čtvrtek 29. srpna 2019

Podruhé do Norska (tedy podruhé v roce 2019, samozřejmě...)

Na půlku srpna jsem si naplánoval další svoje letní putování. Začalo to Norskem v červenci, kdy jsem na sever cestoval s neteří Karolínou, pak jsem dva synovce vzal na pár dní na Moravu, a teď už konečně budu moc plánovat jenom pro sebe. Čeká mě zase trochu jiné Norsko, a to od soboty 10. srpna až do neděle 18. srpna. 

V letní sezoně je někdy složité dostat letenku do Norska na nějakou rozumnou úroveň. Prostředek srpna je stále období, kdy spousta Norů ještě čerpá dovolené (byť se tamní prázdniny chýlí ke konci) a Češi pořád ještě mají chuť objevovat severní část Evropy. Takže mi vyhledávač doporučil letět do Oslo přes Rigu, a to s Air Baltic. OK, jdu do toho. O těchto lotyšských aerolinkách jsem zatím četl jen samou chválu, takže není nad čím váhat.

Odlétám z Prahy, vstříc severu
Z Prahy mířím nejprve směr Riga, kde mám asi hodinu na přestup do Oslo. Rižské letiště je k přestupům ideální, je malinké, ani nemám za tu chvilku možnost vyzkoušet místní gastronomické služby. Zatímco let z Prahy byl operován zbrusu novým Airbusem A220, do Oslo nás veze dvacetiletý Boeing 737-500 s registrací YL-BBD, na jehož interiéru jsou ty roky docela znát. Jinak ale nemůžu najít na Air Baltic žádné výrazné negativum. Pokud se naskytne příležitost a budou na určité trase jedním z nejlevnějších, určitě se s nimi zase rád proletím. 

Výstup v Oslo
V Oslo vyzvedávám batoh a s vědomím, že další let do Trondheimu (tentokrát se SAS) mě čeká až za více než osm hodin, plánuji, co dál. Při pohledu ven zjišťuji, že se oblast kolem norského hlavního města zrovna ve slunečních paprscích to odpoledne koupat nebude, bude se koupat tak, jak je taky zvyklá - v dešti. Takže vzdávám původní myšlenku zajet do Oslo na otočku, navštívit nějaká známá či neznámá místa. Bágl už cca v půl třetí odpoledne odbavuji na let, který je naplánován až po desáté hodině večerní, při check-inu u automatu mi systém nabízí vstupné do letištního salonku SAS za vcelku rozumnou cenu. Plácl jsem se přes kapsu a spočítal jsem si, že bych si stejně na letišti, minimálně pro ukrácení čekání, něco k snědku a pití kupoval, takže zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Budu mít klidné místo na posezení a ještě k tomu dostanu najíst a napít. Voucher mi tedy vyjíždí z automatu společně s boarding passem.

Nemám důvod bloumat, a tak mířím hned na bezpečnostní kontrolu a rovnou do salonku. Ten je v sobotním odpoledni příjemně prázdný, a tak vybírám strategické místo, kde bude klid, a jdu si pro první várku občerstvení. Nakonec zde trávím více než šest hodin, sleduji fotbal, pak i Cimrmany, u toho pojídám všechno možné a pitný režim dodržuji taky všelijakými prostředky. Pivo, víno ze samoobsluhy, voda, kafe a džusy jsou taky samozřejmostí. Z jídel je v nabídce polévka a salátový bar, pak nějaké sladké možnosti. Mně to stačí 😎.

V letištním salonku
V salonku se kolem mě vystřídá několik skupin cestujících, třeba i fotbalistky týmu Avaldsnes, které čekají na svůj let domů do Haugesundu. To mě přivádí na myšlenku, že určitou (a ne početně nezajímavou) část cestujících na norských vnitrostátních linkách tvoří reprezentanti a reprezentantky různých sportovních družstev. U nás stačí autobus (tedy až na výjimky, jako Slavie v roce 2007), což by v Norsku prostě myslitelné nebylo.

Asi hodinu před odletem se přesunuji o patro níž, kde jsou odletové brány. U jedné z nich se již pomalu scházejí cestující na poslední let SAS toho dne do Trondheimu. Po nástupu usedám na svou sedačku a mou tezi o podpoře norských leteckých linek podporují nastupující junioři Rosenborgu, kteří před několika hodinami vyhráli svůj ligový zápas a teď se za odměnu proletí zpátky do Trondheimu. Let je na čas, na cestujících je vidět, že je to pro ně rutina, všechno odsýpá tak, jak si představuji. V Trondheimu ještě vyzvednu bágl a autobusem mířím do města, kde mám útočiště, jako obvykle, u Ellen. 

