František Fencl - známý neznámý

Na počátku měsíce května proběhl v Hluboši pietní akt k uctění památky našich spoluobčanů, kteří zahynuli během druhé světové války. Jedno ze jmen uvedených na památníku na hlubošské návsi, k němuž byly slavnostně položeny věnce, připomíná osudy Františka Fencla.

František Fencl se narodil 6. února 1915 v Dominikálních Pasekách jako čtvrtý potomek rodičů Josefa a Ludmily, rozené Vimrové. Rodina Fenclových se později přestěhovala do osady Německé Paseky, dnes Kardavce. František se po vyučení strojním zámečníkem přesunul do Prostějova, kde v letech 1934-1936 absolvoval Školu leteckého dorostu. Po ukončení této školy se stal členem Leteckého pluku č. 1 „T. G. Masaryka’’ v Praze a v roce 1937 byl jmenován polním pilotem letcem. O rok později ještě absolvoval výcvik létání za noci a podle přístrojů.

V roce 1939 po faktickém rozpuštění československé armády se Františkovi podařilo dostat přes hranice do Polska, odkud z Gdyně dne 23. května odplul do francouzského přístavu Cherbourg. Než se stal členem britského Královského letectva, sloužil v alžírském městě Siddi Bel Abbés v Cizinecké legii, po napadení Polska a Francie Německem se spolu s ostatními letci přesunul na francouzskou základnu ve městě Tess, poté byl přidělen na leteckou základnu bombardovacího letectva v Pau. Než však stihl zasáhnout do bojů pod francouzskou vlajkou, Francie kapitulovala. A tak společně s asi stovkou českých vojáků přeplul Kanál do Anglie. 23. července 1940 se stal členem britského Královského letectva RAF VR na základně v Cosfordu. Ihned byl zařazen do vybrané skupiny, která byla zaměřena na výcvik letců pro činnost na bombardérech, ať už šlo o piloty, navigátory, radiotelegrafisty či střelce. Létal na letounech typu Wellington a Avro Anson a po absolvování kurzu nastupuje František k 311. bombardovací peruti v Honingtonu. Po dalším výcviku se zařadil jako velitel nové osádky k operační jednotce této perutě.

Ke svému prvnímu operačnímu letu odstartoval v únoru 1941 ve funkci druhého pilota, letounu velel anglický styčný důstojník Percy Ch. Pickard, místem náletu se staly německé Brémy. O pár dní později už byl při útoku na přístav Wilhelmshaven veden jako první pilot, tedy zároveň jako kapitán letadla. V této funkci uskutečnil celkem 35 operačních letů, při nichž bombardoval německá města Kolín nad Rýnem, Brémy, Berlín, Hamburk nebo Düsseldorf či strategický francouzský přístav Brest. Bojové nasazení Fenclovy osádky bylo v době od dubna do července 1941 velmi intenzivní a úspěšné, sám František za ně získal tři "Čs. válečné kříže 1939" a jednu "Čs. medaili Za chrabrost". Muži Františka Fencla se stali první kompletní osádkou 311. perutě, které se podařilo odlétat stanovený limit 200 operačních hodit. Šlo o skutečně skvělý výkon, ke kterému bylo zapotřebí kromě perfektní spolupráce i nezbytné štěstí. Naděje, že letec 311. bombardovací perutě odlétá a přežije předepsaný limit 200 operační hodin, byla s ohledem na ztráty matematicky spočítána na 12 %.

V roce 1942 v období od března do prosince působil Fencl jako pilot-instruktor základního výcviku u samostatné Čs. operační výcvikové letky, částečně i jako velitel základního výcviku. I během této doby se jako kapitán letadla zúčastnil s osádkou nováčků tří náletů na cíle v Německu – na Kolín nad Rýnem, Essen (zde byly cílem Kruppovy zbrojařské závody) a Brémy. Poté se vrátil k 311. peruti, kde absolvoval na Wellingtonu spoustu dalších letů, aby v dubnu 1943 přešel k 24. britské peruti, kde se svými kolegy prodělal výcvik na novém čtyřmotorovém bombardéru Condsolidated B-24 Liberator. Ale ještě 17. května byl mezi třemi posledními českými piloty, kteří provedli bojový let s oblíbenými dvoumotorovými Wellingtony. František Fencl uskutečnil celkem 40 bojových letů v celkové době trvání více než 211 hodin, což ho řadí na 6. místo v pořadí nejúspěšnějších československých velitelů letadel co do počtu provedených bojových akcí, a na 5. místo, pokud se týká nalétaných hodin.

