Dánsko (severu není nikdy dost)

Už po návratu z pětitýdenního pobytu ve středním Norsku jsem se pomalu těšil na poslední "předškolní" výpravu. Ta směřovala ... tradá, zase na sever. Ale tentokrát na ten plochý, mnohem bližší nejen vzdálenostně, ale řekl bych, že i trochu přístupem k životu. Na rovinu a úvod hned přiznám, že se mi spojení skandinávského a na mnoha místech patrného i německého života moc zamlouvalo.

Základem třídenního rychlovýletu (též zvaného "ochutnávací") byla zpáteční letenka Praha-Kodaň s Norwegian. Norové spojují Česko s Dánskem, nu proč ne. Dodám, že letenka stála skoro jen tu pověstnou hubičku, časy odletů solidní, tak jen zbylo plánovat, co tam. Jelikož mám moc rád létání a cestování veřejnými hromadnými prostředky všeho druhu (tedy jakoukoliv negumokolní hromadnou dopravu), chtěl jsem zažít neco navíc než jen strávit pár dní v dánské metropoli. Tak zhruba týden před odletem přistála v košíku letenka se SAS (poprvé v životě) do Aalborgu, odtamtud jsem se hodlal přesunout vlakem či busem do Frederikshavnu, kde byl již objednaný pokoj. Druhý den strávit ve Skagenu na úplném severu Dánska, pak přejet nočním vlakem do Kodaně a tam přečkat den až do večerního odletu do Prahy. Naplánováno by tedy bylo.

Realita nebyla jiná, v Dánsku se nedají čekat jakékoliv boudy na turisty, lidi umějí anglicky, takže domluvit se není problém. S radostí jsem zjistil, že jsem nápisům a občas i některým hlášením (na letišti, nádraží, ve vlaku) rozumněl, ta norština asi fakt s dánštinou má něco společného :). 

Takže středa ráno odjezd vlakem do Prahy, ten má samozřejmě zpoždění, takže nestíhám plánovaný přípojný bus na letiště, a tak jak machr vystupuju už na Smíchově a na letiště se dostanu přes Zličín metrem a busem stovkou. To byla víceméně poslední komplikace, ale s bravurou vyřešena. Na letiště jsem se dostal cca hodinu před odletem, od zcela opuštěné obsluhy check-inu jsem obdržel palubní vstupenku a šel jsem ještě něco malého nakoupit do Billy. Mimochodem tenhle obchod je na letišti spásou, jediné (nebo aspoň jedno z mála) místo, kde se dá občerstvit za lidovku.

Let do Kodaně sice trochu zpožděný, ale jelikož mají norwegian v letovém řádu trochu vatu, přistáváme v Dánsku na čas. Jelikož mám s sebou jen příruční batoh, nemusím vycházet ven a k údivu ostatních cestujících nepokračuji doprava, ale doleva do terminálu pro vnitrostátní lety. Hodina a dvacet minut, které mám na přestup, ubíhají velmi rychle. Už tedy sedím v malém letadélku typu Bombardier CRJ900, ke mně přisedá samozřejmě nejrozměrnější člověk na palubě. No, ještě že letíme jen půlhodinku. Během ní dostáváme kafe, na nic víc není čas. Zajímavá je taky strategie co nejvíce urychlit servis na palubě, už při nástupu jsme si v odletové bráně kodaňského letiště mohli vzít prázdný kelímek a cukr, vodu, smetanu či noviny. 

Let trochu divočejší, malý stroj měl problémy s větrným počasím, ale piloti samozřejmě situaci zvládají s bravurou, takže pojíždíme na letišťátku v severním Dánsku, vítejte v Aalborgu. Pro mě je tohle město vlastně jen mezistanice, pokračuju dál místním busem na nádraží a vlakem do Frederikshavnu. Příjezd, ubytování, prohlídka města a spát, jednoduchý recept na podvečer v tomto městě. Nijak zajímavé není, maximálně trajekty do Oslo a dalších destinací. 

Čtvrtek ráno - konec ubytování v mimochodem moc příjemném hotýlku (www.bbhotelfrederikshavn.dk) a pochod na místní nádraží, odkud odjíždějí vlaky ještě dál na sever, na ten nejsevernější sever Dánksa - do Skagenu. Soukromý dopravce nasazuje na tuto trať známá Desira, kterými jsem se měl možnost projet i v Norsku. V Dánsku servírují jako třešničku na dortu bezplatnou wi-fi, zapínám tedy telefon a během cesty střídavě pozoruji, fotím a serfuji. Skagen, vystupovat!

Skagen byl vlastně tím hlavním hřebem celé cesty do Dánska. Přiznám se, že mě inspiroval cyklus Krásy evropského pobřeží a díl zvaný "Skagen - prst v moři". Nebylo to ostatně poprvé, co mě tento tv pořad přímo donutil navštívit určité místo, předtím se v březnu konalo Baskicko s Bilbaem. Skagen je příjemné městečko, s atmosférou. Všude okolo řve moře, teda měl bych napsat řvou. Známé dánské místo zvané Grenen je slavné právě tím, že zprava jej svlažuje Baltické moře, zleva pak Severní. Geografovo srdce plesá, němečtí turisté jsou taky spokojení, hlavně jejich psi.

Skagen byl vždy oblíben umělci, především malíři. Ti mají na samém konci Dánska svoje muzeum, na nějž na vazuje příjemná kavárna, kde si dávám něco malého a suprového k jídlu (kombinace losos, špenát, kopr, vejce + chleba, máslo). Spokojeně odcházím zpět do mestečka, kde hlavní roli hraje pěší zóna se spoustou zajímavých obchůdků a kavárniček. Uchvátila mě místní výrobna bonbonů, do jejíž útrob mě přivábil pravidelný tlukot tamního stroje na sekání cukrátek. Ochutnejte, nakupte, nelitujete! Parádní místo tu mají.

Jelikož zbývalo ještě pár okamžiků do odjezdu vlaku směr Frederikshavn a následně Kodaň, šel jsem objevit zbytky kostela, které nemilosrdně zasypává písek (taky se mu tak nějak říká, prostě "pískem zasypaný kostel").  Našel jsem, nelitoval jsem, více řeknou fotky. Cesta do Frederikshavnu uběhla s wifinou velmi rychle, na tamním nádraží jsem jen čekal na přistavení nočního rychlíku směr Kodaň.

Dánské motorové rychlíky mají takovou zvláštnost, vypadají opravdu jako dva/tři utržené vagony, vážně na první pohled nezjistíte, kde je předek a nebo kdy už budou konečně přistavovat tu lokomotivu. Bohužel noční vlaky a jejich vzezření se absolutně neliší od těch denních, takže musím sedět ve velkoprostoru u stolečku pro čtyři a stále dávat pozor, abych moc nepokopal toho, kdo sedí naproti mně. Ale což, cesta utekla velmi rychle a už tu byla Kodaň.

Poslední zastávka mé cesty po Dánsku. Hlavní to město, Benátky severu (že těch je), Malá mořská víla, Rosenborg (tedy královský hrad), kola a voda všude.

Právě kolo jsem si chtěl co nejdříve v Kodani půjčit. Funguje tam systém á la vozíky u supermarketu. Vložte dánskou dvacku a jezděte, pak vraťte kolo a minci si zase vezměte. Dobrý nápad, který má však jednu vadu. Za boha jsem nemohl v Kodani najít stojany s těmito koly. Bicykly všech lidí se tam totiž válejí všude možně, takže není na první pohled patrné, které kolo je "veřejné" a které ne. Nakonec se mi podařilo v jedné klidné uličce najít stojan jenže - nemám dvacku. Rozměňuji nákupem (mimochodem skvělých) croissantů ke snídani a už frčím.

Malá mořská víla zrovna obhospodařovala pouze trojici amerických turistů, takže byl klid udělat pár fotek této nejprofláknutější atrakce dánské metropole. Jedeme dál, centrem města až k Nyhavnu, dánské stodolní se spoustou vody, restaurací a barů. Tam nalézám možnost projet si další části města po vodě společně s ostatními turisty. Vítám tuto možnost, po noční cestě vlakem jsem totiž docela unaven, a tak nasedám za příznivou cenu (40 DKK) do loďky a jedeme sem k opeře, tam k muzeu atp. Hodina stačila, vkročím tedy do budovy národního muzea, kde je vstup zdarma (hehe, Čech, no...), prohlížím si a plánuju dál. Mám hlad.

Řecká restaurace Samos mě nalákala cenou poledního bufetu (79 DKK), tak překousnu i fakt, že v dánsku řecké jídlo asi moc typické nebude, ale cena prostě rozhodla. Jídlo super, spokojenost. Ještě se porozhlédnout po suvenýrech, nakonec ale kupuju jen něco málo poživatelného na letišti. Čas se chýlí, jsem zvědav i na kodaňské letiště, pořádně si chci projít největší vzdušný přístav severní Evropy.

Čas letí, ČSA do Prahy taky, já ale čekám na večerní spoj s norwegian. V rámu pípám, i když u sebe prokazatelně žádný kov vážně nemám, jsem tedy ohmatán a pokračuju k nákupům. Moje možnosti peněžní i prostorové jsou omezené, chtěl jsem jen utratit poslední dánské peníze a vybírám jen něco na ochutnání. 

Na palubě dostávám od sličných stewardek (jak jinak u Skandinávek) pivo za 30 DKK, je to dánský Carlsberg, takže spíš tak na rozloučenou. Měj se Dánsko, budu si z tebe pamatovat hlavně Skagen se dvěma moři a výrobnou bonbonů a Kodaň zaplavenou koly. Bylo to fajn!

Norsko... pokolikáté už?

Jsem už zase na severu Evropy. Za ty tři týdny se tu událo věcí, o nichž si budeme povídat přeci...

Začalo to už den před odletem, kdy se ve Švýcarsku rozhodlo, že fotbalová Viktorka Plzeň odehraje svůj další díl cesty do Ligy mistrů na Lerkendalu, trondheimském stadionu. Samozřejmě proti Rosenborgu. Měl jsem se těšit? Radovat? Smutnit? Ani vám nedokážu pořádně popsat pocit, který se mě zmocňoval. Ale prostě to bylo tak. Jak jsem si už drahnou dobu přál návštěvu Rosenborgu v Česku, tak tak přišla v nejnevhodnější moment. Tedy v době, kdy já jsem v Norsku. No není to pech!

Plzeň se do Trondheimu vypravila s vydatnou podporou svých fanoušků, především zdůrazním cestu autobusové výpravy, ono přes třicet hodin na palubě, to musí být opravdu fotbalové šílenství. Dorazivším pánům a jedné dámě jsem alespoň pomohl s ubytováním a s prvotní orientací v Trondheimu. Musím na rovinu přiznat, že bych hodně váhal se svou nabídkou pomoci, kdyby se do Norska chystala Sparta či Baník. Fanoušci Plzně tu udělali dobrý dojem, celkově jich bylo v sektoru pro hosty 61, na hlavní tribuně seděli i nějací papaláši a vůbec všichni ti lenoši, kteří přiletěli s týmem. Nemusím snad připomínat, že Plzeň v Trondheimu vyhrála 1:0, vítězství zopakovala i doma (3:2) a pokračuje, narozdíl od RBK, dál. A ještě dodám, že jsem měl na zápas k dispozici press kartu, takže bylo i o další zážitky postaráno.

Poslední červencový víkend jsem strávil v Bergenu, druhém největším norském městě. Letenky jsem kupoval už asi v květnu za skvělou cenu celkově cca 500 NOK, pak už jen stačilo vyzvednout si na trondheimských informacích brožurku Bergenu a připravit se trochu na dva dny v deštivém městě.

Počasí však přálo, za ty moje dva dny na mě nespadla z nebe jediná kapka. Měl jsem tedy spoustu příležitostí projít si veleznámou část města, tedy přístav s hanzovními domy, samozřejmě hezky po norsku dřevěnými.  Rybí trh nedaleko je protkán vůní lososa, kaviáru a řečí polských gästarbeiterů. Ze slavného místa se stala turistická atrakce. Já vím, taky jsem tam byl v roli turisty, ale prostě jsem se cítil pomalu jak v supermarketu. Podobný pocit jsem měl v sídle turistických informacích. Člověk si tam musí vzít pořadové číslo jak na poště...

Kolem jedenácté dopolední jsem si vyjel na Troldhaugen, zamilované místo hudebního skladatele Edvarda Griega. Tam jsem se trochu unáhlil s kývnutím na nabídku koupě vstupenky na polední koncert, který byl prostě k nasrání vyrušován pípáním a cvakáním foťáků některých z přihlížejících. Prostě tohle už nikdy, rozhodně nedoporučuju! Jinak se ani nedivím, že Grieg zkomponoval takovou krásnou hudbu, na tom místě tomu ani nemohlo být jinak. Navečer jsem si naordinoval výjezd lanovkou na horu Fløyen, z níž byl i přes dav japonských turistů úžasný výhled na město i celé okolí. Tam jsem vydržel asi dvě hodiny, vážně nádherné!

V neděli jsem si přivstal, abych poránu stihnul ještě něco z ospalé atmosféry a hlavně bez turistů. Bohužel jsem nenašel jedinou kavárnu, kde bych si mohl dát hlt ranního kofeinu, tak to muselo počkat až do hostelu. Prošel jsem si pěknou část města, ne přímo centrum, ale líbil se mi ten klid v uličkách lemovaných dřevěnými budovami. Á propos, v Bergenu moc přesných linií nehledejte, krásným příkladem jsou ty zmiňované dřevěné domy v přístavu. Svět je krásný i s nepřesně nalajnovanými pravidly, ne? Právě v té nedokonalosti je krása.

Před odpoledním odletem jsem stihl zajet si zbrusu novou lehkokolejkou ke stadionu místního Brannu. Trochu ulítlé, já vím, ale měl jsem trochu času, tak proč ne. Bergenský stadion je umístěn v krásném prostředí, lepším než má ten v Trondheimu. Samotný stadion je poslepován, postupně opravován. Ten trondheimský je samozřejmě hezčí :).

Bergen ve mně zanechal příjemné vzpomínky. Ovšem doporučuji jeho návštěvu nechat na méně výrazné turistické období, tedy třeba květen může být pěkný. Ale pro jistotu počítejte s nějakou tou přeháňkou.