Do Londýna vlakem

První výlet roku 2020 směřoval na Britské ostrovy, přesněji řečeno do Londýna. Ten jako takový nebyl tím hlavním vysněným cílem, ale tak nějak jsem do něho doputoval.

Hlavním a základním kamenem tohoto výletu byla totiž nabídka Českých drah na jízdenku z Prahy do Bruselu za krásných 19 euro. Jelikož jsem Brusel už jednou viděl (a popravdě - příliš mě nezaujal), chtěl jsem pokračovat někam dál. Nabízela se Francie, třeba takové Bordeaux nebo Toulouse neznělo špatně, ovšem u této země se tak nějak ještě ostýchám, jelikož si dokážu představit, že bych si ji tolik neužil, když neumím francouzsky. A angličtinu tam, jak známo, moc neberou. Takže co vlastně tak vyrazit do Anglie? No jo, přímé spojení Brusel - Londýn tunelem. O tom přece sním už delší dobu! Jedu!

Takže jsem v pátek 3. ledna vyrazil po čtvrté hodině ranní vlakem z Příbrami směr Zdice a odtamtud do Prahy. Na hlavák jsem doputoval ještě před šestou hodinou, takže jsem měl více než půlhodinu na přestup do vlaku EC Berliner směr Drážďany (to byla moje další přestupní stanice) a Berlín. No jo, co čert nechtěl (a možná i chtěl), nešlo to tak hladce. Při čekání na nástupišti, kam měli naši soupravu přistavit, najednou ohlásili pěti-, deseti- a nakonec i čtyřicetiminutové zpoždění. Z chladného nástupiště se přesouvám do Burger Kingu, kde si dávám snídani, jež měla přijít na řadu někde u Kralup hezky v restauračním vozu. Ale ten hlad se už musel fakt řešit. Při žvýkání probírám na telefonu možnosti dalšího spojení, uklidňuji se tím, že se do Bruselu ještě mám možnost dostat i přes to, že nechytnu původně zamýšlený přípoj v Drážďanech. Jen mě mrzely ty zakoupené rezervace na vlaky Lipsko - Frankfurt a Frankfurt - Brusel. Ale s tím by se snad dalo taky něco dělat, ne? Byl jsem smířený s tím, že se nějak dokodrcám do Drážďan a tam se u pracovníků německých drah doptám na další postup. Přeci jenom ty rezervace jsem měl zakoupené přes jejich web.

Ale ještě jsem měl v Praze čas, a tak se ještě vydávám pozeptat se v mezinárodní pokladně, jaké jsou moje možnosti. Hned se mě ujala moc milá paní, která mi hned našla nové spoje z Drážďan a při zmínce (ani jsem je neukazoval) o separátních rezervacích mi automaticky začala tisknout místenky na ty dva nové vlaky, tedy z Drážďan do Frankfurtu a další z Frankfurtu do Bruselu. Vlastně jsem trochu vydělal na tom, že jsem se zbavil jednoho přestupu, původně jsem měl mezi Drážďany a Frankfurtem přesedat ještě v Lipsku. Odcházím od mezinárodní pokladny vybaven potvrzením o zpoždění, novými místenkami a uklidněním, že v případě delšího zpoždění našeho vlaku do Drážďan se tam mám zastavit ještě jednou a paní mi najde jiné spojení. "Do Bruselu Vás dostanu třeba přes Mnichov." Ale to nakonec nebylo potřeba.

Vlak do Berlína odjel z hodinovým zpožděním, což mi dávalo asi 25 minut v Drážďanech na přestup do dalšího spoje. Takže první a zároveň poslední větší hrozba byla zažehnána. Do Frankfurtu mě veze moderní jednotka ICE, svištíme místy 250kilometrovou rychlostí, ovšem také zastavujeme v místech, o kterých jsem v životě neslyšel (třeba Gotha a Bad Hersfeld). Cesta uplyne pěkně rychle, v půl třetí vystupuji na velkém nádraží ve Frankfurtu. Mám necelé dvě hodiny na krátkou prohlídku nejbližšího okolí stanice, ovšem ty využívám především k tomu, abych si v přilehlé ulici koupil něco k snědku a posadil se do docela pěkného food-courtu přímo v budově nádraží. Tam si ještě dávám kafe, aby nikdo nemohl říct, že jsem si tam přišel zkonzumovat jídlo koupené úplně někde jinde.

