Na skok do Barcelony

Tuto cestu můžu také uvést s podtitulem "když ony ty letenky jsou tak levné"...

Jedno říjnové pondělí mě čekala kraťoučká, leč velmi zajímavá výprava do Katalánska, do jeho metropole Barcelony. Cestu jsem si naplánoval podle ceny letenek - tj. cestu tam jsem si okořenil zastávkou v Benátkách, zpátky už jsem letěl přímo do Prahy. Všechny tři cesty s pro mě neznámými společnostmi, jednu obstará Volotea, další dvě Vueling.

V pondělí odpoledne jsem se přesunul na pražské letiště, kde jsem se nejprve těšil na zážitek - poletím velmi zajímavým typem letadla Boeingem 717, těch v Evropě fakt moc nelítá, v USA už je tento typ běžnější, ale pořád se jedná o docela raritní typ. Celkem jich totiž bylo vyrobeno jen 156 kusů. A právě jedním z nich jsem se měl tu čest proletět z Prahy do Benátek. Což vlastně znamená jen přeletět Alpy. Opravdu jsme byli za chvilinku v Itálii.

Ale musím přiznat, že to byl jeden z nejpohodovějších letů, jaké jsem kdy zažil. Toto bývá často také zapříčiněno tím, že let není zcela zaplněn, to znamená, že mezi mnou a kolegou sedícím u okna  bylo jedno volné místo. Za letenku jsem tady zaplatil necelých 10 euro, takže jsem si let zpříjemnil nákupem dvojky červeného a něčeho k přikousnutí. A hned je na tom světě (teda spíš nad tím světem) hned nějak příjemněji.

Nástup do B717 společnosti Volotea

V Benátkách jsem měl asi dvě hodiny na přestup, což v pohodě stačilo na to, abych opustil neveřejný prostor a znovu si prošel bezpečnostní kontrolu. Ta zde probíhala na italské poměry nějak podezřele bryskně, bezproblémově a bez chaosu. Celkově na mě letiště v Benátkách působilo dost příjemně. 

Nic jsem zvláštního neměl v plánu, a tak jsem si koupil jedno capuccino,  posadil k naší odletové bráně a připojil jsem se na volnou wi-fi. Po chvíli brouzdání už začal nástup, já jsem nikam nespěchal, neboť jsem si byl jist, že svůj batoh narvu pod sedadlo přede mnou, takže jsem neměl jediný důvod se prát o místo ve frontě. Večerní let Benátky - Barcelona jsem prospal, stejně nebylo co vidět.

V Barceloně jsem si našel ubytování v předstihu u dvou Italů, kteří mají pronajatý malinkatý domeček v samotném centru, kousek od konečné autobusů spojující město s letištěm. Ubytování to bylo hodně spartánské, kluci sami spí v přízemí, kde mají improvizovaný bar/restauraci, tři pokoje v patře dávají k dispozici hostům. Já jsem okupoval jeden z nich. Byl hodně spoře vybaven, ale když člověk ví, že potřebuje jen mít kam složit hlavu a kde se vysprchovat, nehledá žádný luxus. A rozhodovala i cena, ta byla zde v poměru s umístěním ubytování nevídaná.

Ještě jeden zážitek z prvního večera v Barceloně - po svém příjezdu jsem na ubytování přišel po jedenácté hodině večerní, Marco a Luigi seděli v přízemí, oba byli připíchnutí k internetu. Přivítali mě, ukázali pokoj a šli jsme si zase každý po svém. A zanedlouho ke mně do patra doputovala melodie ze známého chorálu fanoušků a hráčů Rosenborgu, kterým právě asi 27 hodin zpět slavil norský titul. Já celé odpoledne procestoval v dresu Rosenborgu, aby Evropa viděla, kdo že je vládcem Norska. A jak jsem zaslechl pro mě notoricky známé představení, seběhl jsem dolů právě v tom trikotu Rosenborgu. No, Italové fakt koukali. Ten svět je fakt malý a o náhody v něm není nouze, řekl by klasik. Myslím, že z těch dvou borců jsou teď taky fanoušci Rosenborgu :).

Zmiňovaná oslava hráčů Rosenborgu s fanoušky

Úterý bylo jediným celým dnem, který jsem měl v Barceloně k dispozici.  Měl jsem v plánu vstát relativně brzy a projít si město křížem krážem. Z domu jsem vypadl před osmou ranní, ve vedlejší kavárně jsem si dal snídani, na trhu jsem si koupil ještě nějaké ovoce. A protože pršel, hledal jsem nějaké místo, kde bych se mohl prozatím schovat. Dojel jsem metrem do stanice Espanya, odkud jsem se vydal směr olympijský park. Ještě před vstupem do tohoto prostoru ale narážím na muzeum katalánského umění, kde za chvíli otevírají, a tak si říkám, že by to byl dobrý důvod schovat se před deštěm. Ten však rychle odchází severovýchodním směrem, takže ideu na návštěvu muzea opouštím a jdu se podívat k olympijskému stadionu.

Na trhu na ulici La Rambla

Olympijský stadion je kupodivu otevřený, takže mám možnost se projít po jedné z tribun. U stadionu je pěkný výhled na halu a známou televizní věž, která je dílem světoznámého a mnou obdivovaného Santiaga Calatravy. Japonští turisté pak hrdě obdivují i halu (Palau Sant Jordi), pod níž je podepsaný japonský architekt Arata Isozaki. Vyčasilo se, jedu zpátky do města.

Výhled od muzea katalánského umění

Olympijský stadion

Tam se procházím směrem ke katedrále Sagrada Familia, která mi osobně k srdci moc nepřirostla. Gaudí se v mých očích se vším moc pitvoří, já mám radši trochu strožejší a funkční stavby. Asi by si architekt ty svoje detaily dokázal obhájit a vysvětlit, ale na první pohled je toho na mě moc. O tomto samém se pak ujišťuji ještě druhý den ráno, kdy si udělám procházku k slavným domům na Passeig de Gràcia.

Detail katedrály Sagrada Familia

Zůstaňme ale u pondělí - procházím přeci jen klidnějšími částmi města, bez davů turistů. Ovšem se spoustou místních, kteří zde žijí, nakupují, povídají si, zajdou na kafe. V souvislosti s tímto městským životem musím ocenit nápad vytvořit na každé křižovatce určitý prostor - náměstíčko, které slouží právě pro to, aby si tam kavárny vytáhly své předzahrádky. A pokud se jedná o nepříliš rušnou (z dopravního hlediska) křižovatku, třeba takovou, která leží jen na křížení jednosměrných ulic, pak je to super klidné místo se spoustou prostoru pro obyvatele. Palec nahoru, tohle se tedy  moc povedlo!

Procházím tedy městem a blížím se moři. Na městské pláži je klídek, ale počasí a teplota vody mi říká, abych nelenil a využil této možnosti. Ale musím pro trenky a ručník domů, takže se na pláž vracím asi za třičtvrtěhodinu a strávím tady další dvě hodiny, skoro až do soumraku. Takže už za tmy se vracím přes čtvrť Barceloneta a ulici La Rambla zpátky do svého útočiště. A jelikož je Marco kuchař, nechám si od něj uvařit těstoviny, a to za cenu, kterou byste v podobné části Barcelony hledali jen stěží. Pak si dávám ještě skleničku vína a společně s dalšími koukáme na jeden díl seriálu Městečko Twin Peaks. Americký seriál, v Barceloně, v italském znění s anglickými titulky.

Na pláži

Středa znamená snídani opět v (na místní poměry) časnou hodinu, podívám se zase na trh, pak jdu obejít pár bloků domů, abych viděl ještě to další zajímavé, kvůli čemu proudí do Barcelony takové davy lidí. Ty domy mě zase až tolik nenadchly, připadal jsem si jak v Disneylandu, ale rozhodně je zajímavé tuhle architekturu vidět.

Divočina vol. 1

Divočina vol. 2

Pak jsem měl ještě za úkol koupit něco malého domů, na náměstí Plaça Catalunya je obchoďák El Corte Inglés, hned o pár metrů dál odjíždějí autobusy na letiště. Do jednoho nasedám, hned se dáváme do pohybu a za cca půl hodiny přijíždíme k terminálu 1 barcelonského letiště El Prat. Na to, jak je tohle letiště velké, nevypadá vůbec nepříjemně. Moc jsem ocenil možnost i po bezpečnostní kontrole vyjít ven na vzduch, jelikož jsou z terminálu vstupy na uzavřená nádvoří, kde si můžete koupit kafe, zmrzlinu ve stánku a nebo něco jiného v automatu. Tady se dá natáhnout, chvilku si odpočinou, má-li člověk trochu času. A já ho měl.

No ale stejně za pár desítek minut už nastal čas vrátit se zpět do terminálu a najít odletovou bránu pro spoj do Prahy. Letím airbusem A321, což je asi největší letoun, který používají evropské aerolinky pro vnitroevropské lety. Beru místo u okna, nakonec po naplnění naší řady a s vidinou volné řady přede mnou přesedám z řady 37 do 36. Jsem připraven fotit moře, Alpy atd. Ale oblačnost mi moc nepřeje, zemský povrch se ukáže jen v úseku Pasov - Vimperk, pak už je až do Prahy bílo. Sedáme od západu (tzn. netypicky na Prahu), přejíždím busem č. 191 na Anděla a autobusem do Příbrami.

Sláva, nazdar...

Všechny fotky k dispozici na http://hiko.rajce.idnes.cz/barcelona.