neděle 12. dubna 2015

Velikonoce 2015 v Polsku

Kdy že je to naposledy, kdy jsem se vydal za hranice všedních dní? Říjen a Norsko? Jo, to bude ono. A není to nějak dávno? Jo, to je taky pravda... Takže kam a kdy vyrazit, když Anglie v květnu 2015 je ještě relativně daleko a já fakt už musím někam vypadnout? Ideální při pohledu na dubnový kalendář byl velikonoční prodloužený víkend. A ještě kam? 

To vlastně rozhodl facebook a na něm umístěný profil polského autobusového dopravce Polskibus. Někdy už v únoru dali do oběhu další várku jízdenek, kterou právě na sociálních sítích inzerovali s textem hovořícím o ceně 1+1 zlotých. Tak hned šmejdím na lince Praha - Polsko, tam samozřejmě takové ceny nechytám, ale zato jsem koupil lupen Praha - Gdaňsk za cca 250 Kč. No co, že je to noční bus z pátku na sobotu. A zpátky pojedu v pondělí dopoledne z Wroclawi. Zbytek budu plánovat dál.

To, že mám absťák po cestování, znamená i absťák po létání. Miluju atmosféru letišť, už jen cesta z města (jakéhokoliv) na letiště ve mě vzbuzuje příjemné mrazení. Prostě člověk v tom vzduchu není doma, ale na samotný pobyt v luftě se nabalují všechny ty tradiční procedury, které k tomu už patří a které si náležitě užívám. Třeba i blbou bezpečnostní kontrolu. Tam už mě máloco překvapí, už ani nepípám. Achjo...

Takže vím, že nízkonákladovka Ryanair lítá i po Polsku za směšné ceny, takže jsem chtěl do velikonočního pobytu zapojit i let s touto irskou společností. Protože se ve mě rozležela ta představa více než 13 hodin v autobuse do Gdaňsku, kupuju letenku Wroclaw - Varšava a prostě z autobusu vystoupím hned na první zastávce (to ale znamená po skoro pěti hodinách jízdy). V sobotu ráno tedy budu už ve Varšavě. Pěkně to pokračuje. Ale ve Varšavě nechci zkejsnout, to město se mi z těch dvou mých návštěv zatím moc nezalíbilo, i když přiznávám, že roli v tom může hrát i fakt, že vždycky to bylo v nepříjemném počasí, takže si tyhle zážitky člověk tak spojí. Stejně to mám s Mosteckem, kde jsme vždycky byli na podzim nebo v předjaří, mlhavo tam bylo, šedivo, smog. No prostě se mi tam tak nějak nechtělo.

Ale Poláci vlastně mají nová Pendolina, která brázdí celou tu jejich zemi odshora dolů a naopak. Takže jízdenka Varšava - Gdaňsk za cenu 49 zlotých přistála v košíku. V metropoli severního Polska budu něco po sobotním poledni. Ještě dřív, než bych tam byl tím slavným autobusem, na který pořád mám jízdenku. A to se podívám do letadla a supermoderního vlaku. No neber to.

Gdaňsk trochu znám, byl jsem tam už dvakrát, ale vždy jen na pár hodin, nikdy jsem tam nezůstával přes noc. Tak teď budu mít premiéru. Radím se s tripadvisorem, abych zjistil podrobnosti o ubytování, co vidět, slyšet, jíst a kam nechodit. Rezervuju postel v hostelu (3city Hostel), plánuju návštěvu nového Evropského centra Solidarity a hlavně chci k moři, stůj co stůj. To znamená, že celý víkend strávím na severu Polska, takže můžu ještě připojit poslední nutný přesun odtamtud do Wroclawi někdy přes noc z neděle na pondělí. Noční vlak a jeho lůžkový vůz bude určitě super.

Tak nastal pátek 3. dubna. Odjíždím posledním busem z Příbrami do Prahy, tam se přesunu na Florenc a pět minut před půlnocí odplouvá náš koráb směr severovýchod. Místa v autobusu je dost, většina z nás má k dispozici dvojsedadlo pro sebe, takže usínám hned za Prahou, ještě zaznamenám průjezd kolem Hradce Králové a na hranicích se jdu jen na chviličku protáhnout. Pak už zase zalehám a probudí mě první semafory před Wroclaví. Tam vystupuju a pěkně stíhám autobus na letiště. V něm je tedy pěkná zima...

