Podzimní evropské hopsání

Stejně jako v roce 2015 jsem si i letos naplánoval evropské toulání na termín okolo státního svátku 28. října. Vloni jsem touhle dobou byl v Barceloně, teď to byla ještě zajímavější cesta. Samozřejmě byla jejím základem jedna pekelně levná letenka, jako v roce předchozím začínám letem Praha - Benátky. Před rokem jsem se ale v Benátkách nestačil ani ohřát a za pár hodin už jsem letěl dál. Teď si dávám v Benátkách nocleh, abych se s touto perlou severní Itálie seznámil. Následovat bude v sobotu přesun  na slunnou Ibizu, abych se taky jednou za rok vykoupal v moři, v pondělí se pak přes Charleroi v Belgii vracím na sever Itálie, tentokrát do Bergama. A odtamtud v úterý navečer mířím zpět do matičky Prahy a domů. Letenky koupené, ubytování zařízené, můžeme vyrazit.

Nástup do letadla směr Benátky

V Praze na letišti snídám v samoobslužné restauraci, pak se přesouvám do patřičného terminálu ke naší odletové bráně, kde společně s ostatními 64 pasažéry nastoupíme nejdříve do autobusu, který nás přiblíží našemu stroji, pak do letadla společnosti Volotea. Jedná se o Boeing 717, vždy je netradičním zážitkem let mašinou, která má motory jinde než na křídlech.

Innsbruck

Když vidím, kolik je nás cestujících celkově, do letadla se neženu, protože vím, že bude k dispozici spousta volných sedadel (i když mám své přiděleno). Takže místo 17. řady sedám do šesté. Let nám nabídl krásné výhledy na Alpy, počasí bylo přímo ideální k pozorování jejich vrcholků. A bezpečně poznávám i Innsbruck a jeho velikány, kde jsem se v červenci krátce taky vyskytl. Pěkné vyplnění doby letu.

Ale už zanedlouho přistáváme na letišti Marca Pola u Benátek. Do města se přesouvám po vodě, sice je to dražší než autobus, ale zato stylovější. Po připlutí k náměstí San Marco kupuji 24hodinový lístek na místní MHD - vaporetto (za 20 euro). A protože se už blíží 14. hodina, kdy se můžu ubytovat v hostelu, přesouvám se na ostrov Giudecca. Mimochodem, v Benátkách jsou ceny ubytování ve městě docela šílené, proto beru zavděk ložnicí pro 16 osob za cca 40 euro za noc. Hostel ale nabízí veškerý myslitelný komfort, nakonec ke svému překvapení dostávám postel v pokoji pro 4. Proč ne :).

Z letiště do Benátek stylově

Po ubytování jen tak bloumám Benátkami, tuhle nastoupím do loďky, tu vystoupím, tu si něco vyfotím. Narazil jsem na expozici mapující tvorbu architektky Zahy Hadid, neváhám. Potom další plavby a plavbičky, něco k snědku. Už se smráká, ještě se pluju podívat na ostrov Murano, cestou tam přibržďujeme i u ostrova San Michele, kde ale vůbec nikdo nevystupuje ani nenastupuje. Není divu, ostrov je vlastně velkým hřbitovem a večer bych tam teda taky nešel... Večer se vracím do hostelu, kde si ještě dávám jedno točené benátské a kolem 11. usínám.

Marcipánová nabídka

Profláklé Benátky, i tak kouzelné

Náměstí San Marco v Benátkách

Ráno totiž hned na 7 vyrážím na snídani a poté se opět vydávám do spárů tohoto fantastického města. Překvapuje mě, že potkávám během brzkého dopoledne skupinky studentů, asi mají namířeno do škol(?). Užívám si klidu ve městě i na palubách lodiček, opět pluju, jak se mi chce. Výhodou je, že místní MHD funguje bezvadně i v sobotu ráno. Baví mě pozorovat ten ruch, který nemá ještě nic společného s turisty, spíše se odehrává za oponou toho šíleného představení, jehož jsou miliony lidí  z různých koutů světa samy účastny. Všude jezdí zásobovači, odvážejí se odpadky, špinavé povlečení z hotelů. Samozřejmě všechno po vodě, auta dovnitř města nemůžou.

Ranní provoz v laguně

Hostel

Brzy bude karneval

Ale pomalu se blíží poledne, já se nějakou náhodou ocitám v blízkosti vlakového nádraží, odkud se řítí tisíce nových návštěvníků města. Pro mě je to signál pro to, abych jim uvolnil místo a bez brblání se přesouvám zase jinam, někam pryč z Benátek. Ochutnal jsem, to mi pro tentokrát bohatě stačilo. Mizím asi i proto, abych mi ty davy nezkazily ten můj prvotní dojem z města.

Koukám do mapy, jestli je v okolí nějaké město, kam bych se mohl vlakem jednoduše přemístit. Hle, Padova, co by kamenem dohodil. Vlak jede za chvíli. A z Padovy už se nějak odpoledne budu muset dostat na letiště v Trevisu, dalším městě, které se nachází nedaleko Benátek.

Na trhu v Padově

Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, ani jsem vlastně nevěděl, jestli je Padova průmyslové, historické, ošuntělé, bohaté, nebo třeba vybydlené město. Přijel jsem na tamní nádraží, v turistických informacích v té samé budově beru mapku města. Vlastně i samotná přítomnost "íčka" na nádraží dává tušit, že to tady tak hrozné asi nebude.

A nebylo. Svezl jsem se místní tramvají do centra města, tam jsem zase bezcílně bloumal, překvapilo mě dost lidí, očividně místních, kteří se potulovali městem. Sobotní dopoledne a poledne asi vypadá v Padově vždycky takto. A zanedlouho jsem narazil i na velký trh se vším možným. Tohle je Itálie :).

Ve městě nakonec trávím docela dost času, nacházím i vhodné spojení s Trevisem - musím se znovu vracet k Benátkám, tentokrát jen do Mestre, kde následně přestupuju na další vlak. Od nádraží v Trevisu jezdí autobus na letiště. Mám štěstí, jeden ještě stihnu doběhnout. Na letišti jsem tak 3 hodiny před odletem, radši jsem si nechal rezervu, kterou jsem naštěstí nemusel využít. A tak si čtu, tak hodinu a 45 minut před odletem procházím bezpečnostní kontrolou a přesouvám se do neveřejné části tohoto malého letiště. Letiště moc nestačí, večer odlétá asi čtveřice letů, což je na hranici kapacit. Ale co, chvilku si posedím na zemi. Stejně zanedlouho odlétáme. Na IBIZU!

Na letišti v Trevisu

Tentokrát se proletím Ryanairem, ostatně tato společnost mi zařídila veškeré zbylé vzdušné přesuny v rámci tohoto výletu. Let je poloprázdný, mám celé trojsedadlo pro sebe, takže se jednalo o velmi pohodový přesun. Z letiště jedu místním autobusem do města Eivissa (Ibiza), ubytovávám se v hotelu a jdu spát. A ráno teprve poznávám, kde že jsem se to ocitl.

Výhled z hotelu

Pěkné, hotel skoro hned na pláži, klidná část města. Takže den začínám vydatnou snídaní a jdu se podívat po okolí. Od devíti totiž můžu požádat recepční o zapůjčení horského kola. Což taky po krátké procházce činím. Kolo mám k dispozici do cca dvou hodin odpoledne. Plánuju se podívat trochu z města, někam do blízkých kopečků, abych si udělal přehled o tom, jak to tady vůbec vypadá.

Ibiza

Ibiza na Ibize

Koupací pláž

Výlet byl nakonec moc příjemný, počasí bylo akorát na triko a kraťasy. Po návratu si kupuju v sámošce přes ulici něco studeného k obědu a přesouvám se na pláž. Chci se koupat a slunit. Slib, daný sám sobě, plním. Odpoledne tedy trávím na skoro prázdné pláži, kde každý z nás příchozích má dostatek prostoru. Do moře několikrát vlezu, má 22°C, což je pro mě ideální teplota. Vzduch má kolem 23°C ve stínu, ale jelikož celý den svítí slunce, pocitová teplota je trochu vyšší. Za mě perfektní podmínky. Po pár pěkných hodinách strávených na pláži se přesouvám zpátky do hotelu. Zapínám televizi, vysílají druhou španělskou ligu.

Poté, co se slunce úspěšně pokusilo o úkryt za obzor, jsem se vydal do města. Dal jsem si něco k snědku a vyrazil jsem vstříc hornímu městu. Docela příjemné se na přelomu října a listopadu v osm večer procházet venku v tričku. Uličky horního města jsem si halabala prošel, ale bylo tam úplně mrtvo, takže jsem se v klidu zase odebral do nížin. Cestou zpátky do hotelu jsem objevil otevřený supermarket, kde jsem si vzal ještě něco na druhou večeři.

Jedna z těch budov je můj hotel

Ráno snídani v hotelu nestíhám, jelikož letím v cca půl desáté do Charleroi. A tak si na recepci při check-outu vyzvedávám objednaný balíček, kde nalézám obloženou bagetu, ovoce, nějaké sušenky, pití... Jídlo, které mi vydrží až do odpoledne. Přesouvám se autobusem na letiště, které mě hodně překvapilo svou vzdušností a čistotou. Takhle si představuji středně velká letiště. Já vím, v sezoně to bude tak akorát, ale teď v plonkovém období je to luxus.

Boarding na let Ibiza - Charleroi

Realita v Charleroi

Odlétáme směr Belgie, letadlo je překvapivě plné, na palubě je k mému údivu i spousta rodin s dětmi školního věku. Čekal jsem spíš belgické důchodce. Letiště Charleroi je pořád v jakémsi stavu latentní ostražitosti, všude kolem zábrany, do terminálu se překvapivě nedostanete stejnými dveřmi, kterými se z něho vychází. No, neumím si představit tu situaci, která tady nastala na jaře tohoto roku. Charleroi plnilo i při vědomí své menší rozlohy funkci hlavního bruselského letiště, to tu musel být pořádný zmatek. Ten tu totiž byl i v době, kdy jsem tam já přiletěl a za cca 6 hodin zase odtamtud odlétal. Letiště chaotické, malé, divné. Jeho okolí hrozné, třeba do města Charleroi jsem jen přijel a zase se obrátil a jel radši pryč. Ostrava je proti němu krasavice... Do Charleroi asi nikdy nebudu mít důvod se vracet.

Nedaleko letiště Charleroi v městečku Gosselies

Těch 6 hodin jsem nějak přečkal, a už sedím na palubě letu Charleroi - Bergamo. Toto severoitalské město mám rád, je to příjemná oddychovka. Strávím tam cca půl dne, abych v úterý odletěl směr Praha. Letiště v Bergamu jsem naposledy navštívil v roce 2008, od té doby se to tam změnilo k lepšímu. Z typicky low-costového letiště se stalo solidní místo, odkud se člověk nemusí štítit cestovat. V Bergamu jsem stihnul návštěvu horního města, dal jsem si pizzu, nakoupil něco málo domů a už se můj pobyt počítal tak leda na minuty.

Bergamo - horní město při pohledu od nádraží

Bergamo - zábava v horním městě

Let do Prahy s Ryanairem byl naprosto v pohodě, plno tak z 80 %. V Praze mě překvapilo, že jsme zaparkovali přímo u terminálu a přicucli k nám chobot. Pak jsem se dozvěděl, že na letišti je nedostatek autobusáků, a tak musejí některé lety "upgradovat" do vyšší kategorie. Asi jako když je váš rezervovaný pokoj v hotelu plný, tak vám dají větší, ale za stejnou cenu.

Silueta horního města v Bergamu

Praha - Příbram už jedu na setrvačník, tam přemýšlet nepotřebuji. Krásný výlet to byl!

Fotky klasicky v galerii na hiko.rajce.net.

Objevování dalších norských končin

Ano, zase do Norska. I v roce 2016 jsem se vydal do této skandinávské země, abych si otevřel další etapu objevování jejích krás. Stejně jako v roce 2015 jsem se tam vydal ve společnosti kamaráda Martina, kterého postihla stejná nemoc - láska k Norsku. Před námi bylo nacpání co nejhutnějšího programu do deseti dní. 24. srpna vyrážíme přes Oslo do Ålesundu, abychom se 2. září vrátili z Oslo do Prahy. A zastavíme se samozřejmě v Trondheimu, ten ani nejde vynechat.

Nakonec z plánování vyšel následující itinerář:

24. srpna - odlet z Prahy do Oslo (samozřejmě s Norwegian), v Oslo pár hodin na návštěvu centra, večer přelet do Ålesundu, ubytování v hostelu

25. - 26. sprna - dva celé dny na Ålesund a okolí

27. - 28. srpna - plavba Hurtigruten z Ålesundu přes slavný Geirangerfjord do Trondheimu

28. srpna - 1. září - Trondheim

2. září - přesun Trondheim - Oslo (letiště) - Praha (zase s Norwegian)

Ve středu 24. srpna dopoledne jsme se s Martinem sešli už na letišti, kde jsme nejdříve odhodili kufry na check-inu, paní nám nabídla jejich odbavení až do Ålesundu. To jsme samozřejmě s radostí kvitovali, protože jsme se tak nemuseli o kufry starat při naší krátké zastávce v Oslo. Ale, jak sami brzy zjistíte, zase tak jednoduché to nebylo...

Oslo už čeká :)

Na letišti jsme dali oběd ještě za rozumné peníze, a od nastoupení na palubu Boeingu 737-800, kde značnou část sedadel zabrali mladí hokejisté Lillehammeru, už si musíme zvykat na severskou úroveň cen. Na letišti Gardermoen přistáváme přibližně podle letového řádu, ale nejsme si jisti, jestli musíme zavazadla vyzvednout a znovu odbavit, i když dostala štítek s označením naší cílové destinace - tedy AES (tzn. letiště Ålesund-Vigra). On je totiž přestup v Oslo ze zahraničí do jiného norského města trochu složitější, jelikož menší norská letiště neumějí pro celní kontrolu odchytnout cestující, jejichž výchozím letištěm bylo místo mimo Norsko. Chvilku jsme stáli u pásu, kde jezdila zavazadla z našeho letu, ale ty naše dva bágly nikde, a tak jsme si řekli, že je odbavili bez nás, a vydali jsme se na vlak, který nás odvezl do města.

V Oslo jsme jako první zamířili k budově opery, která je vděčná v každém momentu. Procházeli jsme se po střeše (nebojte, je to dovoleno), podívali se dovnitř, dělali jsme fotky, i občas srandu z těch, kteří kartáčky čistili jednotlivé desky z bílé žuly. Od opery jsme se přesunuli přes přístav k budově radnice (divná budova...), pokračovali jsme dále přes Aker Brygge, což je dnes moderní fancy čvrť vystavěná na místě původních doků a loděnice. Bary, restaurace, občerstvení, sídla firem, byty. A nedaleko pak odplouvají lodě a loďky do blízkých destinací. Občas je vnitroblok opepřen nějakým uměním, fontánou. Docela pěkné to tam mají.

Opera poprvé

Opera podruhé

Opera potřetí

Opera počtvrté

Stylový infokiosek v osloském přístavu

Od současnosti jsme se přesunuli k historickým budovám, které v centru Oslo reprezentuje hlavně královský palác na konci ulice Karl Johans gate. Zámek z českého pohledu tuctový, pro Nory samozřejmě s obrovským významem. Po samotné Karl Johans gate jsme se vydali kolem budovy národního divadla a parlamentu, abychom trochu zabočili k dalšímu (bohužel) známému místu v Oslo. Tím je tzv. Regjeringskvartalet, kde začalo šílené řádění Anderse Breivika. Dnes tam funguje Centrum 22. července, aby lidé nezapomněli, co se toho dne roku 2011 stalo.

"Ledová kra" u opery v Oslo

Radnice v Oslo

Tady Breivik začal ten svůj "velký den"...

Pak už je to kousek na hlavní nádraží, kde chytáme vlak na letiště. Mimochodem, mezi centrem Oslo a letištěm jezdí kromě obyčejných osobáků (které ale zastavují jen v Lillestrømu) i rychlíky Flytoget, které jsou ale asi dvakrát tak dražší. No, někteří jsou ochotni si za těch pár ušetřených minut připlatit. My si však vystačili s klasickými vlaky. Palubní vstupenky máme vytištěné již z Prahy, a tak se přes superrychlou! bezpečnostní kontrolu vydáváme vstříc vnitrostátnímu letu Oslo - Ålesund.

Výhled během letu Oslo - Ålesund

Na letu není nic zajímavého, jsme sotva třičtvrtěhodinu ve vzduchu, za chvíli sedáme na letišťátku Vigra. Vystoupíme, přejdeme do příletové haly, čekáme na bagáž a ... nic. Naše kufry to zakufrovaly někde jinde. No, paráda. Takže musíme ještě vyřešit s pracovníkem handlingové společnosti předání kontaktních údajů, trochu popsat naše zavazadla - no prostě sepsat protokol. S náladou na bodu mrazu (když jsme si představovali, že budeme v Ålesundu bez drtivé většiny našich věcí) jedeme do hostelu a jsme připraveni si jakýsi survival-balíček nakoupit někde ve městě. Mezitím ale pípne každému z nás SMS, že naše bágly přiletí prvním ranním letem o den později. To nám trochu náladu spravilo. Ještě se jdeme podívat do města, nakoupíme žvýkačky (to nám musí stačit místo zubní pasty) a pak se vracíme na hostel.

Ráno se probouzíme rozechvěni, že už konečně máme dostat kufry. U snídaně přijde další SMS, že v 9:00 budou tyhle naše miláčky rozvážet. A tak ještě chvíli čekáme v hostelu, pořád nic. Už už jsme na cestě do města s tím, že nám kufry recepční nechá někde v hale, ale ujdeme 50 metrů a vidíme, že u hostelu zastavuje dodávka. Vyhazuje naše kufry, hurá! To je shledání :). No, takhle ještě můj kufr nikdy ověnčen nebyl. A důvod zpoždění? Patrně oněch 6 hodin čekání na letišti v Oslo. Ještě podle mého názoru neměli připraven prostor pro náš večerní let, a tak kufry skončili někde v rohu, a pak je tam večer našli.

Takto ověnčená přišla moje krosna

Tak už se můžeme konečně s klidným srdcem vydat do víru Ålesundu. Nejprve musíme vyšlápnout 418 schodů na horu Aksla, odkud je úchvatný výhled na toto neméně úchvatné město a jeho okolí. Tohle se prostě musí. Pak pokračujeme po hřebeni směr Aksla stadion, kde mají své tréninkové prostředí borci z místního prvoligového fotbalového klubu. A nemineme ani jedno speciální místo - Kråmyra. Tam se totiž až do dubna 2005 hrál ligový fotbal. A stadion to musel být hodně speciální. Jako tribuna se totiž používal i docela strmý svah, který rostl přímo za pomezní čarou. Ještě dnes jsou na místě patrné tyče na uchycení reklam a diváků :), v okolí se budují bytové domy, na místě původního stadionu je jako připomínka malé fotbalové hřiště.

Typická fotka z Ålesundu - pohled z hory Aksla

Od bývalého stadionu míříme k tomu současnému - ocitáme se u Color Line Stadionu, což je moderní aréna pro více než 10 tisíc diváků. Velká hlavní tribuna s kompletním zázemím pro celý klub, kolem dvoupatrové ochozy, vše pod střechou. Samozřejmostí (bohužel) je umělá tráva. Ještě nás láká navštívit fan-shop, kam nás přes hlavní vstup navádějí šipky. Procházíme kolem šaten, skříněk se jmény jednotlivých borců (i J. A. Riise tu má ještě jednu skříňku), míjíme poháry, na které jsou tu patřičně hrdí, a už se ocitáme v kanceláři, kde mají na jedné stěně vystavené veškeré potřebné propriety, jež mohou domácí fandové potřebovat. Kupuji triko za 50! NOK a spokojeni po zastávce ve vedlejší fotbalové hale putujeme zpátky do města.

Ålesund  a jeho secesní budovy (wow!)

Tam si procházíme místní festival jídla, trochu ochutnáváme z místní nabídky. Pokračujeme dál do města, je to tam samá secese. Touláme se podle chuti a nálady, nakonec se vracíme do hostelu. Tam nás čeká večeře (pizza) a fotbal (Rosenborg proti Austrii Vídeň). Po fotbale, kdy už se setmělo, ještě vyrážíme na večerní výstup na Akslu, abychom viděli město ve tmě. Pěkné i teď.

Pohled z Aksly večer

V pátek chceme stihnout to, co jsme nemohli uskutečnit ve čtvrtek. Původně jsme chtěli již ve čtvrtek zavítat ven z města, na ostrov Godøya, který jsme chtěli přejít napříč. Ale nakonec s přihlédnutím k předpovědi počasí nás čeká jen osada Alnes s majákem, školou a ovcemi. A kopcem, který jsme měli původně přejít, a na nějž nám přicházející déšť dovolí jen nakouknout. Ale i z toho místa, odkud jsme se vraceli zpět do vsi, jsme udělali pár pěkných fotek.

Obcházíme vesnici, zastavíme se na pláži, čím dál prudší déšť nás ale zahání do autobusové zastávky, kde čekáme na to, až v poledne otevřou maják. Na majáku mají kavárnu, tam se trochu sušíme a dáváme kafe/čaj a něco sladkého. Vystoupáme ještě na samotnou věž majáku, odkud je krásný pohled na Alnes a okolí. Nádhera.

Alnes - maják

Alnes - pohled z okna majáku na vesnici

Pak jedem školním busem zpátky do Ålesundu, kromě jednoho mladíka jsme jediní dospělí cestující, zbytek autobusu úspěšně zaplňují děti z místní školy, které se chystají domů na druhou stranu ostrova. Aspoň, že nám nechávají volné dvě sklopné sedačky, jinak je autobus plný. Tentokrát nejedeme přímo, ale zajíždíme do všech možných končin ostrova, i na vedlejším ostrově Giske uděláme pár zastávek. Přestupujeme na zastávce Ytterland, kde máme vhodnou příležitost si nakoupit v supermarketu. Aspoň nemusíme nikam jinam, v tom dešti.

Přijíždíme do Ålesundu, ven se nám už moc nechce, a tak trávíme čas na hostelu, a to až do podvečerních hodin, kdy se přesunujeme ke stadionu. Čeká nás totiž jeden zápas norské ligy, Ålesund proti Sarpsborgu. Domácí nutně potřebují bodovat, jsou na tom hodně špatně. Nakonec bod za remízu 2:2 urvou, zápasu přihlíží asi 3 tisíce diváků. Vracíme se z fotbalu a už pomalu balíme na ranní odplutí směr Geiranger a Trondheim.

Zápas Ålesund FK - Sarpsborg 08 může za chvíli vypuknout

Po snídani tedy vyrážíme směr přístav, kde už na nás čeká loď se jménem MS Lofoten. Je to nejstarší pamětník ve flotile Hurtigruten, máme kajutu v nejspodnějším patře, sprcha a záchody na chodbě. Ale my se i s tím spokojíme, stejně trávíme drtivou většinu času venku, kde sledujeme úchvatné scenérie. Nakoukneme na širé moře, abychom hned zapluli do fjordů. A tady začíná ta pravá pohádka. Zhruba čtyři hodiny trvá plavba do srdce asi nejkrásnějšího norského (světového?) fjordu - Geirangerfjordu. A nádherné pohledy se stupňují. Jeden vodopád, dva, tři... sedm sester (taky vodopád). Už mě to ani nebaví fotit, prostě se jen dívám a vychutnávám. Asi jako všichni na palubě.

Vjíždíme do úchvatné krajiny fjordů

Fjordy

Idylka ve fjordu

Vodopád Sedm sester

Geirangerfjord a MS Spitsbergen

U Geirangeru nekotvíme, ale jen k sobě necháme připlout menší lodičku, která naloží nové pasažéry a ještě více jich vystupuje. Někteří tu končí, jiní mají naplánovaný výlet, a zpět se k nám připojí večer v Ålesundu. Na cestě zpět do tohoto městečka už je na palubě klid, lidi spíše odpočívají a sluní se, já se dávám do čtení. Kombinace dobré knížky (P. Mercier: Noční vlak do Lisabonu) a krásného okolí dělá své, přečtu významnou část této knihy.

MS Spitsbergen na cestě do Molde, my ji úspěšně stíháme

Kotvíme znovu v Ålesundu, tam na chvilku vystupujeme na pevnou zem. Pak nás čeká plavba do Trondheimu, do Molde vydržíme vzhůru, ve městě se trochu projdeme, ale pak už se ukládáme ke spánku. Není to moc jednoduché, jelikož na otevřeném moři to docela fouká a s naší lodičkou to hází. Spát moc nemůžu, ale na použití sáčku první pomoci to taky nebylo. Je neděle, jsme už v Trondheimsfjordu a my vstáváme a vyrážíme na snídani.

Snídaně na lodi. Mňam!

Naše loď - MS Lofoten - po připlutí do Trondheimu

To je jeden z vrcholů této cesty Norskem. Snídaně na lodi, v Norsku docela vyhlášená. My si nestěžujeme. V restauraci trávíme asi dvě hodiny, pěkně v klidu si dáváme několik chodů, já mám v sobě zásobu kafe tak na tři dny dopředu. Přibližně v devět vystupujeme a přesouváme se do našeho přechodného trondheimského útočiště u Ellen.

Rosenborg!

Začíná tedy druhá část naší norské anabáze 2016. V Trondheimu máme za úkol jít na fotbal, na pivo, do přírody a vyjet z města do Rørosu. Takže můžeme vyrazit nejprve na krátkou procházku městem, večer míříme na Lerkendal, kde sledujeme souboj Rosenborgu s Tromsø (3:1). Na pondělí plánujeme výlet do nedalekých lesů a kopců. Chystáme se na nejvyšší vrchol v nejbližším okolí Trondheimu.



V pondělí ráno tedy vyrážíme nejprve nakoupit jednorázový gril a něco na něj, v deset nám jede autobus z centra k "horské" chatě nad městem. Nejprve šplháme na Gråkallen (vrchol ve výšce 551 m. nad mořem, s vojenským radarem), pak se přesunujeme na zmiňovaný nejvyšší vrchol oblasti Bymarka - horu Storheia. Ta měří 565,6 metrů, cesta na ni je občas blátivá, ale zaplaťpánbůh za dřevěné chodníky, které nám pomáhají překonat všudypřítomná rašeliniště. Krajina jako ze Šumavy.

Jezero v oblasti Bymarka

Dobyli jsme vrchol Storheia!

Vyškrábeme se na Storheiu a počasí se z příjemného polojasna mění na mlhu a déšť, změnu přinesl vítr od moře. Takže trochu promokáme, ale naštěstí se déšť uklidnil a uklidil se někam dál do vnitrozemí. Jelikož nenacházíme pěšinu kolem jezírka a chaty Grønlia na Lian, kde chceme nasednout na tramvaj směr město, vracíme pod Gråkallen stejnou cestou, pak pokračujeme po silničce právě na Lian. Tam u jezírka děláme na grilu jídlo, unavení pak sedáme do tramvaje a jedeme "domů". Výletem jsme vyplnili podstatnou část dne.

V úterý se dopoledne jdeme podívat na trénink Rosenborgu, pak nakupujeme ve fan-shopu. Odpoledne volný program - já jdu na tradiční kafe s Chrisem do tradiční kavárny na Bakklandet. Středa? Výlet s Ellen do Rørosu. Toto hornické městečko jsme měl již dvakrát tu čest navštívit, ale baví mě pořád. Sice je to tam malinké (dvě ulice, muzeum, kostel, halda strusky, nádraží, letiště), ale za návštěvu to určitě stojí. A k obědu mimochodem byl jakýsi guláš ze soba. Dobrota. Den jsme zakončili v hospodě The Three Lions, kde k pivu servírovali přátelák Norsko - Bělorusko. Nudný fotbal, pivo drahé. Ale příště znovu :)!

Røroská kočka u kostela

Røros 1

Røros 2

Nidarosdomen - katedrála v Trondheimu

O den později jsme tak trochu navázali na volný program z úterního dne. Courání po městě, nějaký ten nákup, zastávka v Baklandet Skydstation na kafe a něco k zakousnutí. A už je tu večer, kdy s Ellen jdu do divadla na Ibsena (a jeho Heddu Gabler). Zajímavé představení, děj jsem znal už z minulosti (viděl jsem v Ostravě), takže jsem ani moc netápal. Rozumět jim bylo, teda kromě představitele Eilerta Løvborga, u něhož jsem docela váhal, o čem vůbec mluví (ach ty norské dialekty). Představení vidělo ve velkém sále asi tak 50 lidí, překvapilo mě, že tam chodí do divadla normálně v riflích či kratších legínách. A já se bál, abych nebyl za trotla ve světlých kalhotách a svetru...

No a pátek byl dnem odjezdu. Po důkladném sbalení následovala snídaně a přesun na vlakové nádraží. Nejprve vlakem Trondheim - Røros - Tynset - Hamar, pak dalším spojem z Hamaru na letiště Oslo-Gardermoen. Cesta vlakem, který zvenku vypadá teda mnohem méně přívětivě, než je tomu ve skutečnosti vevnitř, byla příjemná, sledovat krajinu se v Norsku určitě vyplatí. Při přestupu v Hamaru jsme si uvědomili, že je vlastně pátek, všichni se vracejí do svých domovů ze škol, práce, vojny. Takže vlak na letiště byl pěkně plný, letiště jakbysmet. Vybrali jsme si sedadla v první řadě letadla (takže hodně místa na nohy), odbavili jsme si kufry s tím, že doufáme, že se letiště Oslo nyní pochlapí a dopraví je na první pokus. Bezpečnostní kontrola i přes to, že bylo letiště plné lidí, proběhla hodně rychle. A už jsme v mezinárodním terminálu, kupuju něco tekutého i čokoládového domů. Odlet s mírným zpožděním z dvakrát změněné brány, čekáme ještě na skupinu cestujících z jiného letu. Letadlo plné, v Praze jsme asi za hodinu a půl, zavazadla dorazila. Já přes Smíchov (a mekáč, kde si dávám něco rychlého k večeři) pokračuju do Příbrami, Martin jede vlastně zpátky na sever, i když jen do severočeské hnědouhelné pánve.

Na cestě z Trondheimu do Hamaru

Alou domů

Bylo to fajn! Veškeré fotky zde: http://hiko.rajce.idnes.cz/Norsko_2016/.