Spontánní prodloužený víkend na Moravě a ve Slezsku

Na počátku října 2020 jsem dostal momentální nápad, ze kterého vzešel krásný prodloužený víkend strávený v první třídě vlaků a taky částečně i v Bohumíně ve velmi zajímavém penzionu. 

Ve čtvrtek 1. října jsem se rozhodl, že si na následující den vypíšu dovolenku a vezmu si volno (kterých mi do konce roku ještě nějakých pár zbývá, takže co s tím...). Odpoledne, po příjezdu domů z práce, sedám k počítači a vyměňuji ČD body, získané u Českých drah za mou aktivitu na dráze (rozuměj za nákup jízdenek), za celodenní jízdenku právě na pátek. Za 250 korun na svou In-kartu ještě doplňuji týdenní příplatek do 1. třídy, což znamená, že můžu další den jezdit kam se mi zachce, a to jako pán. Co to ale v reálu znamená?

V pátek tedy vstávám v nezvyklou hodinu, už ve čtvrt na pět stojím u nás na vsi na autobusové zastávce, abych chytil úplně první spoj směr civilizace, tedy Příbram. Tam hned přeskakuji na další autobus do Prahy, takže ještě před půl šestou vystupuji na Smíchově. Odtamtud už jsem chtěl využít tu celodenní jízdenku, abych ji dojil už od prvního možného okamžiku, ale nějaký problém mezi hlavním nádražím a Smíchovem mě posadí do tramvaje, chci totiž stihnout nějaký vlak po šesté z hlavního nádraží.

Tak se také stalo, sedám do první třídy EC do Varšavy, v Pardubicích ale vystupuji, abych přesedl do railjetu, který pádí hned za námi. Svezu se jeho první třídou až do poslední zastávky na českém území, do Břeclavi. Po nástupu a usazení v první třídě zjišťuji, že na dvojsedadle přede mnou se uvelebil trochu společensky unavený jedinec, který nejenže chrápal, ale taky trochu zapáchal. Na první třídu mi tohle připadalo trochu netypické, nacházím jiné místo hned vedle business class, která je mimochodem zaplněna pouze velmi spoře (rozuměj - pouze jedno sedadlo z celkových šesti bylo okupováno cestujícím). První třída je zaplněná tak z jedné čtvrtiny, takže mám dostatečné pohodlí na cestu z Pardubic přes Brno do Břeclavi.

Můj první vlak, Praha - Varšava, já ho využívám jen do Pardubic

Na trati před Pardubicemi

V jedničce railjetu

Vystupuju v Břeclavi

V Břeclavi si na nádraží půjčuji kolo v místní službě ČD Bike, mám vytištěný voucher už z léta, takže potřebuji jen tisícovku jako vratnou kauci. Sedám na kolo a po místních cyklostezkách a cyklotrasách mířím neomylně, i se zastávkou na tradiční místní občerstvení - kurdský kebab, do Lednicko-valtického areálu, který je pro výlety na kole jako stvořený. Akorát si neumím představit, že bych tu cestoval pěšky. Přeci jenom jsou ty vzdálenosti tady trochu větší a díky relativně nudné mezihře, která dělí jednotlivé místní dominanty, by mě pěší pochod asi trochu zmáhal. 

Janův hrad

Notoricky známý pohled na zámek v Lednici

Takže jsem se projel kolem Janova hradu, zastavil jsem se samozřejmě u samotného zámku v Lednici, kde jsem si v nedaleké kavárně dal svačinku, a poté jsem uháněl zpátky do Břeclavi. Tentokrát přes Poštornou. Přes město se dostávám zpátky k nádraží, kde kolo v pořádku vracím a vyzvedávám si taky bágl z místní úschovny. Další destinací je Bohumín, takže se musím přesunout ze samotného jihu až na sever k polským hranicím. Do odjezdu mezinárodního vlaku, který spojuje Vídeň s Varšavou, zbývá ještě přes hodinku, a tak využívám zase svou lítačku a nasedám do osobáčku s cílovou stanicí Kúty. Na Slovensko ale nejedu, samozřejmě, vystupuju v poslední zastávce na českém území, tedy v Lanžhotě. Tam si udělám krátkou procházku, abych za asi půl hodiny byl zpátky na nádraží a čekal na zpáteční vlak, který je zajišťován samozřejmě tím samým vozem (810) a stejnou posádkou. Průvodčí si mě pamatuje a nechá si jen připomenout, že jsem mu před chvilkou ukazoval celodenní jízdenku. Jedu ve vlaku jako jediný cestující.

Svačinka v Lednici (na stole)

Lednické nádraží, moc používané už není :( Ale je moc pěkné, při stavbě byly využity glazované cihly z Poštorné

Ve vlaku do Lanžhota

Vystoupil jsem z motoráčku na velkorysém nádraží v Lanžhotě

Výzdoba podchodu na lanžhotském nádraží

V Břeclavi si dávám ještě kafe a už mířím na nástupiště, ke kterému za chvíli přijede EC 102 Polonia. Zabírám jedno kupé v první třídě, zanedlouho přijde průvodčí a obdaruje mě lahví vody. To je ze servisu pro první třídu vše, ještě tedy přijíždí obligátní vozík s kafem a jinými dobrotami (obsluhuje ho slečna od polské společnosti, která provozuje ve vedlejším vagonu restauraci), ten nechávám projet. Kupé zůstává jen pro mě až do Bohumína.

Na cestu jsem si vzal své nové triko - HB Tórshavn 😎

Jsem v Bohumíně, tady končí má páteční železniční pouť

Jak jsem už v úvodu naznačil, v Bohumíně mám zarezervovaný pokoj v Penzionu ve věži. Tu budovu si představte jako bývalou vodárenskou věž, kterou přestavili před několika lety na penzion s třinácti pokoji a kavárnou, kterou najdete v nejvyšším, tedy osmém patře. Výhody této volby poznávám hned při check-inu na recepci. Paní recepční mi vyplňuje rovnou poukaz na neomezený vstup do blízkého bazénu a saunového světa, kdybych měl zájem, může mi dát i vstupenku do fit centra. Beru si jen tu bazénovou a saunovou poukázku, do druhé ruky klíče a už se výtahem vytahuji do 7. patra, kde je můj jednolůžkový pokoj. Pokoj... Takový apartmán. Vzhledem k charakteru budovy si museli s prostorem trochu pohrát, a tak je moje postel umístěná v jednom koutě, součástí tohoto apartmánu jsou vlastně čtyři místnosti. Jedna slouží jako ložnice + místo se stolem a televizí, další je vstupní chodbička, vedle je ještě šatna a nakonec nechybí ani velkorysá koupelna. Jsem velmi spokojen!

Jen pro představu, jak je koncipováno 7. patro a rozložení mého pokoje

A po vybalení a večeři (tj. toho, co jsem před pár minutami ulovil v Lidlu, kde jsem se zastavil cestou z nádraží na penzion) beru plavky a ručník a přesouvám se do aquacentra, které se nachází jen asi padesát kroků od vstupu do penzionu. Nádhera. Večer tedy trávím hlavně v saunách, mají tu perfektní výběr, který jsem fakt nečekal. Uvnitř budovy jsou menší finské sauny, nějaké infra a nechybí ani parní kabina, součástí areálu je i venkovní prostor, kde se nachází zajímavá finská sudová sauna a hlavně velká srubová sauna, která se stává mým favoritem. Venku je samozřejmě i ochlazovací bazének, několik sprch a horká vířivka. Ten areál je moc povedený! Po tom trajdání, které jsem absolvoval během celého dne, je toto příjemné zklidnění. Nakonec ještě využívám bazén, který je v porovnání s jinými docela malý, ale taky mě na pár desítek minut zabaví. Oceňuji hlavně prostorný výplavový bazén.

Sobotu zahajuji snídaní v osmém patře, je zajímavé jíst s výhledem na Bohumín, Ostravu i Lysou horu. Aquacentrum otevírá v osm ráno, takže chvilku po otvíračce jsem zase v saunách a poté v bazénu, takhle tedy startuji první víkendový den. Při relaxu přemýšlím, co dělat v sobotu dál. Původní nápad bylo podívat se do Ostravy, ale vybírám si radši druhý směr - Mosty u Jablunkova. A cestou je i Český Těšín, který mě už delší dobu lákal - hlavně ta představa města rozděleného hranicí.

Po návratu z bazénu tedy koukám na odjezdy vlaků a bryskně se obléknu při zjištění, že bych mohl ještě stihnout osobák do Mostů. Stíhám 👍. Takže sedám zase do první třídy (ten příplatek do "jedničky" mi platí 7 dní, takže proč ho nedojit dále) a projíždím krajinou kolem elektrárny Dětmarovice, městy Karvinou, Třincem, Českým Těšínem, poddolovanou oblastí, kde pořád podsypávají část trati, aby tu mohly vlaky vůbec projíždět, až nakonec přijíždíme do krásného území Beskyd, tam to vypadá jako v jiném světe. Vystupuji na konečné v Mostech u Jablunkova. Cílem je si dát oběd (už je skoro poledne) a pokračovat zase stejnou cestou do Bohumína, se zastávkou v Českém Těšíně.

Dětmarovice z vlaku

Za Karvinou musejí trať neustále podsypávat, kvůli propadům vinou poddolování

Ty dvojjazyčné názvy mě baví 😎

Spojení Ostravska s Jablunkovskem zajišťují i City Elefanty

Do Mostů jsem se vlastně přijel naobědvat

Musím si trochu zpříjemnit to čekání na nádraží!

Oběd jsem si obstaral v místním motorestu, po něm a krátké procházce jsem se vydal zpátky na nádraží, kde mám ještě asi dvacet minut do odjezdu, a dávám si na peróně pivo. Kolem se procházejí lidé s košíky, ale hub v nich moc nemají. Jedu do Těšína.

Jedničkou i v osobáku

V Českém Těšíně moc nevím, co bych dělal, určitě se chci podívat na polskou stranu. A poznávám, že ta je mnohem malebnější a útulnější, po procházce hlavní ulicí a náměstím, kde je spousta restaurací a kaváren s venkovním posezením, vcházím do moc příjemné kavárny/knihkupectví v jedné boční uličce. Svačinka se povedla 😊. V Żabce kupuji něco dobrého na zub a přesunuji se zpátky do nudnější, tedy české části tohoto města. 

Řeka Olše v Těšíně - tady je česko-polská hranice

Už jsem skoro v Polsku

Náměstí na polské straně města

Kafe a dort

Radnice v Českém Těšíně

Dalším vlakem jedu už do Bohumína, chci se odpoledne/navečer proběhnout. Ještě si ale na recepci penzionu půjčuji klíče od vyhlídky, která je na stejném patře jako můj pokoj. Ale vidím z ní ještě do dalších směrů. Pak už se převlékám a vyrážím za sportem.

Výhled z penzionu na aquacentrum a sauny

Vyhlídková terasa v 7. patře penzionu

Trasu jsem si naplánoval až k místu, kde se setkávají řeky Odra a Olše a kde je česko-polská hranice. Trochu jsem zaváhal, kdy jsem si asi v třetině cesty uvědomil, že tady na východě se stmívá o pár minut dříve než u nás ve středu Čech, ale s pomocí mapy v telefonu jsem si dokázal najít takovou (zpáteční) trasu, která nevedla po silnici. Přeci jen bych nechtěl, aby mě tu někdo u hranic smetl autem. Každopádně řeky Odra i Olše byly v tu dobu docela plné, a tak byl soutok trochu akčnější než jindy. Spadnout do té vody bych fakt nechtěl, to by byl pěkný tobogán.

Řeka Odra byla toho podvečera poněkud neklidná

Jsem na úplném konci Česka, všude okolo je už Polsko

Penzion

Interiér mého pokoje

Část koupelny

K večeři si objednávám dobroty z KFC, nemám náladu jít si pro jídlo do nějaké restaurace, takže to mám i s dovozem. Jsem línej a unavenej...

V neděli ráno pěkně prší, a tak bere za své můj plán jít z penzionu na nádraží pěšky. Snídani v penzionu tentokrát vynechávám, protože to bych už ten vlak před osmou nestihl. Objednávám si taxíka, byť je mi trochu hloupé se svézt jen těch pár stovek metrů. Ale byl bych pěkně promoklý, to by se přes celou republiku necestovalo moc příjemně. Taxikářka si řekla o 80 korun...

Pak už jen vyhlížím přistavení a otevřené vlaku Leo Express, kde jsem získal za slušnou cenu jízdenku v Business class, tedy ve druhé nejvyšší třídě ze čtyř nabízených. V ceně je úplně stejná nabídka občerstvení jako v Economy Plus, kterou jsem měl možnost využít už několikrát. Jen ty rozestupy mezi sedadly jsou tady větší.

Business class u Leo Expressu

Snídaně v ceně jízdenky

S přispěním snídaně a poté vlastně i oběda (lasagne) cesta ubíhá docela rychle, v Praze pak přestupuji do rychlíku směr Plzeň, který mě dopravuje do Hořovic. Od tamního nádraží mi totiž jezdí přímý autobus až skoro k domu.

Poslední první třída - z Prahy do Hořovic

Sečteno a podtrženo - z těchto tří volných dnů jsem vydoloval asi maximum, co šlo. Celodenní jízdenka byla fakt dobrý nápad, v tandemu s příplatek do první třídy to nemělo pak chybu. A Bohumín a Penzion ve věži? Na 100 % jsem tady nebyl naposledy!