S wroclavským letištěm už si skoro tykáme, jsme staří známí a máme se rádi :). Mám jen příruční bágl, palubní lístek samozřejmě dávno vytištěný, takže nemusím na přepážku a ženu se hned ke kontrole, abych si mohl trochu ještě pospat v odletové hale. No jo, rád bych spal, ale právě to prostředí letiště mi to nějak neumožňuje, pořád vejrám, co se kde děje, a to jak uvnitř, tak i za skly, kde občas dosedne nějaký stroj, další zase vystartuje do oblak.

V odletové hale letiště Wroclaw

Let do Varšavy v 6:55 je docela pěkně zaplněný. Místo mám u okna, ale naše trojka je celá obsazená. Než se rozjedeme, musí nás ještě pokropit pestrobarevnými tekutinami, aby namrzlý stroj (a uvnitř taky pěkně promrzlý, zůstávám proto v bundě) trochu roztál. Těch 30 minut ve vzduchu napůl proklimbám, zanedlouho přistáváme u Varšavy. Tam jsem původně chtěl vyzkoušet vlak do města, teda přímo k letišti zavedená dráha není, přískok autobusu vzdálenost hravě překoná, ovšem u jediného automatu na jízdenky v hale se sešla taková dvacítka lidí, takže zkusím přepážku autobusového dopravce přímo do centra metropole. 

Dobrý den, 19 zlotých, za tři minuty támhleodtud. Beru všema deseti, vlak je jen o dva zlaté levnější. Navíc tam budu rozhodně dřív. Autobusem ale nejedu, na nástupišti stojí mikrobus, spíš dodávka v úpravě pro přepravu cestujících. Komfortu je tam ale dost, navíc nás jede asi jen sedm. Ve Varšavě u paláce kultury brzdíme za nějakých 30 minut. Kousek odsud je pak hlavní nádraží (Warszawa Centralna), ze kterého něco po půl desáté odjíždí pendolino směr sever.

Vlak přijíždí do stanice asi dvacet minut před plánovaným odjezdem, takže mám dost času udělat pár fotek na nástupišti. Usedám pak na své sedadlo číslo 85 a zanedlouho už frčíme. Sedačka vedle mě zůstává volná, takže se můžu klidně roztáhnout se svými důležitými společníky, jako jsou foťák, nabíječka s mobilem atp. Zanedlouho se přiřítí obsluha s vozíkem a každému nutí nápoj, který je v ceně. Beru kafe (ještě je k výběru čaj, voda, džus), vytahuju sušenku z kufru a mám pěknou svačinu :). Stejně mi pak vyhládne, takže mi nezbývá než navštívit bistrovůz. Tam si vybírám chleba s kusem masa (roastbeef) a kolu k pití. Dobrá volba.


Nástup do polského Pendolina


Do Gdaňsku přijíždíme na čas, tedy cca v půl jedné. Na hostelu je check-in až od tří, takže dávám kufřík do skříňky na nádraží a přesunuji se do míst, kudy kráčela novodobá historie - do gdaňské loděnice. Za vrátnicí tam vyrostla úžasná moderní budova Evropského centra Solidarity. Zírám, fotím, vstupuji dovnitř a tam neváhám s koupí lístku za 17 zlotých. Dvorana celého objektu je velmi vzdušná, plná zeleně. Na jedné straně třípatrové budovy je expozice, v další zase knihovna, jinde mají sály pro všemožné akce. Perfektní místo pro strávení jednoho sobotního odpoledne. Expozice provede návštěvníky celým procesem demokratizace v Polsku, od první stávky až po úspěch hnutí Solidarita (Solidarność) ve volbách. Zmáknuté to tady mají jak po stránce historické, tak i architektonické, vlastně každý kus expozice je i takovým uměleckým dílem. Návštěvu tohoto místa musím jen doporučit! A zpětně musím přiznat, že vrchol své návštěvy jsem měl za sebou, tento zážitek už pak nic nepřekonalo.

Evropské centrum Solidarity

Gdaňsk

Po opuštění loděnice se vracím pro bagáž a jdu se ubytovat na hostel. Tam mě vítá příjemná obsluha, zaplatím a už si to štráduju po schodech do pokoje pro čtyři. Nikdo tam není, na mě čeká jediná netknutá postel. Za cenu cca 300 Kč za noc nabízí hostel slušný komfort. Po vysprchování a troše odpočinku se přesouvám do města, kde si procházím příjemné uličky, dávám si rybu (i proto jsem k moři jel) a navečer se vracím do hostelu. Jelikož jsem v noci na sobotu naspal všehovšudy čtyři hodiny, usínám tentokrát už v půl deváté večer. To není zrovna obvyklé, natož v hostelu, který pulzuje až do rána, ale nemohl jsem jinak. Naštěstí další dva spolubydlící - Číňané - šli spát taky brzy, takže jsem se necítil až tak trapně.

Ráno jsem se vyhrabal z postele v klidu až v půl deváté. Dal jsem si jednoduchou snídani, která je v ceně nocležného, sbalil si svých pár švestek a štrádoval si to na nádraží, odkud jsem se vydal do Gdyně. Vláček sice zastavoval u každého sloupu, ale já přece nikam nespěchal. V Gdyni jsem vylezl do nádražní haly, která mi připadala podezřele malá, smradlavá a zoufalá. Jak by taky ne, jednalo se jen o halu, která slouží pro cestující příměstské dopravy, to opravdové nádraží stálo asi 200 metrů vedle. To už nabízelo jiný komfort - hlavně skříňky na zavazadla a taky místa, kde se dalo slušně najíst. Přiznávám, šel jsem si dát do mekáče jeden wrap a salát.

Ve městě byl totiž úplný klid. To je jasné, Poláci jako silně věřící prožívali nejdůležitější křesťanský svátek v roce, jen já jim tam šmejdil po městě. Ale abych zase nebyl za takové exota, u moře bylo víc lidí, klidně se procházeli po pláži a na přístavním molu. Moře jsem chtěl užít co nejvíc, a tak jsem se vydal směrem Sopoty. Po pláži, pobřežní promenádě, lesem. Potkával jsem velkou spoustu lidí. I když nebylo počasí zrovna ideální (cca 5°C a místy slabé přeháňky), lidé nechtěli dřepět doma a šli se radši nadýchat mořského vzduchu. Taky bych neváhal.

Na pláži


Došel jsem až do Sopot, což je velmi příjemné lázeňské město. V porovnání s Gdyní rozhodně zajímavější a příjemnější. Taky tam bylo na můj nedělní odhad více lidí, než jsem předpokládal. Ale atmosféra hodně pohodová, lidi odpočívali a bavili se. Ještě jsem měl čas vrátit se do Gdaňsku, abych konečně viděl fotbalový stadion, postavený pro EURO 2012. Jantarové pobřeží se promítlo i do vzhledu fotbalové arény, zvenčí je obložená panely právě ve zlatých barvách jantaru. Stadion jsem obešel, občas přes plot nakouknul do útrob a zase jsem se musel vrátit na nádraží a odtamtud do Gdyně.

Na tamním nádraží jsem se navečeřel a čekal jsem na noční vlak směr jih. Odjížděl těsně před devátou. Já jsem měl zarezervovanou postel v lůžkovém voze, v kupé jsem nakonec byl sám, což byla luxusní zpráva. Ale usnout jsem stejně nemohl. Bylo tam dost vedro, vlak taky nebyl nejklidnější, takže to tam se mnou házelo docela pěkně. Ale před pátou ranní jsem se probudil a začal se připravovat na výstup ve Wroclavi. Po čtvrt na šest jsme zabrzdili u hrany nástupiště a já měl asi tři hodiny do odjezdu autobusu na Prahu. Ten čas jsem si zkrátil chvilkovým podřimováním v hale nádraží, pak jsem po rozednění vzal zavděk projížďce tramvají tam a zpět.


Už skoro chrním

Pak už jsem jen přešel na autobusové nádraží, které čeká velká proměna (konečně!). Bus do Prahy zase poloprázdný, takže jsem místa pro sebe ažaž. V Praze včas, v Příbrami ještě dříve, takže jsem si dával odpolední kafe pěkně doma. Finito, stálo to za to!

Veškeré fotky jsou k dipozici v albu na rajčeti

sobota 11. dubna 2015

Vlasta Pešková-Šrámková - její sportovní a životní příběh

Není mezi obyvateli naší obce mnoho osob, které měli ten dar šířit slávu naší vlasti i na tak významné akci, jakou jsou olympijské hry. Kardavecká obyvatelka paní Vlasta Šrámková se může pochlubit velkým úspěchem na olympijských  hrách  v Římě. V oštěpařském  sektoru  tehdy  nestačila pouze na tři závodnice – reprezentantky Sovětského svazu Ozolinovou (1.místo) a Kalėdienėovou (3. místo) a Danu Zátopkovou, která v italské metropoli vybojovala stříbrnou medaili. „Bramborová“ medaile za výkon 52,56 metrů zbyla na tehdy dvaadvacetiletou rodačku z Příbrami, Vlastu Peškovou. Psal se rok 1960, který byl ve sportovní kariéře této závodnice naprosto klíčový.