Výstup v Trondheimu, je zhruba jedenáct hodin večer
Sobota byla plně cestovní, neděle bude jejím opakem. Nikam nespěchám a po snídani vyrážím pěšky objevovat nové končiny města Trondheimu. Kolem stadionku, kde běžně hrají ligu fotbalistky Trondheims-Ørn a kde nyní probíhá několik souběžných specializačních tréninků (se zájmem sleduji přípravu mladých brankářů), procházím ve směru Ringve, což je muzeum hudby a k němu přiléhající botanická zahrada. Tudy ovšem jen procházím na nedalekou autobusovou zastávku. V Trondheimu je pár týdnů nový systém místní dopravy, která je doplněná o několik tras tzv. metrobusů, zjednodušil se i nástup (předtím bylo nutné se odbavit u řidiče, pak to zmírnili pro držitele přednabitých jízdenek, kteří mohli nastoupit o ostatními dveřmi, teď i my s jízdenkou v mobilu můžeme, kudy chceme). I když má systém dost porodních bolestí, věřím tomu, že přispěje k tomu, že spousta trondheimských obyvatel bude mít další důvod nechat doma auto a kromě kola budou moci v klidu využívat i hromadnou dopravu.

Stadion Koteng Arena
Autobusem se přesouvám ke stadionu v Ranheimu, což je jedna z okrajových částí města. Stadionek je otevřený, chystá se tam zápas nějakých mladíků (snad mladší dorost), líbí se mi, jak se na tribuně scházejí i rodiče a přinesou s sebou i stánek s kafem a nezbytnými vaflemi i koláčem 😀. Na fotbal se nedá koukat, takže postupuji směr fjord, od něhož stadionek leží nedaleko.

Domovský stánek fotbalistů Ranheimu a jeho hlavní tribuna
Chci se projít po tzv. Ladestien, což je příjemná stezka vedoucí hned podél pobřeží Trondheimsfjordu, tenhle nápad měla při slunečné neděli spousta místních, takže o společnost na cestě nouze rozhodně není. Neděle tedy byla odpočinková, však si aktivní dny ještě užiju dosytosti.

Architektura spatřena jednoho nedělního odpoledne

Ladestien

Ani v pondělí se nepředřu. V podmračeném dni bloumám po městě, podívám se ke stadionu Lerkendal, kde na tréninkovém hřišti probíhá poslední příprava místního Rosenborgu před důležitým zápasem s Mariborem. Já už vím, že tuto odvetu třetího předkola Ligy mistrů neuvidím, byť budu v Norsku. Mám totiž na úterý, kdy se zápas hraje, už koupené lísky na vlak, čeká mě jiné dobrodružství. Však oni ten zápas odehrají i beze mě...

Na tréninku byla zřejmá důležitost nadcházejícího zápasu, sešlo se tam neobvykle mnoho novinářů

A v úterý to začalo!

Ve čtvrt na devět ráno mi odjíždí vlak na jih, plánuji vystoupit ve stanici Dombås, kde budu přestupovat na vlak mířící k fjordu, do Åndalsnes. Takže projížďka po slavné železnici Raumabanen. Cesta z Trondheimu za deštivého rána mě nijak nevyvádí z míry, stejně se v úterý plánuji pohybovat hlavně ve vlaku a kousek i autobusem, pěšky mě čeká skutečně jen pár kilometrů, to i v dešti přežiju. 

Pohled z vlaku Trondheim - Dombås - Oslo
Nojo, jenže... Už ve vlaku z Trondheimu mi na mobil, kde mám nainstalovanou aplikaci norských drah (a v ní mám i svůj lístek), přichází zpráva o tom, že vlak z Dombåsu do Åndalsnes je zrušený, z důvodu nebezpečí sesuvů půdy na trať. Hm, venku fakt prší, v některých oblastech Norska trvá ten déšť asi už pěknou chvilku... Sám jsem zvědavý, co bude v Dombåsu následovat.

Přijíždíme do této železniční křižovatky a já už vidím, že cestující místo vlaku přivezly od fjordu autobusy. To znamená, že i nás vezme dolů autobus. Netuším však, jak budu stíhat návazný autobus z Åndalsnes, jenž mě má dovézt blíž k chatě, kde chci dneska přespat. Autobusy jedou dva, jeden pro ty, kteří míří až do cílové stanice, druhý je courák. Já samozřejmě nastupuju do toho rychlejšího, kde se průvodčí (mimochodem lístky vůbec vidět nechtěl) cestujících ptá, jestli potřebují přestoupit na návazné autobusy. Z Åndalsnes totiž navazují autobusy do regionálních středisek Ålesundu a Molde. Já se pochlubím, že bych rád stihnul autobus do Molde, pán poděkuje za informaci a zapíše si to do notýsku. Jsem klidnější.

