Trochu mišmaš

Trochu lenost, trochu nuda, ale teď to napravím. Další článek je tu! V následujících pár řádcích se chci podělit se zážitky z cest i fotbalu. Začněme tedy hlavně ve vzduchu.

Část první - cesta Portugalsko-Česko

Bylo mi ctí se poprvé proletět se skutečnou aerolinkou, tedy ne dobytčáky Ryanairu či EasyJetu (teda hlavně toho prvního jmenovaného irského dopravce). Do Lisabonu jsem se ze severu Portugalska přemístil autobusem, plánovat totiž nějaké důležité cesty prostřednictvím portugalských drah je záležitost velmi nejístá, stávky jsou na denním pořádku. Bus dojel do Lisabonu v pohodě a ještě za menší peníze než vlak.

Lisabonské letiště je rozhodně menší než pražské, leží totiž blizoučko centru města, takže se už příliš rozrůstat nemůže. I přes jeho polohu k němu (ještě) není zavedeno metro, takže z nádraží Oriente musíte do autobusu. Ostatně jako v Praze. Let s TAP Portugal byl příjemný, i když se jednalo o noční přelet do ČR. Nad Španělskem jsme dostali večeři (kuře, k tomu houby, špenát, salát, pak sladká pěna a kafe) a pak se šlo na pár hodin spát. Let byl klidný, na letišti Ruzyně byl klid taky. Odtamtud domů busem a vlakem.

Část druhá - cesta Česko-Salzburg-Portugalsko

Na cestu zpět jsem sehnal za pár "šlupek" letenku Salzburg-Palma de Mallorca-Porto u mojí oblíbené společnosti AirBerlin (něco mezi klasickou aerolinkou a nízkonákladovkou, vlastně nikdo pořádně neví, kam je zařadit). Do podalpského města v Rakousku jsem se dopravil vlakem, do Linze s Českými drahami, odtamtud do Salzburgu s rakouskými ÖBB a její vlajkovou lodí RailJetem. Rozdíl mezi vlaky je tak stopadesát let... Více řeknou fotky.

V Salzburgu jsem se ubytoval v hostelu a hned poté jsem se vydal na prohlídku tohoto města, které je některými přirovnáváno svou dispozicí k Praze. Z jedné části města přes řeku do části jiné a pak na hrad. Jako Praha. I s všudypřítomnými Japonci, které sem táhne osoba W.A.Mozarta. Já jsem se těšil především na pohledy na alpské vrcholky, které rostou hned za městem. A i přes nedobrou viditelnost jsem se trochu dočkal. Salzburg hodnotím sedmičkou z deseti.

V pátek jsem letěl z místního miniletiště směr Mallorca (jak tradiční), abych tam strávil zhruba hodinku přestupem do Porta. AirBerlin, tedy jeho dceřinná společnost Niki, nezklamal, na palubě jsme dostali něco k snědku i pití. To samé při letu Mallorca-Porto, který byl o pár desítek minut zpožděn.

Část třetí - Boavista a její poslední duel sezony
Jen letem světem - Boavista v sobotu odehrála úspěšně-neúspěšně poslední zápas v sezoně 2010/11. I přes výhru 2:0 se však na konci nikdo neradoval, protože k první pozici po 30. kole byly potřeba i příznivé výsledky dalších dvou střetnutí. Do 93. minuty tomu tak bylo, pak dali hráči Padroense v jejich zápase s Coimbrões vítězný gól...

Stačí... Pokochejte se fotkami a za pár dní zase nashle!
Honza

Další pyrenejský dvojboj

Už to začíná být nuda, já vím. Courat se jenom tak po Pyrenejském poloostrově... Ale když ono se to samo nabízí - levné letenky, neprozkoumané destinace. Tentokrát se znovu podíváme do Lisabonu, kde jsme se loučili s Ivanou, kolegyní, která se již musela odporoučet do středu Evropy. Druhá část se týká zcela nových končin, Baskicka. Tentokrát píšu takovou zkratkovou formou, více poví fotografie.

Část první – Lisabon a okolí, konec února

Co se povedlo:

-        na mém seznamu „musíků“ si mohu odfajfkovat návštěvu bláznivé Sintry (zde budu citovat větu studentky architektury Daniely: „To jsme vystoupili v nějakém Disneylandu nebo co?“)

-         hledání fada v městské čtvrti Alfama bylo úspěšné, večer nezapomenutelný

-         Bairro Alto (jako soubor několika ulic á la Stodolní) taky navštíveno, jazz naživo v jednom z klubů byl třešničkou oslazenou likérem Beirão

-         počasí po celou dobu bylo perfektní, jedním sloven opalovačka

-         myslím, že to bylo důstojné rozloučení Ivanino a Portugalska :)

Co se nepovedlo:

-         přístup některých zaměstnanců pracujících v turistickém ruchu, byli vážně na profackování

-         dýchla na nás stávka železničářů jak při cestě ze Sintry? (místo 45 minut jsme jeli snad hodinu a půl, v každé stanici jsme prostě pobyli takových pět minut), tak i díky nejistotě návratu do Guimarãese (tady to dopadlo nakonec bezproblémově)

Část druhá – Baskicko, jednoho březnového víkendu

Co se povedlo:

-         samotné Baskicko je nádherné, chvílemi jsem si připadal jak v Norsku, země je pěkně hornatá, provrtaná mnoha tunely, v dálce vidíte zasněžené hory

-         oblast mi připadá mnohem bohatší v porovnání se středomořským pobřežím (Valencia, Alicante a okolí); mám pro to vlastní vysvětlení – na teplém jihu země byli lidé zvyklí na pravidelný přílet „pečených holubů“, rostou jim tam všemožné plody, nemusejí se starat o topení, kdežto na severu si musejí lidé sáhnout trochu hlouběji, aby se dopracovali ke stejným (ekonomickým) výsledkům; takže seveřané jsou pracovitější, kdežto obyvatelé jihu mají v krvi zakotvenou určitou přirozenou lenost, která je brzdí

-         jestliže Bilbao nabízí turistům zajímavou podívanou, San Sebastian ji na ně přímo chrlí, je to úžasné město!

-         počasí asistovalo podobně jako při návštěvě Lisabonu

-         ubytování v San Sebastianu bylo asi nejlepší toho hostelového typu, jaké jsem kdy zažil

-         procvičil jsem si zase angličtinu s rodilými mluvčími (v obou městech jsem potkal turisty ze Severní Ameriky)

-      během málo hodin jsem měl možnost porovnat služby nízkonákladové aerolinky Ryanairu a klasického dopravce Spanairu, hlavním rozdílem na palubě byla přítomnost klidu a ticha při letu se Spanairem, nikdo nenabízel elektronické cigarety, losy, super hamburgery za 6 euro apod.

Co se nepovedlo:

-         Baskicko není zrovna nízkonákladová destinace, hlavně ceny hostelů jsou v porovnání s jinými oblastmi vyšší, ale vynaložené prostředky za tu krásu asi stojí

-         už pár dní mě trápí nachlazení, ani přímořské klima mi moc nepomohlo zbavit se kašle, jako přídavek jsem si odtamtud odvezl baskickou rýmu

-         právě rýma byla příčinou nepohodlí při letu Madrid – Porto, kdy jsem při klesání cítil, že moje uši a jim blízké ústrojí se s vyrovnáváním tlaku zrovna v tu dobu nekamarádily, zajímavé je, že při letu Bilbao – Madrid žádné takové problémy nenastaly

-         návrat do Guimarãese se znovu “povedl” portugalským drahám, jeden příměstský vlak z Porta byl zrušen z důvodu “nemáme mašinfíru”

o       každý svého štěstí strůjcem – tím narážím nejen na osud odpovědné osoby za tento zkrat, ale na osud celého Portugalska, pro jehož současný stav je tato událost příznačná…