V sobotu 21. srpna 1943 se v pozici druhého pilota vydal v letounu Liberator s velitelem perutě Jindřichem Breitcetlem provést protiponorkový průzkum vymezeného území Biskajského zálivu. Posádka letounu dostala upozornění, že v prostoru operují nepřátelská letadla, ovšem Breitcetlův Liberator už na toto varování neodpověděl. Poslední zpráva o poloze letounu pochází z území vzdáleného cca 220 km severozápadně od ostrovů Scilly, v čase 18:20 došlo ke střetu Čechoslováků s nepřítelem, nad Atlantikem se odehrál nerovný souboj velkého a neobratného bombardéru s přesilou hbitých německých stíhaček. Spolu s Františkem Fenclem a Jindřichem Breitcetlem byli na palubě navigátor Eduard Pavelka, radiotelegrafisté/střelci Emilián Mrázek, Michal Mizúr a Josef Felkl a dva palubní střelci Jozef Halada a Vilém Jakš. Osmadvacetiletý František Fencl skončil se svými kolegy ve vodách Biskajského zálivu, který měl u členů 311. bombardovací perutě nekompromisní pověst: "Z Biskaje se buď vrátíš, nebo tam zůstaneš, ani pes po tobě neštěkne."

Jméno F. Fencla je nedílnou součástí památníku letců RAF v anglickém Runnymede

Jméno Františka Fencla je kromě hlubošského pomníku zmíněno i v památníku letců RAF v anglickém Runnymede, trochu symbolicky na dohled od jednoho z nejrušnějších letišť světa – Heathrow. Osud Františka Fencla připomíná také zápis v kardavecké kronice: 1945 …Na západní frontě, nad mořem, zahynul v boji s Němci pilot Fencl František, čp. 14. Za války odešel přes hranice, byl v Anglické armádě. Budiž mu čest.

Zdroj: Radek Makovský - Nad Biskajem čeká smrt

Tento článek byl publikován ve vydání Hlubošského zpravodaje v červenci 2015

Prvně v Londýně

Už od září 2014 jsem v hlavě nosil myšlenku návštěvy britské metropole Londýna v průběhu roku 2015. Na takový nápad mě vlastně přivedl synovec Jirka, který ve škole dostal nabídku na školní zájezd do Londýna a okolí za celkovou cenu cca 10 tisíc korun. Byla to pro mě výzva, chtěl jsem do Anglie vzít jak Jirku, tak i neteř Verču, která se netají svými sympatiemi k Británii. Hlavní výzva spočívala v tom, abych se v plánování a realizaci vešel do přibližně stejné cenové relace, chtěl jsem té cestě dát trochu glanc v podobě letecké dopravy a trochu delšího pobytu v Británii. Nakonec jsem těsně po Vánocích roku 2014 zarezervoval letenky Praha - Londýn a zpět s Ryanairem, hned jsem našel vhodné ubytování na pět nocí (vs. 3 noci u zmiňovaného školního zájezdu). 

Při hledání ubytování jsem poprvé v životě vyzkoušel stránky airbnb.com, kde nabízejí noclehy lidé z celého světa, prostě vyčlení buď třeba jen jeden pokoj v bytě, nebo někdy i celý apartmán. V případě Londýna byla taková možnost ve stejné cenové relaci jako hostely, kde jsme mohli za tuto cenu tak využít leda nějaký osmilůžkový pokoj, a do tohohle jsem s dětmi, které mi byly svěřeny, jít nechtěl. Takže pokoj pro tři v bytě na východě Londýna kousek od metra a autobusu byl zarezervován a zaplacen, budeme bydlet u nějakého Anglána.

