Objevování dalších norských končin

Ano, zase do Norska. I v roce 2016 jsem se vydal do této skandinávské země, abych si otevřel další etapu objevování jejích krás. Stejně jako v roce 2015 jsem se tam vydal ve společnosti kamaráda Martina, kterého postihla stejná nemoc - láska k Norsku. Před námi bylo nacpání co nejhutnějšího programu do deseti dní. 24. srpna vyrážíme přes Oslo do Ålesundu, abychom se 2. září vrátili z Oslo do Prahy. A zastavíme se samozřejmě v Trondheimu, ten ani nejde vynechat.

Nakonec z plánování vyšel následující itinerář:

24. srpna - odlet z Prahy do Oslo (samozřejmě s Norwegian), v Oslo pár hodin na návštěvu centra, večer přelet do Ålesundu, ubytování v hostelu

25. - 26. sprna - dva celé dny na Ålesund a okolí

27. - 28. srpna - plavba Hurtigruten z Ålesundu přes slavný Geirangerfjord do Trondheimu

28. srpna - 1. září - Trondheim

2. září - přesun Trondheim - Oslo (letiště) - Praha (zase s Norwegian)

Ve středu 24. srpna dopoledne jsme se s Martinem sešli už na letišti, kde jsme nejdříve odhodili kufry na check-inu, paní nám nabídla jejich odbavení až do Ålesundu. To jsme samozřejmě s radostí kvitovali, protože jsme se tak nemuseli o kufry starat při naší krátké zastávce v Oslo. Ale, jak sami brzy zjistíte, zase tak jednoduché to nebylo...

Oslo už čeká :)

Na letišti jsme dali oběd ještě za rozumné peníze, a od nastoupení na palubu Boeingu 737-800, kde značnou část sedadel zabrali mladí hokejisté Lillehammeru, už si musíme zvykat na severskou úroveň cen. Na letišti Gardermoen přistáváme přibližně podle letového řádu, ale nejsme si jisti, jestli musíme zavazadla vyzvednout a znovu odbavit, i když dostala štítek s označením naší cílové destinace - tedy AES (tzn. letiště Ålesund-Vigra). On je totiž přestup v Oslo ze zahraničí do jiného norského města trochu složitější, jelikož menší norská letiště neumějí pro celní kontrolu odchytnout cestující, jejichž výchozím letištěm bylo místo mimo Norsko. Chvilku jsme stáli u pásu, kde jezdila zavazadla z našeho letu, ale ty naše dva bágly nikde, a tak jsme si řekli, že je odbavili bez nás, a vydali jsme se na vlak, který nás odvezl do města.

V Oslo jsme jako první zamířili k budově opery, která je vděčná v každém momentu. Procházeli jsme se po střeše (nebojte, je to dovoleno), podívali se dovnitř, dělali jsme fotky, i občas srandu z těch, kteří kartáčky čistili jednotlivé desky z bílé žuly. Od opery jsme se přesunuli přes přístav k budově radnice (divná budova...), pokračovali jsme dále přes Aker Brygge, což je dnes moderní fancy čvrť vystavěná na místě původních doků a loděnice. Bary, restaurace, občerstvení, sídla firem, byty. A nedaleko pak odplouvají lodě a loďky do blízkých destinací. Občas je vnitroblok opepřen nějakým uměním, fontánou. Docela pěkné to tam mají.

Opera poprvé

Opera podruhé

Opera potřetí

Opera počtvrté

Stylový infokiosek v osloském přístavu

Od současnosti jsme se přesunuli k historickým budovám, které v centru Oslo reprezentuje hlavně královský palác na konci ulice Karl Johans gate. Zámek z českého pohledu tuctový, pro Nory samozřejmě s obrovským významem. Po samotné Karl Johans gate jsme se vydali kolem budovy národního divadla a parlamentu, abychom trochu zabočili k dalšímu (bohužel) známému místu v Oslo. Tím je tzv. Regjeringskvartalet, kde začalo šílené řádění Anderse Breivika. Dnes tam funguje Centrum 22. července, aby lidé nezapomněli, co se toho dne roku 2011 stalo.

"Ledová kra" u opery v Oslo

Radnice v Oslo

Tady Breivik začal ten svůj "velký den"...

Pak už je to kousek na hlavní nádraží, kde chytáme vlak na letiště. Mimochodem, mezi centrem Oslo a letištěm jezdí kromě obyčejných osobáků (které ale zastavují jen v Lillestrømu) i rychlíky Flytoget, které jsou ale asi dvakrát tak dražší. No, někteří jsou ochotni si za těch pár ušetřených minut připlatit. My si však vystačili s klasickými vlaky. Palubní vstupenky máme vytištěné již z Prahy, a tak se přes superrychlou! bezpečnostní kontrolu vydáváme vstříc vnitrostátnímu letu Oslo - Ålesund.

Výhled během letu Oslo - Ålesund

Na letu není nic zajímavého, jsme sotva třičtvrtěhodinu ve vzduchu, za chvíli sedáme na letišťátku Vigra. Vystoupíme, přejdeme do příletové haly, čekáme na bagáž a ... nic. Naše kufry to zakufrovaly někde jinde. No, paráda. Takže musíme ještě vyřešit s pracovníkem handlingové společnosti předání kontaktních údajů, trochu popsat naše zavazadla - no prostě sepsat protokol. S náladou na bodu mrazu (když jsme si představovali, že budeme v Ålesundu bez drtivé většiny našich věcí) jedeme do hostelu a jsme připraveni si jakýsi survival-balíček nakoupit někde ve městě. Mezitím ale pípne každému z nás SMS, že naše bágly přiletí prvním ranním letem o den později. To nám trochu náladu spravilo. Ještě se jdeme podívat do města, nakoupíme žvýkačky (to nám musí stačit místo zubní pasty) a pak se vracíme na hostel.

Ráno se probouzíme rozechvěni, že už konečně máme dostat kufry. U snídaně přijde další SMS, že v 9:00 budou tyhle naše miláčky rozvážet. A tak ještě chvíli čekáme v hostelu, pořád nic. Už už jsme na cestě do města s tím, že nám kufry recepční nechá někde v hale, ale ujdeme 50 metrů a vidíme, že u hostelu zastavuje dodávka. Vyhazuje naše kufry, hurá! To je shledání :). No, takhle ještě můj kufr nikdy ověnčen nebyl. A důvod zpoždění? Patrně oněch 6 hodin čekání na letišti v Oslo. Ještě podle mého názoru neměli připraven prostor pro náš večerní let, a tak kufry skončili někde v rohu, a pak je tam večer našli.

Takto ověnčená přišla moje krosna

Tak už se můžeme konečně s klidným srdcem vydat do víru Ålesundu. Nejprve musíme vyšlápnout 418 schodů na horu Aksla, odkud je úchvatný výhled na toto neméně úchvatné město a jeho okolí. Tohle se prostě musí. Pak pokračujeme po hřebeni směr Aksla stadion, kde mají své tréninkové prostředí borci z místního prvoligového fotbalového klubu. A nemineme ani jedno speciální místo - Kråmyra. Tam se totiž až do dubna 2005 hrál ligový fotbal. A stadion to musel být hodně speciální. Jako tribuna se totiž používal i docela strmý svah, který rostl přímo za pomezní čarou. Ještě dnes jsou na místě patrné tyče na uchycení reklam a diváků :), v okolí se budují bytové domy, na místě původního stadionu je jako připomínka malé fotbalové hřiště.

Typická fotka z Ålesundu - pohled z hory Aksla

Od bývalého stadionu míříme k tomu současnému - ocitáme se u Color Line Stadionu, což je moderní aréna pro více než 10 tisíc diváků. Velká hlavní tribuna s kompletním zázemím pro celý klub, kolem dvoupatrové ochozy, vše pod střechou. Samozřejmostí (bohužel) je umělá tráva. Ještě nás láká navštívit fan-shop, kam nás přes hlavní vstup navádějí šipky. Procházíme kolem šaten, skříněk se jmény jednotlivých borců (i J. A. Riise tu má ještě jednu skříňku), míjíme poháry, na které jsou tu patřičně hrdí, a už se ocitáme v kanceláři, kde mají na jedné stěně vystavené veškeré potřebné propriety, jež mohou domácí fandové potřebovat. Kupuji triko za 50! NOK a spokojeni po zastávce ve vedlejší fotbalové hale putujeme zpátky do města.

Ålesund  a jeho secesní budovy (wow!)

Tam si procházíme místní festival jídla, trochu ochutnáváme z místní nabídky. Pokračujeme dál do města, je to tam samá secese. Touláme se podle chuti a nálady, nakonec se vracíme do hostelu. Tam nás čeká večeře (pizza) a fotbal (Rosenborg proti Austrii Vídeň). Po fotbale, kdy už se setmělo, ještě vyrážíme na večerní výstup na Akslu, abychom viděli město ve tmě. Pěkné i teď.

Pohled z Aksly večer

V pátek chceme stihnout to, co jsme nemohli uskutečnit ve čtvrtek. Původně jsme chtěli již ve čtvrtek zavítat ven z města, na ostrov Godøya, který jsme chtěli přejít napříč. Ale nakonec s přihlédnutím k předpovědi počasí nás čeká jen osada Alnes s majákem, školou a ovcemi. A kopcem, který jsme měli původně přejít, a na nějž nám přicházející déšť dovolí jen nakouknout. Ale i z toho místa, odkud jsme se vraceli zpět do vsi, jsme udělali pár pěkných fotek.

Obcházíme vesnici, zastavíme se na pláži, čím dál prudší déšť nás ale zahání do autobusové zastávky, kde čekáme na to, až v poledne otevřou maják. Na majáku mají kavárnu, tam se trochu sušíme a dáváme kafe/čaj a něco sladkého. Vystoupáme ještě na samotnou věž majáku, odkud je krásný pohled na Alnes a okolí. Nádhera.

Alnes - maják

Alnes - pohled z okna majáku na vesnici

Pak jedem školním busem zpátky do Ålesundu, kromě jednoho mladíka jsme jediní dospělí cestující, zbytek autobusu úspěšně zaplňují děti z místní školy, které se chystají domů na druhou stranu ostrova. Aspoň, že nám nechávají volné dvě sklopné sedačky, jinak je autobus plný. Tentokrát nejedeme přímo, ale zajíždíme do všech možných končin ostrova, i na vedlejším ostrově Giske uděláme pár zastávek. Přestupujeme na zastávce Ytterland, kde máme vhodnou příležitost si nakoupit v supermarketu. Aspoň nemusíme nikam jinam, v tom dešti.

Přijíždíme do Ålesundu, ven se nám už moc nechce, a tak trávíme čas na hostelu, a to až do podvečerních hodin, kdy se přesunujeme ke stadionu. Čeká nás totiž jeden zápas norské ligy, Ålesund proti Sarpsborgu. Domácí nutně potřebují bodovat, jsou na tom hodně špatně. Nakonec bod za remízu 2:2 urvou, zápasu přihlíží asi 3 tisíce diváků. Vracíme se z fotbalu a už pomalu balíme na ranní odplutí směr Geiranger a Trondheim.

Zápas Ålesund FK - Sarpsborg 08 může za chvíli vypuknout

Po snídani tedy vyrážíme směr přístav, kde už na nás čeká loď se jménem MS Lofoten. Je to nejstarší pamětník ve flotile Hurtigruten, máme kajutu v nejspodnějším patře, sprcha a záchody na chodbě. Ale my se i s tím spokojíme, stejně trávíme drtivou většinu času venku, kde sledujeme úchvatné scenérie. Nakoukneme na širé moře, abychom hned zapluli do fjordů. A tady začíná ta pravá pohádka. Zhruba čtyři hodiny trvá plavba do srdce asi nejkrásnějšího norského (světového?) fjordu - Geirangerfjordu. A nádherné pohledy se stupňují. Jeden vodopád, dva, tři... sedm sester (taky vodopád). Už mě to ani nebaví fotit, prostě se jen dívám a vychutnávám. Asi jako všichni na palubě.

Vjíždíme do úchvatné krajiny fjordů

Fjordy

Idylka ve fjordu

Vodopád Sedm sester

Geirangerfjord a MS Spitsbergen

U Geirangeru nekotvíme, ale jen k sobě necháme připlout menší lodičku, která naloží nové pasažéry a ještě více jich vystupuje. Někteří tu končí, jiní mají naplánovaný výlet, a zpět se k nám připojí večer v Ålesundu. Na cestě zpět do tohoto městečka už je na palubě klid, lidi spíše odpočívají a sluní se, já se dávám do čtení. Kombinace dobré knížky (P. Mercier: Noční vlak do Lisabonu) a krásného okolí dělá své, přečtu významnou část této knihy.

MS Spitsbergen na cestě do Molde, my ji úspěšně stíháme

Kotvíme znovu v Ålesundu, tam na chvilku vystupujeme na pevnou zem. Pak nás čeká plavba do Trondheimu, do Molde vydržíme vzhůru, ve městě se trochu projdeme, ale pak už se ukládáme ke spánku. Není to moc jednoduché, jelikož na otevřeném moři to docela fouká a s naší lodičkou to hází. Spát moc nemůžu, ale na použití sáčku první pomoci to taky nebylo. Je neděle, jsme už v Trondheimsfjordu a my vstáváme a vyrážíme na snídani.

Snídaně na lodi. Mňam!

Naše loď - MS Lofoten - po připlutí do Trondheimu

To je jeden z vrcholů této cesty Norskem. Snídaně na lodi, v Norsku docela vyhlášená. My si nestěžujeme. V restauraci trávíme asi dvě hodiny, pěkně v klidu si dáváme několik chodů, já mám v sobě zásobu kafe tak na tři dny dopředu. Přibližně v devět vystupujeme a přesouváme se do našeho přechodného trondheimského útočiště u Ellen.

Rosenborg!

Začíná tedy druhá část naší norské anabáze 2016. V Trondheimu máme za úkol jít na fotbal, na pivo, do přírody a vyjet z města do Rørosu. Takže můžeme vyrazit nejprve na krátkou procházku městem, večer míříme na Lerkendal, kde sledujeme souboj Rosenborgu s Tromsø (3:1). Na pondělí plánujeme výlet do nedalekých lesů a kopců. Chystáme se na nejvyšší vrchol v nejbližším okolí Trondheimu.



V pondělí ráno tedy vyrážíme nejprve nakoupit jednorázový gril a něco na něj, v deset nám jede autobus z centra k "horské" chatě nad městem. Nejprve šplháme na Gråkallen (vrchol ve výšce 551 m. nad mořem, s vojenským radarem), pak se přesunujeme na zmiňovaný nejvyšší vrchol oblasti Bymarka - horu Storheia. Ta měří 565,6 metrů, cesta na ni je občas blátivá, ale zaplaťpánbůh za dřevěné chodníky, které nám pomáhají překonat všudypřítomná rašeliniště. Krajina jako ze Šumavy.

Jezero v oblasti Bymarka

Dobyli jsme vrchol Storheia!

Vyškrábeme se na Storheiu a počasí se z příjemného polojasna mění na mlhu a déšť, změnu přinesl vítr od moře. Takže trochu promokáme, ale naštěstí se déšť uklidnil a uklidil se někam dál do vnitrozemí. Jelikož nenacházíme pěšinu kolem jezírka a chaty Grønlia na Lian, kde chceme nasednout na tramvaj směr město, vracíme pod Gråkallen stejnou cestou, pak pokračujeme po silničce právě na Lian. Tam u jezírka děláme na grilu jídlo, unavení pak sedáme do tramvaje a jedeme "domů". Výletem jsme vyplnili podstatnou část dne.

V úterý se dopoledne jdeme podívat na trénink Rosenborgu, pak nakupujeme ve fan-shopu. Odpoledne volný program - já jdu na tradiční kafe s Chrisem do tradiční kavárny na Bakklandet. Středa? Výlet s Ellen do Rørosu. Toto hornické městečko jsme měl již dvakrát tu čest navštívit, ale baví mě pořád. Sice je to tam malinké (dvě ulice, muzeum, kostel, halda strusky, nádraží, letiště), ale za návštěvu to určitě stojí. A k obědu mimochodem byl jakýsi guláš ze soba. Dobrota. Den jsme zakončili v hospodě The Three Lions, kde k pivu servírovali přátelák Norsko - Bělorusko. Nudný fotbal, pivo drahé. Ale příště znovu :)!

Røroská kočka u kostela

Røros 1

Røros 2

Nidarosdomen - katedrála v Trondheimu

O den později jsme tak trochu navázali na volný program z úterního dne. Courání po městě, nějaký ten nákup, zastávka v Baklandet Skydstation na kafe a něco k zakousnutí. A už je tu večer, kdy s Ellen jdu do divadla na Ibsena (a jeho Heddu Gabler). Zajímavé představení, děj jsem znal už z minulosti (viděl jsem v Ostravě), takže jsem ani moc netápal. Rozumět jim bylo, teda kromě představitele Eilerta Løvborga, u něhož jsem docela váhal, o čem vůbec mluví (ach ty norské dialekty). Představení vidělo ve velkém sále asi tak 50 lidí, překvapilo mě, že tam chodí do divadla normálně v riflích či kratších legínách. A já se bál, abych nebyl za trotla ve světlých kalhotách a svetru...

No a pátek byl dnem odjezdu. Po důkladném sbalení následovala snídaně a přesun na vlakové nádraží. Nejprve vlakem Trondheim - Røros - Tynset - Hamar, pak dalším spojem z Hamaru na letiště Oslo-Gardermoen. Cesta vlakem, který zvenku vypadá teda mnohem méně přívětivě, než je tomu ve skutečnosti vevnitř, byla příjemná, sledovat krajinu se v Norsku určitě vyplatí. Při přestupu v Hamaru jsme si uvědomili, že je vlastně pátek, všichni se vracejí do svých domovů ze škol, práce, vojny. Takže vlak na letiště byl pěkně plný, letiště jakbysmet. Vybrali jsme si sedadla v první řadě letadla (takže hodně místa na nohy), odbavili jsme si kufry s tím, že doufáme, že se letiště Oslo nyní pochlapí a dopraví je na první pokus. Bezpečnostní kontrola i přes to, že bylo letiště plné lidí, proběhla hodně rychle. A už jsme v mezinárodním terminálu, kupuju něco tekutého i čokoládového domů. Odlet s mírným zpožděním z dvakrát změněné brány, čekáme ještě na skupinu cestujících z jiného letu. Letadlo plné, v Praze jsme asi za hodinu a půl, zavazadla dorazila. Já přes Smíchov (a mekáč, kde si dávám něco rychlého k večeři) pokračuju do Příbrami, Martin jede vlastně zpátky na sever, i když jen do severočeské hnědouhelné pánve.

Na cestě z Trondheimu do Hamaru

Alou domů

Bylo to fajn! Veškeré fotky zde: http://hiko.rajce.idnes.cz/Norsko_2016/.

Průzkum (mnou) doposud nedobytých území

Na polovinu prázdnin jsem si naplánoval zajímavý výlet do míst, která mi doposud byla zapovězena. Ne, že by mi je někdo zakazoval, ale vlastně jsou tak nudně blízko, že mě zatím nezajímala. Řada na ně přišla až teď. O co se tedy jedná?

Vlakem přes Alpy až na samotný konec Rakouska, kde již číhají území Německa (na pravé straně) a Švýcarska (po levé ruce) - tedy do Bregenzu, od pátku do úterý. Ale co tam budu dělat? Nakonec jsem výlet rozdělil na dvě poloviny, nejdříve se zastavím pod alpskými velikány v Innsbrucku, až v neděli se přesunu k Bodamskému jezeru. Na nápad jet do Rakouska, a ještě vlakem, jsem přišel při letmém průzkumu eshopu Českých drah, které občas nabízejí velmi zajímavé ceny mezinárodních jízdenek. V košíku mi přistála zpáteční jízdenka Příbram - Bregenz za cca 1200 Kč, když její součástí byly i (nepovinné) místenky na vlak RailJet mezi Linzem a Bregenzem (a zpět). Bez nich se dá takový výlet sehnat za přibližně tisícovku, což je cena velmi konkurenceschopná.

Hrubý plán už má své obrysy, můžeme vyrazit.

V pátek 22. července už v pět ráno stepuju na nádražíčku v Bratkovicích, kde mě zanedlouho nabírá osobák, který si to pěkně pomaloučku polehoučku projíždí krajinou kolem Příbrami, Březnice, Píseckem, aby nakonec zabrzdil u výpravní budovy nádraží v Protivíně. Tam přesedám na trochu rychlejší spoj - jedu rychlíkem "Bezdrev", přičemž skoro se slzou v oku vzpomínám na to, že ještě poměrně nedávnou jsem vlak s tímto názvem mohl sledovat přímo z okna našeho domu :(. Tímhle vlakem tentokrát zamířím jen do Budějovic, kde rychle nacházím nástupiště, na němž už čeká mezinárodní vlak z Prahy do Lince. Mno, ale dneska slouží hlavně pro spojení republiky s vodáckými destinacemi na jihu Čech. A tak se ve vlaku krátce po osmé hodině ranní už potácejí bandy podnapilých teenagerů, je to tak trochu party vlak. A zážitky z něho mě utvrzují v tom, že na vodu jen tak jezdit nemám...

Simpsonovi ve vlaku Praha - Linec :)

Stádo vystupuje ve stanici Rybník, já pokračuju skoro prázdným vlakem do stanice Pregarten těsně před Lincem. Výluka, jedeme busem. Jestli jste při českých železničních výlukách zvyklí na přestárlé karosy, v Rakousku budete vyjevení, jako jsem byl právě já. Autobus na 20 minutovou cestu vskutku luxusní, dokonce se samoobslužným kávovarem... A ještě jedna maličkost - když mě rakouský průvodčí informoval o této výluce, zeptal jsem se, jestli je předpokládané nějaké zpoždění na příjezdu do Lince. Vejral na mě docela nechápavě, kde se ve mně tyhle obavy berou. Nu což, člověka by z české reality nic nepřekvapilo, v Rakousku jsme autobus před lineckým nádražím zaparkovali ještě v předstihu.

Nádraží v Linci můžu, je tam vše potřebné (supermarket, kavárny, mekáč...), takže člověk nemusí spoléhat na to, že si vybere něco z omezené a pěkně drahé nabídky bistra ve vlaku. Posilněn svačino-obědem jsem se vydal na perón, kde zanedlouho zabrzdí vlak Budapešť - Curych, kterým se svezu do Innsbrucku. S wi-fi na palubě to jde pěkně od podlahy, a od Salzburgu se jeden neodlepí od okna, protože se za ním promítá moc pěkný film. Alpy!

Velkolepý výstup z podchodu na innsbruckém nádraží

Do Innsbrucku přijíždím nedlouho po jedné hodině odpolední a pěšky se vydávám hledat ulici, kde by se mělo nacházet zarezervované (přes airbnb) ubytování. No, nebudu napínat - našel jsem :). A objevil jsem i klíč od domu i bytu, byl schovaný v kamení před vstupními dveřmi... No co, tak si tady takhle věří navzájem. Po zabydlení jsem si dal dvacet a pak jsem vyrazil do města, kde mě fascinovaly hlavně ty vrcholky skoro hned na konci ulic. Nádhera. Projdu si centrum, přejdu "most přes řeku Inn", nakoupím něco k večeři a už se chystám na sobotu, kdy mě čeká cesta do hor.

A sobota ráno mě vítá pěkným počasím, beru nejnutnější věci do batohu a první lanovkou se drápu tam, kam nejvýše mě tady dovezou. Vylézám na Hafelekarspitze a kochám se výhledem. Zase nádhera! Mám v plánu strávit v horách celý den, což v pohodě plním. Oběd si dávám na Pfeishütte, pod stolem mi při srkání polévky a místního piva pohodlně chrní místní ovčácký pes. A v takovém prostředí by mi chutnaly i houbové řízky :). Pak jsem se v další fázi výletu trochu ztratil, ale měl jsem jednu jistotu, už musím jen klesat, abych se dostal někam do Innsbrucku či do jeho bezprostřední blízkosti. Nakonec jsem ještě ve městě stihl zavíračku supermarketu, takže jsem byl zpátky doma po šesté hodině. Večeře, sprcha a pak jsem usnul v teplákách a triku.

Stanice lanovky v Innsbrucku

V horách

Cesta

Domácí

Pfeishütte - místo mého sobotního oběda

Občerstvení na Rumer Alm

Ale na nedělní ranní odjezd směr Bregenz jsem vstal bez problémů. Vlak RailJet byl skoro prázdný, a tak jsem si mohl ničím a nikým nerušeně užívat cestu přes alpská údolí s četnými výhledy na nedaleké velikány. I když jsem se chtěl ještě trochu prospat, nešlo to. Musel jsem stále sledovat vývoj krajiny za okny, aby mi něco neuniklo.

Prázdným vlakem z Innsbrucku do Bregenzu

Výhled z vlaku

A když má člověk během jízdy o zábavu postaráno, v cílové destinaci se ocitne, ani neví jak. Takže Bregenz. Výstup. Mno a co tady? Jedinou jistotou byla poloha kempu, kde jsem chtěl na dvě noci složit hlavu. Stan a spacák jsem měl samozřejmě s sebou. Cesta do kempu vedla kolem nábřežní kolonády, kde bylo v nedělním dopoledni už docela dost lidí - je vidět, že je tady toto místo velmi oblíbené. Nedaleko vidím na hladině "plout" jeviště, kolem kterého se tyčí velká tribuna. Divadlo? Jdu blíž.

Pro ty z vás, kteří se zajímáte o operní dění ve světě více než já, je to jednoduchá hádanka. Na břehu Bodamského jezera mají v Bregenzu venkovní scénu, kam se vejde odhadem tak 6 tisíc návštěvníků, kteří zde sledují operní představení v rámci letního festivalu. Teď tu hrají Turandot od Pucciniho. Zeptám se, za kolik by byl lístek na večerní představení. A zda ještě lístky vůbec jsou.

Jsou, kupuju jeden za 52 eur - žádná sláva, ale tohle může být jednou za život (i když v době psaní tohoto článku objevuji, že v roce 2017 budou na této venkovní scéně hrát moji milovanou Carmen... takže jsem tam asi naposledy nebyl). S lupenem v kapse pokračuji kolem jezera do kempu, ten je mimochodem vzdálen od nádraží takové dva kilometry po rovince.

Pozvánka na Turandot

V kempu se ubytuji ještě před obědem, s takovým brzkým check-inem nemají problém. Zabírám místo a po obědě vyrážím na pláž, abych si spíš ještě zdřímnul, než se vykoupal. Plním :). Pak se jdu ještě projít po městě a po návratu se vykoupu v Bodamském jezeře. Teplota na mě tak akorát. A už se jdu chystat na večerní představení.

Moderna v Bregenzu

Trochu jsem se bál, abych nevypadal v tom svém turistickém oblečení trochu nevhodně, ale v hledišti seděli i alternativněji oblečení lidé. Přeci jen venkovní přestavení neklade na diváky takové nároky a toleruje se skoro vše. Představení je v originále, tj. v italštině, jako diváci máme k dispozici ještě německé titulky na obrazovkách na krajích jeviště. Takže super :D. Ale já jsem si ještě před odchodem zjistil děj opery a spíše jsem si užíval atmosféru a pěvecké výkony. Nezapomenutelné!

Čekáme na začátek opery Turandot

V pondělí jsem ráno trochu oklepal stan od kapek, které přinesl noční déšť (kombinace nedalekých Alp s vlhkostí jezera dělá asi své), a vydal jsem se do města. Cílem bylo nějak se dostat do Německa - buď vlakem, busem nebo lodí. Šel jsem kolem přístavu, loď odplouvá za deset minut. Beru, nechám se odplout do Lindau.

Na Bodamském jezeře

Lindau je moc pěkné město ležící v Bavorsku, centrum je umístěno na ostrově, takže takové ty vymoženosti moderních měst se musely roztahovat už na pevnině, kterou spojují s ostrovem dva mosty - jeden železniční a druhý silniční. Teprve v Lindau si dávám snídani v místní pekárně, procházím se po městečku a jsem spokojen.

Lindau v Bavorsku

Lindau

Pak se mi chce ještě dál, kousek odsud je Friedrichshafen, tohle město aspoň podle názvu znám (nejspíš kvůli místnímu volejbalu). Tam se přesouvám z Lindau vlakem. Vystoupím na nádraží a hledám, co bych tu asi mohl dělat. A hle, na místním letišti mají základnu vzducholodě, aby ne, když odsud pochází slavný Zeppelin. Na letiště jedu místním busem, z vyhlídkové věže letiště vidím právě přistávat jednu vzducholoď. Zajímavý a neokoukaný pohled. Ale když nad tím tak přemýšlím, jsou vzducholodě podle mě jen slepou vývojovou linií v oboru letectví...

Na letišti ve Friedrichshafenu

Vracím se zpátky na hlavní nádraží, tentokrát vlakem z letiště. Je pohoda, když jsou takovéto druhy dopravy jednoduše propojené a nikdo nemusí spoléhat jen na gumokolní dopravu, ať už autobusem, nebo autem. Na nádraží mám na přestup na vlak směr Lindau jen pár minut, proto si pospíším. Nakonec to bylo zbytečné, jelikož jsme čekali ještě na jiný zpožděný přípoj. A docela mě zaujalo, že ve vlaku bylo koncem července plno školní omladiny. No jo, ty termíny prázdnin v Německu vlastně...

Vracím se do Bregenzu vlakem s přestupem v Lindau. Už jen nakoupím v supermarketu a jdu pěšky do kempu. Tam si dám něco k večeři a pomalu se připravuji na brzký odjezd. Takže vše sbalit, aby na mě v půl páté ráno čekalo jen sbalení stanu a spacáku.

A po ranním deštíku, který zaplaťpánbůh ukončil svou návštěvu našeho kempu v cca 4 hodiny ráno, jsem rychle sbalil a ocenil jsem svou prozíravost postavit stan ne tak daleko od světel lamp u nedaleké asfaltky. Jen jsem se bál, abych v tom pološeru nic na místě nenechal, ale nestalo se tak, přivezl jsem domů opravdu vše.

Vlakem přes Alpy zpátky do nížin

Výhled z vlaku Bregenz - Linec

Do Čech jsem se přesunul kombinací vlaků Bregenz - Linec, Linec - České Budějovice, ČB - Protivín a Protivín - Bratkovice. Opět skvělá podívaná v Alpách, výluka u Lince a courák po naší protivínské trati. Návrat v plánovanou hodinu, ještě na zahradě stavím stan, aby se usušil. A ve středu do práce...

Ale oddych to byl moc pěkný!