neděle 8. října 2017

Na pár dní v Amsterdamu

Los 4. předkola Evropské ligy přisoudil Rosenborgu těžkého protivníka - Ajax Amsterdam. Jelikož jsem byl po losu docela negativní, co se postupových nadějí Norů týče, rozhodl jsem se vyrazit na první zápas tohoto souboje do Amsterdamu, protože jsem předpokládal, že to bude poslední příležitost, jak v současné sezoně vidět RBK v Evropě.

Jenže kluci mě překvapili... V Amsterdamu vyhráli 1:0 a odvetu otočili na konečných 3:2 a v současné době hrajou základní skupinu. Tak fakt díky, hoši! 😇

Na výlet se podívejte ve fotografiích s popiskem.

Do Amsterdamu jsem jel po zemi - tam busem, zpátky vlakem. Tady už se blížíme nizozemské metropoli.

Výstup přesně na čas.

Amsterdam kolem osmé hodiny ranní.

Kola všude.

Voda všude.

Dobroty za výlohou.

Na trhu.

Sýry na trhu.

Takhle vypadal pokoj v hostelu.

U stadionu.

Pěkná stavba.

Na tribuně.

Bylo skoro plno.

Rosenborg vyhrál a hráči přišli takhle na dálku poděkovat za podporu nám, cca dvěma stovkám příznivců.

Kola u nádraží.

Zajel jsem do Naardenu zkontrolovat Komenského.

Tady odpočívá J. A. Komenský.

Příjemná atmosféra v Naardenu.

Zpátky v Amsterdamu.

Ve vlaku Amsterdam - Berlín.

Širé roviny nizozemské.

V Hannoveru jsem neplánovaně přestoupil na ICE.

Berlin Hbf.

sobota 30. září 2017

Bez Norska není léto

V létě až tak úplně netoužím po vedru, a tak moje první kroky při plánování hlavní dovolené vedou vždy na vyhledávače letenek, kam zadávám severské destinace. Tedy Norsko. Trondheim, abych byl přesnější. A v roce 2017 padlo rozhodnutí strávit v Norsku pár dní už na konci června, kdy jsou dny nejdelší a počasí by snad už mohlo být OK. Na letošní (soukromý) ročník Tour de Norge tedy připadlo datum 16. - 29. června.

Můj plán zněl jasně - chci na pár dní z civilizace, možná se stanem a spacákem. Vždyť přece mají Norové ten slavný Allemannsretten, podle kterého se (při používání základních pravidel a hlavně zdravého rozumu) může stan postavit skoro všude, kde jen to místní podmínky dovolují. Takže už jsem si plánoval, jak přejdu Norsko od moře ke švédským hranicím. Chtěl jsem se pohybovat po turistické trase zvané Norge på tvers (Norsko napříč), kde jsem chtěl někdy využít stan, někdy přítomné turistické chaty. Jenže dlouhá zima, zoufalé jaro a velmi deštivý nástup léta způsobil, že jsem cca týden před cestou musel změnit plány. Nakonec se tedy vydám po jiné trase, vyzkouším určitou část stezky zvané Fjordruta (brožurka o této trase, byť jen v norštině, je pro případné zájemce ke stažení zde). Mám na to zhruba první týden svého pobytu, druhou polovinu budu v Trondheimu, kde se ke mě připojí už tradiční spolucestovatel Martin, se kterým se vidím vlastně asi jen v Norsku, i když bydlíme oba v ČR...

16. června vyrážím z letiště Praha přes Oslo do Trondheimu. Jelikož nemám přestupní letenku, musím vyzvednout bagáž a znovu v Oslo projít přes check-in a bezpečnostní prohlídku. Tam si můžu poprvé v životě zkusit, jaké to je procházet automatickým skenerem, samozřejmě u mě žádnou výbušninu nenašli. Poté mám asi dvě hodiny do pokračování mé cesty, která mě k mé radosti přivádí do zbrusu nové části letiště Oslo. V klidu usedám nedaleko odletové brány, dobíjím všemožnou elektroniku, dávám si něco k snědku a zanedlouho se přesouvám na odlet do Trondheimu. Baví mě, jak jsou Norové (nejen) na těchto vnitrostátních linkách už nařízení na autopilota, všechno jde v režimu samoobsluhy (tj. pípni si svůj čárový kód u automatických dvířek). Týpek, který měl obsluhu odletové brány na starosti, si beztak pořád s někým volal, takže tam vlastně asi nemusel ani být... Let do Trondheimu jsem prochrněl, takže se asi nic zajímavého nestalo. V Trondheimu pak nebyl vlastně čas na nic jiného než vybalení a večeři.



