože se za ním promítá moc pěkný film. Alpy!

Velkolepý výstup z podchodu na innsbruckém nádraží

Do Innsbrucku přijíždím nedlouho po jedné hodině odpolední a pěšky se vydávám hledat ulici, kde by se mělo nacházet zarezervované (přes airbnb) ubytování. No, nebudu napínat - našel jsem :). A objevil jsem i klíč od domu i bytu, byl schovaný v kamení před vstupními dveřmi... No co, tak si tady takhle věří navzájem. Po zabydlení jsem si dal dvacet a pak jsem vyrazil do města, kde mě fascinovaly hlavně ty vrcholky skoro hned na konci ulic. Nádhera. Projdu si centrum, přejdu "most přes řeku Inn", nakoupím něco k večeři a už se chystám na sobotu, kdy mě čeká cesta do hor.

A sobota ráno mě vítá pěkným počasím, beru nejnutnější věci do batohu a první lanovkou se drápu tam, kam nejvýše mě tady dovezou. Vylézám na Hafelekarspitze a kochám se výhledem. Zase nádhera! Mám v plánu strávit v horách celý den, což v pohodě plním. Oběd si dávám na Pfeishütte, pod stolem mi při srkání polévky a místního piva pohodlně chrní místní ovčácký pes. A v takovém prostředí by mi chutnaly i houbové řízky :). Pak jsem se v další fázi výletu trochu ztratil, ale měl jsem jednu jistotu, už musím jen klesat, abych se dostal někam do Innsbrucku či do jeho bezprostřední blízkosti. Nakonec jsem ještě ve městě stihl zavíračku supermarketu, takže jsem byl zpátky doma po šesté hodině. Večeře, sprcha a pak jsem usnul v teplákách a triku.

Stanice lanovky v Innsbrucku

V horách

Cesta

Domácí

Pfeishütte - místo mého sobotního oběda

Občerstvení na Rumer Alm

Ale na nedělní ranní odjezd směr Bregenz jsem vstal bez problémů. Vlak RailJet byl skoro prázdný, a tak jsem si mohl ničím a nikým nerušeně užívat cestu přes alpská údolí s četnými výhledy na nedaleké velikány. I když jsem se chtěl ještě trochu prospat, nešlo to. Musel jsem stále sledovat vývoj krajiny za okny, aby mi něco neuniklo.

Prázdným vlakem z Innsbrucku do Bregenzu

Výhled z vlaku

A když má člověk během jízdy o zábavu postaráno, v cílové destinaci se ocitne, ani neví jak. Takže Bregenz. Výstup. Mno a co tady? Jedinou jistotou byla poloha kempu, kde jsem chtěl na dvě noci složit hlavu. Stan a spacák jsem měl samozřejmě s sebou. Cesta do kempu vedla kolem nábřežní kolonády, kde bylo v nedělním dopoledni už docela dost lidí - je vidět, že je tady toto místo velmi oblíbené. Nedaleko vidím na hladině "plout" jeviště, kolem kterého se tyčí velká tribuna. Divadlo? Jdu blíž.

Pro ty z vás, kteří se zajímáte o operní dění ve světě více než já, je to jednoduchá hádanka. Na břehu Bodamského jezera mají v Bregenzu venkovní scénu, kam se vejde odhadem tak 6 tisíc návštěvníků, kteří zde sledují operní představení v rámci letního festivalu. Teď tu hrají Turandot od Pucciniho. Zeptám se, za kolik by byl lístek na večerní představení. A zda ještě lístky vůbec jsou.

Jsou, kupuju jeden za 52 eur - žádná sláva, ale tohle může být jednou za život (i když v době psaní tohoto článku objevuji, že v roce 2017 budou na této venkovní scéně hrát moji milovanou Carmen... takže jsem tam asi naposledy nebyl). S lupenem v kapse pokračuji kolem jezera do kempu, ten je mimochodem vzdálen od nádraží takové dva kilometry po rovince.

Pozvánka na Turandot

V kempu se ubytuji ještě před obědem, s takovým brzkým check-inem nemají problém. Zabírám místo a po obědě vyrážím na pláž, abych si spíš ještě zdřímnul, než se vykoupal. Plním :). Pak se jdu ještě projít po městě a po návratu se vykoupu v Bodamském jezeře. Teplota na mě tak akorát. A už se jdu chystat na večerní představení.

Moderna v Bregenzu

Trochu jsem se bál, abych nevypadal v tom svém turistickém oblečení trochu nevhodně, ale v hledišti seděli i alternativněji oblečení lidé. Přeci jen venkovní přestavení neklade na diváky takové nároky a toleruje se skoro vše. Představení je v originále, tj. v italštině, jako diváci máme k dispozici ještě německé titulky na obrazovkách na krajích jeviště. Takže super :D. Ale já jsem si ještě před odchodem zjistil děj opery a spíše jsem si užíval atmosféru a pěvecké výkony. Nezapomenutelné!

Čekáme na začátek opery Turandot

V pondělí jsem ráno trochu oklepal stan od kapek, které přinesl noční déšť (kombinace nedalekých Alp s vlhkostí jezera dělá asi své), a vydal jsem se do města. Cílem bylo nějak se dostat do Německa - buď vlakem, busem nebo lodí. Šel jsem kolem přístavu, loď odplouvá za deset minut. Beru, nechám se odplout do Lindau.

Na Bodamském jezeře

Lindau je moc pěkné město ležící v Bavorsku, centrum je umístěno na ostrově, takže takové ty vymoženosti moderních měst se musely roztahovat už na pevnině, kterou spojují s ostrovem dva mosty - jeden železniční a druhý silniční. Teprve v Lindau si dávám snídani v místní pekárně, procházím se po městečku a jsem spokojen.

Lindau v Bavorsku

Lindau

Pak se mi chce ještě dál, kousek odsud je Friedrichshafen, tohle město aspoň podle názvu znám (nejspíš kvůli místnímu volejbalu). Tam se přesouvám z Lindau vlakem. Vystoupím na nádraží a hledám, co bych tu asi mohl dělat. A hle, na místním letišti mají základnu vzducholodě, aby ne, když odsud pochází slavný Zeppelin. Na letiště jedu místním busem, z vyhlídkové věže letiště vidím právě přistávat jednu vzducholoď. Zajímavý a neokoukaný pohled. Ale když nad tím tak přemýšlím, jsou vzducholodě podle mě jen slepou vývojovou linií v oboru letectví...

Na letišti ve Friedrichshafenu

Vracím se zpátky na hlavní nádraží, tentokrát vlakem z letiště. Je pohoda, když jsou takovéto druhy dopravy jednoduše propojené a nikdo nemusí spoléhat jen na gumokolní dopravu, ať už autobusem, nebo autem. Na nádraží mám na přestup na vlak směr Lindau jen pár minut, proto si pospíším. Nakonec to bylo zbytečné, jelikož jsme čekali ještě na jiný zpožděný přípoj. A docela mě zaujalo, že ve vlaku bylo koncem července plno školní omladiny. No jo, ty termíny prázdnin v Německu vlastně...

Vracím se do Bregenzu vlakem s přestupem v Lindau. Už jen nakoupím v supermarketu a jdu pěšky do kempu. Tam si dám něco k večeři a pomalu se připravuji na brzký odjezd. Takže vše sbalit, aby na mě v půl páté ráno čekalo jen sbalení stanu a spacáku.

A po ranním deštíku, který zaplaťpánbůh ukončil svou návštěvu našeho kempu v cca 4 hodiny ráno, jsem rychle sbalil a ocenil jsem svou prozíravost postavit stan ne tak daleko od světel lamp u nedaleké asfaltky. Jen jsem se bál, abych v tom pološeru nic na místě nenechal, ale nestalo se tak, přivezl jsem domů opravdu vše.

