Proč jet (za fotbalem do Nizozemska) jednoduše, když to jde dráž a složitěji?

To vám bylo tak. Zase jsem plánoval. Cestu, překvapivě. A za fotbalem, neuvěřitelné! Jedu do Nizozemska, Rosenborg se chystá odehrát poslední zápas skupinové fáze Evropské ligy na půdě PSV Eindhoven, u toho nechci chybět. I když je jasné, že tenhle zápas bude už jen pouhou formalitou (ani jeden z klubů nemá šanci vylepšit své umístění), na výlet se těším, a to hned díky několika důvodům:

1) Fans Rosenborgu tenhle zápas berou jako výjezd podzimu, čeká se největší návštěva z Trohdeimu na evropský zápas v této sezoně. Část fans jede z Trondheimu autobusem!

2) Vybírám neortodoxní způsob dopravy (o tom více níže).

3) Rád si ozvláštním to předvánoční období, které nemám rád jak kvůli věčné tmě, tak i kvůli tomu stresu všude okolo...

Zápas se hraje ve čtvrtek 12. prosince, ale já z domu vyrážím ve středu večer. Autobusem se přesunu do Hořovic, odtamtud do Prahy na hlavák rychlíkem, to vše za 76 Kč (díky, PID!). Z Prahy se do Eindhovenu vydávám přes Krakov, tedy nejdříve zamířím na východ. A čeká mě zajímavá projížďka nočním vlakem, zarezervoval jsem si za solidní cenu místo v lůžkovém voze, kromě mě v kupé jede ještě pán, který nastupuje v Kolíně.

Ještě před nástupem do nočního vlaku mám na hlavním nádraží čas na dvě točená piva, aby se mi lépe spalo. Po nástupu stíhám sprchu, jelikož naše kupé je vybaveno i miniaturní koupelnou a WC. Veškeré potřebné propriety (tj. mýdlo, šampon, zubní pastu či kartáček) dostává každý cestující v balíčku, jenž je připravený na posteli. Příjemný bonus.

Cesta není vinou zoufalé trati v Polsku tak příjemná, vlak sebou dost cuká, takže spím tak napůl. Navíc jsem se probudil už v Bohumíně, kde jsem zkontroloval polohu vlaku z Vídně, který k nám mají připojit, ten má pěknou sekyru, a tak nespím i z důvodu, že se bojím, aby další část cesty nebyla tímto zpožděním nijak narušena. Před Krakovem dostáváme krabičku se snídaní, která sestává z pomerančového džusu, sušenky a dvou housek s něčím k namazání. Není nám nabídnuto ani kafe či čaj, a to ani s možností si je dokoupit (asi by to bylo možné, ale znáte to - líná huba, holé neštěstí). 

Postel na cestu z Prahy do Krakova

Snídaně

Kafe si nakonec dávám v Krakově na nádraží, kam přijíždíme sice se zpožděním, ale akorát stíhám naplánovaný vlak na letiště. Teď už konečně nabírám směr severozápad, proletím se z místního letiště přímo do Eindhovenu.  Letím poprvé se společností Transavia, celou cestu vzhledem k nepříliš hodnotnému spánku v noci prochrním. Budím se až nad německo-nizozemské hranici, k letišti už je to jen kousek.

Jasně - i z Prahy to do Eindhovenu lítá přímo, ale v tomhle období už je ten letový řád jak řešeto a nabízený spoj ve čtvrtek letí až odpoledne a já nechci riskovat, že fotbal od sedmi večer nestihnu. Proto jsem to vzal poněkud krkoloměji, než by se dalo čekat.

Výstup v Nizozemsku

Na letišti nasedám na první autobus, který mě odveze do centra k hlavnímu nádraží. Odtamtud se projdu podchodem, jenž je ozdobený návodem k "silly walk", do samotného centra města. Eindhoven je spíše průmyslové sídlo, žádné nádherné scenérie tu nečekejte. Ale není to tak, že by se mi tohle město eklovalo. Ještě mám pár desítek minut do check-inu na ubytování, a tak si vybírám místo na oběd.  

Silly walk podchod. Jsem srab, šel jsem normálně :(

Na hotelu skládám věci, chvilku si odpočinu, ale zanedlouho zase mířím do města, na procházku bez bagáže. Projdu to nejzajímavější, udělám nějaký nákup a zanedlouho se stejně smráká. Na pokoji si dávám brzkou večeři, zanedlouho už zase vyrážím ven, tentokrát už na fotbal.

Stadion se nachází kousek od centra, takže není nutné využívat k přesunu jakýkoliv dopravní prostředek. Jsem tu docela dlouho před zápasem, a tak si stíhám dát pivo z místního kiosku. Obejdu stadion, ještě vidím, jak přijede ke stadionu autobus vezoucí domácí ekipu. Pomalu se přesouvám ke vchodu do sektoru hostů, právě sem mám lístek. 

Ten mi asi hodinu před zápasem předává delegace z Norska (nepředstavujte si nic velkolepého, takhle to chodí u všech venkovních evropských zápasů - kdo má možnost si lístek vyzvednout v Trondheimu, může tak učinit, ostatní je dostanou před zápasem od jednoho či dvou borců, kteří zastupují Rosenborg a mají i seznam držitelů vstupenek). Cesta do sektoru je tady trochu zapeklitá, protože nevstupujete přímo do stadionu, ovšem oklikou přes přilehlé nádraží, kam očividně běžně přijíždějí tábory hostujících fans v rámci nizozemské ligy. Ve stánku kupuju pivo a na tribunu se musím vyšplhat po několika desítkách schodů v trochu klaustrofobickém prostředí. Tady se člověk  kvůli záchodu nebo pivu pěkně nachodí...

Ale stadion tady mají pěkný, dokonce mě překvapilo, že pod střechou visí přímotopy otočené do publika, takže to prosincové větrné počasí se tu snáší mnohem lépe. Do sektoru se postupně dostávají desítky a desítky Norů, takže není pochyb o tom, že tady bude mít Rosenborg podporu znatelně větší než v září v Linci. 

Atmosféra je tu hodně uvolněná, je znát, že o nic nejde, a tak si to každý užívá, jak může. V hledišti potkávám pár známých, dokonce jsou tu i fanoušci z Ružomberku, který má díky postavě Marka Sapary k Rosenborgu docela blízko. A ještě navíc to podobné jméno 😎. 

Výhled ze sektoru je slušný, všimněte si přímotopů pod střechou. 

Rosenborg si z Eindhovenu odváží bod za remízu 1:1, což znamená, že neskončí skupinu Evropské ligy s ostudnou nulou na kontě získaných bodů. Fotbal to byl svižný, určitě jsme se nenudili. Příjemně mě překvapila dobrá návštěva na zápase, je vidět, že tu nechodí na soupeře (přiznejme si, Rosenborg není zrovna ten nejatraktivnější protivník, který by lákal davy), ale především na svoje koně. 👍

Děkovačka na dálku.

Po zápase se vracím do svého útočiště. Dopíjím ještě zbytky zásob a jdu do hajan.

V pátek jsem mohl letět přímo do Prahy, ale řekl jsem si, že si pobyt v Nizozemsku ještě prodloužím o jednu destinaci.  Ještě jsem totiž nenavštívil Rotterdam, na který mě popravdě nalákal i pořad Bedekr v ČT. Z Eindhovenu jedu autobusem Flixbusu do Rotterdamu, na palubě je nás všehovšudy tak patnáct. Venku prší.