Náhradní autobusová doprava po Norsku, zastaví přímo na nástupišti, aby nikdo neměl pochyby o tom, co má dělat
Odjezdy ze stanice Dombås, můj je spoj 12:05
Cesta autobusem není tak zajímavá, jako by byla ta vlakem, byť oba dopravní prostředky projíždějí stejné údolí Romsdalen. Navíc je nízká oblačnost, z níž docela pěkně prší, a tak nemáme skoro nic z pohledu na vysoké štíty, které lemují údolí především v jeho nejspodnější části. Blížíme se našemu cíli, kde je vedle železniční stanice hned autobusové nádraží, aby byl přestup jednoduchý. Při příjezdu autobusu ale poznávám, že na autobusovém nádražíčku stojí jen autobus do Ålesundu. No, hlavně, že se mě ten trouba ptal, ani ten autobus neuměl deset minut pozdržet...

Výhledy z autobusu jsou takové nijaké...
Vyndavám trochu otráveně batoh z podpalubí a jsem smířený s tím, že budu v tomto nepříjemném počasí čekat asi dvě hodiny na autobus následující. Ještě u autobusu mě ovšem průvodčí osloví a ujišťuje se, že jsem chtěl jet směrem Molde. Tuto informaci mu potvrdím a on už mi vyrazí dech informací, že kousek vedle na mě čeká taxi... Čumim jak puk.

Přebírá si mě taxikář, kterému upřesňuji svůj zamýšlený cíl, on však pracoval s předpokladem, že chci až do Molde (tam fakt ne!). Ještě nabíráme jednu paní, která chtěla taky tím "mým" autobusem, vystupovala by o nějakých pár zastávek přede mnou. Vezeme se tedy taxíkem, paní vřele děkuje za odvoz až k domu, který jí ušetřil dobrých dvacet minut chůze do kopce, navíc v dešti. Pak přicházím na řadu já, ochotný taxikář mě bere co nejblíž to jde k chatě Skorgedalsbu, vysazuje mě u závory, kde se za cestu dál platí mýtné. Ušetřím tedy asi tři kilometry pěšího přesunu do kopce. Zvědavě se ptám, kolik budu platit, on mi opět vmetá do žil radost ze života svou odpovědí: "Nic, to platí norské dráhy. Já jsem byl objednaný až do Molde, mám ještě spoustu volných kilometrů. A navíc tohle všechno není vůbec tvoje chyba." Norsko...

Asi mi budete věřit, že se s takovým hřejivým pocitem šly ty zhruba tři deštivé kilometry úplně samy. Odemykám zámek u dveří chaty Skordegalsbu, která je rozhodně větší než ty, které jsem měl tu čest využít v minulých letech. Vždyť i stránky norského turistického svazu ji doporučují třeba i pro školní výlety. Je tu elektřina, která pohání i tepelné čerpadlo vzduch - vzduch. Takže v kamnech roztápím jen z plezíru, přeci jen je to "dřevěné" teplo mnohem příjemnější. Mokré věci rozvěšuji, kde se dá, v klidu si připravuju večeři, poté taky hledám signál na mobilu, ten nacházím v rohu horní terasy. Tohle údolí, kde je rozeseto několik desítek chat i jedno menší lyžařské středisko, je přeci jen trochu odříznuté od skutečné civilizace. Do chaty nikdo další nepřichází, kdo by taky v tomhle počasí někam trajdal. Takže mám tuhle budovu, kterou podle vystavených fotek navštívil i sám Jens Stoltenberg, bývalý norský premiér, nyní generální tajemník NATO, sám pro sebe. Stoltenberg tady asi těžko byl sám...

Chata Skordedalsbu je docela velkoryse pojatá

Večeře z pytlíku
Ve středu ráno ověřuji, že Rosenborg postupuje přes slovinský Maribor do posledního předkola Ligy mistrů, to se mi snídaně připravuje ještě o mnoho jednodušeji. 😌 Vyrážím docela brzo, ještě daleko před osmou hodinou ranní, jelikož potřebuju u hlavní silnice chytit autobus před devátou hodinou. I když je to asi pět kilometrů, navíc s kopce. Nechci nechat nic náhodě, která mi třeba včera přihrála taxíka, ten se dneska samozřejmě nekoná. 

Postel v jednom z pokojů chaty Skordegalsbu, tady jsem si ustlal
Samoobslužná spižírna, systém "vem si a zaplať"
Chata ležela na vrcholku menšího kopce a měla přehled o veškerém dění v celém údolíčku
Autobus stíhám krásně, na zastávce čekám tak deset minut a už přijíždí. Přibližuji se jen cca sedm kilometrů, ale i tyto ušetřené síly a čas budu později potřebovat. Chystám se totiž z nuly nadmořských metrů (nacházím se v městečku Isfjorden hned na břehu fjordu, jak název napovídá) vylézt až do výšky skoro 1 200 m. n. m. V Isfjordenu a místním supermarketu Bunnpris kupuju ještě nějaké občerstvení, část si dávám ke svačině ještě na místě, část přesunuju do batohu, určitě se bude hodit.

