Než jsem odjížděl v září do Portugalska, dal jsem si za cíl navštívit dvě místa. Tím prvním je samotné Porto s tím slavným dvoupatrovým mostem (splněno asi dvěstě padesát šestkrát) a druhým je oblast s Portem spojená více než výrazně. Řeka Douro nejenže končí svou pouť v Portu, kde se vlévá do oceánu, ale na jejích svazích cca 200 km od samotného Porta roste jeho největší lákadlo - Portské víno.
Vyrazil jsem tedy brzy ráno (už v 7!) vlakem do Porta, kde jsem měl čas na to, abych si koupil zpáteční jízdenku Porto - Pocinho a stačil jsem zajít i na trh pro svačinu. Motoráček vyjížděl něco po deváté hodině, v Pocinhu měl být po půl jedné. Takže tři a půl hodiny jízdy se skvostným výhledem. Vlak, který je především turistickou atrakcí, byl skoro prázdný, věřím však, že v létě se průvodčí má co ohánět.
Po zhruba hodině jízdy od Porta jsme se konečně vynořili v údolí řeky Douro. A tu jsme sledovali až do samotného konce jízdy - do Pocinha. Počasí se vylepšovalo a vylepšovalo (z deště a mlhy bylo rázem polojasno) a my upalovali stále proti proudu řeky. Krajinný ráz se také měnil, z hustě zabydlené příměstské oblasti jsme se přesunuli do míst, kde už vládne jen víno a voda. Domečky (no, spíš vilky) vinařů stojící uprostřed vinic mají své osobité kouzlo a já bych si tam klidně dokázal představit pár dní volna :). Jedeme dál, řeka se zmenšuje, my projíždíme hlubokým údolím, vinice jsou vystřídány balvany, protože na tak příkrých svazích si nikdo zatím vystavět vinici netroufl.
Řeka se do krajiny zařezává vážně dost citelně, do údolí se vejde leda železnice a je luxusem, když kolem vede i silnice. Na řece vidíme několik přehrad, díky nimž je umožněna plavba turistických lodí na toku velikosti možná Berounky. Na trase je taky několik tunelů, nakonec přejíždíme z jednoho břehu řeky na druhý a už se blíží Pocinho.
Zde je údolí překvapivě širší, takže je zde umožněna i jiná činnost než je vinařství. V samotné obci tak najdeme i spoustu olivových hájů, cementárku, vodní přehradu s elektrárnou a elektrorozvodnu. Největší obyvatelná budova v obci je samozřejmě nádraží, které bylo původně jen mezistanicí při cestě do dalších destinací, dnes je však konečnou. Tratě do Španělska (které se odtud nachází ve vzdálenosti cca 25 kilometrů) a na sever do vesnice Duas Igrejas byly zrušené, nyní jsou zatím jen zarostlé, ale být v Portugalsku naše nepřizpůsobivá menšina, už by byly také bez železničního svršku...
Mám čtyři hodiny na to, než mi pojede vlak zpátky, a tak se vydávám do neznáma. Prostě chci obejít okolí Pocinha. Výhodou je, že zde nerostou žádné lesy, olivové háje jsou hodně řídké, a tak se tu člověk při alespoň základním orientačním smyslu nemůže nikdy ztratit. Vyšplhám do jedné vinice, slezu dolů, přelezu kamennou zídku, vylezu ke kapličce na dalším kopci, kolem ovcí po hřebeni... A tak dál, a tak dál. Prostě jsem si užíval toho příjemného počasí, které mi umožnilo chodit jen tak v triku. A hlavně nepršelo.
Teda začalo až v době, co jsem byl zhruba 500 metrů od nádražní budovy. Takže vše klaplo, jak mělo a já už seděl ve vlaku na Porto. Trochu jsem se prospal, protože stejně už přes tmu nebylo nic vidět.
V Portu jsem měl hodinku čas při čekání na vlak do Guimarãese, a tak jsem si udělal malý výlet do centra, jehož noční fotky ještě nemám. Mlha, kterou snad přivezli všudypřítomní angličtí turisté, utvořila s tmou a městskými světly parádní podívanou, kterou se mi částečně podařilo přenést do foťáku.
V Guimarãesi jsem nešel do postele, ale na gůdbáj párty, kterou pořádali Švýcaři. Ti příští týden odjíždějí, a tak se chtěli oficiálně se všemi rozloučit. No, víc už to rozebírat nebudu.
Fotky od Doura na http://hiko.rajce.idnes.cz/Udoli_reky_Douro/, momentky z Porta zase tady - http://hiko.rajce.idnes.cz/Nocni_Porto/