Vlasta Pešková s Danou Zátopkovou

Právě v tomto roce si Vlasta Šrámková, tehdy ještě soutěžící pod svým rodným příjmením Pešková, stanovila svůj osobní rekord na úrovni 56,21 m, ještě krátce předtím v Berlíně poprvé v kariéře porazila matadorku Danu Zátopkovou. „Pamatuji si, že Dana byla tehdy naštvaná, mně zase všichni fandili,  abych  ji  porazila. To mi jí bylo až líto,“ říká paní Šrámková.  A další úspěch  na sebe nenechal dlouho čekat, mladá závodnice si mohla užívat účast na olympijských hrách. Dobový tisk se radoval, Dana Zátopková našla konečně nástupkyni a může ve svých 38 letech s vrcholovým sportováním s klidným srdcem skončit. Vlasta Pešková ale neměla v Daně Zátopkové jen kolegyni a soupeřku, ale i dobrou kamarádku. „U Zátopkových jsem občas i přespávala. Měla jsem moc ráda Emila Zátopka, byla s ním obrovská  legrace,“ vzpomíná na legendárního běžce.

Gratulace od spolupracovníků do Říma

Talent měla od pánaboha, poprvé držela oštěp  v ruce až těsně před maturitou, z tohoto faktu můžeme usuzovat,  že kariéra Vlasty Peškové nabrala hodně strmý vzestup. „V roce 1956 jsem jela na své první závody, ještě jako dorostenka, a hned jsem hodila nový československý rekord v této  kategorii. Když mi dali oštěp do ruky, bez většího tréninku jsem porazila i oštěpařky, které se tomu věnovaly mnohem delší dobu. Tím to všechno začalo.“ Velmi jí pomohla i průprava v dalších sportech. „Začala jsem jako gymnastka, hrála jsem i házenou. Byla jsem nejlepší střelkyně, s příbramskými děvčaty jsme vyhrály republikový  přebor. Házená mě obrovsky bavila, tam jsem se mohla pořádně vybouřit. Ale jelikož jsem se při házené zranila, atletická sekce mi tento sport zakázala.“ Nebylo jí však dopřáno těšit československé fanoušky atletiky dalšími skvělými výkony. „V roce 1962 zemřel první manžel, bylo to 14 dní před narozením mé dcery. Je pak jasné,  že jsem se musela vydělávat peníze, sport šel na druhou  kolej. Poté jsem jezdila na závody jen na pozvání, když v týmu nikoho neměli. Moc jsem už netrénovala, trochu na louce v Příbrami na Sázkách. Kdyby to byla dnešní doba, určitě bych sportování tak rychle neopouštěla, protože bych nemusela vydělávat na živobytí jinde.“ Tehdejší  poměry vrcholových sportovců se totiž nedají vůbec srovnávat s těmi dnes. Sportovci dostávali spíše jen symbolické odměny, což potvrzuje i paní Šrámková: „Odměňování sportovců nebylo tehdy  zvykem, například za titul mistra sportu jsem dostala tepláky s chlupem, jindy zase dřevěný oštěp,  který jsem ale musela půjčovat dorostenkám, ty mi ho samozřejmě hned zlomily.“ 


Sportovní duch v dnes 77leté dámě ovšem stále přebývá, sport sleduje především  v televizi:  „Dívám se na všechny sporty, jen u fotbalu moc nevydržím, ten sleduji jen ve zprávách. Syn mě často zkouší, jestli jsem se dívala, tak mu musím mít co odpovědět.“ Se začínajícím jarem ji stále častěji můžete potkat v lese a na loukách, odkud si přináší bylinky, jež zpracovává do všelijakých mastí a nápojů. „Moc se těším zase do přírody, v dubnu vyrazí petrklíče a jiné bylinky,“ dodává s plnou dávkou životního optimismu Vlasta Šrámková.

Tento článek byl otištěn v dubnovém čísle Hlubošského zpravodaje