Jeden lednový pátek ve slunném Aveiru

Pozoruji, že se tyto stránky pomalu mění v průvodce po Portugalsku. Pojďme tedy v načaté práci pokračovat. Tentokrát vás zavedu do Aveira, města vzdáleného zhruba jako Příbram od Prahy. Vydal jsem se tam příměstskými vlaky (nejdříve Guimarães - Porto, tam přestup na Porto - Aveiro, to samé samozřejmě v opačném gardu na cestě zpět), kde přepravují jízdní kola zdarma. 

Vzbudil jsem se nezvykle brzy, už v 7!!. Chvilku před osmou ranní mi totiž odjížděl vlak do Porta, následoval krátký přestup v tomto městě a po desáté hodině jsem již vystupoval v Aveiru. Krásné slunečné počasí slibovalo pěkný výlet, jen trochu foukalo, což mi však na náladě neubíralo. Pro cestování v Aveiru a okolí jsem použil do mobilu nově nainstalovanou GPS navigaci. Sice jsem určitě vypadal jako magor, když jsem jednou rukou držel řídítka kola, druhá ruka svírala mobil tak, abych byl schopen se podle jeho návodu orientovat.

Jako první místo jsem chtěl navštívit místní fotbalový stadion, jeden z deseti z EURA 2004. Právě Aveiro hostilo dva zápasy české reprezentace na tomto úspěšném mistrovství. Slavný duel s Nizozemskem (s výsledkem 3:2 pro naše barvy) se odehrál právě na tomto stadionu. Ten se nachází asi čtyři kilometry od města samotného, ale na kole nebyl problém se k němu dostat. Arénu zvenčí připomínající pestrobarevný cirkus jsem nejdříve obkroužil, pak jsem zkusil štěstí a šel se na recepci zeptat, jestli můžu udělat pár fotek i z tribun. Milá paní sice moc anglicky nerozuměla (rozhodně míň než já portugalsky), ale jasně pochopila, o co ji žádám. Vyvezli jsme se výtahem do prvního patra do jednoho z VIP skyboxů, odkud jsem nafotil pár obrázků. Poděkoval jsem a jel jsem zpátky do města.

Aveiro je nazývané portugalskými Benátkami, jelikož jeho ulice semtam tvoří vodní kanál s malými loďkami. Tohle město se mi rozhodně líbilo více než slavná Coimbra. V turistických informacích jsem si vyzvedl mapku města, dozvěděl jsem se, kam bych se měl podívat, kudy se dostanu na pláž atp. Mimochodem, pláž byla podle paní vzdálená celých 10 kilometrů, to jako že je strašně daleko...

S GPS jsem se neztratil a za chvilku jsem už pozoroval nejvyšší portugalský maják (a 19. nejvyšší na světě) tyčící se do výšky 62 metrů. Není to takový klasický maják z pohlednic, tedy ten, který postává na vysokém útesu a jehož zdi častují vlny rozbouřeného moře. Aveirenský maják postává klidně na konci pláže a celého rekreačního resortu a ukazuje cestu do rozsáhlého přístavu.

Jinak na pláži se bavili surfaři, ona teplota vody (cca 14°C) žádnou další rozumnou aktivitu ani nepovoluje. Moře od blízkých obydlí oddělují písečné duny, které se tu místní snaží všemožně chránit. Přímořské středisko je plné barevných domků s tradičními bílo-jakkolivbarevnými pruhy. Právě tyto domy jsou pro mě samotného poznávacím znamením Aveira a jeho okolí. Pomalu se blížila třetí hodina odpolední, takže jsem se odebral zpátky do centra města, blíže k vlaku.

Návštěva Aveira by asi nebyla úplná bez ochutnání tradičního dezertu zvaného ovos moles, což je v podstatě jen žloutek s cukrem uzavřený do tvaru z jedlého papíru. S kafíčkem... proč ne? :) Večer jsem se pak vracel zpátky vcelku plnými vlaky do Porta a následně do Guimarãese. Tedy znovu do města, kde kola znají (narozdíl od Aveiřanů, tam jezdí na kole dost místních) jen z obrázků. A příměstské vlaky jsou bohužel na cyklisty kromě jízdného zdarma připravené jen mizivě, spíše nijak. Místo zaháknutí kola někam ke stropu a ušetření místa jsem musel kolo opřít o sloupek, i přesto jsem spolucestujícím podle mého názoru vcelku překážel. Ale udělal jsem všechno pro to, aby tomu bylo v co nejmenší míře.

Ale garantuji, že tohle nebyl poslední výlet vlak & kolo ;). Mimochodem, takové počasí, jaké bylo v ten pátek, se tu drží už pěkných pár dní. Přes den je cca 10°C, v noci kolem nuly, obloha bez mráčků, ale na druhou stranu vcelku studeně fouká. Stejně je to parádní leden!

Příští trip-report bude nejspíše z Valencie, Alicante a dalších míst na španělském pobřeží, kam se chystám příští týden :) .

Víkend zase trochu jinak a jinde

Vzpomínáte, jak jsem se pro výlet do Lisabonu rozhodnul vlastně čirou náhodou, jen prostě, že jsem procházel kolem vlakového nádraží? Podobná situace nastala i o posledním víkendu. V sobotu jsem se utrhnul a prostě jsem se vydal do Coimbry, města asi 100 km jižně od Porta. Jedná se o slavné město s jednou z nejstarších univerzit na celém světě. No a věděl jsem, že v nedělním odpoledni hraje pár kilometrů odtamtud Boavista svůj další ligový zápas. Takže znovu - příjemné s užitečným :).

Do Coimbry jsem přijel v sobotu večer, v rychlosti jsem si prošel město a šel jsem vcelku brzo spát. To hlavní následoval až v neděli. Po ránu jsem si vyšel do liduprázdného centra města, které se pne po kopci a špičku tvoří právě ta zmiňovaná univerzita. Přiznám se, že jsem čekal od univerzity trochu víc. Rektorát mají úžasný, to bezpochyby, ale ostatní budovy nejsou zase tolik atraktivní a zdá se, že ani tamní instituci zrovna netrápí přebytek peněz. Pouze z historie se očividně žít nedá...

Město má krásnou polohu, centru se rozprostírá na docela strmém kopci, dole v údolí teče řeka Mondego. Ve stinných uličká si člověk chvílemi připadá jako v lisabonské Alfamě, ale něco tomu přeci jen chybí. Možná trochu zapracovat na úklidu, "pár kaček" investovat do opravy letitých povrchů ulic. Jak je to přeci jednoduché.

Procházku jsem mírně přerušil v místní botanické zahradě, která byla otevřena (zdarma) i během nedělního dopoledne. Skoro abych se ve stínu těch všech palem a himálajských jehličnanů bál, v celé zahradě jsme byli všehovšudy čtyři osoby, z nichž jedna patřila sekuriťákovi. Zahrada je pěkná, škoda že je spousta jejích částí pro veřejnost uzavřena.

Po prohlídce města jsem se pomalu začal chystat do Pampilhosy, městečka (typu Březnice), kde hrají třetí nejvyšší portugalskou ligu. Cesta vlakem trvala z Coimbry 15 minut, pak jsem ještě chvilku hledal místní stadionek, kde jsem setkal se starými/mladými známými od Boavisty. Přivítán slovy "Co zrovna ty proboha děláš na takovém místě uprostřed ničeho?" jsem pak prošel brankou ke hřišti, kterému vévodila tribunka s pěti řadami a kapacitou pěkných tří stovek diváků. Zbytek stadionku tvořilo zábradlíčko ve výšce zhruba půl metrů nad zemí. Na zemi se válela spousta malých, ale v určitých situacích nebezpečných kamínků. Franciscův předpoklad o nulové bezpečnosti aktérů na hřišti komentovaný nějak ve smyslu tohle nedopadne dobře se na konci duelu víceméně vyplnil... 

Ještě dodám, že se hřištěm sousedilo ještě jedno s poněkud modernější tribunkou, kterou nejspíš ještě nestihli dokončit, takže především hráči museli vzít zavděk starými (typ Pičín) šatnami místo těch zbrusu nových v útrobách zmiňované tribunky. Zápas byl nudný, skončil 0:0, ale o rozruch se postarali příznivci obou týmů, kteří nejspíš nechtěli nedělní odpoledne strávit jen čučením na dvaadvacet nekopů pobíhajícíh po hřišti. 

Výsledkem byla nejdříve menší honička ještě během zápasu, té se někteří z nás včetně mě poněkud nehrdinsky vyhnuli ústupem na hřiště, na jehož druhém konci se v klidu pokračovalo ve hře. Po zápase se tvrdší jádro fans Boavisty nesmířilo s tím, že tvrzení v takové prdeli přece nemůžeme nechávat body hráči nevzali za své, a tak si to s nimi jali vyřizovat z očí do očí. Výsledkem byla solidní vřava před kabinami, kterou jsme my ostatní sledovali z povzdálí. Hlavním aktérem měl být všemi neoblíbený trenér Boavisty, který si podle všeho vcelku úspěšně vsugeroval pocit, že je bratrem slavnějšího krajana Mourinha, a tak se také tak chová a obléká. Nutno uznat, že to mu jde slušně. Jen trenérské schopnosti po kolegovi ještě nestačil přebrat.

Po duelu jsem se v klidu přesunul na nádraží (na stadionku ještě v tu dobu nejspíše pokračovalo divadelní představení), odkud jsem se odporoučel na chvilku zpátky do Coimbry pro baťoh. Dvě hodinky večerním vlakem do Guimarãeše povedený výlet uzavřely se vším komfortem.

Teď zase chvíli budu pilně studovat, ale na začátek února mám za pár kaček letenky do španělské Valencie, tak ještě musím tak trochu vymyslet, jak bych to tam měl zorganizovat. Ve hře je pár zajímavých variant (včetně jedné fotbalové samozřejmě).

Ještě bleskově o počasí. Přede dvěma roky to tu bylo o poznání méně snesitelnější. Sice je zataženo, prší však jen trošku a na víkend plánují slunečno, i když trochu chladněji (rozuměj 8°C ve stínu přes den).

Cesta do zimy a zpět

V následujících řádcích bych se s vámi chtěli podělit o své zážitky z před- i povánočních cest z Portugalska do zimního Česka a zpět. Především první, tedy předvánoční, zážitek mě opravdu posílil; to protože mě nezabil.

Plánoval jsem totiž cestu na datum 19. prosince na trase Porto-Paříž-Praha. Teorie 3P tentokrát zklamala a já jsem si poprvé v životě vyzkoušel, jak se člověk cítí při pohledu na "cancelled" (zrušeno) na letištní tabuli hned vedle své destinace. Pracovníci letiště Charlese de Gaulla nezvládali centimetrové "přívaly"sněhu, a tak byli nuceni některé lety zrušit, protože nebyly k dispozici všechny letištní ranveje. Takže dle mého názoru první na řadu šly hlavně nízkonákladové společnosti, tedy EasyJet, s níž jsem měl letět.

Abych to moc neprodlužoval - u přepážky na letišti jsem se dozvěděl, že mají volné místo až na čtvrtek 23. prosince, takže jsem přijal možnost přerezervace, ale jelikož jsem za tuhle letenku dal přibližně 600 Kč, pohrával jsem si s myšlenkou nalezení jiné možnosti s tím, že tuhle těsně předvánoční letenku nechám zcela propadnout. Stejně tak jsem se musel rozloučit s následným letem Paříž-Praha.

Už už jsem byl připraven cestovat zpátky vlakem směrem na Guimarães, ale měl jsem chvilku času na portském nádraží Campanhã, takže jsem se tam připojil k internetu a hledal možnosti, jak překonat ledovou a sněhovou krustu ve Francii, Německu či Británii a dostat se tak pokud možno do Štědrého dne domů. Věděl jsem, že nízkonákladovka WizzAir létá přímo z Madridu do Prahy (samozřejmě taky opačně), takže jsem zkusil štěstí tam a ejhle! Odlet o den později navečer a cena více než příznivá - se vším všudy za 80 euro.

Takže jsem s radostí zarezervoval a začal jsem porovnávat varianty přesunu z Porta do Madridu. Existovaly tři možnosti - letadlo stálo minimálně 70 euro, noční autobus něco málo přes 40 euro a vlak cca 55 euro. C je správně, koupil jsem si jízdenku na noční vlak Lisabon-Madrid, do něhož jsem nastoupil v Entroncamentu. Po kontrole jízdenky průvodčím jsem hned usnul a probudil se až ve Španělsku před Madridem, který jsme ze severu objeli, abychom zakotvili ve stanici Chamartin něco málo po deváté hodině ranní. Měl jsem do odletu zhruba deset hodin, ale neměl jsem sebemenší náladu courat (ještě navíc s bagáží) po jinak krásném městě, takže jsem odjel metrem rovnou na letiště.

Vystoupil jsem na novém terminálu určeném pro Iberii a její partnery (což WizzAir ani náhodou není), kde jsem plánoval přežít pár hodin spánkem, sledováním filmů a podobně. Čekání vcelku ubíhalo, pak jsem se  v klidu přemístil na starý terminál, kde jsem věděl, kde chytnout wi-fi připojení k netu zdarma. Pak následovalo kafíčko, něco málo k snědku, odbavení a nástup do letadla. Vše načas, měl jsem zarezervované místo v exit řadě, což byl dobrý nápad. Na více než dvouhodinovou cestu se takový "luxus" vyplatí. V řadě jsem seděl sám, mohl jsem si v klidu natáhnout nohy, ostatní řady jsou totiž i pro prcky jako já vcelku nepohodlné, místa mezi řadami zrovna letadla WizzAiru neoplývají. Po přistání v Praze jsem se vydali na krátkou procházku sněhem z letadla do autobusu, který nás přivezl k terminálu. Nedlouho po půlnoci jsem už byl doma.

Pro cestu zpět jsem si vybral svou oblíbenou společnost AirBerlin. Zarezervoval jsem si vcelku levný let s přestupem na Mallorce, ale nejdříve jsem se musel dostat do Drážďan, odkud jsem odlétal. Cesta Hořovice-Praha-Drážďany ve společnosti Českých drah proběhla bez sebemenšího problému i bez zpoždění. Po výstupu v Drážďanech jsem si jen koupil lístek za 2 eura na vlak, který mě odvezl na místní letiště.

To ve středečním dopoledni téměř zelo prázdnotou, odletět měly jen stroje do Frankfurtu (Lufthansa) a právě náš na Mallorku. Trochu jsem se podivoval nad laxním přístupem zaměstnanců na check-inu, kde se přes vcelku slušnou frontu cestujících (právě zde byla jistě největší koncentrace lidí na celém letišti) všechno odehrávalo v jakémsi jihoevropském stylu, snad aby se pasažéři připravili na podmínky ve Španělsku, Portugalsku nebo kam vůbec cestovali. Takže zhruba půlhodinu před odletem jsem byl konečně odbaven a mířil jsem k bráně. 

Let s AirBerlin jsem si vybral záměrně, vím, že u téhle společnosti najdu skvělý poměr cena-kvalita. A už to začalo. Po startu hned rozdávali pití (nealko vč. kafe a čaje zdarma) a jídlo (sendvič, vcelku ušel), během letu prošli uličkou celkem dvakrát, což bohatě stačilo. Dále na obrazovkách běžel program, který sestával ze scének Mr.Beana, jednoho dílu Dva a půl chlapa (v originále), sledování přesné polohy letadla a nějakých reklamních spotů. Takže let ubíhal vcelku rychle.

Stejně jako přestup na Mallorce - stačil jsem si jen dojít na záchod a už jsem se přemístil k bráně, odkud nakládali pasažéry do Porta. Následoval podobný scénář palubního servisu (sendvič byl vystřídán sušenkami), jen odlet byl odložen o  pár desítek minut. Do Porta jsme tedy přiletěli s půlhodinovým zpožděním. Do Guimarãeše jsem se přesunul spolu s dalšími vlakem.

Po otevření dveří mého pokoje mě do nosu praštil vlký vzduch, takže jsem rovnou otevřel okno, které jsem nechal v této poloze celou noc. Je tu hodně vlkho, místy deštivo, ale vcelku teplo, přes den asi  16°C, v noci tak o tři stupně méně. Leden bude nejspíš celý takový.

Mějte se famfárově!