Dvojice ICE a TGV na nádraží ve Frankfurtu, já pojedu tím vlevo, do Bruselu

Pokračuji ve směru na Brusel. Ranní roztrpčení z mírného narušení mého plánu už je to tam, jsem už v klidu smířen s tím, že se do belgické metropole dostanu o dvě hodiny později, než jsem si původně vysnil. Spíše se těším na projížďku další jednotkou ICE, vlak má tentokrát označení ICE 12, tak nízké číslo samo o sobě značí důležitost tohoto spojení.

Po nástupu a nalezení svého místa zjišťuji, že budu sedět na jedné ze sedaček v rozložení 2+2, tzn. mezi dvojicí sedadel, která byla nasměrována proti sobě, byl stolek. Moje sedadlo bylo v té dvojici sedadel, která mířila ve směru jízdy, ovšem paní, která měla původně sedět na sedačce naproti u okna, jsem nabídl, že si klidně sednu na její místo, jelikož se svěřila s tím, že se jí nedělá moc dobře, když sedí proti směru. Měl jsem i dobrý skutek 😁.

Vlak zastavil v Kolíně nad Rýnem, Cáchách, Lutychu a přijel do Bruselu. V Kolíně se pěkně zaplnil, a to tak, že jsem se se svým kafem, s nímž jsem měl projít asi pět dalších vagonů, abych se z bistrovozu dostal zpátky na svoje místo, na cestě strávil asi dvacet minut. Spousta studentů i rodin s dětmi se překvapivě v pátek večer vydali na cestu. Ale na místo jsem se nakonec procpal a v půl osmé jsme zastavili na bruselském nádraží Midi (Zuid). Ubytování jsem měl sjednané v přilehlé ulici, takže zanedlouho mi už majitel domu představuje můj apartmán, který sestává z ložnice, kuchyňky a maličké sprchy se záchodem. Na jednu noc krásné. Snídaně je tu zajištěna také, ale poprvé v životě se setkávám s tím, že se mám obsloužit zcela sám, a to z plné lednice (jsou tam vajíčka, salám, sýr, porce marmelád, medu, jogurty). Ráno v sedm mám slíbené i čerstvé pečivo, které se objeví na chodbě u dveří. Ještě před spaním odbíhám na nádraží do supermarketu pro něco na dobrou noc (tj. večeři a pivo).

Tímto se konečně dostáváme k dalšímu dni mého výletu. Sobota začíná vyzvednutím slíbeného pečiva, které na mě čeká na druhé straně dveří. Po snídani vyrážím do města, jedu metrem do samotného centra. Chci vidět hlavní náměstí i se zastavit u jedné z největších (byť sama o sobě je droboučká) bruselských atrakcí - sochy čůrajícího chlapečka Manneken Pis. Náměstí je ještě zahalené do tmy, ovšem nasvícení velkolepých domů tomu dává ten správný šmrnc. Jsem tam skoro sám. Stejně jako u zmíněné sochy, kde je kromě mě ještě slečna, jež si dělá asi miliardu selfíček... Mizím pryč. Pěšky (je to asi 20 minut) zpátky do bytu, kde se musím ještě sbalit.

Grande-Place - hlavní bruselské náměstí

Tintin je v Belgii doma

Manneken Pis

Manneken Frites...

Čeká mě cesta do Londýna. Tím, že jsem strategicky vybral ubytování u nádraží Midi, odkud odjíždějí i vlaky Eurostar do Londýna, jsem se zbavil jakéhokoliv stresu z přesunů v neznámém městě. Do části nádraží, zvané jako Channel Terminal, se dostávám asi hodinu před odjezdem vlaku do Londýna. Procházím automatickou kontrolou lístku, bezpečnostní kontrolou, za kterou následuje belgická hranice a o pár kroků dál už ta britská. Projdu automatickou bránou a už jsem vlastně v Anglii. Obrovská výhoda vlaků Eurostar je podle mě právě v tom, že se po příjezdu do Londýna už žádnými takovými procedurami nemusíme zaobírat.

Nástup do vlaku je ohlášen asi dvacet minut před časem odjezdu, vlak je superdlouhý, jsem ve vagonu č. 17, který je předposledním. Na palubě je klídek, vedle mě sedí trochu nervózní paní, která pořád zkoumá svou rezervaci na letadlo Londýn - Buenos Aires. Ale koukám, že letí až večer, to má ještě dost času.

Na palubě Eurostaru

Cesta do Londýna frčí pekelně rychle, v rámci Bruselu jedeme 160 km/h, ve volnější krajině upalujeme někdy i 300 km/h, konstantě nezpomalíme pod 250 km/h ve velmi dlouhém úseku. Takovou projížďku si fakt nechám líbit. To vám za okny krajina ubíhá trochu jinak. A není se co divit, po krátké zastávce v Lille míříme směr tunel, ten projíždíme rychlostí 160 km/h a už vyplouváme v Anglii. V Londýně jsme za dalších pár desítek minut, v samotném městě vlak zajede pod povrch a sviští to až do výjezdu nedaleko nádraží St. Pancras International. V Londýně zastavujeme přesně na čas. Je poledne.

Welcome to London

Ale ubytování mě očekává až ve tři, takže co teď? Zkouším se přesunout na Covent Garden, kde chci koupit něco v muzeu londýnské městské dopravy, ale davy mě vyhánějí k řece. V parčíku nalézám volnou lavičku a sním v Bruselu připravený sendvič. Plánuji si koupit boty na běh, počítám s tím, že si je pořídím v obchodě SportsDirect, o kterém vím, že má pobočku i na slavné Oxford Street. Tam se mi ale z důvodů velkých davů a mého příručního zavazadla, které ještě táhnu s sebou, fakt nechce. Hledám jinou pobočku, nacházím jí na jihu města, tam mě dopraví přímý bus. Zabíjím tak dvě mouchy jednou ranou, jelikož si ukrátím čas a ještě si můžu v klidnějším obchodě vybrat ty pravé botky.

Ve tři hodiny se blížím svému přechodnému bydlišti, které se nachází nedaleko stanice metra Bethnal Green. Je to ten samý pokoj, kde jsem přespával při své poslední návštěvě Londýna. Jsem překvapivě docela unaven, přeci jen to veškeré cestování v posledních více než třiceti hodinách vyžadovalo určitou ostražitost a sebralo tím pádem i nějaké síly. Takže na chvilku vytuhnu, abych se probudil při pohledu na krásný západ slunce nad londýnskou čtvrtí City a jejími mrakodrapy. Kouzelné.

City v západu slunce

Navečer se vydávám přeci jen na Oxford Street, láká mě obří obchoďák Marks & Spencer. Do něho zaplouvám po propletení se všemi těmi davy, v obchodě je překvapivě docela klid. Po nákupu se vracím do Bethnal Green, stavím se v Tesku pro jídlo. Bydlení v pokoji v malém bytě skýtá možnost ušetřit pár liber za stravu, když si koupím (jinak docela slušné) předpřipravené pokrmy, jež pak hodím jen na pánev.

Neděle ráno pro mě znamená vyběhnout v nových botách už v 6:45 na hltání lednových kilometrů. Kousek od bydliště mám Victoria Park, což je poměrně rozsáhlé území, kde se pěkně běhá. Před osmou ranní jsem zpátky v bytě, navíc s dobrou náladou. Čeká mě den, jehož jediným pevným bodem je od druhé hodiny odpolední fotbal. Chystám se na zápas anglického poháru mezi Charltonem a West Bromwich Albion. Do té doby ale musím něco ještě vymyslet, přeci nebudu jen ležet v pelechu (i když, ne že bych to nezvládl).

Vydávám se tedy vlakem z blízkého nádraží směr Tottenham, chci si jen omrknout nový stadion místních kohoutů, podívám se i do jejich obřího fanshopu. Procházím místní ulici směrem k další železniční zastávce, v přilehlém mekáči si dávám kafe a vracím se domů, kde si ohřívám oběd. Nastupuji zanedlouho do metra směr centrum a po dvou přestupech se objevuji chvilku po jedné hodině odpolední nedaleko stadionu klubu Charlton Athletic. V maličkém fanshopu si na památku kupuji šálu domácího klubu, za chvilku už mířím do útrob stadionu The Valley.

Blížím se ke stadionu Tottenhamu

Bývalý prodej vstupenek, pro takové už v moderním anglickém fotbale není místo :(

Ve vlaku do Charltonu

V místním občerstvení nemůžu vynechat pintu piva, kterou ovšem musím vypít ještě před vstupem na tribunu. Po usednutí na své místo, které se nachází na hlavní tribuně v páté řadě, což v Anglii většinou znamená, že sedím skoro na hřišti (tohle na anglickém fotbale miluji!), se kochám stadionem. Ten není z největších, co lze v Londýně najít. Vejde se na něj cca 27 tisíc fanoušků, ale dnes určitě nebude návštěva takové počty atakovat. Soudím i podle toho, že protilehlá dlouhá tribuna je zcela zavřená, za bránou mají otevřenou tribunu fanoušci hostů (z Birminghamu jich přijelo tak 1500!), za druhou bránou je vstup jen do dolních sektorů, což je případ i tribuny, kde se nacházím i já. Celkově je na stadionu něco přes 6 a půl tisíce diváků.

Pivo na zahřátí, pěnu mi zapomněli

Konec zápasu, hosté můžou se svými fans slavit

Charlton - u stadionu The Valley

A fotbal? Skončil výhrou hostů 1:0. Ti si taky zasloužili jít v poháru dál. Fotbal odpovídal tomu, že v obou sestavách byli hráči, kteří obvykle za a-tým nehrají. Anglický fotbal je svižný, což o to, hráči nic nevynechají, občas to i trochu zajiskří. Ale chybí jim trochu více fotbalovosti a situace na hřišti byly občas i k pousmání. Ale zase na druhou stranu - oba kluby hrají v současnosti druhou nejvyšší soutěž (byť se hosté vehementně snaží o postup mezi anglickou elitu). Za lístek jsem dal 15 liber (tzn. cca 450 Kč) a těch peněz mi bylo, abych byl upřímný, jednu chvíli i líto. Asi jsem si nevybral ten nejlepší duel, do kterého investuji svoje peníze...

Cestou zpátky se ještě zastavuji ve městě, konečně nakupuji nějaké drobnosti v obchodě místního dopravního podniku a pomalu se vracím potemnělým městem zpátky na Bethnal Green. Večer se mi ještě nechce jít spát tak brzy, a tak vyrážím na okruh po městě, kde si kupuji i něco na dobrou noc (rozuměj pivo). Neděle se chýlí ke konci.

V pondělí si ráno po snídani udělám procházku po okolí, jelikož vím, že mi autobus na letiště Stansted odjíždí skoro od domu ve tři čtvrtě na deset. Autobus frčí (na Londýn překvapivě) přesně na čas, na letišti tedy mám dvě a půl hodiny do odletu. Po odbavení zavazadla si počkám několik minut na bezpečnostní kontrolu, ale je celkově znát, že je leden, který je z hlediska letecké dopravy jeden z nejméně využívaných měsíců, tedy aspoň na našem evropském kontinentu. Na letišti si tedy ještě dávám lehký oběd, kupuji dvě knížky jako suvenýr, zanedlouho už zveřejní naši odletovou bránu, což na Stanstedu většinou znamená pochodové cvičení. Naše letadlo odlétá z nástavby u jednoho z prstů letiště, ta hala vypadá spíš jako stodola. Nu což, letím za celkově pětistovku, tak si ještě budu stěžovat...

Ve stodole zvané Stansted Airport

Let byl zaplněný asi ze dvou třetin, při check-inu jsem vyhrál sedadlo u únikového východu, celou trojici sedaček mám jen pro sebe. Toto na palubě oslavuju kafem a koláčem z palubního prodeje. Přeci jen se můžu občas trochu rozšoupnout, ne?

V Praze krásně stíhám vysněný bus č. 100 na Zličín, to znamená, že se domů dostávám v cca půl sedmé večer. Cesta zpátky klapla, na rozdíl od té páteční, skoro na minuty. Jsem spokojen. Londýn ani tentokrát nezklamal.


Více fotek na rajčeti: