Již někdy začátkem září jsem si naplánoval výlet do španělské metropole. Chtěl jsem spojit příjemné s užitečným - vidět určitě pěkné město a zafandit si na fotbale, v Madridu totiž měl hrát jeden zápas Evropské ligy i Rosenborg, tedy tým z Trondheimu. Vítaná příležitost opět vidět v akci borce, které jsem měl možnost sledovat během léta; taktéž jsem se těšil na pár slov s Nory - dalšímy fandy Rosenborgu. Letenku jsem sehnal za pár eur, takže jsem se mohl těšit.
A pak nastal ten kýžený okamžik, kdy jsem nastupoval na letišti v Portu do ryanairovského Boeingu, abych zase urval řadu v únikovém východu a pohovil si s nataženýma nohama. Vůbec nechápu cestující, kteří si připlácí dalších x eur za možnost nastupovat do letadla mezi prvními, když pak nakonec zaberou na vlas stejná sedadla jako ti ostatní, a exit řady je nechávají klidnými. Většiho prostoru jsem si v celé řadě užíval sám. Pyrenejci jsou fakt divní...
Po vzletu jsme se kochali výhledem na Bragu i Guimarães, která vypadala spíš jako soustředěnější shluk budov v krajině. Taková středisková vesnička. V Madridu jsme dosedli zhruba za 45 minut, Evropa je malá. Letiště je docela daleko od města, ale na druhou stranu je k němu dovedeno metro, takže jsem si koupil třídenní lítačku a jal se poznávat spletitost madridského podzemního systému. Ten je s Prahou tak 10x rozmanitější, snad skoro každá třetí stanice je přestupní, takže plánek, který dávali ve letištní stanici, jsem opravdu s chutí využil.
Na první noc jsem neměl zajištěné ubytování, a tak jsem v pozdním odpoledni vystoupil z metra na centrálním madridském náměstí a začal jsem hledat. Naštěstí není problém nalézt levné přenocování v samotném centru metropole, takže jsem si našel hostel hned naproti fantastickému trhu Mercado San Miguel (možná trochu "trendy", s tradičními městskými trhy nemá moc společného), který jsem hned prozkoumal. Ceny byly trochu vysoké (za chlebíček s nějakou dobrotou cca 40 korun), takže jsem ze zištných důvodů odolal a "ochutnával" jen foťákem a očima.
Hlavní událost druhého dne byl večerní fotbal, ale během dopoledne a první části odpoledne jsem se přichystal na prohlídku města. Španělská metropole mě překvapila, velmi mile. Prošel jsem uličky, jak doporučoval můj knižní průvodce (v portugalštině, sehnal jsem ho v univerzitní knihovně), takže mi snad nic neuniklo. Kolem třetí hodiny jsem se jel metrem podívat ke stadionu, kde za pár hodin vypukne zmíněný zápas. Udělal jsem pár fotek foťákem, protože jsem ho večer nechtěl tahat s sebou na zápas, tak jsem alespoň měl "solidní" obrázky stadionu zvenku. Navštívil jsem také fanshop, který nabízí pěknou řádku upomínkových předmětů. Taktéž jsem odolal :). Pak jsem se vrátil zpět do centra - do hostelu (toho druhého, který jsem měl zarezervovaný už předem).
Večer jsem se vydal zpátky ke stadionu. Lístek jsem měl objednaný přes Rosenborg, a tak jsem mohl čekat v řadě s ostatními. Paní od klubu mi lístek s úsměvem předala, prošel jsem nepříliš důkladnou a vcelku přátelskou bezpečnostní kontrolu a upaloval na horní patro, které nám bylo vymezeno. Stadion už pár letepamatuje, ale stále je to velmi kouzelné místo s vysokými tribunami nepříliš daleko od hřiště. Výhled byl oproti předpokladům velmi dobrý. Zápas vyhráli domácí 3:0, to se dalo čekat. Ale nemyslím, že by Rosenborg vyloženě propadl. Jen škoda, že z tlaku, který Norové měli na konci první půle, nevytěžili víc než jen tyčku. Za Atlético hrál celý zápas Tomáš Ujfaluši, působil vcelku přesvědčivě.
Den poté jsem měl další hodiny na prohlídku města. Chystal jsem se do slavné obrazárny Prada a k tomu prošmejdit další část města. V galerii (muzeu) Prada mě překvapil studentský vstup za celé 0 euro :), a tak jsem se vydal kochat slavné obrazy Boschovy, Goyovy nebo i Rembrandtovy. I když se ani náhodou nepovažuju za zvláštního milovníka výtvarného umění, Prada je prostě povinnost a já té návštěvy rozhodně nelituji. Pak jsem se vydal k nádraží Atocha, odkud se vypravují vysokorychlostní (představte si Pendolino dvakrát rychlejší) vlaky. A návštěva města pokračovala dál...
Poslední den jsem měl naplánovaný odlet na podvečer, takže jsem měl stále docela dost času na návštěvu dalších slavných míst Madridu. Ale musel jsem již cestovat s kufříkem (na kolečkách), takže tímto jsem byl částečně omezován. Zajel jsem metrem ke stadionu slavného Realu Madrid, nechal jsem si ujít šestnácti eurovou prohlídku, takže jsem si stánek obešel zvenku; stačilo. Kdybych bydlel v Madridu, asi bych preferoval Atlético, Real mi připadá moc snobský a turistický.
Vrátil jsem se metrem zpět do města, abych v bufetu (tedy zaplať a sněz, co můžeš) konečně ochutnal španělskou paellu, tedy něco na způsob rizota na pánvi, většinou s různými mořskými potvorami. Čas ubíhal á já se pomalu přesunul k letišti. Nemohl jsem si nechat ujít prohlídku novotou vonícího terminálu T4, který slouží jenom pro provoz národního dopravce Iberia, pak jsem se přesunul do "své" letité odbavovací haly, tedy spojených terminálů T1, T2 a T3. Taková dlouhá nudle s nástupními mosty na jedné straně a taxíky na straně druhé.
Nástup už pomalu začal, Ryanair se v Madridu nevyhnul nutnosti použití nástupních mostů (chobotů, rukávu nebo jak chcete), takže už jsme byli pomalu v letadle, když nás najednou poslali zpátky do haly. Nikdo netušil, co se děje. Snad něco se strojem? Chyba u cestujících? Nic nám neřekli, počkali jsme asi 20 minut a pak se zpátky nasoukali do tunelu a konečně i letadla. Obsadil jsem (jak jinak) exit řadu a vychutnával jsem si (=prochrněl) zhruba 50 minut letu do Porta.
Domů jsem dorazil ve společnosti kolegyně Ivany a jejího přítele, který shodou okolností letěl stejným spojem z Madridu. Tak jsem si dali na dobrou noc něco v baru a každý šel svou cestou :).
Shrnu - výlet do Madridu byl pětihvězdičkový!
Vrátil jsem se metrem zpět do města, abych v bufetu (tedy zaplať a sněz, co můžeš) konečně ochutnal španělskou paellu, tedy něco na způsob rizota na pánvi, většinou s různými mořskými potvorami. Čas ubíhal á já se pomalu přesunul k letišti. Nemohl jsem si nechat ujít prohlídku novotou vonícího terminálu T4, který slouží jenom pro provoz národního dopravce Iberia, pak jsem se přesunul do "své" letité odbavovací haly, tedy spojených terminálů T1, T2 a T3. Taková dlouhá nudle s nástupními mosty na jedné straně a taxíky na straně druhé.
Nástup už pomalu začal, Ryanair se v Madridu nevyhnul nutnosti použití nástupních mostů (chobotů, rukávu nebo jak chcete), takže už jsme byli pomalu v letadle, když nás najednou poslali zpátky do haly. Nikdo netušil, co se děje. Snad něco se strojem? Chyba u cestujících? Nic nám neřekli, počkali jsme asi 20 minut a pak se zpátky nasoukali do tunelu a konečně i letadla. Obsadil jsem (jak jinak) exit řadu a vychutnával jsem si (=prochrněl) zhruba 50 minut letu do Porta.
Domů jsem dorazil ve společnosti kolegyně Ivany a jejího přítele, který shodou okolností letěl stejným spojem z Madridu. Tak jsem si dali na dobrou noc něco v baru a každý šel svou cestou :).
Shrnu - výlet do Madridu byl pětihvězdičkový!