2. května nadešel den "D". Přesun na letiště byl zajištěn tentokrát autem, takže nebylo nutné se starat o bus či vlak. Odlétali jsme v 10:05, takže jsme na největší vzdušný přístav v ČR dorazili kolem čtvrt na devět. Ještě jsme si šli něco málo koupit do Billy (opět musím ocenit její přítomnost na pražském letišti!) a pak se přesunuli na odbavení. Každý z naší trojice měl kufr k odbavení, s přehledem jsme uhlídali 15kg limit pro bagáž a přesunuli jsme se přes pasovou kontrolu do útrob neveřejné části letiště. Terminál 1 jsem měl možnost poznat vlastně jen jednou v roce 2008, kdy jsem odtud odlétal do Zadaru. Takže shledání po mnoha a mnoha letech.

Bránu B10 jsme našli, ještě před vstupem do dolní části prstu B jsme museli projít bezpečnostní kontrolou, pak už jsme si jen našli místa k sezení u odletové brány a čekali na pokyn. Jelikož jsme měli pro tento (i zpáteční) let přednostní nástup, nemuseli jsme stát ve frontě s ostatními, a vyčkali jsme jen na zahlášení, že už můžeme nastupovat do autobusu. Mile mě překvapilo, že i v autobuse je oddělena skupina s prioritním nástupem (cca 15 lidí nás bylo) od ostatních, a to páskou. Takže u letadla nejdříve otevřeli dveře u nás, my jsme se v klidu přesunuli směrem k letadlu, našli svá místa a už jsme se těšili na let. Jirka letěl poprvé, takže moc nevěděl, co od toho čekat. Ale zvládal to naprosto s přehledem. Chvíli jsme se kochali výhledem na náš rodný Středočeský kraj, pak se zatáhlo a potom jsme krajinu pod námi viděli až při přeletu z pevniny na Ostrovy.

Přilétali jsme na letiště Stansted, které jsem měl to čest navštívit na podzim roku 2014, kdy jsem tady jen přestupoval z Varšavy do Gdaňsku na cestě do Norska. Letiště to je docela velké, ale taky uživatelsky nepříliš příznivé. Cesta k báglům vede dlouhatánským pochodem přes pasovou kontrolu. V roce 2014 jsem prošel za pár vteřin díky přítomnosti automatických bran pro držitele elektronických pasů, teď jsme tuto možnost využít nemohli, jelikož se mnou letěli dva spolucestovatelé ve věku 12 a 14 let, kteří těmito branami procházet nemohou. Ale ani na "osobní" pasové kontrole jsme dlouho nečekali, fronta se hýbala a my jsme za chvíli mohli vyzvedávat svoje kufry, které se už projížděly na pásu. Mimochodem, pro ostatní, kteří se do Anglie budou vydávat s dětmi, které nemají stejné příjmení a nejsou jejich - určitě doporučuji si od jejich rodičů nechat napsat prohlášení/souhlas s jejich cestou do zahraničí právě s vámi. Nám to rozhodně ulehčilo vysvětlování, kdo jsme a proč zrovna my jedeme ve skupině.

Před cestou jsem se docela bál, abychom stihli objednanou jízdu s EasyBusem na londýnskou Old street v 11:50. Přílet jsme měli v cca 10:50, s cestou terminálem a čekáním na pasovou kontrolu a bágly to bylo tak tak. Příště už bych si nechal větší rezervu. Ale přesun do Londýna klapnul, jak měl, a tak jsme už po jedné hodině seděli u pultu občerstvení a ládovali se hranolky a kuřecím masem. Hned po jídle jsme se busem číslo 135 přesunuli do našeho přechodného domova ve východní části Londýna, ovšem v pěší vzdálenosti např. od Toweru.

V Jubilee street nás uvítal domácí Keith, příjemný chlápek, který nám předvedl svůj byt, náš pokoj, kuchyni, nabídl něco malého jako občerstvení. My jsme se trochu aklimatizovali a zanedlouho se vydali autobusem (tentokrát naší oblíbenou linkou č. 15) k Toweru. Prošli jsme se kolem jedné z hlavních dominant Londýna, pak proti proudu řeky na London Bridge a zpátky po druhém břehu. Pěkná procházka na úvod našeho pobytu.