Vlakem přes Alpy zpátky do nížin

Výhled z vlaku Bregenz - Linec

Do Čech jsem se přesunul kombinací vlaků Bregenz - Linec, Linec - České Budějovice, ČB - Protivín a Protivín - Bratkovice. Opět skvělá podívaná v Alpách, výluka u Lince a courák po naší protivínské trati. Návrat v plánovanou hodinu, ještě na zahradě stavím stan, aby se usušil. A ve středu do práce...

Ale oddych to byl moc pěkný!

Po roce zase v Londýně

Tak jsem se zase po roce rozhodl podívat se do Londýna. V květnu 2015 jsem se tam byl poprvé podívat, společnost mi dělal Jirka (synovec) a Verča (neteř), tentokrát jsem to vše upekl jen pro sebe.

Společnost Smart Wings (vlastně spíš Travel Service) otevřela nedávno novou linku mezi Prahou a londýnským letištěm Gatwick, na konci května přidala druhou denní frekvenci letů, kterou se snaží propagovat velmi levnými letenkami. To znamenalo, že jsem koupil let Praha - Gatwick za cca 800 korun (odbavené zavazadlo v ceně!) a zpátky se mi líbil let Stansted - Praha s Ryanairem, tam už to bylo s příplatkem za bagáž. Tam ve čtvrtek po práci, zpátky v úterý ráno. Tři dny dovolené, čtyři celé dny v Londýně. Why not?

Odbavení na letišti Ruzyně

Nastal čtvrtek 26. května, v práci jsem zůstal trochu déle, protože nemělo cenu jezdit jen tak na párminutovou otočku domů. Navíc když mám zastávku autobusů na Prahu kousek od kanceláře. Přesun do Prahy na Knížecí a odtamtud metrem/busem na letiště žádný problém nebyl, ještě aby jo. Na letiště jsem dorazil asi dobrých sto minut před odletem, takže jsem se v klidu odbavil, ještě jsem stihnul pro nějakou dobrotu dojít do Billy a pak jsem se přes automatickou pasovou kontrolu procedil do útrob neveřejné části terminálu 1. Sem zavítám málokdy, takže si to tu musím pořádně prozkoumat.

Nástup za pár minut

Cílem bylo najít jídelnu, která je umístěna jak ve veřejné části letiště, tak i částečně právě u odletů v terminálu 1, jen rozdělena mezi tyto dvě části našeho největšího vzdušného přístavu prosklenou stěnou. Dal jsem si tam večeři, sakumprásk s pitím za necelou stovku (stravenky berou :) ), a už jsem se pomalu ploužil k mé odletové bráně. Tam se nás sešlo něco přes stovku, takže byla šance na to, že sedadlo v letadle vedle mě zůstane volné. Stalo se, dostal jsem místo 3A u okénka, v uličce seděl pán, který se chystal navštívit svou dceru, jež v Londýně bydlí. Pán byl zvědavý na výhled z okna, tak se po startu přemístil do řady přede mě, takže celou trojsedačku jsem vlastnil jen já. Let jsem si zpříjemnil capuccinem a malou sladkou odměnou, dovolená (byť kraťoučká) přece začínala!

Cestu z Gatwicku do svého přechodného domova na jihu Londýna v části Brockwell jsem si nekomplikoval. Svezl jsem se nejdřív rychlým spojem Gatwick express na nádraží Victoria, odkud odjížděl "courák", jehož druhá zastávka byla Herne Hill. A tam jsem právě vystupoval, od nádraží to bylo k cílovým dveřím tak šest minut pěšky. Cesta z letiště až domů trvala tak lehce přes hodinu. Super! Jen je škoda, že některý z lokálních vlaků, které zastavují i na letišti Gatwick, neprojíždějí právě přes Herne Hill, abych to příště měl levnější a ještě trochu jednodušší.

Domeček jsem našel bez problémů, hned mě čekali domácí Madeleine a Gerhard. I v docela pokročilou hodinu (bylo lehce před jedenáctou večerní) se mnou ještě chvilku poseděli v kuchyni, udělali mi čaj (ne, s mlékem jsem si ho fakt nedal...) a já jim předal něco málo dárků, co jsem vzal s sebou. Největší radost udělal Gerhardovi hrneček s logem Příbrami, během mého pobytu jsem ho fakt viděl v plné permanenci :).

První mé kroky vedly do Národní galerie

V pátek jsem měl objednanou snídani na osmou ranní, což bylo tak akorát, abych se dal trochu do kupy a v relativně pohodovou hodinu vyrazil do víru velkoměsta. Hned přes ulici byla zastávka autobusů, dvoupatrákem s číslem tři jsem se svezl do samotného centra, projeli jsme kolem Houses of Parliament a Westminster Abbey na Trafalgar square, kde jsem si to nejdříve obešel, abych s otvíračkou v deset vlítl na rychlou návštěvu Národní galerie. Několik obrazů prostě vidět musím, kdykoliv jsem poblíž :).

Blížila se doba oběda, kvůli němu jsem vyrazil na druhou stranu Temže na trh Borough Market. Tam jsem si dal vysněnou bagetu s kachním masem, vloni ji tam neměli. Ale teď se zadařilo! Ale procházení stánků, ochutnávání tady sýra, tady paštiky, tu džemu... To bych mohl každý den :). Borough Market je prostě parádní!

Kachní sendvič na trhu Borough Market

Borough Market

Oběd jsem se vydal trávit do části Barbican. Trochu bizarní je to tam. Historie této čtvrti sahá do 60. a 70. let, kdy se radní v City rozhodli v oblasti vybombardované Němci během 2. světové války vybudovat velmi zajímavý komplex obytných budov (mj. tří nejvyšších obytných budov v Londýně), obklopených vodou, zelení, kulturním stánkem s galerií a několika scénami. Vše vybudované v tzv. brutalismu. Ale žije to tam. Místní si šli dát na sluníčko oběd, já jsem si koupil kafe a trávil kachnu, kterou jsem měl před několika okamžiky k obědu.

Barbican 1

Barbican 2

Barbican 3

A abych trávil dál, prošel jsem se z Barbicanu kolem Katedrály Sv. Pavla a přes Millenium Bridge k bývalé elektrárně, kde dnes sídlí galerie Tate Modern. Mraky lidí všude, bylo taky krásně a věřím tomu, že přelom května a června je tím nejpopulárnějším obdobím pro cesty do velkých evropských měst, v letních měsících každý raději zakotví na pláži či někde uprostřed hor. Takže se nebylo čemu divit a já si na to musel zvykat. V Tate Modern jsem pak moc nechápal, co se dá označit za umění. Nu což, proti gustu žádný dišputát.

Mosti milénia s katedrálou a barbicanskými věžáky

Andy Warhol

Po návštěvě galerie jsem se pomalu přesunul do svého pokoje v Brockwellu, odkud jsem si ještě navečer zajel do centra Londýna, abych si vyfotil ty nejznámější památky za záře reflektorů. Taky zážitek.

Big Ben a Houses of Parliament za soumraku

Victoria & Albert Museum

V sobotu jsem pro cestu do centra města už nechal autobus autobusem a zvolil jsem mnohem rychlejší variantu - vlak. Z Herne Hill na Victorii jsem se přesunul za necelých 15 minut (pro porovnání autobus do centra jel cca 45 minut). Po výstupu na nádraží Victoria jsem se vydal pěšky směrem k Victoria & Albert Museum, které jsme v roce 2015 opomněli. Návštěva muzeí a galerií hned s jejich otvíračkou má něco do sebe, není tam tolik lidí, na všechno klídek, není vydýchaný vzduch. A v Londýně ještě k tomu skoro všechno bez vstupného. Muzeum jsem si v rychlosti prošel, vždy v Londýně věřím, že se do těch míst ještě vrátím, abych se mohl soustředit na nějakou určitou část exponátů a třeba v muzeu strávit tak hodinku, dvě.

Poté mě čekala cesta na sever Londýna, kde jsem se chtěl rozhlédnout z vyhlídky v parku Parliament Hill na panorama britské metropole. Pokud se nemýlím, je nutné z několika míst na okrajích Londýna zachovat průhled na Katedrálu Sv. Pavla a tento park by měl být jedním z těchto míst. A katedrála je odsud opravdu vidět. Do parku jsem se dostal kombinací metra a autobusu, na okraji parku právě vrcholil sobotní farmářský trh, kde jsem si udělal radost něčím na zub.

Výhled z Parliament Hill

A jelikož bylo odpoledne stále v rozpuku, rozhodoval jsem se, jak naložil se zbytkem dne. Ostatně takto jsem přistupoval k celé letošní londýnské anabázi. Prostě ukázat prstem do nějakého místa na mapě a "jedu". Tentokrát padla volba na Windsor. Vlakem ze stanice Waterloo dostupný za slabých 50 minut, ideální cíl pro odpolední výlet mimo město.

Ve Windsoru jsme byli v roce 2015, takže nebylo třeba nijak bloudit. Na místě jsem se podíval k hradu, prošel si pěší zónu a skoro tři hodiny utekly jako voda. I když vlaky z Windsoru do Londýna jezdí docela často, nechtěl jsem nechat nic náhodě a vrátil jsem se tím zamýšleným spojem. Ve Twickenhamu ještě přistoupili rugbyoví fanoušci, vlak se poslušně naplnil. Já jsem mířil už domů, kde jsem měl v plánu sledovat finále Ligy mistrů. Plán jsem plnil, fotbal dopadl tak, jak měl ;).

Olympijský park - stadion a  ArcelorMittal Orbit

V neděli jsem si naplánoval návštěvu olympijského parku. Ještě cestou do Stratfordu jsem se zastavil u Monumentu, udělal pár fotek a hned pokračoval na severovýchod města. V olympijském parku, přesněji řečeno v Aquatics centre probíhaly nějaké závody, takže bylo o zaplněnost areálu postaráno. U ArcelorMittal Orbit (bláznivé věže umístěné v areálu) jsem si půjčil kolo a projel se k velodromu. Systém londýnských veřejných bicyklů je jednoduchý, potřebujete jen platební kartu a 2 libry na 24 hodin, tedy pokud stihnete vždy kolo vrátit do 30 minut. Na přesuny mezi památkami ideální. I pro olympijský park se tato forma cestování hodí. Mimochodem velodrom byl otevřený, podíval jsem se do ochozů, na dráze se projíždělo pár nadšenců, děti se uprostřed haly učily ovládat svá kola. Prostě toto sportoviště očividně slouží veřejnosti a je často v plném zápřahu. Super!

Olympijský velodrom

Z roku 2015 mi zbylo několik nedopsaných listů, které jsem chtěl dokončit. Jedním z úkolů bylo projít si tunel pod Temží, který spojuje severní část města (obchodní čtvrť Canary Wharf) s Greenwichem. Ještě cestou k severní straně tunelu jsem se podíval právě do obchodní čtvrti, bylo docela zajímavé se tam (na kole) projíždět ve dni volna, kdy to tam je fakt úplně prázdné. Tunel pod řekou je pak ideální místo pro klaustrofobiky, k nimž se naštěstí neřadím, a tak mi nedělalo žádný problém tunelem projít až do Greenwiche. Odtamtud jsem se lehkokolejkou a zčásti taky na kole vrátil do samotného centra. Mimochodem - v Londýně dávají dohromady síť cyklistických magistrál, které mají jednoduše, pohodlně, rychle a hlavně bezpečně přivést lidi z okrajových částí města do centra, hlavně do práce. Cyklisté využívají speciální pruhy, oddělené od vozovky, na níž proudí auta a autobusy. Od Londýna se v tomto směru mají ostatní velká města ještě hodně co učit!

Tunel pod Temží

Po projížďce centrem (byl docela zážitek projíždět kolem Toweru na kole) jsem neděli ukončil návštěvou venkovního bazénu, který sousedil s domem, kde jsem po čtyři noci vždy skládal hlavu. Voda měla lehce přes 18 stupňů, perfektní schlazení po docela teplém dni :).

Koupaliště v Brockwellu

Takto vypadá bývalý stadion Highbury

A pondělí bylo dnem, kdy jsem opouštěl Brockwell a večer mě čekal přesun na letiště. S Madeleine jsem se domluvil, že si v pokoji ještě mohu nechat bágly, takže jsem do města vyrazil zase jen s batůžkem. Tentokrát mě do očí praštila stanice metra Highbury & Islington, tam jsem někde tušil stadion Arsenalu. A našel jsem :). Emirates Stadium je velkolepý, jedná se o stavbu, která mi do tradiční londýnské zástavby moc nepasuje, ale což. Prolezl jsem fanshop Arsenalu, ale odcházel jsem bez nákupu. Nějak mi nic nepadlo do oka. Ještě jsem se chtěl podívat na místo, kde stál ještě nedávno stadion Arsenalu, bylo to asi o dva bloky domů dál. Highbury mělo svou atmosféru, nyní místo něho stojí rezidenční komplex. Ale líbilo se mi, že zanechali původní plochu trávníku, kde je v současnosti park, dvě dlouhé tribuny taky nechali, jen do nich architekti citlivě včlenili jednotlivé byty či kanceláře. Zkusil jsem si představit, jak to pod těmi trbunami muselo pěkně hučet. Nevím, jestli takovou atmosféru má či někdy bude mít i moderní aréna stojící nedaleko. Možná ten fotbal spěje tam, kam ani nechci...

Smutek stranou, jede se dál. Zpátky do centra a odtamtud busem, už ani nevím číslo, někam na severozápad města. Bezcílně, jen tak se projet. Najednou jsme překonali mostek přes jeden z kanálů, které se městem proplétají. Kouknu do mapy a hle, Malé Benátky. Vystupovat! Procházím se kolem kotvících lodiček, všude panuje klídek, pohoda. Po pozdější kontrole na airbnb.com zjišťuji, že některé z těch lodí jsou k dispozici návštěvníkům. Tak třeba při příští cestě do Londýna?

Malé Benátky

Než se dostanu opět na metro, projdu pár místních uliček, opravdu je veliký rozdíl, jestli člověk bydlí na západě či východě města. Západ je hodně uhlazený, ostatně jen při pohledu na auta zaparkovaná před domy si jeden udělá obrázek, jaká sorta lidí tady zrovna žije. Po chvilce snění se vracím do reality a do Brockwellu (ostatně ani tam to není žádná tragédie). Dávám poslední čaj v kuchyňce u Madeleine a Gerharda a už se loučím, jedu na letiště.

Jak jinak :)

Na Stansted se dostávám autobusem National Express, kde sedíme všehovšudy dva cestující. Letiště zdolávám asi před půl jedenáctou večerní, čeká mě nocleh v terminálu a ranní odlet do Prahy. Všechno probíhá docela hladce, podaří se mi brzy usnout a probouzím se po čtvrté hodině ranní. Trocha ranní hygieny a tradá do Prahy. Let jsem prospal, díkybohu.

Shrnutí - Londýn je město, kde se člověk jen tak nenudí. Ale pro mě je pár dní do roka v tom stále bzučícím včelím úlu tak akorát, asi bych tam bydlet nemohl. Muzea, galerie, jídlo ze všech koutů světa, perfektní systém metra a ostatních druhů veřejné dopravy (ostatně tohle bude asi téma, které se budu snažit blíže prozkoumat příště - třeba zase za rok) je to, co mě bude asi vždy lákat se sem vypravit.

Ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem přes Prahu dospěl až domů. K nám, do Brd :)

Fotky najdete v mé galerii na rajčeti.