Víkend v Portu, víceméně vyplněný jídlem a pitím

Lufthansa nabízela na rané termíny roku 2020 zajímavé ceny zpátečních letenek do různých míst v Evropě, mě nejvíce pro období ledna - února zajímaly trochu teplejší končiny, kde by se jeden mohl trochu zregenerovat z té naší středoevropské zimy, která ovšem nakonec moc zimou nebyla. Nu, nevadí. 

Neváhám a sbírám zpáteční letenky z Prahy přes Mnichov do Porta, platím částečně nasbíranými mílemi, čímž se konečná cena letenek přiblížila úrovni low-costu. A to mám na zpáteční cestu zaplacené i zavazadlo k odbavení, abych mohl od Atlantiku něco dobrého přivézt. Vyrážím.

Na cestu se těším už jen proto, že letím s pořádnou aerolinkou. Lufthansa je pro mě ztělesněním robustní společnosti, která nebere cestující jen jako chodící peněženky, ale snaží se i nadále z létání dělat zážitek. Let z Prahy do Mnichova je pěkně plný, i když je asi nejslabší část roku, díváme-li se na celková čísla přepravených cestujících. Vzhledem k tomu, že proudové letadlo CRJ 900 zvládá cestu za několik málo desítek minut, dostáváme na palubě kromě drobné sušenky, kterou jsme si mohli vyzvednout při nástupu od letušky, která nás vítala na palubě, už jen vodu. Nic jiného nestíhají. Za chvíli přistáváme v Bavorsku.

Nástup na první let - z Prahy do Mnichova

Na přestup mám asi pět hodin, takže na rozlehlém a také klidném terminálu 2 mnichovského letiště nacházím útočiště v odpočinkové zóně. Tam si dávám dvacet, stihnu i něco přečíst a pak se poflakuju po terminálu, připadám si jako Tom Hanks. I když on k tomu měl závažnější důvod. Let do Porta je odbaven taktéž z terminálu T2, ovšem z jeho "satelitní" části, do níž se musím přesunout autonomním vláčkem. Moderní letiště se vším všudy. A když ještě k tomu připočtu automaty na kafe, které vám za dvě eura vyhodí kapsli se skutečným kafem, kterou vrazíte do vedlejšího kávovaru a poněkud sofistikovaným způsobem si připravíte požadovaný nápoj, vychází mi z toho jedno - tady jsou napřed snad ve všem. A co se týče toho kafe - tady jsou napřed i pro samotné Němce, kteří si v některých případech prostě to kafe nebyli schopni připravit...

Nástup do letadla je o několik desítek minut opožděn, protože v Portu řádí bouřka, mlha, déšť a bůhvíco ještě, takže tamní letiště přijímá letadla jen s větším odstupem. Ale nic, z čeho bych se měl opupínkovat. Nastoupit nás nakonec nechají po krátkém čekáním v odletové bráně, ale stejně ještě letadlo nevzlétá. Aspoň, že už sedíme na svých místech. 

Hodinové zpoždění mi nijak nervy nedrásá, na palubě se po vylétnutí tam nahoru do cca 10kilometrové výšky začíná servírovat svačina - nápoj + namazaný chleba se sýrem nebo hovězím. Vybírám masový a dostávám sýrový, nu což. To dám! Následuje druhá várka s nápoji, beru kafe a otevírám knížku. Steward laškuje se třemi děvčaty, která obsadila místa ve stejné řadě jako já, akorát přes uličku. Myslím, že jim věnoval tak dvě lahve bílého vína, holky si let teda dokázaly zpříjemnit 👌.

Pohodička na palubě letadla z Mnichova do Porta

V Portu je fakt psí počasí, typická severoportugalská zima. Ale přesun z letiště na přilehlou stanici metra je v suchu, výstup z metra na stanici Casa da Música mám přímo před hostelem, takže ani tady nepromoknu. Ubytování ve skoro prázdném hostelu probíhá bez problémů, mám zarezervovaný samostatný pokojík v podkroví, na noclehy ve společných ložnicích už jsem asi starý. Hostel vypadá líp na fotkách než ve skutečnosti, ale dvě noci tu přežiju. Stejně chci být hlavně venku.

Vyrážím už po vybalení. Původně jsem chtěl stihnout předehrávku dalšího kola portugalské fotbalové ligy (Rio Ave vs. Famalicão), ale vzhledem k tomu, že jsem si dokázal vyhodnotit plusy a mínusy (=jisté promoknutí až na kost), jsem se radši vydal na delší večeři do, od hostelu nepříliš vzdálené, tržnice Mercado Bom Sucesso. Tam mě uchvátil stánek s mořskými plody, sedl jsem si k pultu a poroučel. Ochutnal jsem vilejše, což je slušnej úlet, vypadá to jak pařáty od nějakého ještěra, ale jedná se o korýše, který žije přisedlý na pobřežních útesech. Jeho získání je trochu nebezpečné, ale asi to lovcům za to stojí. V bistru jsem dostal megaporci za v přepočtu asi stovku, dávám si k tomu pečivo, skleničku (pak ještě jednu) vinho verde a jako dezert vybírám mušle se zeleninou. Nacpán a superspokojený, byť lehčí o asi 300 korun (porovnejte s tím, co bych za tohle zaplatil někde v Londýně nebo neřku-li v Norsku...) jdu něco málo nakoupit do nedalekého supermarketu.

Přímořská večeře v Portu

To zvládám, cestou do hostelu se zastavím na jedno pivo a kafe v nedaleké kavárně, kde to v pátečním večeru kmitá. Místní si zajdou na jednoduchou večeři, k tomu v televizi běží ten fotbal, na který jsem původně měl jít. Příjemně ospalý a unavený dávám na hostelu sprchu a jdu do hajan. Program na další den je zcela otevřený a bude se plánovat až podle momentální situace a nálady.

Pivo a kafe k fotbalu v TV

V sobotu ráno posnídám a vydám se na nákup (tentokrát zakoupím něco, co připravuju vzít s sebou domů). V ospalém městě pořád prší, přesouvám se tedy za chvilku do jižněji položeného města Aveiro, kde je počasí o trochu přívětivější. Procházím od nádraží do centra, které je směsicí křivolakých uliček, větších náměstí a vodních kanálů. Na nich se houpají pestrobarevné loďky zvané moliceiros. S díkem odmítám nabídku na plavbu, radši si ve stánku kupuji do každé ruky jeden kousek místní sladkosti zvané ovos moles. Na sváču pak zajdu do jedné z kaváren, tam zase na televizi běží fotbal, tentokrát polední zápas druhé portugalské ligy - hraje se v jihoportugalském Faru a tam mají očividně už jaro. 

Aveiro a jeho typické loďky "moliceiros"

Ovos moles

Sladká svačina v době oběda

Vracím se pak vlakem do Porta. Mám v plánu ještě navštívit hypermarket Continente, který je připojen k nákupnímu centru NorteShopping. Přesouvám se tam metrem, už je tma a prší. Takže uvnitř nákupáku je hlava na hlavě, v hypermarketu už to tak tragické není. 

Nákup hodím na hostel a jdu zase do své oblíbené tržnice. Ovšem dost výrazně prší, a tak svou pouť na krátko přerušuji v blízké budově Casa da Música, kde zrovna probíhá nějaký koncert vážné hudby a na chodbách zní z repráků přímý přenos. Posadím se na jedno ze sedadel, chci trochu oschnout. Nasvícení chodeb této moderní budovy dotváří celkovou úžasnou atmosféru toho okamžiku. Ten déšť byl vlastně k něčemu dobrý, jinak bych neměl důvod sem jen tak dorazit.

Ale zpátky k přízemním požitkům - mířím tedy konečně do tržnice, kde chci ochutnat další dar portugalské kuchyně, pečené selátko. A jedná se o selátko mléčně, které neochutnalo nic jiného než mléko od své matičky. Nu, tady není prostor na slabost, to pečené zvířátko, které se vyhřívá za sklem v jednom ze stánků, už stejně nezachráním. Nechávám si ho naporcovat do housky, k tomu něco k pití a chipsy. Chuť to má takovou výrazně zabíjačkovou. Jsem rád, že jsem to ochutnal, ale pro jednou asi stačilo. Sele potom ještě zapíjím točeným pivem v kavárně, kterou jsem měl tu čest navštívit i večer předchozí.

Casa da Música

Selátko v housce

Pivo na dobrou noc

V neděli už neprší! Ale já mám jen dopoledne na další program. Vyrážím tedy relativně brzy, táhne mě to směrem ke stadionu Boavisty, které (mírně řečeno) straním. Večer se tu odehraje bitva tohoto portského klubu s Vitórií Guimarães, což je klub z města, kde jsem měl možnost strávit krásné tři semestry. Škoda, že v době zápasu budu na cestě domů. Ale určitě budu mít příležitost jindy, v Portugalsku přece nejsem naposledy!

Procházím zase kolem Casa da Música, která ve světle slunečním vypadá úplně jinak než v uplakaném večeru, teď už není tak tajemná. U stadionu Boavisty udělám povinnou fotku se sochou pantera, který je symbolem místního klubu. Procházím k tréninkovému hřišti, kde sleduju kousek zápasu místních dorostenců. Nízké dopolední světlo dělá zápasu zajímavou kulisu. Při cestě zpátky ještě zastavuju na svačinu v nedaleké kavárně, plněný croissant je vynikající, kafe mě zase nakopne.

Casa da Música konečně ve sluníčku

Tréninkové hřiště právě hostí zápas (asi) mladších dorostenců

Dopolední svačina, porce cukru na dlouho dobu zajištěna

V 11 hodin mám check-out, je to tak akorát na přesun metrem na letiště. Zpátky do Prahy zase poletím s Lufthansou, opět přes Mnichov. Let samotný nepřekvapí, s radostí přijímám informaci, že mezi mnou a pánem sedícím na sedadle do uličky je volné místo, takže oba budeme mít dostatek prostoru sami pro sebe. Občerstvení je totožné jako u letu v pátek, tentokrát neomylně ulovím chleba s hovězím, ke čtení si řeknu o kafe a vodu. V Mnichově jsme za dvě a půl hodiny.

Poslední portugalské kafe - na letišti

Svačina

Kafe a voda na další část letu

Přestup na velmi příjemném mnichovském letišti je tentokrát mnohem kratší, za chvíli mířím k bráně, kde nastoupíme do autobusu, jenž nás dopravuje k letadlu. Nedělní večerní let z Mnichova do Prahy už je zaplněn trochu mírněji, proto posádka stihne naservírovat i jiné nápoje než jen vodu. Beru ještě jedno kafe, k tomu džus, jako dezert jsou slané krekry ve tvaru rybiček.

Poslední občerstvení ve vzduchu

Návrat domů probíhá bez výraznějších komplikací. Na Smíchově akorát musím popoběhnout, abych stihnul autobus do Příbrami, dalších 30 minut se mi čekat nechtělo. Snaha se setkala s úspěchem, uspořil jsem půlhodinu svého času, který, jak sami jistě uznáte, je v nedělním večeru už tak krátký.

Omlouvám se, že fotky jsou víceméně jen o jídle a pití, ale tak jsem tenhle výlet prostě pojal 😎