Na letišti v Oslo - nový terminál
Už jsme v Trondheimu
Pomalu jsem spřádal plány na můj několikadenní pobyt v divočině (berte s velkou rezervou), kdy jsem musel vzít v potaz hlavně nadcházející počasí. Rozhodl jsem se pro odjezd v neděli do Molde, tam se mrknout na fotbal a v pondělí začít putovat z Kristiansundu směr severovýchod. Ještě předtím jsem v sobotu stihl krátkou procházku po městě a odpoledne oslavu narozenin (ne, nebyly to moje narozky).

Trondheim - řeka Nidelva
Neděle byla ve znamení cesty z Trondheimu do Molde autobusem, který tuto trasu spořádá za cca čtyři a půl hodiny a ještě potom pokračuje dál do Ålesundu. Bus projíždí velmi vděčnou krajinou, za přibližně hodinu a půl od Trondheimu se dostane do království fjordů, které vlastně neopustí až do konce své trasy. A součástí cesty je i jeden přívoz, kdy máme možnost protáhnout se a dojít se občerstvit. Kupuju stylově bagetu s krevetami a užívám si čerstvého vzduchu na horní palubě.






Do města Molde přijíždíme včas, já mám hodinu a půl do výkopu zápasu. Výhoda je, že je to město velmi kompaktní, rozprostírá se na jednom břehu fjordu. Stadion stojí téměř v centru, vlastně i letiště je uvnitř města (to jen pro příště, třeba). Ještě stíhám ubytování nedaleko stadionu, kde jsem si přes airbnb našel pokoj u Rusa, který v Norsku už pár let pracuje. Závidím mu výhled na fjord a oněch slavných 222 vrcholů, které se v dáli tyčí, obtěžkané sněhem a dešťovými mraky.

Molde vs. Tromsø

Skanzen v Molde - po "zavíračce" volně přístupný

Fotbal skončil 3:0, já neměl jediný důvod fandit domácím (vlastně jeden malý jo, před zápasem rozdávali u stadionu porce dortu), takže jsem  nebyl výsledkem moc nadšený. Bylo půl deváté večer a já se rozhodl navštívit nedaleký skanzen, jehož areál je otevřený nonstop. Ještě jsem si pohrával s myšlenkou vyšlápnout na cca 400 metrů vysoký kopec Varden, odkud je dle doporučení úžasná vyhlídka na široké okolí. Světla bylo pořád dost, já bych to i stíhal, ale nakonec bylo proti počasí. Takže jindy. Z Molde jsem odjížděl v pondělí ráno do Kristiansundu. Autobusy mezi těmito dvěma městy jezdí s hodinovými intervalem, takže nebyl problém si na jeden počkat a už jsem si to frčel směr dobrodružství.

V Kristiansundu jsem ještě stihl něco drobného nakoupit a už jsem se vydal místním autobusem na letiště. Ne, neutíkám z boje. Naopak chci stylově začít na oficiálním startu trasy Fjordruta. Čeká mě pár dní nedaleko moře, ale vlastně i v horách. V pondělí se můj cíl jmenuje Trollstua, je to turistická chata na prvním z ostrovů. Jdu tedy cca 6 kilometrů vcelku náročným terénem od letiště k přívozu, uprostřed této etapy si odpočinu na pěkné vyhlídce u fjordu, dávám si kafe, vařič má svou norskou premiéru. K přístavišti se dostávám i přes golfové hřiště, vlastně jsem poprvé v životě na golfovém hřišti, i když v těch mých bagančatech by se asi hrát nedalo 😁. Cesta lodičkou znamená asi 30 minut odpočinku, když započítám i čekání. Dobrá pauza, po které následuje asi hodinka cesty, nejprve po asfaltu, poté terénem, nakonec po příjemné lesní cestě, k mé první norské chatě. Trollstua se jmenuje. Vykoukla na mě nesměle nejprve špičkou střechy, já jsem byl hlavně zvědavý, jestli budu mít nějakou společnost. A jak to v těch slavných norských chatách vypadá.

Start u letiště v Kristiansundu

Vařič si odbývá svou norskou premiéru

Trollstua je krásná chatka, taky se ještě dá považovat za novostavbu. Nabízí standardní komfort - několik ložnic s palandami, pár míst v otevřeném podkroví a taky je možné si ustlat na lavicích v sále, kde je kuchyň. Já jsem nakonec měl celou chatu úplně pro sebe a po pohledu do návštěvní knihy, kde pár dní nebyl žádný zápis, mi bylo hned jasné, že potkat na této trase byť jediného člověka bude úkol velmi nadlidský.





Teď malá přednáška o systému norských turistických chat. Norský turistický svat (DNT) vlastní prostřednictvím svých regionálních poboček asi pětistovku takových objektů, které dělí podle stupně "údržby" na tři skupiny. Neobsluhované chaty nabízejí vlastně jen přístřeší s kamny, místo na složení hlavy a přikrytí. Nic víc čekat nemůžete. Já jsem během svého výletu navštívil celkem čtyři tzv. samoobslužné chaty, kde je kromě výše zmíněného ještě docela dobře zásobená spíž, takže člověk s sebou teoreticky nemusí tahat kromě oblečení (které si může přemáchnout a nad kamny usušit) vlastně nic.  A poslední skupinou jsou obsluhované chaty, kde vám připraví, v případě vašeho zájmu, večeři, snídani a dají vám dost jídla na celý další den. To už je skoro hotel, pod vedením turistického svazu. Ale dost teorie a zpět k praktické ukázce.

Já jsem si v chatě rozdělal v kamnech, jelikož boty i přeprané prádlo potřebovaly trochu usušit, a sáhl jsem do vlastních zásob proviantu, kde jsem si nesl především sušené hlavní jídlo (od značek Mountain House, Travellunch a Real Turmat), nějaké sladkosti a sušené plody. Na chatě si koupím balíček s knäckebrotem, který mi vydrží ještě do dalších dvou dní. Dát si ho namazaný jen tak s máslem (i to je v nabídce) není vůbec špatný nápad. Venku začalo pršet a já se modlím, aby do rána přestalo. Jo a k zábavě využívám na chatě dostupné rádio (na baterky) a pouštím si přímý přenos dohrávky ligového kola ⚽. V devět ulehám.

Úterý - prší... Snídám a doufám ve změnu počasí. A tak zabíjím čas nějakým uklízením, perfektně připravím kamna pro další nocležníky. V deset se déšť uklízí někam jinam, a tak vyrážím. Mým úkolem je přejít přes horské sedlo (i když leží ve výšce jen 500 metrů nad mořem), ideálně se podívat na některý z blízkých vrcholů (třeba Skarven - 896 m.n.m.) a pokračovat k další chatě. Cesta by mi měla zabrat cca 5 hodin. Jenže už při prvních stovkách metrů jsem poznal, že to zadarmo nebude. Pěkně podmáčený terén mi dává zabrat, to, co by člověk ušel za běžných podmínek za pár minut, mi trvá skoro hodinu. Pak přichází pěkná šotolinová cesta, která vede kolem jezera s pitnou vodou, a pak to teprve začne. Při stoupání, kdy jsem se už musel z této pěkné cesty uhnout, se vrací déšť, který mě do konce dne neopustí. Jelikož se musím "brodit" zarostlou cestou, kde výška vegetace dosahuje k mému trupu, jsem za chvilku totálně durch. Ale tato situace mě zatím nijak nevykolejuje, nečekal jsem, že se budu procházet v sandálech a za 25stupňového slunného odpoledne.

Sušené maso - moje žvýkačka na cesty
Nic moc vidět nebylo :(
V sedle
Zmoklá slepice... a bylo i hůř
Energie sbalená na cesty
Nedaleko chaty Gullsteinvollen má zázemí i zemědělec, který zde nechá pást krávy

Při stoupání na nejvyšší bod mého putování se ukazuje, že stezku využije voda, která se valí shora dolů k fjordu, a tak se tak míjím s proudy, které moje boty pomaličku ale jistě mění v bažinu. Při překonání toho nejhoršího stoupání se dostávám na plošinu, která je taky slušně pod vodou, a tak za stálého čvachtání pokračuji a smiřuji se s tím, že prvním úkolem v další chatě bude co nejrychleji rozdělat v kamnech a sušit a sušit. Po dosažení již zmiňovaného sedla mám, na rozdíl od počasí, zcela jasno. Výš už stoupat nebudu, protože se okolní vrcholy koupají v mlze. A tak klesám do údolí, v jehož středu by měla osaměle stát chata jménem Gullsteinvollen. Klesání je místy velmi strmé, na kamenitém podkladu to občas klouže, ale tohle zvládám s bravurou. Teda až na okamžik, kdy jsem pravou nohu neopatrností poslal do výše lýtka do nově vzniklého jezírka. Takže v botě už není bažina, ale regulérní vodní plocha, možná hodná zaznamenání modrou barvou do příslušných map. No a tak není divu, že mi u další podmáčené louky bylo docela jedno, jestli se probořím jen pět či patnáct centimetrů. Cílem bylo co nejdříve se doplazit k chatě. Ještě občas foukne vítr tak, že si říkám, že jsem se na to nevy*ral, ale takové stavy asi k podobným výpravám patří. Promoklý a zmožený dosahuji kolem třetí hodiny vysněné chaty. Jsem tu překvapivě taky sám, kdo normální by v tomhle počasí vůbec vylézal ven...