Pohled od zastávky autobusu na Åndalsnes
Počasí se stále lepší, po dešti ani památky, a já nabírám první výškové metry. Nejprve kolem rozličných baráčků, pak už ale opouštím společnost posledního stavení a zacházím do lesíka. Jdu po pěkné šotolinové cestě, která je občas používaná místními motoristy. Občas je stoupání fakt náročné. Už pomalu vystupuju nad hranici lesa a přede mnou se objevuje pár stavení v místě zvaném Kavlisetra. Jsem v nadmořské výšce cca 500 metrů. 

Proplétám se mezi ovcemi, které jsou tu trochu otravné, a hlavně si užívám tu nádheru. Pár barevných stavení tu leží na planině obklopené štíty nedalekých vrcholků, jež nezřídka přerůstají výšky 1 700 metrů. Radši si ani nepředstavuji, jaký to tady musel být v nedávných dobách, kdy zrovna zde museli brát život spíš jako přežití, těžký úkol vůbec se uživit. U nedalekého potoka si dávám krátkou zastávku, sundavám pár vrstev oblečení, dál jdu už jen v termotriku. Bunda a slabý svetr mizí v batohu.
Kavlisetra
Od Kavlisetry stoupám ve směru do průsmyku mezi vrcholky, z nichž jeden měří 1 439 metrů, druhý vyrostl do výšky 1 552 metrů. Na cestě přede mnou ještě uhýbají ovečky, podklad je stále kamenitější. Na kamenech jsou rozesety turistické značky (v Norsku je to červené "T"), občas ale bloudím a semtam jdu trochu jinudy. Ale cíl je jasný, už se těším, až uvidím údolí na druhé straně hory.

Výhledy jsou tu epesní, čeká mě ale to nejhorší, o čem tak úplně nevím...

Vyškrábu se po šutrech nahoru a už vidím, že kameny budou mým průvodcem po celý zbytek dnešního výletu. No super. Teď mě čeká klesání nejdříve k jednomu jezírku, poté ještě prudší k větší vodní ploše. Musím koukat pod nohy, abych nezapadl někam, odkud by mě vytahovali až někdy pozítří (až by tudy šel někdo další). Dobíhám dvojici norských turistů, které zdravím (a dozvídám se, že máme stejný cíl - chatu Vasstindbu) a dostávám se před ně. Takhle to bude přeci jenom bezpečnější. Kdyby cokoliv, ještě kousek za mnou někdo jde 😏.

Na druhou stranu hory jsou výhledy přeci jen trochu drsnější

Sníh v srpnu, tak jo. Musel jsem to trochu obejít, chodit ve sněhu na suťovém poli by nebyl dobrý nápad.

Krása to ale byla, o tom žádná!

Kolem jezera Kjøvdalsvatnet cesta probíhá už přeci jen příjemněji, ovšem děsí mě ta stěna po mé pravé ruce. Tam nahoru se budu muset vyšplhat. Po šutrech. Znovu skoro pět set metrů výšky musím zvládnout. Není cesty zpět, tady venku spát nebudu.

Ovce v údolí, musejí tu mít ale těžký život
Stoupání začíná příjemně, pozvolna a odměnou jsou mi plody ostružiníku moruška, které tu semtam rostou a nabídnou mi trochu vitamínů. Pak už ale horolezu po suťovém poli, už mě bolí za krkem od toho věčného civění nad sebe, kam že ta za***ná cesta vede. Sprostých slov přibývá, jejich kadence se zvyšuje vždycky, když na první pohled nevidím, kudy mám jít (neboli "kde ta sv*ně zase je?" - myšleno to červené "téčko" značící trasu).
Ostružiník moruška, u nás přísně chráněn, tady svačinka :)
Cestou vzhůru nechápavě zírám na ovčí lejno, co tady ta jeho majitelka=chudinka jako hledala? Já sám musím cestou vzhůru udělat asi miliardu krátkých přestávek, cítím, jak mi slábnou nohy a bojím se křeče v ten nejnevhodnější okamžik. Takže hezky v klidu, ještě něco zakousnu a kochám se výhledem. Snad už to brzo skončí.

Poněkud křečovitý úsměv, ale už se to blížilo!
Cesta uhýbá a konečně jde chvilku po vrstevnici, já tuším, že už jsem z nejhoršího venku. A za chvilku se před mnou na horizontu objeví pár droboučkých stavení, to je místo, které jsem si tak zbožně během posledních desítek minut přál vidět. Chata Vasstindbu.
Už ji vidím! Vasstindbu.
Zamířím do větší z budek, z komína se kouří a uvnitř se ze sebe snažím vysoukat zbytky sil, abych byl schopen něco říct norsky (spíše si zanadávat na tu hrůzu, co jsem právě absolvoval). Děvčata, z nichž se vyklubaly dvě Holanďanky, taky mluvila norsky, ale na víc než pár zdvořilostních frází, které jsme stihli během mého zapisování do seznamu hostů, nezbývalo. Útočiště dobrovolně nacházím v druhé chatce, té menší, jelikož vím, že ještě za mnou je ona dvojice turistů, jejichž pomoc jsem nakonec zaplaťpánbůh nepotřeboval.

Stěhuji se do svojí boudy, která sestává z předsíně (plné dřeva, zásob plynových bomb a k zapůjčení nabízí i lopatu na sníh) a hlavní místnosti, kam se vešly dvě palandy, malá kamna, drobný stolek a k němu židle a nakonec i jakýsi pokus o kuchyňskou linku. Zatápím v kamnech a rozbaluji proviant, k jídlu si dám těstoviny s nějakou směsí "čtyři druhy sýrů", chutná to božsky 😍. K tomu si přikusuji housku koupenou dopoledne někde tam daleko dole. Minerály bych nejradši doplnil pivem, ale to tady nemám, a tak beru zavděk tabletami rozpuštěnými ve vodě. 

Mimochodem vodu tu sbírám z jezírka, do něhož se rozpouští zbytky sněhu na hoře za chatou. Další podobné jezírko si najmu jako koupelnu, byť teplá voda dneska zrovna neteče. Z okna potom sleduji vcelku rychlou změnu počasí, z jasného dne se během chvilky stalo mlíko. Přišel jsem včas, o hodinu později už bych asi nadával navíc ještě na počasí a ne-viditelnost. Sledování západu slunce se dneska tedy nekoná, s norským kolegou si slibujeme, že se uvidíme ráno při východu, ten snad vidět bude. V chatičce jsem sám, usínám brzy, jsem grogy.


Ráno se probudím v pět a ve čtvrt už jsem venku a čekám na představení, v němž hlavní roli obsadil východ slunce a kulisou jsou mu nejen samotné boudy, u nichž se zrovna nacházím, ale hlavně okolní hory. Je to nádherná podívaná, na kterou dlouho nezapomenu!

Východ slunce a bouda, v níž jsem složil hlavu.

Po té nádheře se ještě uchyluji k zhruba dvěma hodinám spánku, znovu usnout mi vzhledem k pokračující únavě fakt nedělá problém. Pak v klidu posnídám a sbalím si svých pár švestek, vyrážím do údolí k fjordu, kde se chystám přespat v tamním kempu. Už s předstihem jsem si tam zamluvil maličkou chatičku, stan s sebou vážně netáhnu. Udělám ještě povinné foto příbramského kelímku, za něž jsem byl následně oceněn ve facebookovém hlasování třetím místem (soutěž probíhala na facebooku města Příbram).

Kelímek a panoramata

Interiér boudy, v níž jsem přespal. Malá kamínka, která na fotce vidět nejsou, ten prostor přeměnila za maličký okamžik na saunu :)
Loučím se s tímto úžasným místem a po vyplnění formuláře k pobytu, který se na turistických chatách vhazuje do schránky většinou v hlavní místnosti chaty, mě čeká zase cesta po šutrech. Ale tady mám aspoň jistotu, že po zdolání to kamenitého úseku bude konečně pokoj od všech balvanů. 

Pod sebou vidím dvojici Norů, ti spali v té větší chatě a vyrazili očividně o pár minut přede mnou. Klesání je náročné, bolí mě stále kolena z předchozího dne (a ještě pár dní budou), takže s úlevou přivítám opuštění kamenného moře a výměnu tvrdého povrchu za příjemně měkoučkou trávu. Občas je sice měkčí, než bych chtěl (cestou potkávám potok, rašelinu, tůňku a další vymoženosti), ale s ohledem na krásné počasí, kdy si řeknu, že to stejně za chvíli oschne, mě to nevyvádí z míry.

Potřebuju se dostat tam dolů, na cestičku vedoucí údolím hezky po travičce
Krásnou cestu dolů údolím si zpestřím překonáním říčky, kdy využiju situace a chvilku si odpočinu na kameni uprostřed toku, pěkně si vyráchám nohy v ledové vodě a taky doplním zásoby tekutin. Pokračuju dál, z pěšiny se stane cesta vyjetá používaná dvoustopými vozidly. Projdu i stádem mladých býčků, kteří mají ze mě větší strach než já z nich. Jeden se mi postaví naštorc přímo do cesty, ale jakmile se přiblížím, už zdrhá ke svým kolegům. 