Neděle byla prvním celým dnem v Londýně. Ráno pršelo, takže jsme se autobusem č. 15 projeli na konečnou, pak jsme přestoupili na další bus, potom metro, abychom za cca hodinu, kdy už pršet přestalo, vylezli pod Big Benem. Mraky lidí okolo, samozřejmě, ale tohle jsme vynechat nemohli. Obešli jsme si jak parlament, tak i Wesminsterské opatství, hned potom jsme zalezli do metra a přejeli do stanice London Bridge, kde jsme si chtěli dát jídlo na Borough Marketu, ten je ale v neděli zavřený, tak jsme museli vzít zavděk nedalekému kebabu. Odtamtud jsme se přesunuli do Greenwiche, kde jsme si užívali krásného počasí a i výhledu od observatoře na Londýn. Chvilku jsme samozřejmě stáli na východě, chvilku na západě. Poté v klidu domů na večeři.

Pondělí - v Anglii státní svátek, což jsme plně poznali odpoledne v Přírodovědeckém muzeu. Na dinosaury se tu stála dlouhá fronta. Ještě předtím jsme se podívali na Trafalgarské náměstí, prošli se na Piccadilly circus a do čínské čtvrti, kde jsme si dali oběd (= snažili se najíst hůlkami). Pak už jsme jeli do zmiňovaného muzea, kde jsme se tísnili spolu s dalšími tisíci návštěvníky, těch kočárků co tam bylo... Tak jsme si to tam prohlídli, pak si dali kafe a zmrzlinu venku. A taky jsme snědli cukrovinky, které jsme koupili u Číňanů. Verče rýžové kuličky s náplní z fazolí moc nejely.

V úterý jsme se vydali pryč z Londýna, abychom se podívali na památník letcům RAF, kde je uvedené jméno i našeho vzdáleného příbuzného Františka Fencla, a i k nedalekému hradu Windsor. Znamenalo to trochu bloudění, celkem asi 11 km v nohách, ale stálo to určitě za to. Ve Windsoru jsme ochutnali konečně i fish & chips. Cesta vlakem byla příjemná jak tam, tak i zpátky, kde jsme dostali u pokladny rodinnou jízdenku, která byla cca o dvě libry levnější než klasická. Proč ne :-). V Londýně jsme vystoupili na nádraží kousek od Hyde parku, což znamenalo, že jsme tenhle slavný park museli aspoň kouskem projít. Splněno.

Středa byla posledním celým dnem v Londýně. Na tu jsem měl naplánovaný trh Borough market (a oběd na něm - dali jsme si paellu, vietnamské kuře a sendvič s parmskou šunkou, mozzarellou a rukolou, ochutnali jsme další sýry vč. mozzarelly z buvolího mléka, olivové oleje s lanýži atd.), Národní galerii, Britské muzeum a Buckinghamský palác. Vše viděno, galerie a muzeum bylo možná to nejlepší, co jsem v Londýně za ten náš pobyt viděl. Rozhodně doporučuji!

No a ve čtvrtek domů, ještě jsme se šli projít k Toweru, kolem řeky přes přístaviště a hned potom jsme nasedli do autobusu č. 135, který nás odvál na Old street, kam zanedlouho přijel i EasyBus na letiště. Na Stansted jsme přijeli asi dvě a čtvrt hodiny před odletem, ale to bylo tak akorát. Nejprve fronta na odbavení, poté nekonečná (asi půlhodinová) fronta na bezpečnostní kontrole, túra letištěm k odletové bráně, kde jsme se konečně mohli posadit a počkat na výzvu k nástupu, opět v době, kdy ostatní už stáli ve frontě. Prioritní nástup se vyplatil :-). Let do Prahy byl zcela v normě, nic zvláštního se nestalo. Po příletu do Prahy jsme ještě pár minut čekali na českých hranicích, až obsadí další přepážku pracovníkem. No a potom čekání cca 15 minut na kufry. Z letiště jsme vyráželi kolem 23. hodiny.

Londýn mě bavil, doufám, že i mé mladší souputníky taky. Ještě je toho ale spousta, co by si zasloužilo naši návštěvu. Tak třeba příště!