Gullsteinvollen

Chata Gullsteinvollen leží ještě v krásnějším prostředí, je od ní výhled na protější 900metrovou stěnu, na sever je vidět na moře, kde se prohánějí menší i větší loďky. Tam je úplně jiný svět, i když je vzdálený jen asi sedm kilometrů vzdušnou čarou. Komfort v chatě je dosti podobný té předchozí, jen okny trochu táhne, a tak zavírám veškeré pokoje, topím o sto šest a modlím se, aby boty jakžtakž uschly. Po večeři, studené sprše (voda teče za chatou) a jednom dílu Simpsonových na dobrou noc ulehám.



Středu beru odpočinkově. Nejprve se rozhoduji, zda vůbec budu tento den pokračovat, nebo si pobyt prodloužím, a to vše protože boty stále solidně drží včera nabranou vodu. Nakonec vyrážím i s trochu větší zátěží na nohách, už konečně neprší (během dne přijdou tak dvě přeháňky, nic strašného). Dopolední kafe dávám na místě s výhledem na vodopád, který je krmen vodou z předchozího dne, takže pěkně v dáli hučí. Značená stezka občas uhýbá do terénu, mě to však nechává zcela klidným, dneska pokračuji jen po silnici. To je výhoda začátku trasy Fjordruta - člověk je sice v přírodě, ale vlastně kousek od civilizace, od silnice, kde jezdí relativně často autobusy a občas kolem ní bydlí i nějací lidé.

Během dne se počasí ještě vylepšuje, a tak se rozhoduji hlavní jídlo připravit na svém vařiči na silničním odpočívadle, kde je k dispozici stolek a lavice. Výhled na moře mám taky, takže si není na co stěžovat. Po vydatném obědu (mimochodem, k jídlu byly špagety od Travellunch a byly vcelku dobré), pokračuji po silnici k místu, kde musím odbočit směr Vinjefjord, tam leží moje další chata, která má krátký název - Imarbu. Chata je přímo u fjordu, je poněkud větší než ty dvě předchozí, ale abych se zase trochu bál - mám ji celou pro sebe. Součástí vybavení jsou i dvě loďky v přilehlé boudě. Odpoledne je zamračené, voda studená, takže nahrávám tradiční postup. Rozdělám v kamnech, vycpu boty novinami a suším a suším. Chvíli si krátím obligátní odpolední "dvackou" (tj. usínám v kuchyni na lavici), pak si pročítám krásný atlas Norska a další knihy, kterých jsou police vlastně ve všech chatách plné. Po drobném občerstvení následuje studená sprcha a zachumlání se do spacáku.

Vodopád z místa, kde jsem si zrovna vařil kafe
Gullstein
Čas oběda

Interiér chaty Imarbu
Podvečer u fjordu

Ráno mě probudí nějak moc světla, světe div se, vidím i sluníčko. Takhle se probudit u fjordu do krásného slunečného rána, to je vám pocit! Ke snídani rozdělám ovesnou kaši se sušeným ovocem a jdu si sednout na terasu. Vychutnávám 😎. A moc se těším na dnešní putování, na jehož konci stojí chata Nersetra.

Snídaně - konečně sluníčko
Fjord
Ústřičník
Imarbu

I dneska trochu ignoruju značenou trasu a nejprve putuji po šotolinové cestě, pak i po asfaltce, kde za hodinu cesty nepotkám jediné auto. Odbočuji konečně tím správným směrem a doufám, že neuvíznu někde v bažině. Mé tři mapy se totiž rozcházejí v názoru, jestli tam cesta je, nebo není. Ale je tam. Sice trochu zarostlá, ale pevná a dnešní putování v pěkném počasí mě moc baví. Opět podotýkám - i když mám civilizaci na dosah (tj. cca max. hodinu pochodování), cítím se jako v totální divočině. Jednu chvíli na nebi krouží nějaký dravec, na nedaleké stráni se mihne něco velkého - asi los. Pěkné! Moc pěkné!

Na cestě divočinou
Cesta

Po lesní cestě, která je očividně uzpůsobena pro pohyb těžké techniky, byť je patrné, že po ní nějakou dobu nic pořádného nejelo, se dostávám už konečně do civilizace - k několika domkům ležícím v části Bårset. Odtud budu pokračovat po asfaltu dalších cca pět kilometrů, než odbočím na cestu, která strmě do kopce vede až k bývalé farmě Nersetra. Ta je teď uzpůsobena pro potřeby místního turistického svazu, který hlavní obytnou budovu vybavil pro dětské turistické oddíly a dle místního správce, který byl první osobou, se kterou jsem si mohl od neděle poprvé popovídat (tj. tři dny bez většího sociálního kontaktu, autobusáky a obsluhu na přívozu fakt nepočítám), si ji pronajímají i školní zájezdy. A protože byl tento pán očividně taky rád, že po delší době někoho vidí a může s ním prohodit pár slov, provedl mě celým areálem bývalé zemědělské usedlosti a vysvětlil, že turistický svaz čeká ještě hodně práce než se podaří dát všechny budovy do finálního stavu.

Nersetra
Nersetra

Nersetra leží v nádherné lokalitě, sice jen cca 180 metrů nad mořem, ale s krásným výhledem do údolí, které zaplavuje fjord (Foldfjord), a na nedaleké vrcholky, které už napočtou třeba 900 metrů výšky.  Pro příchozí turisty je k dispozici bývalá sýpka, která skrývá útulnou kuchyňku, vedle je maličká spíž a po strmých schodech se vystoupá do ložnice s 6 místy a v její předsíni se ještě vyspí dva další. Já si ale nakonec ustlal v kuchyni na lavici, která je pro tyto účely taky určená. A nikoho nepřekvapí, že jsem byl v chatě zase sám...

Interiér chaty Nersetra

Pátek znamenal poslední den putování. Zbývalo mi jen přesunout se do Aure, odkud mi odpoledne odjížděl autobus směr Trondheim. Cíl byl vzdálen asi 13 kilometrů, přičemž nejprve jsem se musel přehoupnout přes nedaleké vršky (cca 500 vysoké), kde jsem si trochu odpočinul a kochal se výhledem na vzdálenější, ještě ve sněhu se koupající, špičky hor. Celou cestu mě neskutečně otravovaly mouchy a jelikož moc nefoukalo, měly pro své hrátky ideální prostředí. A to jsem po sprše, kterou jsem si dopřál předešlého večera, ani moc nesmrděl.

Počasí se ten den zhoršovalo, aby začalo přibližně na začátku poslední třetiny trasy pršet. To jsem zrovna došel k silnici Kristiansund - Aure, kde občas jezdí i autobus. Bohužel jsem na zastávku dorazil asi dvacet minut po odjezdu jednoho spoje, další jede asi až za tři hodiny. Takže v dešti, po silnici a hlavně dvěma tunely (nikdy víc!) jsem se dopotácel do Aure, asi hodinu před odjezdem mého autobusu. Takže jsem si v místní kavárně dal něco za odměnu a zaplácl to zmrzlinou z přilehlého supermarketu. Cestou do Trondheimu jsem se v autobuse poprvé od neděle připojil k internetu a vrátil se tím do civilizace 😏.

Vařím poslední čaj
Vrcholky v dáli
Odměna v cíli - č. 1
Odměna v cíli - č. 2

V sobotu se v Trondheimu objevil i Martin, který si odbyl svou vysněnou premiéru návštěvy Tromsø. Tady jižně od polárního kruhu už jsme měli trochu klidnější program - courání po městě, semtam kafe (já i s Chrisem, což už je klasika), taky fotbal (jak jinak) a ve čtvrtek ráno už jsme seděli v letadle SAS směr Oslo.



Tam jsme se těšili na rychlý přesun směr Berlín, odkud jsme měli koupený vlak do Prahy. Jenže v Berlíně bylo předposledního června hodně deštivo a mlhavo, což znamenalo naše zpoždění. Takže vlak frnkul bez nás a my museli vzít zavděk autobusem RegioJetu, který nás (taky se zpožděním) dovezl do Prahy. Trocha změny plánu na úplném konci ale nemohla zkazit dojmy z perfektních dní strávených v Norsku.
Nástup do letadla SAS směr Oslo
Røros
Přelétáme nad Lillestrømem
Přistáli jsme v Berlíně, bohužel v dobu, kdy už nám z hlaváku odjíždí vlak do Prahy :(

Momentka z berlínského autobusáku... musíme busem


S Norskem se ale nadlouho neloučím, v září dáváme repete, tentokrát v Bergenu a Oslo.