Ubytování mám v Rotterdamu zarezervované v hotelu nesoucím název tohoto města, ovšem check-in tam chystám až na třetí hodinu. Mám tedy, stejně jako včera v Eindhovenu, čas najít nějaké krmítko, kde bych si dal potřebné kalorie. Vybírám přesun tramvají k místní tržnici, která je jedním z lákadel ve městě. Usazuji se v horním patře jedné z restaurací a dávám si perfektní fish and chips. Za to tenhle výlet stál 😋.

Tržnice v Rotterdamu, s výhledem na pastelkový domek

Mňam

Vracím se zpátky do okolí nádraží, právě tady je umístěn můj hotel. Na recepci mě slečna potěší zprávou o upgradu do lepšího pokoje, než jsem si objednal. A skutečně dostávám pěkně prostornou cimru. Tady jen odhodím věci a vracím se prozkoumat město, než začne padat tma (a bůhvíco ještě). 

Rotterdam je synonymem architektonické laboratoře, skutečně se tady s tím nemazlí. Ale mě se tu líbí, tahle poněkud syrová podoba města má podle mého leckdy více do sebe než třeba udržování starobylých a již svému účelu nesloužících budov jen proto, že už tady stály. Viděl jsem tedy novou budovu nádraží, oblast kolem Wilheminaplein, podíval jsem se krátce i kolem stadionu místního Feyenoordu, večer jsem ještě viděl již navštívenou tržnici a bláznivý soubor budov Kijk-Kubus. Rotterdam je fakt zajímavý!

Vstup do místního hlavního nádraží

Výškové budovy v Rotterdamu

R'dam

Erasmusbrug

De Rotterdam

V sobotu mě čeká návrat domů, ale opět neletím do Prahy, teď využívám nabídku nalezenou na webu německých drah, které nabízely spojení Rotterdam - Praha první třídou za 49 euro. Neber to! Ranním vlakem jedu nejprve do Amersfoortu, odtamtud už intercity do Berlína, kde přesedám na další vlak do Prahy. Cesta probíhala přesně podle plánu, první třída má v těchto vlacích výhodu většího soukromí. I když sedím z Nizozemska do Berlína v kupé, necítím se tu nijak stísněně. Štreku si zpříjemňuji jak četbou, tak i návštěvou německého bistrovozu. 

Už srkám kafe a kolu v německém bistrovoze

Na berlínském nádraží se nechci starat o svojí bagáž, a tak ji ukládám do skříňky a využívám několik desítek minut na přestup k nákupu nějakých vánočních dárků. Berlínské hlavní nádraží je spíše velký nákupák, kam tak mimochodem přijíždějí vlaky ze všech možných směrů. 

Z Berlína do Prahy je občerstvení už trochu bohatší - šel jsem na jisto, telecí s čočkou už jsem měl a doporučuji :)

Interiér jedničky z Berlína do Prahy

Z Prahy jedu do Příbrami autobusem, sobotní večerní interval je už půlhodinový, a tak strpím cestování na stojáka. Za tu úsporu času mi to stojí. 

Když nad tím tak přemýšlím, z drtivé většiny výletů se vracím s pocitem "sem se musím ještě vrátit". O Rotterdamu to platí dvojnásob, to jedno odpoledne rozhodně nestačilo! Tak někdy příště 😎

Konečně teplé moře!

Ve druhé polovině září jsem si zaletěl do mnou prozatím opomíjené destinace. Vydal jsem se na Maltu. Hlavním cílem bylo užít si teplé moře, předpokládal jsem, že na tomto ostrově uprostřed Středozemního moře nebude takový nával turistů a celkově to tam bude klidnější a možná i levnější.  Letenku jsem sehnal u Air Malta, což je dopravce, se kterým jsem ještě neměl tu čest letět. Takže několik premiér během jednoho výletu. Tak vyražme!

Na jih mířím po krátkém pobytu jinde na jihu, a to u rakouských sousedů v Linci, takže mám trochu rozlítáno.  V sobotu 21. září, tedy na samém sklonku léta a taktéž v maltský Den nezávislosti (o tom jsem neměl ani páru) vyrážím ráno na letiště do Prahy, deset minut po jedenácté hodině totiž odlétám přímo na Maltu. U odbavení si všímám, že cestujícím přede mnou nabízí paní za přepážkou zdarma odbavení příručního zavazadla (kufříku), jelikož let má být plný. Proto ještě ve frontě vyndavám notebook a pár drobností, které si chci vzít na palubu, ostatní zamykám v příručáku a posílám na cestu v zavazadlovém prostoru. Win-win situace, já se nemusím o bágl starat a v letadle bude dost místa pro ostatní palubní zavazadla.

Let je fakt plný, usedám a během cesty bych se rád kochal výhledem na Alpy, ale oblačnost se rozpadne až nad východním pobřežím Itálie. Nad Maltou je pěkně, proto není problém udělat nějaké zajímavé fotky. Po vylodění a shledání se s báglem ještě na letišti kupuju týdenní lítačku na místní autobusy, jdu na jistotu do jednoho kiosku. Autobus do města Bugibba jede zanedlouho, i když mě čeká asi hodina strávená na palubě. Ale co, je pěkně, nikam výrazně nespěchám. Ostatně celý maltský pobyt jsem pojal hodně rekreačně. No stress...

Fronta na odbavení, letadlo bylo plné

Zajímavý pohled při nástupu do letadla (to zrcátko patří k nástupnímu mostu)

Už klesáme k letišti, Malta se mi zdá docela hustě zalidněná...

Hotel jsem našel právě v městě Bugibba, na severu hlavního ostrova. Na recepci sedí příjemná paní, která mi s pompou oznamuje, že mám upgrade do většího pokoje, než jsem objednal. Mou radost pak trochu otupuje pozdější prolistování recenzí na bookingu, kdy tuto zkušenost popsala další řádka hostů. Mám nakonec ucházející pokoj, jen ten výhled z oken mohl být trochu jinam než do dvorečků. Tak se prostě budu za kocháním muset přesunout jinam, mám přece tu síťovou jízdenku. V sobotu už nic moc nepodnikám, pouze prozkoumávám pěšky nejbližší okolí hotelu.

Na terase hotelu, do té vířivky jsem se ani jednou nedostal

Neděli odstartuju ranní koupelí v moři, v Bugibbě je přístup hned od hlavní promenády, ale koupat se tam během dne mi nepřipadá moc komfortní, když si usmyslím, že hned za pláží je čilý ruch jak automobilový, tak i korzujících turistů. Proto jsem se vydal hned po ránu vyzkoušet teplotu vody. A špatný nápad to nebyl.

Ovšem už jsem se nedostal zpátky do hotelu... Byť jsem měl klíče od hlavního vchodu, z druhé strany zámku nějaký zmatený host, který ráno z hotelu odjížděl, nechal klíč a nebylo možné dveře odemknout. A jelikož recepce a restaurace, kde se podávala snídaně, je ve vedlejším vchodě a žádný jiný způsob, jak se dostat mezi těmito dvěma budovami není, musel jsem v mokrých kraťasech a triku čekat na to, až některý z dalších hostů půjde na snídani. Dámy z recepce se mi omlouvaly, ale zase se tolik nestalo, prostě jsem se rovnou nasnídal (radši jsem seděl na plastové židli venku, abych neumáčel nábytek vevnitř) a číhal na první oběť. Za hodinu vyšel první pár hostů na jídlo, takže jsem neváhal a vlítnul jsem na ně, teda spíš na ty dveře, aby je nenapadlo je zabouchnout 😁. Mise splněna, můžu si dát za odměnu ranní sprchu a vyrazit na prozkoumávání ostrova.

Dopoledne mířím do hlavního města Valletty, takže sednu na autobus a jedu asi čtyřicet minut do místní metropole. Ta mě uchvátí svým půvabem, je to moc pěkné starobylé město s příjemnou atmosférou. Nemám náladu na žádná muzea a podobné vymoženosti, jen se chci toulat, občas si dát něco dobrého, a tak nějak nasávat místní atmosféru. Valletta mi to umožňuje. Moc zajímavá je budova parlamentu, ale i katedrála stojí za zastavení. V kavárně s výhledem právě na dóm si dávám malý oraz, stejně lehce poprchává, ale to mně ani ostatním turistům nevadí, stejně je příjemné teplo.

Budova maltského parlamentu

Občerstvení u katedrály

Valletta - výzdoba hlavní ulice

Po pár hodinách ve Vallettě sedám na autobus ve směru Mdina, což je historické město zase kousek jinde na tom samém ostrově. Už jenom ty přesuny v autobusech mají něco do sebe, poznávám, že je ostrov hodně hustě obydlený a doprava tu je problém i v neděli. Jak to tady musí vypadat v hlavní sezoně, to si radši nechci ani představovat.

Do Mdiny přijíždíme za pár desítek minut, je to krásné historické městečko (bývalé hlavní město ostrova) na ostrohu, z hradeb je krásný výhled na další části ostrova. Je tu klid, což je dáno tím, že se místu přezdívá "Tiché město" a to je podpořeno absencí automobilové dopravy na většině ulic. Taky tady se dá pěknou dobu procházet, já se posouvám ještě do sousedního města Rabat, kde najdu hospůdku a objednávám si oběd (těstoviny s mořskými plody) a pivo. Pohoda must go on.

Mdina

Mdina - ke kostelu auta smí

Mám hlad

Pěkný domek v městě Rabat

Pak už žádné bejkárny nevymýšlím, dalším autobusem přejíždím do Bugibby a kupuju si pár dobrot na pokoj.  Večer ještě dám povinný okruh v poklusu, ty běžecké boty, které jsem s sebou táhnul až na Maltu, přece musím nějak využít. Ale turistiky bylo dost, další den chci moře.

A jak jsem slíbil, tak jsem udělal. V pondělí se autobusem přibližuji k pláži Golden Bay Beach, která je jednou z mála na tomhle jinak skalnatém ostrově. Jelikož přijíždím dopoledne, ještě tu moc lidí není, ale během dne se písek pomalu zaplňuje, ovšem asi to pořád má daleko do stavu červencového či srpnového. Voda je skvělá! Tohle je přesně to, kvůli čemu jsem na Maltu přicestoval.

Pláž

Na pláži trávím velkou část dne, odpoledne se vracím zpět na pokoj, kde po vychladnutí zjišťuji, že i přes namazání a skrytí pod slunečník jsem pěkně spálený (opalovací krém jsem si koupil v obchodě nedaleko mého hotelu, pokladna tam ale nedisponuje čtečkou čárových kódů a paní prodavačka mi naúčtovala místo 14 eur jen desetinu této částky - fakt jsem jí to nerozmlouval a rychle jsem odtamtud sypal, aby si to nerozmyslela a nevzala si brýle pro překontrolování té částky). Večer jdu na chvilku jen tak zevlovat ven, relativně brzo pak usínám.

Úterý je můj poslední celý den na Maltě. Začínám ranním výklusem opět kolem hotelu, pak nasedám na autobus a rád bych se podíval na menší ostro Gozo. Při vystoupení v přístavu, odkud odjíždějí trajekty právě na tento ostrůvek, zjišťuji, že další spoj jede relativně až za dlouho, a tak se vrací zpátky do Bugibby, kde si k obědu dávám kolegyní Maruškou doporučenou zmrzlinu do housky. To je bomba 😄. Jsem celej přeslazenej a ulepenej. Takže musím pro hořké kafe do místního mekáče. 

Oběd... Pistáciová v housce.

V brzkém odpoledni pak vymýšlím další program - chci vidět místní národní fotbalový stadion, kdo ví, třeba se tam bude něco dít.

Nebudu vás napínat - vůbec nic se tam nedělo. Vystoupit z autobusu musím trochu bokem, protože zjišťuji, že přímo před hlavní vchod bus z nepochopitelných důvodů (byť to má v jízdním řádu) nezajíždí. Je ale krásné počasí, stadion obcházím a zjišťuji, že se dá dostat dovnitř na tribunu. Takže neváhám. Bohužel není otevřený obchod se suvenýry místní reprezentace, tak mají smůlu, tady žádné euro nenechám. 

Stadion je docela rozlehlý, má kapacitu skoro osmnáct tisíc diváků a hraje se zde spousta zápasů místní ligy. Opouštím areál a procházím přes zónu, která podle mého má aspirovat na velké turistické lákadlo, je tu pár dílen a prodejen místních řemeslníků, nahlédnu do keramické dílny, kde prodávají všechno možné. Dávám si tu taky kafe a něco na zchlazení.

Národní fotbalový stadion na Maltě

Keramická dílna a její výtvory - libo-li stolek od Juve?

Mám s sebou plavky a ručník, to znamená, že chci ještě dojet na pláž, kterou už dobře znám z předchozího dne. Cesta autobusem je trochu kostrbatá, jízdní řády tu nemají moc velkou váhu. Ale nakonec v pozdějším odpoledni dostávám na své vysněné místo, v bistru u pláže si za překvapivě rozumnou cenu dávám k jídlu hamburger s hranolkami, k tomu pivo a je mi fajn. Slunečník už si nepůjčuji, zanedlouho totiž sluníčko zapadá. Vítr a vlny dělají z koupání zajímavý adrenalinový zážitek, ovšem pozvolný vstup do moře nám všem ve vodě dává velkou možnost neutopit se. Koupání si užívám, stejně jako západ slunce nad hladinou. Poté jedu na hotel, sbalit se.

Západ slunce na již skoro vylidněné pláži

V 7:50 ráno totiž odlétám zpátky do Prahy. Ubytování v Bugibbě jsem vybral i proto, že nabízí slušné přímé spojení právě na tento ranní odlet, tudíž jedu brzkým ranním autobusem. Letiště je poloprázdné, kufr tentokrát odbavuji již oficiálně (na zpáteční let jsem si připlatil za odbavené zavazadlo, jelikož většinou chci přivézt i něco tekutého, co má obsah více než 100 ml).

Let prochrním, stejně nic není vidět. Oblačnost je i nad Čechami, v Praze prší. Vítej v realitě...

Praha, prší, je nevlídno. Podzim začal.

Další fotky jsou k vidění klasicky na rajčeti:

Na skok k sousedům

Fotbalisté trondheimského Rosenborgu zase postoupili do základní skupiny Evropské ligy, což pro mě znamenalo nejprve při losu držet palce, aby Norové dostali do skupiny soupeře z míst, které je možné relativně jednoduše navštívit (tzn. žádný Ázerbajdžán, Rusko, Ukrajina nebo různé -spory v Turecku). Los dopadl vzhledem k destinacím relativně dobře, RBK se mohl těšit na soupeře z Rakouska (Linec), Nizozemska (Eindhoven) a Portugalska (Sporting Lisabon). A právě první zápas ve skupině svedl proti sobě rakouský LASK z Lince a Rosenborg, a to na samotný začátek podzimu.

Vyrážím tedy do Lince, byl by hřích nevyužít příležitosti, kdy můžu vidět svůj oblíbený tým cca 200 km od vlastního bydliště. Do Lince je navíc relativně dobré spojení vlakem, stačí jednou přestoupit v Českých Budějovicích. Ale jelikož mám na další víkend naplánovanou cestu na Maltu, stává se z výletu do Lince jen skutečně kratičký zážitek.

Původně jsem plánoval, že do Lince pojedu v den zápasu, ubytuju se v hostelu a druhý den ráno zase pojedu zpátky. Jenže plán se změnil, když se na tento výlet přihlásili i dva mí synovci (ti samí, kteří se mnou byli v srpnu na Moravě). Nechci je jen tak na rychlo vzít do Lince jen kvůli fotbalu, a tak výjezd začínáme už ve středu po škole/práci, v pět odpoledne odjíždíme rychlíkem z Příbrami do Č. Budějovic, odkud pokračujeme expresem do Lince.

Nabíráme směr Linec

Honzík podle očekávání vytuhnul ve vlaku, naštěstí tam bylo dost místa k natáhnutí se

Už se blížíme!

Do Lince jsme přijeli chvilku po desáté hodině večerní, ubytování jsem našel nakonec v bytě pronajatém přes airbnb, a to jednu zastávku tramvají od hlavního nádraží. Další tramvaj jede až asi za půl hodiny, proto vyrážíme pěšky, přesun domů nám zabere asi dvacet minut. Po sprše jdeme spát, já zabírám gauč v obýváku, kluci se naskládali na velkou postel v ložnici.

Ve čtvrtek začínáme program v muzeum Ars Electronica, které je přezdíváno muzeem budoucnosti. Jedná se o velmi interaktivní přehlídku všeho možného, od lékařství, geografii, hudbu až po umělou inteligenci. Na konec prohlídky si dáváme i 3D kino, o představení se dělíme s nějakou místní školou. Překvapením je pro nás česká pracovnice, která nám ukáže ve "své" části některé exponáty a vysvětlí, co to všechno umí. V muzeu nakonec trávíme asi dvě a půl hodiny, uvnitř nám vyhládlo, a tak se přesouváme na oběd do centra Lince.

Ars Electronica je zajímavá budova jak uvnitř...

...tak i zvenčí.

Přímo na hlavním náměstí (Hauptplatz) nacházíme polosamoobslužnou restauraci Liebhaberei, kde jsou schopni usmažit snad všechno možné. Dostáváme neskutečné porce (řízky, hranolky, saláty), které máme vůbec problém sníst. Odfuníme na procházku kolem Dunaje, ta byla fakt dobrý nápad.

Potřebovali jsme totiž vytrávit před dalším chodem. A tak si dáváme celkově asi čtyřkilometrovou túru kolem řeky, kde Honzíka potěší přítomnost skateparku. Byť bez dopravního prostředku, který by zde mohl projet, přesto si areál projde a představuje, jak by se tam asi na koloběžce řádilo. Jdeme zpátky do centra, čeká nás dezert.

A tím v Linci nemůže být nic jiného než linecký dort. A ten nejautentičtější dělají u Jindraka, v pekárně a kavárně, kam jdeme na svačinku. Dort je fakt super 😋. Pak jedeme do našeho přechodného bydliště, abychom se připravili na večerní fotbal.

K Jindrakovi na dezert a kafe

Pravý linecký dort

Fotbal začíná pět minut před sedmou večer, a tak se s dostatečným předstihem po krátkém odfrknutí doma přesouváme tramvají nejprve na nádraží, odkud vyrážíme směr stadion. Kolem nádraží už se pohybují desítky domácích fans, my s černobílými šálami norského klubu docela zapadáme mezi Rakušany s černobílými šálami místního LASKu. 

U stadionu hledáme vstup do sektoru pro hosty, celý areál musíme obejít a vše je značené tak skvěle, že se musím zeptat nejprve někoho z místních a pak i policisty, abychom vůbec trefili do sektoru hostů. Právě tam máme zakoupené lístky (přes norský klub) a nikam jinam nás nepustí. A policista, kterého jsem považoval za poslední záchranu, nás s úsměvem dovedl k turniketům pro fanoušky hostujících týmů, jsou trochu schované na kraji parkoviště. A hned se dozvídáme, že nás "Norů" bude asi pětatřicet, což je vcelku očekávaný, přesto velmi slabý počet. Ještě že jsme vyrazili ve třech, hned ty počty navyšujeme 😎. Po povinné prohlídce obsahu kapes a prošacování musíme obejít zase další kus stadionu, abychom konečně mohli po schodech vystoupat do sektoru.

Tam už je pár (možná doslova) Norů, kteří se s námi hned dávají do řeči. Takhle malý počet je sice pro fandění fakt mizerný, ale zase pro socializaci mezi jednotlivými fanoušky je to naprosto perfektní. A taky nebyly fronty u stánku s občerstvením či na WC.

Fotbal je ale zoufalý, Rosenborg prohrává 0:1 (zaslouženě), ovšem na stadionu panuje docela pěkná atmosféra, kterou vytváří asi jedenáct tisíc místních fanoušků. Pro ně je to svátek, poprvé tu zažívají skupinovou fázi v evropských pohárech. Všichni se ale můžeme kochat krásným zabarvením oblohy po západu slunce, vystřídala se tam snad celá paleta myslitelných barev. 

Před devátou ale rozhodčí potvrdí domácí vítězství závěrečným hvizdem, domácí fans jdou slavit s hráči, fotbalisti Rosenborgu jdou povinně zatleskat před náš sektor. Toť vše. Ze stadionu jdeme pěšky domů, za dvě desítky minut jsme v teple.

Na stadionu v prázdném sektoru fans Rosenborgu

Fotka získaná z rakouských stránek, jestlipak nás najdete :)

V pátek ráno vstáváme a já připravuju snídani, kterou máme v plánu sníst až ve vlaku, abychom se nezdržovali. Po uklizení (abychom za sebou nezanechali mezinárodní ostudu) v bytě přejíždíme tramvají na nádraží, kde v mekáči kupujeme ještě kafe a kakao, na nástupišti už čeká courák do Českých Budějovic. Tam pak máme asi hodinu do odjezdu rychlíku na Příbram.

Na zastávce tramvaje, ta budova vpravo byla naším domovem.

Všechno klaplo, teda až na fotbal. Ale Linec nás rozhodně nezklamal, byl to super výlet!

Podruhé do Norska (tedy podruhé v roce 2019, samozřejmě...)

Na půlku srpna jsem si naplánoval další svoje letní putování. Začalo to Norskem v červenci, kdy jsem na sever cestoval s neteří Karolínou, pak jsem dva synovce vzal na pár dní na Moravu, a teď už konečně budu moc plánovat jenom pro sebe. Čeká mě zase trochu jiné Norsko, a to od soboty 10. srpna až do neděle 18. srpna. 

V letní sezoně je někdy složité dostat letenku do Norska na nějakou rozumnou úroveň. Prostředek srpna je stále období, kdy spousta Norů ještě čerpá dovolené (byť se tamní prázdniny chýlí ke konci) a Češi pořád ještě mají chuť objevovat severní část Evropy. Takže mi vyhledávač doporučil letět do Oslo přes Rigu, a to s Air Baltic. OK, jdu do toho. O těchto lotyšských aerolinkách jsem zatím četl jen samou chválu, takže není nad čím váhat.

Odlétám z Prahy, vstříc severu

Z Prahy mířím nejprve směr Riga, kde mám asi hodinu na přestup do Oslo. Rižské letiště je k přestupům ideální, je malinké, ani nemám za tu chvilku možnost vyzkoušet místní gastronomické služby. Zatímco let z Prahy byl operován zbrusu novým Airbusem A220, do Oslo nás veze dvacetiletý Boeing 737-500 s registrací YL-BBD, na jehož interiéru jsou ty roky docela znát. Jinak ale nemůžu najít na Air Baltic žádné výrazné negativum. Pokud se naskytne příležitost a budou na určité trase jedním z nejlevnějších, určitě se s nimi zase rád proletím. 

Výstup v Oslo

V Oslo vyzvedávám batoh a s vědomím, že další let do Trondheimu (tentokrát se SAS) mě čeká až za více než osm hodin, plánuji, co dál. Při pohledu ven zjišťuji, že se oblast kolem norského hlavního města zrovna ve slunečních paprscích to odpoledne koupat nebude, bude se koupat tak, jak je taky zvyklá - v dešti. Takže vzdávám původní myšlenku zajet do Oslo na otočku, navštívit nějaká známá či neznámá místa. Bágl už cca v půl třetí odpoledne odbavuji na let, který je naplánován až po desáté hodině večerní, při check-inu u automatu mi systém nabízí vstupné do letištního salonku SAS za vcelku rozumnou cenu. Plácl jsem se přes kapsu a spočítal jsem si, že bych si stejně na letišti, minimálně pro ukrácení čekání, něco k snědku a pití kupoval, takže zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Budu mít klidné místo na posezení a ještě k tomu dostanu najíst a napít. Voucher mi tedy vyjíždí z automatu společně s boarding passem.

Nemám důvod bloumat, a tak mířím hned na bezpečnostní kontrolu a rovnou do salonku. Ten je v sobotním odpoledni příjemně prázdný, a tak vybírám strategické místo, kde bude klid, a jdu si pro první várku občerstvení. Nakonec zde trávím více než šest hodin, sleduji fotbal, pak i Cimrmany, u toho pojídám všechno možné a pitný režim dodržuji taky všelijakými prostředky. Pivo, víno ze samoobsluhy, voda, kafe a džusy jsou taky samozřejmostí. Z jídel je v nabídce polévka a salátový bar, pak nějaké sladké možnosti. Mně to stačí 😎.

V letištním salonku

V salonku se kolem mě vystřídá několik skupin cestujících, třeba i fotbalistky týmu Avaldsnes, které čekají na svůj let domů do Haugesundu. To mě přivádí na myšlenku, že určitou (a ne početně nezajímavou) část cestujících na norských vnitrostátních linkách tvoří reprezentanti a reprezentantky různých sportovních družstev. U nás stačí autobus (tedy až na výjimky, jako Slavie v roce 2007), což by v Norsku prostě myslitelné nebylo.

Asi hodinu před odletem se přesunuji o patro níž, kde jsou odletové brány. U jedné z nich se již pomalu scházejí cestující na poslední let SAS toho dne do Trondheimu. Po nástupu usedám na svou sedačku a mou tezi o podpoře norských leteckých linek podporují nastupující junioři Rosenborgu, kteří před několika hodinami vyhráli svůj ligový zápas a teď se za odměnu proletí zpátky do Trondheimu. Let je na čas, na cestujících je vidět, že je to pro ně rutina, všechno odsýpá tak, jak si představuji. V Trondheimu ještě vyzvednu bágl a autobusem mířím do města, kde mám útočiště, jako obvykle, u Ellen. 

Výstup v Trondheimu, je zhruba jedenáct hodin večer

Sobota byla plně cestovní, neděle bude jejím opakem. Nikam nespěchám a po snídani vyrážím pěšky objevovat nové končiny města Trondheimu. Kolem stadionku, kde běžně hrají ligu fotbalistky Trondheims-Ørn a kde nyní probíhá několik souběžných specializačních tréninků (se zájmem sleduji přípravu mladých brankářů), procházím ve směru Ringve, což je muzeum hudby a k němu přiléhající botanická zahrada. Tudy ovšem jen procházím na nedalekou autobusovou zastávku. V Trondheimu je pár týdnů nový systém místní dopravy, která je doplněná o několik tras tzv. metrobusů, zjednodušil se i nástup (předtím bylo nutné se odbavit u řidiče, pak to zmírnili pro držitele přednabitých jízdenek, kteří mohli nastoupit o ostatními dveřmi, teď i my s jízdenkou v mobilu můžeme, kudy chceme). I když má systém dost porodních bolestí, věřím tomu, že přispěje k tomu, že spousta trondheimských obyvatel bude mít další důvod nechat doma auto a kromě kola budou moci v klidu využívat i hromadnou dopravu.

Stadion Koteng Arena

Autobusem se přesouvám ke stadionu v Ranheimu, což je jedna z okrajových částí města. Stadionek je otevřený, chystá se tam zápas nějakých mladíků (snad mladší dorost), líbí se mi, jak se na tribuně scházejí i rodiče a přinesou s sebou i stánek s kafem a nezbytnými vaflemi i koláčem 😀. Na fotbal se nedá koukat, takže postupuji směr fjord, od něhož stadionek leží nedaleko.

Domovský stánek fotbalistů Ranheimu a jeho hlavní tribuna

Chci se projít po tzv. Ladestien, což je příjemná stezka vedoucí hned podél pobřeží Trondheimsfjordu, tenhle nápad měla při slunečné neděli spousta místních, takže o společnost na cestě nouze rozhodně není. Neděle tedy byla odpočinková, však si aktivní dny ještě užiju dosytosti.

Architektura spatřena jednoho nedělního odpoledne

Ladestien

Ani v pondělí se nepředřu. V podmračeném dni bloumám po městě, podívám se ke stadionu Lerkendal, kde na tréninkovém hřišti probíhá poslední příprava místního Rosenborgu před důležitým zápasem s Mariborem. Já už vím, že tuto odvetu třetího předkola Ligy mistrů neuvidím, byť budu v Norsku. Mám totiž na úterý, kdy se zápas hraje, už koupené lísky na vlak, čeká mě jiné dobrodružství. Však oni ten zápas odehrají i beze mě...

Na tréninku byla zřejmá důležitost nadcházejícího zápasu, sešlo se tam neobvykle mnoho novinářů

A v úterý to začalo!

Ve čtvrt na devět ráno mi odjíždí vlak na jih, plánuji vystoupit ve stanici Dombås, kde budu přestupovat na vlak mířící k fjordu, do Åndalsnes. Takže projížďka po slavné železnici Raumabanen. Cesta z Trondheimu za deštivého rána mě nijak nevyvádí z míry, stejně se v úterý plánuji pohybovat hlavně ve vlaku a kousek i autobusem, pěšky mě čeká skutečně jen pár kilometrů, to i v dešti přežiju. 

Pohled z vlaku Trondheim - Dombås - Oslo

Nojo, jenže... Už ve vlaku z Trondheimu mi na mobil, kde mám nainstalovanou aplikaci norských drah (a v ní mám i svůj lístek), přichází zpráva o tom, že vlak z Dombåsu do Åndalsnes je zrušený, z důvodu nebezpečí sesuvů půdy na trať. Hm, venku fakt prší, v některých oblastech Norska trvá ten déšť asi už pěknou chvilku... Sám jsem zvědavý, co bude v Dombåsu následovat.

Přijíždíme do této železniční křižovatky a já už vidím, že cestující místo vlaku přivezly od fjordu autobusy. To znamená, že i nás vezme dolů autobus. Netuším však, jak budu stíhat návazný autobus z Åndalsnes, jenž mě má dovézt blíž k chatě, kde chci dneska přespat. Autobusy jedou dva, jeden pro ty, kteří míří až do cílové stanice, druhý je courák. Já samozřejmě nastupuju do toho rychlejšího, kde se průvodčí (mimochodem lístky vůbec vidět nechtěl) cestujících ptá, jestli potřebují přestoupit na návazné autobusy. Z Åndalsnes totiž navazují autobusy do regionálních středisek Ålesundu a Molde. Já se pochlubím, že bych rád stihnul autobus do Molde, pán poděkuje za informaci a zapíše si to do notýsku. Jsem klidnější.

Náhradní autobusová doprava po Norsku, zastaví přímo na nástupišti, aby nikdo neměl pochyby o tom, co má dělat

Odjezdy ze stanice Dombås, můj je spoj 12:05

Cesta autobusem není tak zajímavá, jako by byla ta vlakem, byť oba dopravní prostředky projíždějí stejné údolí Romsdalen. Navíc je nízká oblačnost, z níž docela pěkně prší, a tak nemáme skoro nic z pohledu na vysoké štíty, které lemují údolí především v jeho nejspodnější části. Blížíme se našemu cíli, kde je vedle železniční stanice hned autobusové nádraží, aby byl přestup jednoduchý. Při příjezdu autobusu ale poznávám, že na autobusovém nádražíčku stojí jen autobus do Ålesundu. No, hlavně, že se mě ten trouba ptal, ani ten autobus neuměl deset minut pozdržet...

Výhledy z autobusu jsou takové nijaké...

Vyndavám trochu otráveně batoh z podpalubí a jsem smířený s tím, že budu v tomto nepříjemném počasí čekat asi dvě hodiny na autobus následující. Ještě u autobusu mě ovšem průvodčí osloví a ujišťuje se, že jsem chtěl jet směrem Molde. Tuto informaci mu potvrdím a on už mi vyrazí dech informací, že kousek vedle na mě čeká taxi... Čumim jak puk.

Přebírá si mě taxikář, kterému upřesňuji svůj zamýšlený cíl, on však pracoval s předpokladem, že chci až do Molde (tam fakt ne!). Ještě nabíráme jednu paní, která chtěla taky tím "mým" autobusem, vystupovala by o nějakých pár zastávek přede mnou. Vezeme se tedy taxíkem, paní vřele děkuje za odvoz až k domu, který jí ušetřil dobrých dvacet minut chůze do kopce, navíc v dešti. Pak přicházím na řadu já, ochotný taxikář mě bere co nejblíž to jde k chatě Skorgedalsbu, vysazuje mě u závory, kde se za cestu dál platí mýtné. Ušetřím tedy asi tři kilometry pěšího přesunu do kopce. Zvědavě se ptám, kolik budu platit, on mi opět vmetá do žil radost ze života svou odpovědí: "Nic, to platí norské dráhy. Já jsem byl objednaný až do Molde, mám ještě spoustu volných kilometrů. A navíc tohle všechno není vůbec tvoje chyba." Norsko...

Asi mi budete věřit, že se s takovým hřejivým pocitem šly ty zhruba tři deštivé kilometry úplně samy. Odemykám zámek u dveří chaty Skordegalsbu, která je rozhodně větší než ty, které jsem měl tu čest využít v minulých letech. Vždyť i stránky norského turistického svazu ji doporučují třeba i pro školní výlety. Je tu elektřina, která pohání i tepelné čerpadlo vzduch - vzduch. Takže v kamnech roztápím jen z plezíru, přeci jen je to "dřevěné" teplo mnohem příjemnější. Mokré věci rozvěšuji, kde se dá, v klidu si připravuju večeři, poté taky hledám signál na mobilu, ten nacházím v rohu horní terasy. Tohle údolí, kde je rozeseto několik desítek chat i jedno menší lyžařské středisko, je přeci jen trochu odříznuté od skutečné civilizace. Do chaty nikdo další nepřichází, kdo by taky v tomhle počasí někam trajdal. Takže mám tuhle budovu, kterou podle vystavených fotek navštívil i sám Jens Stoltenberg, bývalý norský premiér, nyní generální tajemník NATO, sám pro sebe. Stoltenberg tady asi těžko byl sám...

Chata Skordedalsbu je docela velkoryse pojatá

Večeře z pytlíku

Ve středu ráno ověřuji, že Rosenborg postupuje přes slovinský Maribor do posledního předkola Ligy mistrů, to se mi snídaně připravuje ještě o mnoho jednodušeji. 😌 Vyrážím docela brzo, ještě daleko před osmou hodinou ranní, jelikož potřebuju u hlavní silnice chytit autobus před devátou hodinou. I když je to asi pět kilometrů, navíc s kopce. Nechci nechat nic náhodě, která mi třeba včera přihrála taxíka, ten se dneska samozřejmě nekoná. 

Postel v jednom z pokojů chaty Skordegalsbu, tady jsem si ustlal

Samoobslužná spižírna, systém "vem si a zaplať"

Chata ležela na vrcholku menšího kopce a měla přehled o veškerém dění v celém údolíčku

Autobus stíhám krásně, na zastávce čekám tak deset minut a už přijíždí. Přibližuji se jen cca sedm kilometrů, ale i tyto ušetřené síly a čas budu později potřebovat. Chystám se totiž z nuly nadmořských metrů (nacházím se v městečku Isfjorden hned na břehu fjordu, jak název napovídá) vylézt až do výšky skoro 1 200 m. n. m. V Isfjordenu a místním supermarketu Bunnpris kupuju ještě nějaké občerstvení, část si dávám ke svačině ještě na místě, část přesunuju do batohu, určitě se bude hodit.

Pohled od zastávky autobusu na Åndalsnes

Počasí se stále lepší, po dešti ani památky, a já nabírám první výškové metry. Nejprve kolem rozličných baráčků, pak už ale opouštím společnost posledního stavení a zacházím do lesíka. Jdu po pěkné šotolinové cestě, která je občas používaná místními motoristy. Občas je stoupání fakt náročné. Už pomalu vystupuju nad hranici lesa a přede mnou se objevuje pár stavení v místě zvaném Kavlisetra. Jsem v nadmořské výšce cca 500 metrů. 

Proplétám se mezi ovcemi, které jsou tu trochu otravné, a hlavně si užívám tu nádheru. Pár barevných stavení tu leží na planině obklopené štíty nedalekých vrcholků, jež nezřídka přerůstají výšky 1 700 metrů. Radši si ani nepředstavuji, jaký to tady musel být v nedávných dobách, kdy zrovna zde museli brát život spíš jako přežití, těžký úkol vůbec se uživit. U nedalekého potoka si dávám krátkou zastávku, sundavám pár vrstev oblečení, dál jdu už jen v termotriku. Bunda a slabý svetr mizí v batohu.

Kavlisetra

Od Kavlisetry stoupám ve směru do průsmyku mezi vrcholky, z nichž jeden měří 1 439 metrů, druhý vyrostl do výšky 1 552 metrů. Na cestě přede mnou ještě uhýbají ovečky, podklad je stále kamenitější. Na kamenech jsou rozesety turistické značky (v Norsku je to červené "T"), občas ale bloudím a semtam jdu trochu jinudy. Ale cíl je jasný, už se těším, až uvidím údolí na druhé straně hory.

Výhledy jsou tu epesní, čeká mě ale to nejhorší, o čem tak úplně nevím...

Vyškrábu se po šutrech nahoru a už vidím, že kameny budou mým průvodcem po celý zbytek dnešního výletu. No super. Teď mě čeká klesání nejdříve k jednomu jezírku, poté ještě prudší k větší vodní ploše. Musím koukat pod nohy, abych nezapadl někam, odkud by mě vytahovali až někdy pozítří (až by tudy šel někdo další). Dobíhám dvojici norských turistů, které zdravím (a dozvídám se, že máme stejný cíl - chatu Vasstindbu) a dostávám se před ně. Takhle to bude přeci jenom bezpečnější. Kdyby cokoliv, ještě kousek za mnou někdo jde 😏.

Na druhou stranu hory jsou výhledy přeci jen trochu drsnější

Sníh v srpnu, tak jo. Musel jsem to trochu obejít, chodit ve sněhu na suťovém poli by nebyl dobrý nápad.

Krása to ale byla, o tom žádná!

Kolem jezera Kjøvdalsvatnet cesta probíhá už přeci jen příjemněji, ovšem děsí mě ta stěna po mé pravé ruce. Tam nahoru se budu muset vyšplhat. Po šutrech. Znovu skoro pět set metrů výšky musím zvládnout. Není cesty zpět, tady venku spát nebudu.

Ovce v údolí, musejí tu mít ale těžký život

Stoupání začíná příjemně, pozvolna a odměnou jsou mi plody ostružiníku moruška, které tu semtam rostou a nabídnou mi trochu vitamínů. Pak už ale horolezu po suťovém poli, už mě bolí za krkem od toho věčného civění nad sebe, kam že ta za***ná cesta vede. Sprostých slov přibývá, jejich kadence se zvyšuje vždycky, když na první pohled nevidím, kudy mám jít (neboli "kde ta sv*ně zase je?" - myšleno to červené "téčko" značící trasu).

Ostružiník moruška, u nás přísně chráněn, tady svačinka :)

Cestou vzhůru nechápavě zírám na ovčí lejno, co tady ta jeho majitelka=chudinka jako hledala? Já sám musím cestou vzhůru udělat asi miliardu krátkých přestávek, cítím, jak mi slábnou nohy a bojím se křeče v ten nejnevhodnější okamžik. Takže hezky v klidu, ještě něco zakousnu a kochám se výhledem. Snad už to brzo skončí.

Poněkud křečovitý úsměv, ale už se to blížilo!

Cesta uhýbá a konečně jde chvilku po vrstevnici, já tuším, že už jsem z nejhoršího venku. A za chvilku se před mnou na horizontu objeví pár droboučkých stavení, to je místo, které jsem si tak zbožně během posledních desítek minut přál vidět. Chata Vasstindbu.

Už ji vidím! Vasstindbu.

Zamířím do větší z budek, z komína se kouří a uvnitř se ze sebe snažím vysoukat zbytky sil, abych byl schopen něco říct norsky (spíše si zanadávat na tu hrůzu, co jsem právě absolvoval). Děvčata, z nichž se vyklubaly dvě Holanďanky, taky mluvila norsky, ale na víc než pár zdvořilostních frází, které jsme stihli během mého zapisování do seznamu hostů, nezbývalo. Útočiště dobrovolně nacházím v druhé chatce, té menší, jelikož vím, že ještě za mnou je ona dvojice turistů, jejichž pomoc jsem nakonec zaplaťpánbůh nepotřeboval.

Stěhuji se do svojí boudy, která sestává z předsíně (plné dřeva, zásob plynových bomb a k zapůjčení nabízí i lopatu na sníh) a hlavní místnosti, kam se vešly dvě palandy, malá kamna, drobný stolek a k němu židle a nakonec i jakýsi pokus o kuchyňskou linku. Zatápím v kamnech a rozbaluji proviant, k jídlu si dám těstoviny s nějakou směsí "čtyři druhy sýrů", chutná to božsky 😍. K tomu si přikusuji housku koupenou dopoledne někde tam daleko dole. Minerály bych nejradši doplnil pivem, ale to tady nemám, a tak beru zavděk tabletami rozpuštěnými ve vodě. 

Mimochodem vodu tu sbírám z jezírka, do něhož se rozpouští zbytky sněhu na hoře za chatou. Další podobné jezírko si najmu jako koupelnu, byť teplá voda dneska zrovna neteče. Z okna potom sleduji vcelku rychlou změnu počasí, z jasného dne se během chvilky stalo mlíko. Přišel jsem včas, o hodinu později už bych asi nadával navíc ještě na počasí a ne-viditelnost. Sledování západu slunce se dneska tedy nekoná, s norským kolegou si slibujeme, že se uvidíme ráno při východu, ten snad vidět bude. V chatičce jsem sám, usínám brzy, jsem grogy.

Ráno se probudím v pět a ve čtvrt už jsem venku a čekám na představení, v němž hlavní roli obsadil východ slunce a kulisou jsou mu nejen samotné boudy, u nichž se zrovna nacházím, ale hlavně okolní hory. Je to nádherná podívaná, na kterou dlouho nezapomenu!

Východ slunce a bouda, v níž jsem složil hlavu.

Po té nádheře se ještě uchyluji k zhruba dvěma hodinám spánku, znovu usnout mi vzhledem k pokračující únavě fakt nedělá problém. Pak v klidu posnídám a sbalím si svých pár švestek, vyrážím do údolí k fjordu, kde se chystám přespat v tamním kempu. Už s předstihem jsem si tam zamluvil maličkou chatičku, stan s sebou vážně netáhnu. Udělám ještě povinné foto příbramského kelímku, za něž jsem byl následně oceněn ve facebookovém hlasování třetím místem (soutěž probíhala na facebooku města Příbram).

Kelímek a panoramata

Interiér boudy, v níž jsem přespal. Malá kamínka, která na fotce vidět nejsou, ten prostor přeměnila za maličký okamžik na saunu :)

Loučím se s tímto úžasným místem a po vyplnění formuláře k pobytu, který se na turistických chatách vhazuje do schránky většinou v hlavní místnosti chaty, mě čeká zase cesta po šutrech. Ale tady mám aspoň jistotu, že po zdolání to kamenitého úseku bude konečně pokoj od všech balvanů. 

Pod sebou vidím dvojici Norů, ti spali v té větší chatě a vyrazili očividně o pár minut přede mnou. Klesání je náročné, bolí mě stále kolena z předchozího dne (a ještě pár dní budou), takže s úlevou přivítám opuštění kamenného moře a výměnu tvrdého povrchu za příjemně měkoučkou trávu. Občas je sice měkčí, než bych chtěl (cestou potkávám potok, rašelinu, tůňku a další vymoženosti), ale s ohledem na krásné počasí, kdy si řeknu, že to stejně za chvíli oschne, mě to nevyvádí z míry.

Potřebuju se dostat tam dolů, na cestičku vedoucí údolím hezky po travičce

Krásnou cestu dolů údolím si zpestřím překonáním říčky, kdy využiju situace a chvilku si odpočinu na kameni uprostřed toku, pěkně si vyráchám nohy v ledové vodě a taky doplním zásoby tekutin. Pokračuju dál, z pěšiny se stane cesta vyjetá používaná dvoustopými vozidly. Projdu i stádem mladých býčků, kteří mají ze mě větší strach než já z nich. Jeden se mi postaví naštorc přímo do cesty, ale jakmile se přiblížím, už zdrhá ke svým kolegům. 

Cesta utíká pěkně rychle, ale teď mě čeká ta méně příjemná část, kdy musím ujít asi osm kilometrů dolů k fjordu po silnici. Naštěstí je na ní minimální provoz, takže mi to nakonec tolik nevadí. V půl třetí dorážím do kempu, kde je ubytování samoobslužné. To si představte tak, že moje chatička má na dveřích moje jméno a příjmení a je úplně odemčená. Usalaším se, hážu prádlo do erární pračky a po vyprání a rozvěšení hadrů všude možně po terase mažu k vodě. Je krásný slunečný den a já se chci vykoupat taky ve fjordu. Zaplaťpábůh jsem ještě rozpálený z té včerejší a dnešní cesty, a tak snáším tu ne moc teplou vodu vcelku v pohodě. Vylezu na dřevěnou plošinu, která je provazy přivázaná k břehu, ale pluje si klidně na hladině. Chvilku si lehnu, ovšem za chvíli mě zase čeká "cesta" chladnou vodou na břeh. Nelituji, zaplavat si ve fjordu byl můj dlouholetý cíl, ke kterému jsem se trochu přiblížil max. v roce 2009 nebo 2010, kdy jsem u Trondheimu vlezl do vody, ovšem jen do půl těla. U Vistdalu jsem se v Langfjordu dočkal.

Podmínky na koupání solidní, kdy jindy, když ne dneska?

Po koupeli se vracím do kempu, dávám si konečně teplou sprchu a ještě zajdu do místního marketu pro něco k jídlu a pití. Po večeři, kdy akorát za masiv, na nějž koukám přímo ze dveří chatičky, zapadne sluníčko a citelně se ochladí, zapínám rádio a poslouchám přímý přenos zápasů Sparty a Plzně v Evropské lize. Oba duely dopadly pro Čechy mizerně.

Pivo "Lední medvěd" z polárního pivovaru Mack v Tromsø stylově ve skleničce ozdobené méďou

Další den se v klidu nasnídám a po sbalení se přesouvám opět k místnímu marketu, kde koupím svačinu a čekám na autobus, který mě sveze nejprve k přístavu v Åfarnes, kde přestoupím do spoj do Åndalsnes. Na odpoledne mám totiž právě z tohoto města koupené jízdenky vlakem zpět do Trondheimu.

Čekání na autobus

Místo skutečného autobusu přijede dodávka, ono taky nabrat dva cestující (kromě mě na cestu vyráží i nějaká místní obyvatelka) by zvládlo i osobní auto. Lístek od řidiče nedostanu, zaplatím prý až v dalším spoji. Jen mě překvapuje, že dodávka přijela ze směru, kam jedeme, ovšem určitě neobsloužila zastávky výše v údolí, podle jízdního řádu tam ale měla taky zajet. Tak snad vědí, co dělají...

Při přestupu do autobusu z Molde do Åndalsnes (vzpomínáte? - touhle linkou jsem měl jet před několika dny k chatě Skorgedalsbu, nebýt výluky na trati a nutnosti využít taxíku) se řidiči pochlubím, že jedu už z Vistdalu, ovšem dává mi lístek z Åfarnes, což mi pár desítek norských korun ušetří. Tohle jsem mu fakt nerozmlouval 😁. V Åndalsnes není moc co dělat, čas využívám k vychutnání si kafe na místním náměstí, dále kupuju nějaké dárky, dám si i oběd na lavičce při pohledu na fjord a jelikož vidím, že hory, kde jsem byl přede dvěma dny, jsou zahaleny v mlze, připouštím, že byl dobrý nápad sejít od chaty Vasstindbu přímo k fjordu a neprodlužovat si pobyt v horách ještě o jeden den. Stejně bych z toho moc neměl. Bůhví jak jednoduše a rychle bych se dostával dolů do Åndalsnes.

V autobusu do Åndalsnes

Nádraží v Åndalsnes, sem vede jedna z nejkrásnější železničních tratí, co jsem měl kdy možnost navštívit.

Čas do odjezdu vlaku si ukrátím i výletem na první z vyhlídek, které lemují cestu na známý Rampestrekken (navštíveno o rok dříve), já se tentokrát kochám pohledem na městečko u fjordu, vidím i nádraží, kam se zanedlouho přesunu. Cesta vlakem (tentokrát už výluka a přesun do autobusů neplatí) probíhá hladce, vyhlídky jsou zase epesní a zanedlouho zastavujeme asi o 600 metrů výš v Dombåsu. Tady mám pár hodin, které musím nějak zabít, vlak do Trondheimu mi odjíždí až po osmé hodině večerní.

Přidat popisek

Výhledy z vlaku Åndalsnes - Dombås

Dávám si v místním bistru pořádné jídlo, pak se podívám na kraj městečka k sjezdovce, odtamtud je taky pěkný výhled, vracím se dolů na zmrzlinu a pak už konečně na nádraží. Vlak přijíždí včas a pobyt na palubě si krátím nákupem kafe. Taktéž lituju jednoho nešťastníka, který chtěl vystoupit ve stanici Hjerkinn, ovšem dokázal jí přejet, a tak musí vystoupit na příští a čekat na noční vlak, který jede až v půl druhé v noci. Nechtěl bych čekat uprostřed norských hor ve stanici, kde asi ani nebude žádná čekárna...

Zmrzilna z Dombåsu

Už konečně pojedu do Trondheimu!

Z pobytu v Norsku mi zbývá ještě sobota a neděle, přičemž první víkendový den trávím v klidu v Trondheimu, jen tak se zbůhdarma procházím a zevluju. 

Klasická fotka z Trondheimu

V neděli mě čeká asi už tradiční přesun z Trondheimu do Prahy se SAS, to znamená, že nejprve musím do Oslo, pak mě vezmou i do Stockholmu a až pak se konečně dostávám do Prahy. Šest a půl hodiny strávených na cestě díky pěknému počasí i objednanému občerstvení na posledním letu utíká docela rychle, doma jsem tedy někdy kolem páté hodiny odpolední a už pomalu budu muset začít plánovat další výlet. Abych nezakrněl 😎

Jen to letadlo naložte dobrotami :)

Kafe je tradice u SAS

Praha už volá

Fotky mám i na rajčeti: