Cestovní a životní (tý)deník: Víkend v Itálii

První listopadový víkend pro mě znamenal vybočení ze stereotypu - vydal jsem se na kratičkou cestu do Itálie. Měl jsem koupené letenky Praha - Benátky (Volotea), ale nakonec jsem se rozhodl cestu prodloužit až do Říma.

Lety byly naplánované na páteční večer směr Itálie a nedělní odpoledne do Prahy. V Benátkách jsem se v pátek ani nezastavil, jen jsem z letiště přejel na nádraží Mestre, kde jsem lehce po půlnoci nastoupil do nočního vlaku směr Řím. Jízdenka mě stála celých 12,5 euro. Vybral jsem tu nejlevnější variantu i s nebezpečím, že se třeba vůbec nevyspím. Ale po nalezení toho správného vozu (bývalá 1. třída) a kupé (6místné, bylo nás v něm pět) jsem se za chviličku ponořil do spánku, z něhož mě probudila těsně před Římem průvodčí. Naspal jsem tak více než pět hodin, to bohatě předčilo má očekávání. Roli asi hrálo i to, že v kupé neseděl nikdo nad čtyřicet let (mám obavu, jestli jsem třeba nebyl nejstarší), takže jsem se všichni bez jakékoliv ústní dohody nějak nasáčkovali, aby měl každý z nás co největší komfort.

Ráno se při mém příjezdu do Říma na nádraží Termini teprve rozednívalo, já jsem ale nelenil a jal se procházet městem a hledat nějakou kavárnu, kde bych si dal snídani. Vydal jsem se směr koloseum, abych na půli cesty narazil na příjemný podnik, kde mi udělali skvělé cappuccino a k tomu jsem si vybral něco sladkého, energie se mi ten den ještě hodila.

Pak jsem pokračoval přes zmiňované koloseum do samotného centra, kolem památníku Viktora Emanuela II., uličkami směr fontána di Trevi až ke Španělským schodům (ty jsem při své návštěvě v roce 2015 jaksi z neznámého důvodu ignoroval) a dále směrem k Vatikánu. Příjemné ráno a brzké dopoledne - ve městě nebyl (až na připravovanou vojenskou přehlídku) žádný zmatek. Ranní mlha se postupně protrhala a při vstupu do Vatikánu se na mě začalo smát sluníčko.

Ve Vatikánu jsem měl hlavní úkol, a to projít si místní muzeum, součástí trasy je i návštěva slavné Sixtinské kaple. Tím, že jsem měl koupenou vstupenku na přesný čas již předem přes net, jsem se vyhnul dlouhé frontě, ale bylo znát, že tohle je jedno z největších lákadel celého Říma, Itálie a asi i v celé Evropě, a tak jsem se o nedostatek společnosti jiných návštěvníků bát opravdu nemusel.

Prohlídkou jsem strávil dobré tři hodiny, vjemů bylo na mě ažaž, nevím, s drobným časovým odstupem musím uznat, že se mi část prohlídky slila do jednoho velkého obrazu (svatých, jak jinak). Ale místo to je vskutku plné atmosféry. I když ten povyk v samotné Sixtinské kapli byl zbytečný, ale tím, že se tam tísnily desítky zájemců, se to dá tak trochu předpokládat i chápat.

Po opuštění Vatikánu jsem se po pizze k obědu přesunul metrem do penzionu, kde jsem měl zaplacený nocleh. Chtěl jsem se konečně zbavit svého batohu a trochu si odpočinout. Z toho vylezla asi hodinka odpoledního spánku (měl jsem toho za těch cca devět hodin ve městě fakt dost), po tomto "občerstvení" ducha jsem se vydal na něco k snědku, nakonec jsem skončil v restauraci na nádraží Termini, kde jsem si dal solidní těstoviny za solidní cenu. Ještě nějaký nákup, abych taky něco dobrého přivezl i domů, a vydal jsem se zpátky do penzionu.

V neděli byla hlavním hřebem dne už samotná cesta z Říma do Benátek. Tentokrát jsem se praštil přes kapsu a vydal jsem se na cestu místním rychlovlakem Frecciarossa, který cestou zastavuje v dalších, na první poslech atraktivních, městech Boloni a Florencii. Vlak si to italskou krajinou sviští vcelku konstantní rychlostí 250 km/h, bohužel právě v úseku Florencie - Boloňa zajede skoro na celou dobu do tunelu, to už taková zábava není.

Vystupuju na nádraží Mestre (já blb si měl koupit lístek až do Benátek) a přesvědčuji sám sebe, že na letiště ještě nechci, mám přes tři hodiny do odletu. A tak naskakuji do dalšího vlaku směr Benátky - Santa Lucia. V Benátkách si dávám na procházku asi hodinu, užívám si docela prázdného města a jdu vlastně spíše za nosem. Nakonec jsem udělal pěkný okruh. Začíná pršet, a tak je nejvyšší čas vypadnout na nádraží a vrátit se do Mestre. Odtamtud jezdí docela často autobusy (předražené!) na letiště.

Itálie se se mnou tentokrát loučí pořádným deštěm. Ale brečet nemusí, určitě se tam v blízké budoucnosti zase podívám. Chci!