Cesta utíká pěkně rychle, ale teď mě čeká ta méně příjemná část, kdy musím ujít asi osm kilometrů dolů k fjordu po silnici. Naštěstí je na ní minimální provoz, takže mi to nakonec tolik nevadí. V půl třetí dorážím do kempu, kde je ubytování samoobslužné. To si představte tak, že moje chatička má na dveřích moje jméno a příjmení a je úplně odemčená. Usalaším se, hážu prádlo do erární pračky a po vyprání a rozvěšení hadrů všude možně po terase mažu k vodě. Je krásný slunečný den a já se chci vykoupat taky ve fjordu. Zaplaťpábůh jsem ještě rozpálený z té včerejší a dnešní cesty, a tak snáším tu ne moc teplou vodu vcelku v pohodě. Vylezu na dřevěnou plošinu, která je provazy přivázaná k břehu, ale pluje si klidně na hladině. Chvilku si lehnu, ovšem za chvíli mě zase čeká "cesta" chladnou vodou na břeh. Nelituji, zaplavat si ve fjordu byl můj dlouholetý cíl, ke kterému jsem se trochu přiblížil max. v roce 2009 nebo 2010, kdy jsem u Trondheimu vlezl do vody, ovšem jen do půl těla. U Vistdalu jsem se v Langfjordu dočkal.

Podmínky na koupání solidní, kdy jindy, když ne dneska?

Po koupeli se vracím do kempu, dávám si konečně teplou sprchu a ještě zajdu do místního marketu pro něco k jídlu a pití. Po večeři, kdy akorát za masiv, na nějž koukám přímo ze dveří chatičky, zapadne sluníčko a citelně se ochladí, zapínám rádio a poslouchám přímý přenos zápasů Sparty a Plzně v Evropské lize. Oba duely dopadly pro Čechy mizerně.


Pivo "Lední medvěd" z polárního pivovaru Mack v Tromsø stylově ve skleničce ozdobené méďou
Další den se v klidu nasnídám a po sbalení se přesouvám opět k místnímu marketu, kde koupím svačinu a čekám na autobus, který mě sveze nejprve k přístavu v Åfarnes, kde přestoupím do spoj do Åndalsnes. Na odpoledne mám totiž právě z tohoto města koupené jízdenky vlakem zpět do Trondheimu.

Čekání na autobus
Místo skutečného autobusu přijede dodávka, ono taky nabrat dva cestující (kromě mě na cestu vyráží i nějaká místní obyvatelka) by zvládlo i osobní auto. Lístek od řidiče nedostanu, zaplatím prý až v dalším spoji. Jen mě překvapuje, že dodávka přijela ze směru, kam jedeme, ovšem určitě neobsloužila zastávky výše v údolí, podle jízdního řádu tam ale měla taky zajet. Tak snad vědí, co dělají...

Při přestupu do autobusu z Molde do Åndalsnes (vzpomínáte? - touhle linkou jsem měl jet před několika dny k chatě Skorgedalsbu, nebýt výluky na trati a nutnosti využít taxíku) se řidiči pochlubím, že jedu už z Vistdalu, ovšem dává mi lístek z Åfarnes, což mi pár desítek norských korun ušetří. Tohle jsem mu fakt nerozmlouval 😁. V Åndalsnes není moc co dělat, čas využívám k vychutnání si kafe na místním náměstí, dále kupuju nějaké dárky, dám si i oběd na lavičce při pohledu na fjord a jelikož vidím, že hory, kde jsem byl přede dvěma dny, jsou zahaleny v mlze, připouštím, že byl dobrý nápad sejít od chaty Vasstindbu přímo k fjordu a neprodlužovat si pobyt v horách ještě o jeden den. Stejně bych z toho moc neměl. Bůhví jak jednoduše a rychle bych se dostával dolů do Åndalsnes.
V autobusu do Åndalsnes

Nádraží v Åndalsnes, sem vede jedna z nejkrásnější železničních tratí, co jsem měl kdy možnost navštívit.
Čas do odjezdu vlaku si ukrátím i výletem na první z vyhlídek, které lemují cestu na známý Rampestrekken (navštíveno o rok dříve), já se tentokrát kochám pohledem na městečko u fjordu, vidím i nádraží, kam se zanedlouho přesunu. Cesta vlakem (tentokrát už výluka a přesun do autobusů neplatí) probíhá hladce, vyhlídky jsou zase epesní a zanedlouho zastavujeme asi o 600 metrů výš v Dombåsu. Tady mám pár hodin, které musím nějak zabít, vlak do Trondheimu mi odjíždí až po osmé hodině večerní.
Přidat popisek

Výhledy z vlaku Åndalsnes - Dombås
Dávám si v místním bistru pořádné jídlo, pak se podívám na kraj městečka k sjezdovce, odtamtud je taky pěkný výhled, vracím se dolů na zmrzlinu a pak už konečně na nádraží. Vlak přijíždí včas a pobyt na palubě si krátím nákupem kafe. Taktéž lituju jednoho nešťastníka, který chtěl vystoupit ve stanici Hjerkinn, ovšem dokázal jí přejet, a tak musí vystoupit na příští a čekat na noční vlak, který jede až v půl druhé v noci. Nechtěl bych čekat uprostřed norských hor ve stanici, kde asi ani nebude žádná čekárna...

Zmrzilna z Dombåsu

Už konečně pojedu do Trondheimu!
Z pobytu v Norsku mi zbývá ještě sobota a neděle, přičemž první víkendový den trávím v klidu v Trondheimu, jen tak se zbůhdarma procházím a zevluju. 

Klasická fotka z Trondheimu

V neděli mě čeká asi už tradiční přesun z Trondheimu do Prahy se SAS, to znamená, že nejprve musím do Oslo, pak mě vezmou i do Stockholmu a až pak se konečně dostávám do Prahy. Šest a půl hodiny strávených na cestě díky pěknému počasí i objednanému občerstvení na posledním letu utíká docela rychle, doma jsem tedy někdy kolem páté hodiny odpolední a už pomalu budu muset začít plánovat další výlet. Abych nezakrněl 😎

Jen to letadlo naložte dobrotami :)

Kafe je tradice u SAS

Praha už volá
Fotky mám i na rajčeti:

sobota 10. srpna 2019

Pár dní uprostřed Moravy

Jako dárek (k narozeninám/svátku) jsem svým synovcům navrhl společný prázdninový výlet na Moravu. Já jsem se tedy po své předchozí cestě (do Norska) vrátil na tři dny do práce, abych zase ve čtvrtek před sedmou ranní čekal u příbramského nádraží na své dva spolucestující, kteří se tam nechali odvézt svými rodiči. 

Původně jsem plánoval, že bychom našli útočiště v Uherském Hradišti či jeho nejbližším okolí, ovšem vyprodané hotely a penziony (pak jsem zjistil, že to bude z důvodu Letní filmové školy, která se v Hradišti v ten termín konala) mě navedly k nutnosti hledat někde jinde. Volba padla na Přerov, kde jsem na airbnb našel pěkný podkrovní byt, ten bude akorát pro nás. Cestujeme vlakem, nejprve z Příbrami do Prahy, tam přesedneme na Leo Express, který nás doveze do Olomouce, do Přerova se přesuneme odpoledne. Výlet může začít.

Cesta do Olomouce uběhla pěkně rychle, i díky občerstvení ve vlaku (to vždycky zaměstná na pěkných pár desítek minut - už jen výběr z menu, potom objednání, čekání na donášku a nakonec i samotná konzumace). V centru Hané jsme přijeli akorát na oběd, ten si dáváme v Hanácké hospodě, kde mě překvapilo, že k obědovému menu přinesou automaticky polívku. Nadlábli jsme se a trávit jsme se vydali do parku, přesněji řečeno botanické zahrady. Tam se dá v klidu posedět, ovšem tedy pokud s sebou nemáte Honzíka (v tu dobu mu táhlo na 12 let)... A tak prostě jdeme dál. Procházíme město, posedíme v kavárně, potom na zmrzku. Čas docela utíká, a tak se pomalu přibližujeme k nádraží. Vyzvedáváme bagáž ze skříňky (mimochodem najít na olomouckém nádraží funkční skříňku byl fakt problém) a vyhlížíme nástupiště, z něhož nám odjede osobák do Přerova.

Katedrála sv. Václava v Olomouci
V Přerově jsme ubytovaní jen asi deset minut chůze od nádraží, je to strategická poloha, protože v samotném městě se moc zdržovat neplánujeme, naopak vlak chceme využít každý den. V bytě nás přivítá sympatická majitelka, ukáže vše potřebné a popřeje příjemný pobyt. Místo nabízí vše potřebné, máme si kde uvařit, kde se vysprchovat a kde složit hlavu. Potom ještě s Jirkou (17 let) jdeme nakoupit zásoby do nedalekého Tesca. Večer se rozhodujeme, co budeme dělat příští den. Já chci určitě navštívit Teplice nad Bečvou a nedalekou Hranickou propast, Honzík nás přehlasoval a rozhodl, že dopoledne navštívíme přerovský bazén. Tak jo.

V pátek tedy v deset dopoledne přešlapujeme u místního bazénu, který právě otvírá. Areál za velmi příjemnou cenu nabízí celodenní vstupné jak do vnitřní části (tam je překvapivě 50m bazén), tak i ven, kde je to přeci jen příjemnější. Není nijak hrozné vedro, tak akorát (aspoň teda pro mě). Venku mají skluzavky, divokou řeku, nějaké chrliče. Dost na to, abychom v areálu vydrželi pěkné dvě hodiny. Pak se vracíme zpátky domů, tam věšíme mokré věci a šup na nádraží.

Čeká nás cesta vlakem do Teplic nad Bečvou. Toto lázeňské městečko je moc příjemné, klídek tam vyzařuje z každého koutu, napijeme se místní kyselky a míříme směr vstup do Zbrašovských aragonitových jeskyní. Tam nás čeká zhruba hodinová prohlídka útrob těchto, v Česku nejteplejšího jeskynního systému. Zajímavé, pod zem se člověk přece nedostane každý den.

Odpoledne zdárně ubíhá, naše kroky směřuji k místnímu minigolfovému hřišti, ještě předtím ale stíháme poctivou zmrzlinu u pruhovaného stánku. Na minigolfu si dáme jedno kolečko u všech jamek, občerstvíme se v přilehlém areálu a do odjezdu vlaku z nedalekého nádraží ještě zbývá pár desítek minut, a tak stoupáme k další místní atrakci.

Hranická propast je nejhlubší zatopená jeskyně na světě. Něco nám o ní pověděli už při prohlídce nedalekých jeskyní, ale vidět to na vlastní oči je rozhodně zajímavější. Areál je dobře přístupný od místního nádraží, vlastně je to pár stovek metrů, byť do kopce. Pro návštěvníky je tu připravená vyhlídková plošina, ze které si uděláme i my pár fotek. Nakonec seběhneme zpátky k nádraží a odjíždíme osobákem do Přerova. Tam se stavíme pro večeři - necháváme si naložit u Turků kebab a falafel. Mňam.

Honzík vejrá do propasti
Na sobotu už je program jasný, jedeme do Uherského Hradiště. Takže ráno na nádraží, kde chytáme rychlík přímo na Slovácko. Program v UH zahajujeme v aquaparku, který má oproti naší poslední návštěvě v dubnu otevřený samozřejmě i venkovní areál, to znamená, že je skutečně z čeho vybírat. Po skutečně vydatném vymáchání si jdeme dát oběd také do starého známého místa - Burger & Bar Brothers tentokrát funguje jen venku, což je příjemné překvapení. Burgry super, pití taky, jen hranolky by si zasloužily větší péči... 

Po obědě ještě procházíme město a pomalu se připravujeme na jízdu směr Velehrad, tam nás vezme místní autobusová linka. Vystupujeme kousek od areálu archeoskanzenu a obřího terária, druhé jmenované místo navštěvujeme jako první, ale z mého pohledu (asi to bylo i tím, že tam bylo na můj vkus docela dost lidí) tady dostanete za hodně peněz málo muziky. Další naší zastávkou je tedy archeoskanzen, což je opevněný objekt připomínající období Velké Moravy. Je to taky místo, kde se Honzík seznámil s místní kozou, která ho pak chvílemi i naháněla po areálu. 😁

V obřím teráriu jsou k vidění různé potvory

Archeoskanzen Modrá

Archeoskanzen z vyhlídky
Máme ještě pár desítek minut, které využíváme k nákupu točené zmrzliny a k pěšímu přesunu k Velehradu, odkud náš autobus odjíždí o pár minut dřív. Jen nakoukneme do slavné baziliky, ale už se musíme vydat na blízkou autobusovou zastávku. Vracíme se do Hradiště, z autobusáku míříme na vlakové nádraží, bereme to kolem fotbalového stadionu, kde zrovna v pět hodin začíná fotbalové derby mezi Slováckem a Zlínem. My však fotbal dneska neřešíme, odjíždíme rychlíkem zpátky do Přerova. K večeři si dáváme pizzu.
Velehrad
V neděli ráno se po snídani a sbalení všech našich fidlátek vydáváme zase na nádraží, kde v devět ráno nasedáme na Leo Express do Prahy. Nezbytnou součástí naší cesty je samozřejmě i občerstvení na palubě. Z Prahy se chceme dostat přes Zdice do Příbrami, ale v Berouně se náš rychlík zastavuje, za chvíli se dozvídáme, že je to z důvodu spadlých trolejí mezi Berounem a Zdicemi. Jelikož bychom v Berouně čekali snad ještě dneska, voláme si vlastní odvoz. No, tohle byla vlastně jediná drobná kaňka, ale jinak se výlet rozhodně vydařil!

Honzík opatrně přehazuje historické informační tabule na nádraží v Přerově (mimochodem - osobákem do Prahy bych se fakt trmácet nechtěl...)

Leo Express přijíždí na přerovské nádraží
Pár fotek navíc je i na rajčeti: