Na skok do Barcelony

Tuto cestu můžu také uvést s podtitulem "když ony ty letenky jsou tak levné"...

Jedno říjnové pondělí mě čekala kraťoučká, leč velmi zajímavá výprava do Katalánska, do jeho metropole Barcelony. Cestu jsem si naplánoval podle ceny letenek - tj. cestu tam jsem si okořenil zastávkou v Benátkách, zpátky už jsem letěl přímo do Prahy. Všechny tři cesty s pro mě neznámými společnostmi, jednu obstará Volotea, další dvě Vueling.

V pondělí odpoledne jsem se přesunul na pražské letiště, kde jsem se nejprve těšil na zážitek - poletím velmi zajímavým typem letadla Boeingem 717, těch v Evropě fakt moc nelítá, v USA už je tento typ běžnější, ale pořád se jedná o docela raritní typ. Celkem jich totiž bylo vyrobeno jen 156 kusů. A právě jedním z nich jsem se měl tu čest proletět z Prahy do Benátek. Což vlastně znamená jen přeletět Alpy. Opravdu jsme byli za chvilinku v Itálii.

Ale musím přiznat, že to byl jeden z nejpohodovějších letů, jaké jsem kdy zažil. Toto bývá často také zapříčiněno tím, že let není zcela zaplněn, to znamená, že mezi mnou a kolegou sedícím u okna  bylo jedno volné místo. Za letenku jsem tady zaplatil necelých 10 euro, takže jsem si let zpříjemnil nákupem dvojky červeného a něčeho k přikousnutí. A hned je na tom světě (teda spíš nad tím světem) hned nějak příjemněji.

Nástup do B717 společnosti Volotea

V Benátkách jsem měl asi dvě hodiny na přestup, což v pohodě stačilo na to, abych opustil neveřejný prostor a znovu si prošel bezpečnostní kontrolu. Ta zde probíhala na italské poměry nějak podezřele bryskně, bezproblémově a bez chaosu. Celkově na mě letiště v Benátkách působilo dost příjemně. 

Nic jsem zvláštního neměl v plánu, a tak jsem si koupil jedno capuccino,  posadil k naší odletové bráně a připojil jsem se na volnou wi-fi. Po chvíli brouzdání už začal nástup, já jsem nikam nespěchal, neboť jsem si byl jist, že svůj batoh narvu pod sedadlo přede mnou, takže jsem neměl jediný důvod se prát o místo ve frontě. Večerní let Benátky - Barcelona jsem prospal, stejně nebylo co vidět.

V Barceloně jsem si našel ubytování v předstihu u dvou Italů, kteří mají pronajatý malinkatý domeček v samotném centru, kousek od konečné autobusů spojující město s letištěm. Ubytování to bylo hodně spartánské, kluci sami spí v přízemí, kde mají improvizovaný bar/restauraci, tři pokoje v patře dávají k dispozici hostům. Já jsem okupoval jeden z nich. Byl hodně spoře vybaven, ale když člověk ví, že potřebuje jen mít kam složit hlavu a kde se vysprchovat, nehledá žádný luxus. A rozhodovala i cena, ta byla zde v poměru s umístěním ubytování nevídaná.

Ještě jeden zážitek z prvního večera v Barceloně - po svém příjezdu jsem na ubytování přišel po jedenácté hodině večerní, Marco a Luigi seděli v přízemí, oba byli připíchnutí k internetu. Přivítali mě, ukázali pokoj a šli jsme si zase každý po svém. A zanedlouho ke mně do patra doputovala melodie ze známého chorálu fanoušků a hráčů Rosenborgu, kterým právě asi 27 hodin zpět slavil norský titul. Já celé odpoledne procestoval v dresu Rosenborgu, aby Evropa viděla, kdo že je vládcem Norska. A jak jsem zaslechl pro mě notoricky známé představení, seběhl jsem dolů právě v tom trikotu Rosenborgu. No, Italové fakt koukali. Ten svět je fakt malý a o náhody v něm není nouze, řekl by klasik. Myslím, že z těch dvou borců jsou teď taky fanoušci Rosenborgu :).

Zmiňovaná oslava hráčů Rosenborgu s fanoušky

Úterý bylo jediným celým dnem, který jsem měl v Barceloně k dispozici.  Měl jsem v plánu vstát relativně brzy a projít si město křížem krážem. Z domu jsem vypadl před osmou ranní, ve vedlejší kavárně jsem si dal snídani, na trhu jsem si koupil ještě nějaké ovoce. A protože pršel, hledal jsem nějaké místo, kde bych se mohl prozatím schovat. Dojel jsem metrem do stanice Espanya, odkud jsem se vydal směr olympijský park. Ještě před vstupem do tohoto prostoru ale narážím na muzeum katalánského umění, kde za chvíli otevírají, a tak si říkám, že by to byl dobrý důvod schovat se před deštěm. Ten však rychle odchází severovýchodním směrem, takže ideu na návštěvu muzea opouštím a jdu se podívat k olympijskému stadionu.

Na trhu na ulici La Rambla

Olympijský stadion je kupodivu otevřený, takže mám možnost se projít po jedné z tribun. U stadionu je pěkný výhled na halu a známou televizní věž, která je dílem světoznámého a mnou obdivovaného Santiaga Calatravy. Japonští turisté pak hrdě obdivují i halu (Palau Sant Jordi), pod níž je podepsaný japonský architekt Arata Isozaki. Vyčasilo se, jedu zpátky do města.

Výhled od muzea katalánského umění

Olympijský stadion

Tam se procházím směrem ke katedrále Sagrada Familia, která mi osobně k srdci moc nepřirostla. Gaudí se v mých očích se vším moc pitvoří, já mám radši trochu strožejší a funkční stavby. Asi by si architekt ty svoje detaily dokázal obhájit a vysvětlit, ale na první pohled je toho na mě moc. O tomto samém se pak ujišťuji ještě druhý den ráno, kdy si udělám procházku k slavným domům na Passeig de Gràcia.

Detail katedrály Sagrada Familia

Zůstaňme ale u pondělí - procházím přeci jen klidnějšími částmi města, bez davů turistů. Ovšem se spoustou místních, kteří zde žijí, nakupují, povídají si, zajdou na kafe. V souvislosti s tímto městským životem musím ocenit nápad vytvořit na každé křižovatce určitý prostor - náměstíčko, které slouží právě pro to, aby si tam kavárny vytáhly své předzahrádky. A pokud se jedná o nepříliš rušnou (z dopravního hlediska) křižovatku, třeba takovou, která leží jen na křížení jednosměrných ulic, pak je to super klidné místo se spoustou prostoru pro obyvatele. Palec nahoru, tohle se tedy  moc povedlo!

Procházím tedy městem a blížím se moři. Na městské pláži je klídek, ale počasí a teplota vody mi říká, abych nelenil a využil této možnosti. Ale musím pro trenky a ručník domů, takže se na pláž vracím asi za třičtvrtěhodinu a strávím tady další dvě hodiny, skoro až do soumraku. Takže už za tmy se vracím přes čtvrť Barceloneta a ulici La Rambla zpátky do svého útočiště. A jelikož je Marco kuchař, nechám si od něj uvařit těstoviny, a to za cenu, kterou byste v podobné části Barcelony hledali jen stěží. Pak si dávám ještě skleničku vína a společně s dalšími koukáme na jeden díl seriálu Městečko Twin Peaks. Americký seriál, v Barceloně, v italském znění s anglickými titulky.

Na pláži

Středa znamená snídani opět v (na místní poměry) časnou hodinu, podívám se zase na trh, pak jdu obejít pár bloků domů, abych viděl ještě to další zajímavé, kvůli čemu proudí do Barcelony takové davy lidí. Ty domy mě zase až tolik nenadchly, připadal jsem si jak v Disneylandu, ale rozhodně je zajímavé tuhle architekturu vidět.

Divočina vol. 1

Divočina vol. 2

Pak jsem měl ještě za úkol koupit něco malého domů, na náměstí Plaça Catalunya je obchoďák El Corte Inglés, hned o pár metrů dál odjíždějí autobusy na letiště. Do jednoho nasedám, hned se dáváme do pohybu a za cca půl hodiny přijíždíme k terminálu 1 barcelonského letiště El Prat. Na to, jak je tohle letiště velké, nevypadá vůbec nepříjemně. Moc jsem ocenil možnost i po bezpečnostní kontrole vyjít ven na vzduch, jelikož jsou z terminálu vstupy na uzavřená nádvoří, kde si můžete koupit kafe, zmrzlinu ve stánku a nebo něco jiného v automatu. Tady se dá natáhnout, chvilku si odpočinou, má-li člověk trochu času. A já ho měl.

No ale stejně za pár desítek minut už nastal čas vrátit se zpět do terminálu a najít odletovou bránu pro spoj do Prahy. Letím airbusem A321, což je asi největší letoun, který používají evropské aerolinky pro vnitroevropské lety. Beru místo u okna, nakonec po naplnění naší řady a s vidinou volné řady přede mnou přesedám z řady 37 do 36. Jsem připraven fotit moře, Alpy atd. Ale oblačnost mi moc nepřeje, zemský povrch se ukáže jen v úseku Pasov - Vimperk, pak už je až do Prahy bílo. Sedáme od západu (tzn. netypicky na Prahu), přejíždím busem č. 191 na Anděla a autobusem do Příbrami.

Sláva, nazdar...

Všechny fotky k dispozici na http://hiko.rajce.idnes.cz/barcelona.

Cesta za Nory do Věčného města

Asi nemůžu být moc dlouho bez fotbalu. A jelikož českou ligu moc neprožívám, soustředím se na své favority v zahraničí. Jedničkou pro mě je trondheimský Rosenborg Ballklub, který letos zažívá velmi úspěšnou sezonu. V době psaní tohoto příspěvku už je norská liga 2015 minulostí, Rosenborg ji konečně po čtyřech letech strádání vyhrál, za týden se těší ještě na finále norského poháru. A probojoval se do základní fáze Evropské ligy, kde hraje s Francouzi ze Saint-Étienne, ukrajinským Dněpropetrovskem a italským Laziem Řím. A právě dostupnost Říma zajišťuje velmi zajímavých pár dní vyplněných fotbalem, jídlem, kávou a památkami. Vzhůru do ŘÍMA!

Zápasy Evropské ligy se hrají tradičně ve čtvrtek, což znamenalo vzít si dva dny dovolené tak, abych měl trochu času i na město a jeho skvosty. Lístek na fotbal jsem získal přes norský klub, takže do sektoru s dalšími Nory. Bratru 22 éček chtějí za vstup do sektoru pro hosty na Olympijském stadionu v Římě. Nu což, zaplaceno. Letenka je taky v kapse, letím s EasyJetem za necelé dva tisíce za zpáteční letenku. A ubytování? Tady spoléhám na booking.com a jeho nabídku jednolůžkového pokoje v penzionu na západ od centra, ale kousek od nádraží Trastevere, kde zastavují vlaky z letiště.

Nástupiště na letišti Fiumicino

Vyrážím ve čtvrtek s trochou napětí, protože zpoždění větší než hodina by pro mě znamenalo docela významné problémy. Zápas se hraje od sedmi hodin večer, ale z bezpečnostních důvodů nesmíme (my fanoušci Rosenborgu) přijít ke stadionu sami třeba po šesté hodině, ale musíme se sejít už cca v 16 hodin uprostřed jednoho z parků, odkud nás hezky pod dohledem policie převezou ke stadionu. Asi abychom nezlobili...

Z Prahy ale naštěstí letíme skoro na čas, takže v Římě přistáváme po jedné hodině, ale musíme asi patnáct minut objíždět celé letiště, cesta od brány ven z letiště taky nějaký čas zabere. Takže se z letiště do vlaku dostávám těsně před druhou hodinou. Vlak je asi nejpohodlnější způsob cesty z letiště Fiumicino do Říma, o autobusech jsem četl spoustu zážitků, dnes nemám čas a náladu na riskování, byť bych asi ušetřil pár euro. 

Vše tedy šlo víceméně podle předpokladů, ubytování jsem po troše váhání našel. Měl jsem vlastně k dispozici celý byt, který se skládal ze dvou pokojů, dvou koupelen a jednoho vstupního prostoru, který sloužil i jako malá kuchyňka. "Domácí" bydleli v dalším bytě přes chodbu. Paní byla příjemná, rozuměli jsme si i přes zjevnou jazykovou bariéru, ona uměla anglicky asi jako já italsky. Takže trochu pomohla portugalština :), o peníze ale přišla říct dcera majitelky, ta už angličtinu zvládala přeci jenom s větší bravurou. Pro úplnost - za dvě noci v jednolůžkovém pokoji se snídaní jsem zaplatil 87 euro vč. městského poplatku. A klidně bych sem jel znovu. Klidná lokalita, přes ulici supermarket, v okolí spousta kaváren, obchůdků, na tramvaj taky kousek.

A právě tramvají jsem se vydal do centra. Systém římské městské dopravy je hodně chaotický, mají jen dvě linky metra, na papíře plánují další. Pak v Římě jezdí i tramvaje, které umísťovali na mapu podle mě nahodile, asi jako když ČSA plánují nové linky. Zaplaťpánbůh právě z oblasti, kde jsem bydlel, jezdila tramvaj do úplného centra. Ale na památky jsem neměl čas, po výstupu z tramvaje jsem si šel koupit příruční mapku města, abych trefil do parku. 

Sraz v parku

Ten nešel minout, o skupině cca 400 Norů oblečených v černých a bílých barvách Rosenborgu se dá říct to samé, šel jsem najisto. Stánek s občerstvením, okolo kterého se všichni scházeli, měl žně, došlo mu pivo, víno musel ještě rychle navážet. Norové v "náladě" (=v takovém stavu, že jim nebylo moc rozumět) byli trochu překážkou hlavně pro mě. Je dost těžké rozumět lidem z Trondheimu, protože používají takový kuňkavý dialekt norštiny, a teď si představte, že jim do toho ještě ztěžkne jazyk po vínu a pivu. Takže družbu jsem nechal na potom.

Před bránou stadionu

Před nástupem do autobusů (byla jich připravena celá pětice) nám policie zkontrolovala jméno na vstupence, zda souhlasí s pasem. Autobusy se vlnily do rytmu popěvků a pokřiků, lidi na ulicích se se zájmem otáčeli. A policie byla ve střehu, takové manévry jsme si snad ani nezasloužili.

Další dvojkontrola přišla na řadu na stadionu, kde nás nejprve osahala ochranka, pak znova policie. Ale nezabralo to moc času, přeci jenom divočáky z mnohem více proslulých souborů by si vzali do parády trochu víc. Vlezl jsem na tribunu, stadion je monstrózní, ale neměl jsem pocit, že jsem na tomto atletickém stadionu na hřiště neviděl. Všechno v dobré dohlednosti. Dokonce i červená karta, kterou dostal na té od nás vzdálenější straně hřiště jeden z domácích hráčů už v 5. minutě. Rosenborg tedy měl možnost hrát skoro celý zápas v přesile, což teda vůbec neprospělo. Domácí Lazio hrálo na rychlé protiútoky, zatímco RBK musel útočit do pevné obrany. Tohle přece mělo být naopak! Taky to podle toho vypadalo, Lazio dva brejky proměnilo, přidalo ještě jednu penaltu, kterou upevnilo své vedení na konečný stav 3:1. Rosenborg v posledních vteřinách zápasu taky kopal penaltu, ale Søderlund pohořel. 

Stadio Olimpico z poslední řady

Ale zápas to byl nezapomenutelný, hlavně díky tomu, že jsem mohl být v sektoru spolu s dalšími fanoušky Rosenborgu, myslím, že náš počet ocenili i hráči i diváci u televizí, jelikož jsme byli fakt docela slyšet :). Cesta ze stadionu byla v podobném duchu jako cesta na něj. Po půl hodině po konci zápasu nás opět nacpali do autobusů a převezli nás do samotného centra města, kde jsme se každý vydal na tu svou stranu. Carabinieri opět hlídkovali a zastavovali dopravu, takže jsme měli rychlý průjezd městem.

V pátek jsem měl naplánovanou procházku po městě. Předtím jsem v Římě nebyl, takže jsem si jen chtěl udělat takový základní obrázek o tom, co toto město nabízí, jaký dojem na mě udělá atp. No přiznám se, chci tam zase! Tolik památek na relativně malém území, všechno důležité jsem za pár hodin obešel pěšky. Samozřejmě bez vstupů do pamětihodností typu Koloseum nebo Vatikánská muzea. To si nechám na příště ;). 

Vlčice

Poznávám krásy Říma

Muzeum pod širým nebem

Vatikán

Odpoledne jsem se vrátil na pokoj, ještě předtím jsem si koupil něco k snědku v blízké sámošce. A přemýšlel jsem, co s večerem. Napadla mě spásná myšlenka napsat neadresovanou výzvu na twitter, kde se společně s dalšími fanoušky RBK vzájemně sledujeme. A hle, pozvání na osmou do hospody, OK, beru. Z hospody se vyklubal podnik, kde sedělo asi 60 fanoušků Rosenborgu, mě usadili hned vedle jejich (teď už našeho) největšího bosse. Pivo, limoncello, jídlo, trochu tance, pokřiků, zpěvu. Odcházeli jsme po svých, po dvou a po půlnoci, s jedním kolegou jsem měl společnou cestu, on bydlel asi 500 metrů od mého penzionu, takže jsme ještě procházkou po nočním Římě debatovali o všem možném

V restauraci, která ten večer patřila Norům

No, řeknu vám, sobota byla trochu náročnější než jsem čekal. Po snídani jsem se vymotal z penzionu, měl jsem v plánu dojet vlakem k moři, tam si odpočinout a třeba se i vykoupat. Letadlo do Prahy mi letělo až v podvečer, takže jsem měl času relativně dost. Nevím, jestli to bylo zapříčiněnou mou únavou, ale to správné nádraží a nástupiště pro vlaky směr Lido jsem hledal nějak dlouho...

Oběd na pláži

Vykoupal jsem se :)

Ale zvládl jsem to, na pláži jsem se vykoupal, najedl, natáhl na pár desítek minut. Nebyl to vůbec špatný nápad. Cestu na letiště jsem zvládl taky parádně, už jsem nemusel zpátky přes Řím, z Lido di Ostia jezdí autobusy za hubičku přímo před terminál. Na letiště jsem přijel s tříhodinovým předstihem, takže jsem si ještě zdřímnul v terminálu. Ještě jedno kafe, a pak už čeká letadlo. Sedím u okénka, ale jelikož už vzlétáme za šera, není toho moc vidět. Takže zase usínám, když mě asi 15 minut před přistáním budí kapitánovo hlášení o našem letu. Podívám z okna, vidím světla Příbrami, poznávám i Kardavec, Dušníky, Jince, Hluboš, Suchodol, Dobříš... A zanedlouho obkroužíme Prahu z východ a na dráhu ruzyňského letiště sedáme na čas. Let naprosto v pohodě, EasyJet můžu jen doporučit, návštěvu Říma pak snad musím i přikázat.

Fotky ze zápasu si můžete prohlédnout na http://hiko.rajce.idnes.cz/Lazio_-_Rosenborg/, Řím si zaslouží samostatnou galerii na http://hiko.rajce.idnes.cz/Rim_2015/.